Bzenec v letech 1918 – 1925

Ani 100 let ještě neuplynulo od doby, do které Vás chceme zavést. A přestože v rámci dějin jde jen o nepatrný časový úsek, je pro nás, kteří jsme odkojeni naší pohodlnou moderní dobou, tehdejší život bez elektřiny, vodovodu, kanalizace, televize, pračky a jiných vymožeností obdobím již jen těžko představitelným a vzdáleným. Známe je nanejvýš z vyprávění našich tatínků, maminek, dědečků a babiček. Připomeňme si nyní dobu jejich mládí a podívejme se spolu, jak tenkrát Bzenec vypadal a jak se v něm žilo.

Celková plocha bzeneckého katastru v roce 1918 činila 4 031 ha. Z této výměry bylo 732 ha orné půdy, 82 ha vinic, 630 ha luk, 288 ha sadů a zahrad, 100 ha pastvin, 1954 ha lesa, 35 ha zastavěné plochy a 210 ha půdy neplodné a jiné.
Město Bzenec bylo v té době vlastníkem 13 nemovitostí v celkové hodnotě cca 2 mil. Kčs, několika stovek hektarů půdy různého druhu a dalšího jmění, převážně v různých fondech, nadacích a akciích. Veškeré jmění města činilo v roce 1918 cca šest a půl milionů Kčs. Spolu s touto sumou je však nutno vést v patrnosti i nemalý obecní dluh, který činil v témže roce 1 784 027 Kčs.

Podle sčítání obyvatel v roce 1921 mělo město 4297 obyvatel (2113 mužů a 2184 žen), domů pak 837, z nichž bylo v roce 1924 již pouhých 15 kryto došky.

Úřady a státní instituce byly v Bzenci zastoupeny Poštovním a telegrafním úřadem, Úřadem důchodkové kontroly s přednostou revidentem Františkem Webrem a četnickým velitelstvím pod správou staničního velitele vrchního strážmistra Františka Lošťáka. Nechyběly ani státní dráhy, 2 stanice železniční dopravy (Bzenec-Písek a Bzenec-Město).

V dnes již zrušených kasárnách byla ubytována třetí korouhev jezdeckého pluku č. 7 s třemi eskadronami jezdectva v počtu 13 důstojníků a 220 mužů. Málo známý je i fakt, že v zámecké budově bylo sídlo vojenského zdravotního skladiště pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, jehož velitelem byl podplukovník Josef Kadláč, známý svým působením v ruských legiích za první světové války.

Pokud bychom se potřebovali obrátit na vyšší instanci, patřil Bzenec k okresní politické správě v Uherském Hradišti a podléhal bernímu úřadu a soudu v Uherském Ostrohu, okresnímu finančnímu ředitelství v Uherském Hradišti a živnostenské komoře v Olomouci. Ve věcech školských podléhalo město okresnímu školnímu výboru v Uherském Hradišti a zemské školní radě v Brně, po stránce církevní pak patřilo k děkanství kyjovsko – bzeneckému a arcibiskupství olomouckému.

Předsedou židovské obce bzenecké byl Sigmund David, kantorem Ignác Fettmann, rabína zde od roku 1921 nějaký čas nebylo. Do roku 1919 byla židovská obec samostatným subjektem, poté došlo k jejímu sloučení se zbytkem města a to i přes snahu Židů udržet si svou nezávislost. Ve stejné době došlo i k zániku židovské německé školy.

Při naší procházce Bzencem dvacátých let bychom mohli nahlédnout i do školních škamen v pětitřídní Obecné škole chlapecké, pětitřídní Obecné škole dívčí, trojtřídní Chlapecké škole měšťanské, trojtřídní Dívčí škole měšťanské a mohli bychom navštívit i čtvrtou třídu měšťanskou, která již byla společná jak pro chlapce, tak pro dívky. Navazující vzdělávání pak nabízely dva ročníky Živnostenské školy pokračovací pro učně a také Zemská rolnicko-vinařská škola. Ředitelem chlapeckých škol byl František Kouba, dívčích Jan Gartner, správcem pokračovacích škol Jindřich Kotas a ředitelem hospodářské školy Ing. Ladislav Dedek.

