77. ZASTÁVÁM OPĚT ÚŘAD KATECHETSKÝ

Kyjovský perník vyburcoval v cikánovi nejenom hudební vzněty, nýbrž i výlevy zbožnosti. Jakmile zjistil, že jeho mecenáš je vlastně „farářem“ – což byl běžný lágrový titul všech kněží bez rozdílu, nevyjímajíc přítomné preláty, profesory, kaplany a řeholníky – jeho pružný duch se ihned přizpůsobil dané situaci. Nepřišlo mu to ostatně zatěžko, neboť u všech cikánů jsem pozoroval přirozenou úctu ke knězi a náboženství, jíž by se s užitkem mohli od nich přiučit i nacisté.

„Já jsem také křesťan a moje děti jsou všechny pokřtěny,“ zdůrazňoval sebevědomě.

„Zdalipak dovedeš dělat kříž?“ začal jsem zkoušet jeho křesťanství. Jal se mávat rukou okolo hlavy a prsou, doufaje, že mne oslní elegancí těchto pohybů a horlivým opakováním slov: Ve jménu Otce i Syna i amen.

Uvedl jsem jeho smělá gesta na pravou míru dvou prostých, příčných přímek a tázal jsem se ho: „Otec a Syn jsou dvě božské osoby – kde jsi nechal třetí?“

„Vždyť jsem ji řekl několikrát,“ hájil se uraženě. „Jak se tedy jmenuje?“

„Nu přece: amen!“

Poučil jsem ho, že se jmenuje správně Duch svátý. To bylo proň ohromným objevem – tvrdil, že v Bavorsku o něm dosud neslyšel, ale podrobil se učenlivě.

Další mé výzkumy odhalily u něho trosky různých modliteb. Otčenáš, Zdrávas a Věřím, byly u něho zjednodušeny na kratičkou formuli: Otče náš, jenž jsi na nebesích, pros za nás hříšné, nyní i v těla vzkříšení – amen.

Trvalo mně dosti dlouho, než jsem tyto mezery aspoň zhruba doplnil. Ochabující trpělivosti dostávalo se občas nové vzpruhy kostkou cukru, který podnítil mozkové buňky k další práci. Kromě toho působila naň povzbudivě konkurence jiného cikána z vedlejší světnice, který se rovněž snažně ucházel o mou přízeň. Byl to příslušník odvětví bosenského. Nemohl závodit se svým bavorským soupeřem v umění pěveckém, ale zato, skláněje se nade mnou s obličejem planoucím mystickou extasí, mumlal mi tajuplné zkazky a báje svého kmene, jejichž původ sahal snad ještě do pravlasti cikánského plemene někde v Asii. Jeho vědomosti náboženské byly poněkud lepší nežli Bavorákovy, a odříkav vzletně svůj Otčenáš, pohlížel vítězně na svého zamračeného soka, který sice nerozuměl chorvatsky, ale vytušil z procítěného spádu slov, že jde o modlení. Nežli Bosňák odešel s odměnou, sklonil se ještě důvěrně k mému uchu a šeptal důrazně: „Dej si pozor na tohoto Bavoráka! Znám ho dobře. Krade, nač jen sáhne!“

Mezitím Bavorák přemýšlel, jak by vystrnadil svého bosenského soukmenovce z mé blahovůle. Po jeho odchodu se přisunul ke mně blíže, promlouvaje ztlumeným hlasem: „Faráři, varuji tě před tím Bosňákem. Znám ho dobře. Je to veliký zloděj!“ Jistě nechápal, proč se při jeho výstraze usmívám.

Lépe než s modlitbami pochodil můj snědý žák s náboženskými písněmi. Zde mu neselhávala paměť ani pohotovost. Přezpíval mi za několik dní celý zpěvník diecése pasovské, aspoň první sloky. Pochopil jsem znovu, proč zkušení šiřitelé víry pěstovali vždy se zvláštní péčí kostelní zpěv. Píseň utkví pevně často i tehdy, když se zapomene na vše ostatní.

Příbuzné zvuky chorvatského Otčenáše udeřily mocně také na bránu sluchu mého pravého souseda, mladého Nikolenky. Rozevřel zádumčivé tmavé oči, jako by v něm cosi procitlo jako sněženka z rozmrzlé půdy březnové, a jeho rty se začaly pohybovat, jako by zachycovaly dotek jarního vánku. Pak se obrátil ke mně se svým obvyklým oslovením: „Atěc – Otče!“

„Co chceš, molodče?“ říkal jsem zase já.

„Sluchaj!“ A z jeho mladých úst plynul měkce staroslověnský Otčenáš, jak jej tomu kdysi naučila jeho máť, která to uměla ještě z bohoslužeb v cerkvi. Byla od něho nyní daleko – kdo ví, zdali již vůbec žila – ale dlela u svého syna dále modlitbou Páně, již mu v dětství vštípila jako vzácné dědictví. V té modlitbě jsme byli oba spojeni se svými slovanskými předky, kteří ji přijali od našich společných věrozvěstů Cyrila a Metoda.

„Charašo, charašo,“ pochválil jsem s pohnutím svého mladého pokrevence a slabý ruměnec uspokojení se rozlil po jeho pobledlých lících. Od toho dne jsme se modlili Otčenáš spolu ráno a večer, každý po svém, ale bez velkého rozdílu.

Tehdy již uplynul právě rok, co jsem byl odveden gestapem přímo z hodiny náboženství ve škole bzenecké, ale – jak vidět – úřad katechetský mi zůstal i v koncentráku.