Vzpomínky na válku

Vzpomínky na válku sepsal pan Pavel Hanák z Vracova před více než deseti lety s dvěma bzeneckými občany, Karlem Nevřivým a Břetislavem Kaštalánem. Plno věcí z jejich vzpomínek je nepřesných, přece jen od války uplynula dlouhá doba, ale přesto jsou hodnotné již jen tím, že nám umožnily, abychom se na události z konce války podívali přímo očima tehdejších obyvatel a přiblížili si tak tuto smutnou kapitolu z historie našeho města.

Vzpomínky Karla Nevřivého

V době osvobození Bzence mi bylo 18 let a všechno dění se mi na celý život vrylo do paměti, i když se mohou vyskytnout některé drobné nepřesnosti.

Dva dny před osvobozením hitlerovští vojáci rozváželi nášlapné miny. Na nádraží je z vagónů házeli lopatami na auta. Na druhý den ráno vyhazovali mosty přes Syrovínku – u Mlýnské ulice a na Nádražní. Odstřelili i výhybky na nádraží.

Odpoledne se ozval velký výbuch. Vyběhli jsme se dívat, co se děje, a ze Starého hradu se kouřilo – byl vyhozený do vzduchu. Němci měli strach, aby se kaple sv. Floriána nestala dělostřeleckou pozorovatelnou.

Někteří Bzenčani byli schovaní ve sklepech už dva nebo tři dny. Doma jsme zůstali s nejstarším bratrem Josefem, protože stará paní Lagová na nás přes plot volala, že Němci utíkají a rabují po domech. Rodiče a oba naši sourozenci byli ve sklepě pod Starým hradem. Pod hasičárnou byl celou noc Němec, který občas vystřelil směrem k nádraží. Učitel Dvořák, který bydlel na hasičárně, se chtěl podívat, co se děje a Němec po něm vystřelil – kulka mu proletěla kolem hlavy.

U Růčkovy stodoly ležel Němec, který uviděl Mlynáře v žudru, a vystřelil po něm. Pan Cypro, který v ten moment vystrčil hlavu, byl zasažen kulkou, která byla určena Mlynářovi. Měl vystřelené zuby a na druhý den ho odvezli do lazaretu do Rohatce.

V ten den vybubnovali policajti stanné právo, zákaz vycházení od 21 hodiny do rána, později zákaz vycházení vůbec. Viděl jsem německý džíp s vojáky a jeden z nich vystřelil dávku na světlo na hasičárně, ale netrefil se.

V den, kdy vyhazovali mosty, byl podpálený Königsteinův hangár, velké kádě se zavařenými okurkami shořely a hořící asfaltový papír na střeše hangáru kouřil tak, že to bylo vidět skoro po celém Bzenci.

Byly vyhozeny i mosty na Novém světě a v Olšovci (na Strážnici) i most pod kopcem na Těmice.

V době, kdy se už blížila fronta, se rabovaly zámecké sklepy. Němci dovezli bečky na vozech i na autech. Povolili špunty, a jak teklo víno, tak nastavili kýbl a bez trychtýře to nalévali do sudů. Bylo tam na zemi vína po kotníky. Vtrhli tam i Bzenčani, ale Němec začal střílet do vzduchu a vyháněl je ven, ale lidi se nedali a taky si nějaké to víno odnesli.

Asi týden předtím už Němci vyrabovali židovský templ a lidi potom vynášeli veškeré zařízení – lavice atd.

Chodilo se na Kolonii na odstavené vagóny, dráha už moc nefungovala. Ve vagónech byly papíry, motory, boty, řemeny. Jednoho z těch, co byl na vagónech, Němci postřelili.

Rumuni čekali tři dny na kraji lesa. Stanné právo bylo vyhlášené, protože na kopečku u nádraží byl zastřelen německý voják. V tu dobu Němci zasáhli z kanónu Rumuna s vozem.