Bzenec byl střediskem zdravotního obvodu, ke kterému náležel i sousední Vracov, Moravský Písek, Domanín a Těmice – funkci obvodního a městského lékaře zastával MUDr. Rudolf Polášek, funkci zubního lékaře pak MUDr. Mráček.

Město svým nákladem provozovalo infekční nemocnici a Dětský domov pro opuštěné a zanedbávané děti.

Na náměstí se nacházely dva finanční domy, a to Spořitelna města Bzence a Reifeisenka. První jmenovaná zde začala působit již v roce 1911, kdy úřadovala nejdříve v domě č. 85, poté se přestěhovala do přízemí radnice, a brzy na to do domu č. 77 (od roku 1924 bychom ji už trvale našli v domě č. 326, ve kterém se nachází dodnes). Reifeisenka spol. s.r.o., která byla založena v prosinci roku 1908, měla své místnosti v domě čp. 83.

I průmysl v Bzenci kvetl, nalézal se zde cukrovar, cihelna, lihovar a octárna. Kroniky také uvádějí výčet živnostníků, kteří zde provozovali svá řemesla a obchody: 2 kloboučníci, 2 elektrotechnici, 2 sklenáři, 4 holiči, 1 kartáčník, 2 klempíři, 1 kameník, 1 cementář, 1 provazník, 1 mědikovec, 2 koláři, 5 bednářů, 3 sedláři, 3 natěrači, 1 zahradník, 8 stolařů, 7 řezníků, 19 krejčí, 7 švadlen, 12 obuvníků, 4 malíři, 5 zámečníků, 3 hodináři, 6 pekařů, 4 cukráři, 1 výrobce sodové vody, 3 kováři, 2 knihaři a papírníci, 1 košíkář, 1 kominík, 1 vetešník, 1 hokynář, 6 trafikantů, 15 smíšených obchodů, 8 krátkých a galanterních obchodů, 14 obchodníků se zeleninou, 8 obchodníků se semeny, 2 výkroje kůže, 2 obchody se surovou kůží, 2 koloniální a železářské obchody, 3 obchody s kuchyňským nádobím, 2 obchody s obuví, 1 obchodník s dobytkem, 2 obchody s dřívím a uhlím, 1 tesařský mistr, 3 stavitelé, 3 povozníci, 1 drogista, 1 lékárník, 3 porodní asistentky, 1 plakátovací ústav a 1 pohodný a nákladem města provozovaná obecní porážka.

Hlavním zaměstnáním obyvatelstva však zůstávalo zelinářství a vinařství. Převážně se pěstovaly okurky, mrkev, petržel, cibule, česnek, celer, zelí a salát, které se prodávaly o týdenních trzích Bzeneckým i přespolním obchodníkům. Obilniny a vinná réva se pěstovaly převážně pro domácí potřebu. Na počátku dvacátých let se započala sázet ve větší míře i cukrová řepa, k čemuž místní motivovala poměrně vysoká výkupní cena. Obchod se zeleninou byl dříve povětšinou v židovských rukou, ale od roku 1918 se začíná zavádět i spousta nežidovských obchodníků.

Pestrost spolkového a veřejného života ilustruje nejen šíře zájmů spolků, ale i jejich počet. Můžeme jmenovat Jednotu legionářů, Družinu válečných poškozenců, Sbor dobrovolných hasičů, Divadelní a ochotnickou jednotu Tyl, Řemeslnickou vzdělávací besedu Havlíček, Osvětovou komisi, Československý Červený kříž, Jednotu malozemědělců, Vinařské a ovocnické družstvo, včelařský spolek a v neposlední řadě také Tělovýchovnou jednotu Sokol a Orel.

Krásnou charakteristiku tehdejších Bzenčanů uvedl v bzenecké kronice místní učitel a městský kronikář Josef Dufalík:

Bzenčané jsou postavy prostřední, silných, vyvinutých svalů od namáhavé práce, kterou je jim, jako zelinářům a rolníkům konati. Jsou pracovití a přičinliví, povahy snadno vznětlivé a veselé, pohostinní, šetrní, smýšlení z velké části konzervativního a národně uvědomělí.

