Ze slohových prací našich pradědečků a prababiček

Dobiáš M.

Zde uvedené úryvky ze slohových prací žáků tehdejší bzenecké obecné a měšťanské školy pochází z knihy „Pokladnice slohu slováckého dítěte“, která vyšla v roce 1919 díky nákladu pana K. Dvořáčka ze Bzence. Myšlenka sestavit sborník, kde by byly uvedeny nejlepší slohové práce žactva z tehdejšího okresu Uhersko-Hradišťského (kam tehdy spadal i Bzenec) byla uskutečněna na popud školního inspektora L. A. Hrázděry na okresní konferenci v roce 1909. Tato kniha si nekladla za cíl být metodikou pro vyučování slohu či sbírkou slohových témat, spíše chtěla převzít poslání čítanky pro děti ze Slovácka a zábavně poučné četby pro celou tehdejší československou čtenářskou obec. Uvedené texty necháváme v původním znění a vybíráme pouze příspěvky z prací bzeneckých žáků, práce žáků z ostatních obcí jsou zajisté také velmi zajímavé a krásně dokládají život, myšlenky a názory dětí z období konce Rakousko-Uherska, ale již nespadají do zaměření našich stránek.

Úvodní strana publikace s osobním věnováním K. Dvořáčka, jehož nákladem kniha vznikla.

Jak přijel tatínek z Vídně.

Tatínek přijel z Vídně. Máňa byla první u tatínka a hned mu hrabala v kapse. Maminka povídá: „Už ta Máňa zase bantuje!“ Máňa vyndala čtyři pomeranče. Myslím si, že sobě nechá dva veliké a mně dá určitě ty malé.

2. šk. r.
 

Jak k nám přijela stařenka.

Přijela stařenka ze Šardic. Donesla malý uzílek. Pavlínka se ptala stařenky: „Babičko, co tam máte?“ Babička na to: „Počkej, však vám to dám!“ Byly tam dvě panenky, dva pomeranče a každé za dvouhaléř cukroví.

2. šk. r.
 

Veselí kamarádi.

Ti chlapci z Olšovce jsou podařená čeládka. Každý den je slyšeti na ně nějakou žalobu. Onehdy dělal Pavel sáně. Lehl si na klouzačku. Chlapci mu sedli na záda a jezdili na něm z kopečka dolů. Na druhý den přišel do školy celý otrhaný. Tomáš zase venku skáče a honí se jako divoch, ale ve škole je jako kuřátko. Pepek je chudák hluchý, ale ze všech nejvíc křičí a rád se bije. Když pozná, že se o něm mluví, schová se pod lavici. Jenda se rád směje, ale na všecky žaluje.

5. šk. r.
 

Když jsem byla sama doma.

Když jsem byla malá, dlouho jsem spávala. Stařenka časně ráno chodila na pole. Zamkla mne a já jsem spala. Když jsem se probudila, začala jsem křičet. Kamarádky mě uslyšely. Přistavily k oknu žebřík a tak jsem se dostala ven.

3. šk. r.
 

Přijde jaro, přijde, zase bude máj.

Vítej, jaro milé, jaro krásné – buď nám vítáno stotisíckrát! Teprve je konec února a jaro se nám již blíží ve vší kráse. Proto vyšla jsem si jednoho krásného nedělního odpoledne do lesa. Tam bylo krásně! Po sněhu ani vidu, sněženky kvetly, skřivánci zpívali a ten větérek vál tak teple, že je hřích, milí ptáčkové, ještě spáti! Stromy pučely, travičky již vykukovaly svými zelenými hlavičkami z dřímající půdy. Vše bylo v lese tak pěkné, že bych byla ráda zůstala dlouho, dlouho v lese. „Což, fialky,“ volala jsem, „kvetete již také, vy oznamovatelky jara?“ Volným krokem šla jsem domů. Na pokraji lesa se cosi modrá – snad fialka. Vskutku! Vesele jsem si zazpívala:

8. šk. r. (měšť. šk.)
 

Letní večer.