Potom přišel den osvobození. Ráno jsem slyšel venku dupot a hluk, tak jsem vyhlédl škvírou ven a vidím vojáky, letím zpátky do kuchyně, lomcuji s bratrem – „Vstávej, jsou tu Rusi!“

—— část záznamu chybí ——

Zvedl jsem se a chtěl zavolat na chlapy, že je tam granát, a neuvědomil jsem si, že mi mohl vybuchnout v ruce. Hned jsem ho položil zpátky. Potom přišel odvážlivec, vyhrnul si rukávy a granát hodil kousek od nás do potoka (všichni jsme se museli schovat). V odpoledních hodinách ho Raiskub vylovil a nosil ho u sebe údajně dalších 25-30 let.

Naše snaha opravit most pro Rusy ale netrvala dlouho. Němci zase začali střílet z kanónů. První salva spadla u Zásnětového (hájenka u Svodnice), další granát dopadl k Plzákům do okna u kuchyně a oba manžele to zabilo. Další granáty vybuchly na Vracovské (Fabrici). To už jsme běželi domů k obědu. Schovali jsme se zase u Veselých do sklepa, a když to přestalo, šli jsme zase k Radnici. Jak jsme tam přišli, začaly od Rýpalového směrem k Dostálkovému létat svítící kulky. To Němci stříleli od Šustrového. U Radnice jsme se dozvěděli, že zatímco jsme spravovali most přes Syrovínku, tak Vávrovi a Rachvalovi miny utrhly nohy. A my jsme tyto miny drželi v rukách a házeli je do potoka.

Ale už nám byl dán nový úkol – nachystat pro Rumuny seno pro koně. My jsme měli oběhnout Vracovskou ulici a Nový svět. Lidi měli nachystat seno před baráky. Naproti Baláša byla otevřená ulička, přes kterou jsme se báli přeběhnout. Ještě jsme se chtěli zastavit u Janouška, který měl krávy a mohl mít seno. Dál jsme si ale netroufali. U uličky stál rumunský kanon, který zneškodnil kulometné hnízdo na hřebeni Novosadů. Potom zase začali Němci střílet z děl a Rumuni utekli od děla, aby je nezasáhli.

Mezitím jsme se dozvěděli, že Němci chtěli zasáhnout věž kostela, ale netrefili se a zasáhli pumpu na náměstí před Svobodou (dnes řeznictví K. Kusák).

V Kolonii v cukrovaru byli již Rumuni, ale kanálama pro řepu dovedla Němce nějaká jejich příznivkyně až na dvůr, dva Rumuny zajali a mučili je – vyloupali jim oči a uřezali uši.

Tu noc jsme spali oblečení a obutí pod dekama.

Ráno jsme se dozvěděli, že Němci zmolama vtrhli na Horní náměstí a před rozedněním tam stříleli. Zemřel také rumunský voják, který na břehu Syrovínky šlápl na minu.

Další muž měl utrženou nohu, nějaký Novák, který spolupracoval s Němci, také ležel s utrženou nohou a to na místě, kde byly miny.

Partyzáni váhali pro něho jít, ale nakonec ho přece odnesli.

Stanislav Blatecký byl ve vinohradech pro zbraně, které tam zakopali s Klučkou a Boh. Slaným. Byly to zbraně shozené Angličany z letadel a tito tři jim dávali signály ohněm. Blatecký stoupl na dřevěnou minu a měl půl chodidla odhaleného až na kosti, opálené oči, celý obličej černý. Protože se už o minách vědělo, tak šlapal na stejné stopy, kudy šel už třikrát. Miny zranily i zabily celkem asi 12 lidí: František Vrzal, Ostrézi, Novotná, Mrazíková atd.

Odpoledne jsem šel ze sklepa s řepou a u Fürstového (naproti staré škole) stříleli Rumuni z minometů do vinohradů a na Starý hrad. Němci se pak stáhli na hřbet Horních hor. Tam byla naše velká třešňa a v její koruně byl německý pozorovatel, který tam i padl, a zůstala tam po něm v bunkru i přilba s kouskem hlavy s mozkem. Třešňa byla rozbitá střepinami a na poli bylo asi 20 jam od granátů nebo minometů.

Rumuni, na které jsem se nyní díval skoro hodinu, ládovali minomet, jednu minu za druhou. Už odpoledne a pak celou noc stříleli Rumuni z děl, které měli postavené na Littneru na Němce, a ti ustoupili až za 10 dní k Osvětimanům.

