Vzpomínky pana Františka Veselého na život v Bzenci

Z korespondence Milady Hiršové a pana Veselého v roce 2001.

Pan František Veselý, rodák ze Bzence (ulička u Lagy – pokrývače) píše:

Co se týká vztahu k Bzenci, jsme jím rovněž zatíženi, i když od roku 1989 jej navštěvujeme sporadicky na setkání spolužáků nebo když Bzencem projíždíme do Domanína, kde bydlí náš Laďa.

Se Bzencem nás spojuje 57 let, která v sobě skrývají nepřeberné množství vzpomínek. Zahledíme-li se ze Starého hradu po okolí, tak i ten les, který od jižní strany lemuje okraj Bzence, o něčem vypovídá, neboť řadu jeho parcel jsme vysazovali o velikonočních prázdninách stromky, když v letech válečných se těchto prací zúčastňovala „celá škola“. Pamatuji si, že ve IV. ročníku měšťanky byl s námi p. učitel JUC. Karel Fiala (nemohl dostudovat práva, vysoké školy nacisté zavřeli). Práci v lese řídil hajný pan Kunický. Jinak jsme znali bzenecký les důvěrně jako zdroj levného paliva, kam jsme pro ně jezdili s „tragačem“, ať to bylo ve formě uschlého dříví nebo šišek, kterými se výborně podpalovalo v kamnech. Také sběr různých druhů „hřibů“ přispíval k dokonalému poznání lesa a orientace v něm.

Rovněž tak pohled na okolní pole a vinohrady byl pro nás důvěrný, neboť jsme cesty a chodníky k nim vedoucí měli mnohokrát za rok prošlapané. Pomáhali jsme u Hosteckých, Plaširybů a dalších zemědělců při žních, sběru okurek a ve vinohradech. Chodívali jsme také okrajovat petržel, mrkev a řepu k Plaširybům.

Historie Bzence mne vždycky zajímala už jako školáka. S otcem jsme také byli několikrát pěšky v Koryčanech, Stříbrnicích, na Cimburku, Klimentu, na Buchlovu, Velehradě, v Modré i Starém Městě. Když jsme šli do Koryčan, vstávali jsme ve 3 hodiny, ve 4 hodiny jsme vyšli a v osm hodin jsme byli v Koryčanech v kostele. Dnes, když se o tom někde zmíním, začnou mi tvrdit, že to není možné. A to tehdy nebyly cesty tak dobré jako dnes a také oblečení a obuv byla mizerná. Šli jsme většinou bosky, jen před vstupem do obce jsme se obuli. Bosky se chodilo na pouť k sv. Antoníčku i do Žarošic. Vypráví se o tom vtip, že celé procesí šlo bosky, jen pan farář měl boty přes rameno. Tehdy to nikomu nevadilo a bylo to normální. Na každé takové cestě byly zajímavé historické objekty a byly spojeny pro nás kluky s nějakou záhadou, s něčím tajemným. Asi z toho důvodu jsem ještě s několika spolužáky chodil vypomáhat do nově restaurovaného muzea v bzeneckém zámku, kde správcem v té době byl pan Ctibor Šťastný. S ním jsme byli několikrát i v terénu, na pozemku již neexistující „Jezuitské búdy“ pod Kněží horou a za nedalekou Skálovou zahradou, kde jsme v úvoze vyhrabávali, pravděpodobně v odpadové jámě, různé střepy nádob a byly tam i nějaké mince pokryté měděnkou.

Na podobnou odpadovou jámu jsme narazili i v naší ulici, když jsme s Vojtou kopali příkop pro položení vodovodu. Také byla plná keramických střepů, ale asi již z pozdější doby. Mimoto jsme před Vávrovým dokonce narazili v hloubce asi 1,4 m na základovou zeď, jejíž směr byl rovnoběžný se silnicí, od níž byla vzdálena asi 3,5 m. Šířka zdi byla 1,6 m. Materiál zdi – kámen spojovaný pravděpodobně horkým vápnem. Podařilo se nám odbourat z této zdi 20 cm, což nám zabralo dost času. Polohu zdi jsme zakreslili vzhledem k okolním domům a k silnici. Tato zeď je pro mne záhadou. Pravděpodobně je torzem nějakého historického objektu. Výška terénu byla určitě o hodně nižší než dnes. Uvážím-li, že se ročně splavovalo značné množství zeminy z viničních hor přívalem vody za bouří, pak to nemusí být neoprávněná úvaha. O této skutečnosti nás přesvědčují i zaniklé rybníky v okolí Bzence.

K Pamětem města Bzence se vracím poznámkou: Novodobí bzenečtí kronikáři, kteří existovali nebo existují, vykazují vůči Bzenci dluh v tom, že nevydali o dění v Bzenci žádné zprávy z let 1919 – 1938, pak 1939 až 1945 a dále až po rok 1989. Jistě by to bylo zajímavé čtení. Řada událostí je v paměti nejstarších obyvatel.

Frant. Veselý