Slunce klesalo do mlhavého objetí západu. Stíny se dloužily a chladný vánek začal vystupovati z lesních úvalů. Roje much a komárů se rozbzučely. Měsíček se vznesl mezi hvězdy a po vší krajině se rozestřel nádherný večer. Vracely jsme se z večerní procházky. Bylo tak krásně venku, že se nám ani domů nechtělo. Listí na stromech se lehounce pohybovalo – občas bylo slyšeti netopýra lehounce přelétnouti. Ještě u dveří našeho domu jsem se rozhlédla po hvězdnaté obloze.

8. šk. r. (měšť. šk.)
 

První sníh.

Ráda mám zimu, ale nejraději notnou chumelenici. Nedávno jsem si myslila: „Kéž by již padal sníh!“ Přání mé se brzy vyplnilo. V neděli ráno zbudila mne maminka slovy: „Vstaň, venku padá sníh!“ Rychle jsem vyskočila z postele a honem k oknu. Venku bylo již sněhu hodně vysoko. Stromy a střechy byly jako z cukru. Radovala jsem se ze sněhu jako malé dítě a v duchu dělala jsem už sněhuláky a jezdila na saních. Úmysl svůj chtěla jsem hned provésti, ale maminka nedovolila. Ani jsem se nemohla dočkati, až přijde spolužákyně zavolati mne a sestru, abychom šly do Bzence (jednalo se o žákyni přespolní). Po cestě jsme dělaly sněhuláky a tiskly a kreslily ve sněhu panáky.

7. šk. r. (měšť. šk.)
 

Když dereme peří.

V pondělí začala u nás dračka. Maminka, babička a paní Moudrá seděly u stolu a draly peří. Pomáhala jsem také. Paní Moudré ani na chvíli nedal jazyk pokoje. Vypravovala různé události. Těším se na „dodranou“. Dostaneme čaj, koláče i cukrovinky.

4. šk. r.
 

Maškary.

U Jelínkového byly maškary. Jedna maškara za mnou utíkala. Když mě uviděly i ty druhé maškary, utíkaly za mnou také. Pravila jsem jim: „Necháte-li mě, dám vám odpoledne koblih!“ Ale nedonesla jsem jim nic!

3. šk. r.
 

Šlahačka.

Ptal jsem se: „Maminko, když půjdeme na šlahačku, co si na to cukroví vezmeme?“ Maminka se zasmála a povídala: „Ná, koš, co v něm husa snášá vajíčka!“ Stařenka seděla na stoličce a pravila: „Až půjdete ze šlahačky domů, musí vám přijet někdo naproti s vozem!“

3. šk. tř.
 

Šlahačka.

V pondělí jsem si nechala dlouho zastřené okno, aby chlapci myslili, že ještě spím. Za chvíli kdosi náhle otevřel. Byl to Lojzek Daněčků. Řekl: „Máš si dát ohřát mléko!“ Chtěla jsem mu je podati a v tom bác! bác! už mě řezal. Všechno mléko jsem vylila na zem. Pak mi maminka ještě přidala bití. Lojzek dostal dvě vajíčka. Však druhého dne jsem si na něj přivstala.

6. šk. r.
 

Včerejší bouře.

V dubnu bývá velmi divné počasí. První dny jsou velice chladné a za týden jest velice horko. V pátek ráno vál teplý jižní vítr, který odpoledne sesílil. Bylo neobyčejně dusno. V dáli bylo slyšeti slabé dunění hromu. Kolem čtvrté hodiny začalo pršeti. Štěstí, že jsem byl doma. Pojednou se proměnil déšť v hustý lijavec. Blesky se jen křižovaly. Za každým zablesknutím zahřmělo. Pojednou bylo slyšeti zvláštní hukot. Tatínek vyhlédl oknem a pravil: „Padají kroupy!“ Okna jen řinčela. Za hodinu se bouře utišovala. Vyšli jsme na dvůr. Byly tam hromady krup. Štěstí, že to nebylo o žních! Bylo by po úrodě.

8. šk. r.
 

Vzduch a voda.