Občas jsme chodívali ke kostelu, kde pochovávali padlé Rumuny. Bylo jich asi 42. Nosili je v bednách na nosítkách. Do hrobů dávali kolem 7 mrtvých. Potom je odvezli na Ústřední hřbitov do Brna.

U nás na dvoře byla kuchyň pro mužstvo a v naší kuchyni se vařilo pro důstojníky a velitele Janoše. Jejich polévky byly hodně ostré, samá paprika, pepř, ale ohromně chutné. Maminka a sestra to nemohly jíst, ale my jsme si dali plné talíře. Protože nám spálili celou hranici dříví a kuchaři už neměli čím topit, tak velitel zavelel a vojáci zajeli s koňmi do lesa na dřevo. „To vojna!“ komentoval to velitel Janoš. Před obědem byl vždy nástup, pomodlit se, a když některý voják při nástupu vyčníval z řady, tak ho kopal botou do holeně. V noci spali po dvou v posteli. Když pochovávali padlé, tak byla vždy čestná salva.

Po deseti dnech se teprve pohla fronta, pak se zastavila až u Brna. Tam je zastihl mír. Když se Rumuni vraceli přes Strážnici domů, tak velitel Janoš přeplaval na koni Moravu u Přívozu (most byl vyhozený do vzduchu) a dojel se rozloučit se Bzencem. Celkem byli Rumuni ve Bzenci asi 10 dní, byla to jejich nejdelší zastávka. Když dojel k našemu, tak u nás nikdo nebyl doma, ale pak přišla matka s velkou nůší na zádech. Když ji Janoš uviděl, rozběhl se k ní, popadl ji do náruče, točil s ní a křičel: „Mama, vojna kaput, báryšňa, svatba!“

Šel se ještě rozloučit k sousedům Lagům, kde měl kancelář – velitelství, u nás měl stravu. Janošovi bylo asi 30 let.

Lidi potom hledali miny, hraběma a dřevěnýma picháčkama. Napřed to museli hledat němečtí zajatci, ale pak už si to lidi hledali sami.

Asi 10 dní po frontě došel pyrotechnik a hledal minohledačkou miny. Jednu našel, vyndával rozbušku, Ostrézi se na něho díval, chtěl to vidět zblízka, pokročil blíž, vybuchla mina a na druhý nebo třetí den zemřel.

Po frontě jsme chodívali stavět provizorní dřevěné mosty na Odlehčovák na křižovatku Vlára – Přerov, přes Moravu Unra – most u Přívozu. Také se pomáhaly stavět mosty ruským ženistům. Na křižovatce drah u Kolonie spadl Josef Nevřivý z Bzinské ulice a zabil se. Ruských ženistů bylo asi 10, stavělo se z kulatých kmenů, celé kmeny – piloty se zatloukaly do řeky i do břehů.

V té době jsem jezdil do Hodonína do učení k mistru Zaňátovi, někdy na kole, většinou však vlakem. Protože se mi na čele udělal vřed a v hodině klarinetu mě vyučující Richard Setinský postrašil, že z vředů může být i otrava, tak jsem v pondělí 11. listopadu 1944 místo do učení šel k lékaři. Ve tři čtvrtě na jedenáct veliké hřmění, výbuchy, řinčení tabulek v oknech. Vyběhli jsme na hasičárnu a ze střechy jsme viděli nad Hodonínem mraky dýmu. Bombardovali Hodonín!

V Hodoníně na nádraží stál vojenský vlak a snad tam někdo vystřelil po bombardovacích svazech. Doprovázející stíhačky se spustily dolů a udělaly kruh nad Hodonínem a do toho bombardéry spustily až 2 q těžké pumy. První bomby dopadly na nádraží a v jeho blízkosti. Kamarád, se kterým jsme spolu jezdili do Hodonína a který se učil hudebním nástrojařem, mi vyprávěl o náletu, který zažil.

