Uvedený přepis článku z 20. let 20. století se Bzence dotýká jen krátkou zmínkou v úvodu textu. Přesto jej pro svou zajímavost uveřejňujeme v původní nezkrácené podobě. Popisuje situaci krátce před vznikem samostatného Československa v roce 1918 a popřevratové události ve slovenském okresním městě Hlohovec.

Rabůvka a jiné popřevratové události v Hlohovci

(Vypravování očitého svědka.)

Ant. Š. Zápustecký

Ku porovnání událostí, které ve jménu svobody sběhly se v malém městečku Hlohovci na Slovensku, vzpomínám si mimoděk na malou episodku; jež udála se na Moravě ve Bzenci.

Bylo to asi čtrnáct dní před převratem. Byl jsem v tom čase ve Bzenci ve vojenské nemocnici a ten den jeli jsme na voze „fasovat“ nějaké zboží na nádraží. Na zpáteční cestě jakýsi starý domobranec, tuším od Židlochovic, vystoupil na voze na hromadu pytlů a co mu hrdlo stačilo provolával: „Ať žije Československá republika!“

V nás všech, kteří jsme byli přítomni, byla v té chvíli malá dušička. Ač cítili jsme, že v těchto smělých slovech starého domobrance od Židlochovic skryta jest dávná touha národa československého a také jediná naše naděje na ukončení hrozné války světové, přec jen slova tato, pronesená ještě v ovzduší rakouské monarchie, naháněla nám hojně strachu.

Do dnešního dne nedovedu si sice vysvětliti z jakých pohnutek onen starý domobranec provolával již čtrnáct dnů před převratem slávu Československé republice, avšak pamatuji se, že slova ta ve strachu, a ještě v nejistotě pronesená, vlévala náhle do našich duší odvahu a posilu. Kdyby v té chvíli byl jen někdo šeptl: „Dnešního dne jsme svobodni!“ bývali bychom se zajisté postavili muž vedle muže a nebojácně z plných plic provolávali se slzami v očích: „Ať žije Československá republika!“

Taková asi byla nálada v zemích historických před převratem, a proto s nadšením a slávou historický ten den našeho národního osvobození byl ode všech uvítán.

Jak jinak vyvíjely se tyto dějinné události na Slovensku!

Dostal jsem se náhodou na vesnickou svatbu, kde byl také přítomen dp. děkan Šiška, farář z Hlohovce, který veškeré ty události, přehnavší se nad Hlohovcem, prožíval společně s místními občany. Za války prodléval v Americe a jeho činnost splývala též často s činností našeho prezidenta T. G. Masaryka. Na známé Pittsburghské dohodě vedle jména prezidentova je také podepsán dp. P. Šiška, nynější hlohovecký farář.

Když jsme se spolu seznámili a já v prázdné chvíli, kdy svatebčané v místním hostinci bavili se tancem, zavedl řeč na popřevratové události v Hlohovci, jal se tento vzpomínati: „Po vypuknutí světové války,“ vyprávěl dp. děkan P. Šiška, „nacházel jsem se právě jakožto americký občan v Hlohovci na návštěvě. Válka byla již zahájena, když končila se mi lhůta návratu do Ameriky. Po dlouhých úvahách, mám-li se vrátiti, neb zůstati doma, rozhodl jsem se konečně jeti přes Italii, která tehdy ještě zachovávala neutralitu.

V italském přístavu v Neapoli doslechl jsem se, jak nebezpečná jest cesta po lodi v místech, kterých válčící velmoci minami před nepřítelem chránily. A musím vám říci, že Prozřetelnost mne opravdu na této cestě ochraňovala.

Měl jsem již lístek na jistou loď, která měla jednoho rána odplouti k americkým břehům. Dílem Prozřetelnosti, dostavil jsem se toho dne do přístavu pozdě a loď již odplula. Vyhledal jsem proto jinou loď, která měla odjeti až za několik dnů.

V té době došla pak do přístavu zpráva, že loď, na kterou jsem měl již lístek zakoupený, najela ve vodách Středozemního moře nešťastnou náhodou na miny a vyletěla do povětří.

