Známka č. 452 chybí
Chvíli před půlnocí, v úterý 9. června 1970, probudilo paní Marii Sotolářovou a její dvě děti Janu (1951) a Svatopluka (1955) zběsilé bouchání na okno a vrata. Bydleli v té době v domě č. p. 78 pod kostelem. Do tmy se tichým náměstím ozývalo volání. Máte někoho v Šardicích v dole? Stalo se tam velké neštěstí.
Na druhý den ráno se z rádia dozvěděli více, zprávy to však byly velmi skličující. Po velké lokální průtrži mračen na úpatí Ždánického lesa, kdy došlo k masivnímu průvalu povrchových vod do šardického lignitového dolu Dukla, v něm zůstalo zatopeno 34 horníků. Mezi nimi byl i jediný Bzenčan – Svatopluk Sotolář. O tom, zda měl tento krutý konec zapsán v knize osudu, můžeme dnes jen spekulovat. Jistě, nemusel jít v den své končící dovolené na odpolední směnu, ale to by se neslučovalo s jeho povahou. Za vše mluví poslední čin jeho života, kterým dokázal svoji lidskost, profesionalitu a smysl pro kamarádství při náročné práci v podzemí. Přestože měl možnost se ještě zachránit útěkem před nepředstavitelnou masou vody, bahna a kamenů, jež obrovským tempem zaplavovala důlní prostory, vrátil se zpátky k nejbližšímu ligyfonu (hlasitý telefon, používaný v důlním provozu jako bezpečnostní a komunikační zařízení) a o nastalé kritické situaci informoval dispečera. V těch místech, na chodbě číslo 352 bylo také 20. srpna nalezeno jeho tělo, tedy až za nekonečných 72 dnů. Tímto zdržením vyměnil svůj život za životy kolegů, kteří se díky jeho pohotovosti dostali na povrch včas. Poslední nalezenou obětí byl Jindřich Cvek – 15. října, za 128 dní od katastrofy. V sobotu 22. srpna byl pan Svatopluk Sotolář pohřben se všemi poctami na bzeneckém hřbitově.
„Přeživší se shodují v tom, že největší dík za všechny si zaslouží Jindřich Cvek a Svatopluk Sotolář, kteří vnikající vodu oznámili na dispečink. Nezazmatkovali, ani se nedali v panice na útěk, ale nejprve vše nahlásili.“
Svatopluk přišel na svět jako druhé dítě rodičů Martina Sotoláře a Marie Vojtkové, pár dnů před Vánoci, 20. prosince 1923. Narodil se v č. p. 470 v Barákách – ano, to je ten známý dům na křižovatce, jehož zeď po dlouhá léta zdobilo panorama Bzence, které tam vymaloval jeho strýc Karel Zamazal (* 25. července 1908). 18. června 1925 koupila jeho matka domek č. p. 521 nedaleko jeho rodného domu. Dnes již neexistuje, stával mezi domy č. p. 131 a 133. Rodina Sotolářových přišla do Bzence pár let před jeho narozením z Kotvrdovic na Blanensku. Otec Martin (* 9. listopadu 1898 – † 19. dubna 1978) pracoval u Československých státních drah, matka Marie (* 31. května 1902 – † 7. ledna 1982) byla zelinářka. Její kvalitní produkty byly velmi dobře známé a oblíbené až ve Zlíně. Svatba byla v bzeneckém kostele sv. Jana Křtitele 21. června 1922. Spolu měli ještě dceru Drahomíru (1921) a syny Františka (1927) a Rostislava (1931). Na konci 50. let minulého století se přestěhovali do č. p. 104 prakticky naproti č. p. 470. Po absolvování povinné školní docházky se Svatopluk vyučil holičem. Toto řemeslo vykonával v Olšovci, ve stále existujícím domku, kde se dodnes ozývá cvakání nůžek a pořád funguje ta nejlepší informační kancelář, tak jak to má ve správném holičství být. Další výčet jeho zaměstnání je velmi pestrý. Na doporučení svého bratrance si šel vydělávat do Ostravy – Kunčiček, později pracoval v OSP Veselí nad Moravou jako zedník. V polovině 60. let nastoupil do nově otevřeného šardického dolu Dukla jako horník. Číslo jeho známky a lampy bylo 452.
Jeho manželka Marie rozená Velická přišla na svět 30. srpna 1925 v malokarpatské vesnici Buková, okres Trnava. Brzy odešla z domu do služby a vlastně díky tomu se poznala i se svým nastávajícím. Po 2. světové válce totiž sloužila v domě bzeneckého zubaře MUDr. Alfreda Blumky v Nádražní ulici č. p. 972. Se Svatoplukem se vzali 18. února 1950. Později také pracovala u lesní správy a v Kovodělu Moravský Písek. Necelých deset let po tragické smrti svého manžela a po mnoha ranách osudu a trvalé značné psychické nepohodě ukončila začátkem jara vlastním rozhodnutím svůj život 22. března 1980.
Velmi popisnou a vyčerpávající formou je celá tato tragická událost zaznamenána v knize Jaromíra Cyroně a Josefa Kotrnce „Protrhlo se nebe i země“