Po odhoukání sirén si šli lehnout na rovnou střechu u mistra Jandy a dívali se na svazy letadel přelétávajících nad Hodonínem. Letěly 8-10 000 metrů vysoko, mimo dostřel protiletadlových děl. Když jsme lezli na střechu, volali na nás dva tam bydlící Němci – pojďte s náma do sklepa do krytu. Ještě to ani nedořekli a ohromný výbuch, lítala hlína, cihly, kostky a popel. V tom zmatku jsme byli hned v dílně pod ponkama, ve skříních. Jenom tam pobíhal vyděšený malý Toník (mistrův syn) a volal: „Mami! Tati!“ Pak někdo zavolal: „Do sklepa!“ a tak všichni běželi do sklepa a vzali i Toníka. Postavili jsme se do sklepa do houfu a Němci přes nás hodili deky. Čekali jsme, co bude dál. V tom další výbuch před dům, na silnici a nebýt těch dek, tak by nás to udusilo. Ta tlaková vlna nás odhodila ke zdi.

Můj spoluučeň Stanislav Snopek z Těšic byl normálně v práci, malovali byt, mistr tam byl s ním, ale kolem 9:30 odešel. Po zahoukání Staňa utíkal přes nádraží do lesa, směrem k fotbalovému hřišti. Nálet prožil pod lávkou na fotbalovém hřišti. Všude byla spousta prachu a dýmu.

Domů už vlakem nejel, vlaky nejezdily, a tak šel domů pěšky. Na nádraží, které bylo celé rozbité, ležela lokomotiva předkem v jámě po vybuchlé bombě. Kdyby neutekl, tak by ho asi zabila tlaková vlna, protože do vedlejšího domu, kde pracovali, spadla bomba. Jenom o kousek dál stál činžák, u kterého byl poškozen jeden roh, kde se ještě tři dny ozývali zasypaní. Ve vybombardované cukrárně „U Hrbotických“ byli také zasypaní, ale asi všichni zahynuli. Ještě tady byly časované bomby, jedna zabila muže v blízkosti mého mistra.

Od té doby, když zahoukaly sirény, všichni obyvatelé Hodonína odešli na louku – na rovinu. Při náletu na Hodonín zahynulo asi 300 lidí.

 

Vzpomínky Břetislava Kaštalána

Dne 12. 4. 1944 jsme byli u kapličky v Olšovci. Karel Navrátil, Slávek Navrátil, Josef Vojtěch a já. Byl večer, už byla tma a vykládali jsme si o parašutistech a od lesa někdo šel.

Karel říká: „Teď jde taky jeden.“ Dotyčný to slyšel, přišel k nám a říká: „Kluci, kde su?“

Já říkám: „Kde bys byl, v Olšovci, u kapličky.“

„Kde to je?“

„Ve Bzenci.“

„Jak je to tu s Němcama?“

„Hledají parašutisty!“

„Jak bych se dostal do Hluku?“

Tak jsme mu poradili: „Na Písek, na Veselí.“

Rozloučil se a odešel. Já jsem si vzpomněl – „on zabloudí,“ – a tak jsme běželi za ním a dohnali jsme ho na konci Olšovce. On se ohlédl a lekl se. Tak jsme mu řekli: „Neboj se, my Tě doprovodíme.“

Tak jsme ho doprovázeli a na hlavní silnici směrem na Veselí byli Němci v Panáčkově příkopě. My jsme si jich nevšimli, ale on se lekl: „Němci, co teď?“

Já jako nejmladší jsem mu řekl: „Čapni si!“

On se zohl, protože na zádech měl batoh s vysílačkou. My jsme byli malí, ale on zohnutý se mezi námi ve tmě ztratil. Já jsem začal křičet: „Ten fotbal tak blbě hráli!“ Němci byli překvapení, my jsme šli okolo parašutisty a kryli jsme ho. U viaduktu byla další hlídka německých vojáků, ti nám taky nevěnovali pozornost.

Do Hluku jsme došli bez kontrol. Já jsem se vyptával na různé věci, říkal nám, abychom sabotovali, ale nevěděli jsme jak. Každému dal 500 marek, nejstaršímu americký dolar.

My jsme se vrátili ráno. Doma se vyptávali, kde jsme byli. Všichni mlčeli až na toho nejstaršího (K. Navrátil). Ten se doma pochlubil tím dolarem.