Vzduch a voda jsou hmoty, bez kterých by se žádný živočich neobešel. Jsou to přírodniny nerostné, které nemají žádného tvaru. Voda teče potoky a řekami, vzduch proudí větry. Vzduch a voda jsou bez barvy, bez chuti, bez zápachu. Poněvadž jsou to hmoty, mají váhu. Voda jest těžší než vzduch. Voda se nám zdá zelená, vzduch modrý. Jak na vodě plovou koráby, tak ve vzduchu létají ptáci. Voda skládá se z kyslíku a vodíku, vzduch z kyslíku a dusíku. Čistý vzduch a vodu málo kde najdeme. Vzduchu i vody je velmi mnoho, a proto se nemusíme báti, že by nám jich chybělo.

8. šk. r.
 

Požár.

Když jsem přišla v pondělí do školy, vyprávěly mi spolužačky, že v Bzenci v neděli hořelo. Vzpomněla jsem si na oheň ve svém rodišti Dambořicích.

Bylo půl noci. Všichni jsme tvrdě spali. Najednou se ozvalo příšerné volání: „Hoří, hoří!“ Byla jsem tak polekaná, že jsem nemohla najíti šatů, ač jsem je měla u postele. Konečně jsem se oblékla a spěchala k ohni.

Avšak na jednom neštěstí nebylo dosti! Na druhém konci městečka chytlo se jiné stavení. Spěchala jsem tam. Domácí plakali a naříkali, lidé hasili, vyváděli dobytek a jinak pomáhali. Odešla jsem domů, ale na spánek nebylo už ani pomyšlení. Obě stavení vyhořela až do základů.

8. šk. r.
 

V elektrickém divadle.

U pivovaru zastavily onehdy podivné vozy. Brzy jsme zvěděly, že to bude divadlo. Večer jsme se šly podívat. Bylo nás v sále jak maku. Vzadu stál stroj, který měl obrazy promítati. Najednou se setmělo a před námi na plátně objevily se obrazy z turecké revoluce. Všechno vypadalo jako živé. Oči jsem si div nevyhleděla!

6. šk. r.
 

Žitkovská bohyně.

Za St. Hrozenkovem jest vesnice Žitková. Žije tam podivná ženská-bohyně, k níž zdaleka široka chodí na poradu.

Nedávno se ztratily jedné tetičce peníze. Sebrala se a šla k bohyni. Rozmlouvaly spolu o tom i onom; konečně bohyně řekla: „Buď vám zloděj peníze do tří dnů vrátí, nebo jich už nenajdete. Na zpáteční cestě se v každém kostele pomodlete!“ Tetička bohyni zaplatila a ráda vykonala, co jí bylo poručeno. A hle, jako by peníze z nebe spadly, ležely druhý den na dvoře!

6 šk. r.
 

O Mackovi a jeho ženě.

Byl starý Macek všecek černý. Jeho žena byla nemocná. Macek řekl: „Koupím ti kožich, zahřeješ se!“ Kočka na to: „Běž, tatínku, ale přines jemný!“ Macek si vzal svrchník a deset stříbrných. Sotva přišel do města, kupci na něj volali: „Kupte náušnice, kožichy, portychle!“ Macek vybíral kožichy. Vybral nejpěknější a šel domů. Stará kočka ho viděla z daleka, šla mu plna radosti naproti. Kocour jí dal kožich a ona mu poděkovala. Jak si kožich oblékla, ani s kocourem chodit nechtěla.

4. šk. r.
 

O Tulipánkovi a Lilipánkovi.

Za dědinou měl Tulipán chaloupku. Narodil se mu chlapeček, jmenoval se Lilipánek. Tatínek uspal Lilipánka, vzal koš a šel koupit mouky, cibéby a mandle. Přišly myšky – vrtalky, vykousaly díry, prolezly a Lilipánka sežraly. Tatínek plakal o chlapečka dva dni.

4. šk. r.
 

zdroje:
• M. Dobiáš, Pokladnice slohu slováckého dítěte, Praha 1919