V úrodných letech trží za zeleninu a semena značné peníze a žijí, ač mají málo pozemků, poměrně v dostatku. Ženy a donedávna i muži rozvážejí zeleninu trakařem do blízkých, drahou do vzdálenějších míst. Tak jezdívají na trhy do Hradiště, Hodonína, Kyjova, Bučovic, Koryčan, Myjavy, Skalice, Uh. Brodu, Břeclavi, Slavkova, Přerova, Lipníka, Hranic, Vsetína, Kroměříže, Brna, Mor. Ostravy aj. měst a setkáváme se s nimi téměř po celé Moravě. Trakař je také nejdůležitějším kusem hospodářským v domácnosti. Za nepřítomnosti ženy domácnost vedou muži nebo děti poněvadž žena trží, jest také paní domu a vládne domácí pokladnou, kdežto muž je velmi často závislý na ženě, i co se týče peněz na denní útratu. A tento zvyk, jezditi na trhy, udržuje se tradicí a nevymizí tak brzy, nehledě ani k tomu, že některým rodinám tento způsob zaměstnání je hlavním výdělkem.

Nejoblíbenějším místem zábavy a odpočinku Bzenčanů jsou sklepy, kde se scházívají po denním lopotění a v neděli, aby se občerstvili skleničkou vína a pohovořili si o hospodářství a časových událostech. Zvláště před schůzemi a volbami a zhusta i po nich jsou sklepy místem, kde se řeší otázky hospodářské a politické. Potěšení jim způsobuje, mohou-li známého neb cizince pozvati do sklepu a stálým ochutnáváním a připíjením ho, lidově řečeno, nadrati.

Bývalý bzenecký kroj vymizel a obyvatelé strojí se většinou po módě. Je zjevem řídkým spatřiti typickou figurku bzenčana s oholenými vousy a dlouhými zastřiženými vlasy.

Mnoho jest ještě těch, kteří ve všech, kdož nepracují na poli, vidí příživníky a lenochy, na které musí oni platiti.

Poslední dobou racionálnějším hospodařením, zvláště používáním různých strojů hospodářských a umělých hnojiv, snaží se zvětšiti výnos svých pozemků.

Průměrný měsíční plat činil v tehdejší době 700 – 1000 Kčs, ale kvůli poválečnému nedostatku byly ceny téměř všech potřeb poměrně vysoké. Přímo ve Bzenci se v roce 1918 prodával 1 kg hovězího masa za 15 Kčs, telecího za 14 Kčs a vepřového za 26 Kčs. 1 kg sádla přišel na 90 Kčs, 1 kg brambor na 2 Kčs, másla na 56 Kčs a tvarohu na 16 Kčs. Litr mléka stál 2,40 Kčs, litr piva 1,20 Kčs, vína 18 Kčs a slivovice 60 Kčs. Jedno vejce šlo pořídit za 2 Kčs, krabička zápalek za 40 h. Vykrmená husa přišla na 240 Kčs, sele na 500 Kčs. Cena pánského oděvu se pohybovala kolem 1 200 Kčs, vysoké kožené boty stály 350 Kčs, klobouk 80 Kčs a nízké boty 150 Kčs.

Z roku 1918 se nám v kronice také dochovaly i názvy místních tratí a pozemků. Některé se již dnes nepoužívají a vymizely z obecného povědomí, proto je zde můžeme připomenout:

Za potokem, Za prádly, Bzinek, Oukolka, Pod horním mlýnem, Nad horním mlýnem, Baby, Falaříky, U salajky, Uličné, U bažantnice, Pod báchory, Klínky, Liščí hora, Křivé, U výholca, Za horníma horama, U hájka, Novosady, Získaly, Pohany, Psí hory, Kožuchy, Horní hory, Prostřední hory, Maršálky, Starý hrad, Grefty, Pod grefty, Kněží hory, Pod cukmantly, Cukmantl, Růžené, Hašneky, Klíny, Humence, Výholec, Zadní hory, Písky, Havala, Súdniska, Chrasť, Veselská hráza, Vápenice, Stolařky, Skřínky, Hajný kout, Kučovánky, Oukolka, Petránky, Vlčí hrdlo, Ondrovské, Školová, Příčiny, Blatná, Rájce, Dubová, Osušky, Doubrava, Bzinek, Pod Olšovcem, Pod rybníky, Dlouhé, Široké, Nivy, Podchrasť, Padělky.

SOKA Hodonín, Kronika města Bzence 1918-1937 AM167