Jeho otec svolal všechny rodiče, a že se to musí udat. Došli až k nám, že to musíme taky udat. Já jsem je přemlouval, ať to nechají být a jdou spát. Otec Navrátil křičel: „Kde Angličan vzal americký dolar?“ Já jsem nevěděl. „Jestli nepůjdeš s námi, tak to na tebe řekneme!“

Oni to druhý den ráno nahlásili a další den ráno pro mě došlo Gestapo (asi z Uherského Hradiště). Gestapo v typických kloboucích a kožených kabátech.

Odvedli mě do Bzence na četnickou stanici (nyní pošta). Při výslechu jsem dostal plno facek. Ptali se mě, proč jsem to neohlásil, řekl jsem, že nebyl důvod. Udal jsem opačný směr – Kyjov. To se samozřejmě lišilo od výpovědí ostatních. Odpoledne mě pustili domů. Ale za dva dny mě vyslýchali znovu. Celkem pětkrát. Já jsem stále opakoval, že šel do Kyjova a že nevím, jak vypadal, protože byla tma.

Potom výslechy přestaly a já jsem podle rady parašutisty začal dělat sabotáže. Na kolejích snad až do Brna byla jedna kolej zastavěna vagony s různými věcmi, co nacisti na svém tažení ukradli. Byly tam vyčiněné kůže, kancelářské papíry, gumové boty, různé nářadí – krumpáče, kolečka atd. Já jsem vagony otvíral od Vracova až do Veselí a lidi to vybírali. Jak Němci začali ustupovat, tak ty věci chtěli. Matka o tom věděla, ale otci jsem to neřekl, protože by mně to zakázal. Každou noc od pondělí do pátku jsem chodil k těm vagonům, utrhl plomby a dveře do půlky otevřel.

Taky jsem roznášel letáky, Jindra Novotný tiskl letáky – byl zaměstnaný u pana Rýpala v zelenině, vykupoval zelí, okurky a zpracovával to. J. Novotný dělal v kanceláři a tam to tiskl na cyklostylu.

Můj otec jezdil domů v sobotu. Naši stařečkové bydleli v poli na samotě a neměli tam přívod elektřiny. Někdy v červnu nebo v červenci, v neděli kolem 22. hodiny začala hučet letadla a otec řekl: „Vezmi lampy a pojď!“ Vzali jsme lampy a utíkali do vinohradů. Otec porozžíhal lampy, svítili jsme do šířky – letadla shodila na těmické straně za Horníma horama zbraně. Ta, co neshodila, se vrátila a shodila zbraně taky. Bzenečtí partyzáni, kteří měli správně zapálit ohně, seděli v hospodě u Repíků a hráli karty.

Otec to řekl Staňovi Blateckému a já jsem ho zavedl na místo. On si zajel pro trakař a odvážel to celý den až do večera. Všude bylo plno padáků, jako když napadá sníh. Bedny byly plné anglických samopalů (asi Sten-gun). Přestože to vozil celý den, tak odvezl asi jen polovinu. Nikdo z toho nevystřelil. Zbytek zbraní posbírali Němci.

V červenci nebo v srpnu 1944 mě znovu sebralo Gestapo a odvezli mě skříňovým autem do Německa – do Berlína. Technische Nothilfe – tam jsem dostal krumpáč a byl jsem přidělený k dalšímu pracovníkovi a odklízeli jsme trosky po bombardování. Zkrátka totální nasazení. Hned po náletu (skoro každý den) jsme nastoupili a vyprošťovali zraněné a mrtvé. Dováželi nás z tábora pod vojenským doprovodem.

Ten můj spolupracovník se mě ptal, proč tam jsem, až po čase jsem se mu svěřil. Jednou – bylo to na podzim – už jsem tam dělal dva měsíce, došli jsme po náletu k nějakému činžáku, který byl rozbitý. Dírou jsme se dostali dovnitř a pak do patra a ten můj kolega tam do toho kopl krumpáčem a za námi to spadlo a zůstali jsme jako zasypaní. Zůstali jsme tam přes noc, až byl klid a nikdo nás nehledal a pak jsme se vyhrabali ven.