Ó, jak jsem děkoval tehdy Bohu, že mě tehdy zdržel a já na onu loď nevsedl. Cesta druhé lodi byla pak až ku břehům americkým úplně šťastná.

Po skončené válce a po práci, kterou jsme my američtí občané, Češi a Slováci pro svoji vlast vykonali, vracel jsem se počátkem listopadu 1918 do osvobozené vlasti.

Do Hlohovce přijel jsem asi v druhé půli měsíce listopadu. A přijel právě k nejlepšímu. Lid náš, kterému nikdo nevysvětlil, jaké významné historické události jsme se dožili, ten lid ve znamení „slobody“ vytloukal právě všem židům okna výkladních skříní, honil židy s palicemi po ulicích a zboží v opuštěných obchodech šmahem rozkrádal.

Darmo jsem mluvil k rozbouřenému lidu, darmo jim vysvětloval a je zrazoval. Lid byl tak rozvášněný, a tak lačný zboží, které měli židé v krámech, že mé napomínání a vysvětlování bylo naprosto marné.

Nevím, ze které strany byl učiněn k této „rabůvce“ povel, ale byl to jeden z nejšpatnějších činů, které se v Hlohovci po převratu udály. Viděl jsem na vlastní oči mnohé vážené občany hlohovské, kteří se tak snížili, že zároveň s tím rozvášněným zástupem odnášeli různé zboží ze židovských krámů sobě domů, ač toho nejméně měli potřebí.

Rabůvka trvala téměř celý den. Ti, kdož se o ní dozvěděli později, přicházeli ještě odpoledne a znovu židy honili po náměstí a znovu kradli, co v obchodech ještě zbylo. I z okolních vesnic přišli lidé, aby byli rovněž na rabůvce účastni a aby také nějaký podíl si domů odnesli. Jiný účel, samozřejmě v celé rabůce nebyl sledován.

Když se na druhý den vše uklidnilo, chodil jsem mezi vlivné činitele městské a vysvětloval jim nastalou situaci. Pochopení ovšem nikde jsem nenacházel, neboť málokoho podařilo se mi přesvědčiti, že máme už vlast svobodnou a že už více nebudeme poddaní pod maďarskou knutou.

Pro mne, který jsem byl s celou revoluční situací za hranicemi obeznámen a který jsem již viděl, jak v Čechách a na Moravě radují se z nabyté svobody, byly tyto prvé dny v Hlohovci hrozné.

Za nedlouho po rabůvce, asi kolem dne 6. prosince 1918, přihnalo se do Hlohovce maďarské vojsko, aby se postavilo na odpor blížícímu se vojsku československému. Lidé, kteří při příchodu maďarského vojska opět se odvážili z příbytků vystrčiti hlavy, hledali, proti pachatelům krádeží při rabůvce právní ochrany. Jelikož nedalo se přesně zjistiti, kdo všechno kradl, nechalo se po Hlohovci bubnovati, že všichni ti, kteří odcizili ze židovských obchodů nějaké zboží, budou přísně stíháni, nenavrátí-li toto do určitého dne. A tak jednoho rána naskytla se v Hlohovci pěkná podívaná. Na ulicích ležely hromady různého zboží, kusy nábytku, šatstva a jiných věcí, které lid ze svých příbytků vyházel, aby nebyl usvědčen z krádeže. Židé pak za asistence maďarského vojska chodili po ulicích, zboží své poznávali a domů odváželi. Samozřejmě, že nebyl toho ani stý díl z toho, co se jim při rabůvce ztratilo.

Já pak byl jsem u maďarského vojska obžalován, že bouřím lid proti vládě a že jsem pro Československou republiku. Tohoto nařčení jsem se však zbavil hladce, prokázav se občanstvím států Severoamerických.

Vojsko maďarské bylo v Hlohovci jen několik dnů. Československé vojsko zatím dospělo do Leopoldova a počalo ihned ve „švarmliniích” postupovati proti vojsku maďarskému, rozloženému na výšinách nad Hlohovcem. Hlohovec ten den stal se jevištěm první velké bitvy. Maďarská děla střílela ustavičně na železniční a silniční most, vedoucí přes Váh, avšak bez výsledku. Do Hlohovce samého padlo několik granátů a šrapnelů, rovněž bez jakéhokoliv účinku.