Protože jsme měli hnědé pracovní uniformy, tak jsme nutně potřebovali civil. Z mrtvých jsme svlékli šaty a v noci šli na nádraží. Nastoupili jsme do vlaku na Prahu, byly to německé vagony s dřevěnými lavicemi, a on mi řekl, ať vlezu pod lavky na topení. Tam jsem vydržel až do Prahy. Až všichni lidi vyšli ven, tak si mě ten spolupracovník vyzvedl a čekali jsme na vlak do Brna. Zase jsme jeli pod lavkami až do Brna. On jel jenom do Brna, ale ještě mě zavedl na vlak do Trenčianské Teplé. V Kyjově jsem vysedl. Z Kyjova jsem šel pěšky, nemohl jsem se vrátit domů. Pomáhal jsem různě lidem za jídlo. Šel jsem přes vesnice směrem na Buchlov. Skoro 14 dní jsem se tak potuloval.

Pak jsem v lese potkal dva chlapy – „Co tady hledáš?“

„Huby.“

Byl jsem otrhaný, hladový, oni mě vzali sebou. Byli jsme někde u Stříbrnic v Chřibech. Bydleli jsme v hájenkách (u hajných), nebo v zemljankách. Jedli jsme taky u hajných, bylo nás asi 20. Každý měl nějakou zbraň. Napřed jsme měli půjčené kulovnice od hajných, pak když jsme ukořistili německé zbraně, tak jsme hajným jejich kulovnice vrátili. Dost jsme se stěhovali – Morkovice, Jankovice, Zdounky, Kroměříž. Patřili jsme k partyzánskému oddílu Olga. Olga měla 19 roků a byla odvážná. Velitel byl uprchlý německý voják.

Jednou jsme byli v jedné vesnici na zábavě, která se dělala na černo. Velitel, který dost pil, nahlásil muzikantům „Sólo partyzánům!“ Nikdo ale nešel tancovat, všichni se báli.

Jednou zase na hájence chtěl po hajném něco na pití, oni měli jenom rybízák – „To nechcu!“

Parašutista – Jaroslav Šperl, ročník 1922, pocházel z Litomyšle. Na začátku války odešel do Velké Británie a tam prodělal parašutistický výcvik. Byl vysazen mezi Ratíškovicema a Vacenovicema, spadl na strom a dlouho se dostával z padáku.

Jedna vysílačka byla na stromě s padákem, druhou měl na sobě v batohu. Když se dostal ze stromu, tak pospíchal do vesnice. V jednom okně se svítilo, a tak tam zabouchal. Řekl jim, že potřebuje pomoct sundat padák. Chlapík se vymlouval, že jde do práce, nemá čas, že je železničář. Takže padák zůstal na stromě, Němci ho potom našli a už hledali parašutistu. Potom šel pěšky lesem a dostal se do Bzence. Byl hladový a já jsem mu dal chleba a špek.

Od války uplynulo 43 roků, když mi při pohřbu u kostela řekl Milan Fabrici, že na radnici, kde on právě pracoval, přišel Jaroslav Šperl a hledal kluky, kteří ho vedli za války do Hluku. M. Fabrici o všem věděl (sám jsem mu o tom řekl), a že nám vzkazuje, abychom mu napsali. A já, nevím proč, jsem mu řekl, že když má adresu, tak ať mu napíše.

A on mu opravdu napsal, J. Šperl napsal přímo mně, ať mu sdělím, jak to tehdy doopravdy bylo. Já jsem mu tedy odepsal, jak to od té doby pokračovalo. Od té doby jsme si psali, až v srpnu 2003 mi napsala jeho žena, že je těžce nemocný, nemůže psát, měl tři infarkty a mozkovou mrtvici. Žije v USA v Beloit, jeho žena je Češka.

V devadesátých letech se v Popovicích ukázal na srazu partyzánů, tam jsme se setkali osobně po tolika letech. Poznal jsem ho podle postavy, měli jsme co vykládat.

On vysílal za války od některých z Kunovic a Starého Města. Odvysílal přes 2000 relací, někdy i několik za den. Stěhoval se z místa na místo, v Kunovicích u paní Králíčkové chvíli býval a vysílal. Potom to rozbili Němci tanky, a tak už z tama přestal vysílat o přesunech německých vojsk.

Vzal jsem tenkrát na ten sraz 10 litrů vína, vykládali jsme a jako bychom věděli, že se už asi nikdy neuvidíme. Tak na něho vzpomínám.

 

2003