Týž den navečer dospělo do Hlohovce vojsko československé. Oddychl jsem si spokojeně, mysle, že nyní už v Hlohovci zavládne klid a pokoj.

Avšak ještě mnoho a mnoho museli hlohovští občané zakusiti, než pravý pokoj a mír se dostavil. V té době chystal jsem se opět na cestu do Ameriky, abych se úplně odtamtud do nové vlasti odstěhoval. Několik dnů před svým odjezdem, na různé obvinění zdejšího lidu, bylo odvezeno asi třicet starousedlých hlohoveckých občanů, prý pro sklon k maďarství do pevnosti v Josefově v Čechách, kde měli býti internováni.

Tehdy dostavili se ke mně jejich příbuzní, manželky a známí a prosili mne snažně, abych jel do Prahy a u pana prezidenta se za ně přimluvil. Slíbil jsem jim to a na své cestě do Ameriky zastavil jsem se nejprve v Praze, kde jsem si vymohl ihned slyšení u pana prezidenta.

Řekl jsem mu, že nebudu s klidným svědomím do Ameriky odjížděti, dokud nebudou propuštěni z Josefovské pevnosti hlohovečtí občané, o nichž jsem přesvědčen, že chování jejich je bezvadné. Pan prezident přání mému vyhověl a na moje zaručení nechal ty, které jsem jmenoval, ihned z Josefova propustiti.

Poselství toto nesl jsem sám ještě svým rodákům. Nechci ani vzpomínati, jak jsem byl vřele od nich přivítán a jak se vrhli hltavě na chléb, který jsem nakoupil. Všichni mě pak zahrnovali tisícerými díky a slibovali, že jsou mně vděčno-stí za tuto službu zavázáni až do smrti.

Naplněn radostí, že jsem svým trpícím rodákům pomohl, odjížděl jsem do Ameriky.

Za tři měsíce byl jsem opět na půdě osvobozené vlasti. Od mého odjezdu mnohé se v Hlohovci změnilo. Vojsko československé stálo ještě pohotově na hranicích Slovenska, dohodovými státy nově uznanými, zatím co v Hlohovci vybujel až do krajnosti komunismus.

Vůdcové komunistů vládli tehdy celým městem a lid se jich bál jako ohně. V té době zemřel dosavadní dp. farář a já pak byl jmenován jeho nástupcem. Postavení moje, jako duchovního správce, nebylo za těchto okolností růžové. Lid se hnal slepě za svými komunistickými vůdci a tito zase ve své slávě viděli se růsti až k nebi.

Těchto rozvratných živlů povšimla si tehdejší vojenská správa. Dne 15. srpna roku 1919 o svátku Nanebevzetí Panny Marie, kdy konala se ve zdejším zámku pouť, přijela do Hlohovce rota jezdců, rota pěšího pluku a dvě děla. Takto vyzbrojeni šli chytati vůdce komunistů v celkovém počtu dvou osob. Dnes je to trochu směšné, ale tehdy nebylo hlohovským občanům do smíchu.

Kterýsi nerozvážný občan udělal nějakou nešikovnou poznámku, již zaslechl vojín od legionářského jezdeckého pluku a bylo zle. Za nešikovnou tuto poznámku bylo veškeré vojsko alarmováno a velitel nařídil vykliditi náměstí, ulice i pouť na zámku. Z čista jasna začalo se střílet a za chvíli vypadalo to v Hlohovci jako za nejprudší bitvy. Vojíni jezdeckého pluku jezdili zběsile po ulicích a dlouhými šavlemi bili do každého, koho uviděli na ulici. A všechno toto bylo způsobeno pro nešikovnou poznámku nedosti prozíravého občana, zatím co komunističtí agitátoři práskli do bot.

A dnes právě odměnil se mi jeden z těch, které jsem z josefovské pevnosti svojí přímluvou vysvobodil. Přišel ke mně do bytu, kde mně sprostě nadal za to, že prý jsem si mnoho počítal za pohřeb jeho manželky. Taková jest ta vděčnost lidská…