Příběh Aloise Vajčnera
Petr Vajčner
Jmenuji se Petr Vajčner. Příjmení nijak výjimečné, zvláště pak ve spojení s městem Strážnice. Odtud snad pochází všechny rody Vajčnerů, dnes rozesety po celé republice. Já už sice pocházím z Kyjova, ale můj dědeček se ve Strážnici narodil. Porušil však rodovou tradici a své rodné město opustil. Možná kvůli práci, možná kvůli známosti, prostě odešel do Bzence. Tam se narodil můj otec. Příběh, který Vám chci vyprávět, není ničím zvláštní. Obyčejný život obyčejného člověka a jeho rodiny. Jsou to ale moje kořeny, jiné nemám.
V tomto roce (2014) by se můj otec dožil sta let. Narodil se ve Bzenci 21. 6. 1914. Jeho rodný dům stojí dodnes. Je to spíše domeček s číslem popisným 959, v části, která se odjakživa jmenovala Olšovec. Stojí u silnice, která odbočuje směrem na Strážnici, hned v první pravotočivé zatáčce. Otec byl pátým v pořadí ze sedmi sourozenců. Šest synů a jednu dceru přivedla na svět moje babička Rozálie, která byla dcerou Bzeneckého tesaře Filipa Slabáka. Její maminka a tedy moje prababička pocházela z rodu Karla Michalíka. Můj děda se jmenoval Tomáš Vajčner a do Bzence se přistěhoval ze Strážnice, odkud pochází převážná většina Vajčnerů, jak jsem se již zmínil. V minulých letech jsem se snažil vystopovat moje předky a vytvořil jsem si rodokmen Vajčnerů. Je fakt, že jsem se dostal až do roku 1794. Dále to jde už velmi ztuha, písmo v matričních knihách se jen těžko luští, začínají chybět čísla popisná a křestní jména se dost často opakují. Orientace je složitá. Jméno Vajčner se objevilo ve Strážnici až po „Bílé Hoře“ a jednalo se pouze o několik rodin, které se do Strážnice přistěhovaly. Jestli z Rakouska nebo ze severní Moravy z pohraničí s Polskem a Německem, to vážně nevím, ale moc by mě to zajímalo. Kdysi jsem slyšel úvahu, že toto naše jméno vniklo složením dvou slov. Wein – víno a schere – nůžky. Možná to byly sezónní dělníci pro práci ve vinohradech – „střihači hroznů“. Možná taky Wein – víno a schner – krásnější, že by „šlechtitelé vína“? Těžko povědět, jak to ve skutečnosti je. To se už asi nedozvím.
Prvorozený syn Tomáše Vajčnera, mého dědečka, se jmenoval Antonín a babička ho měla ve svých 28 letech. Pak přišla jediná dcera Františka v roce 1904, následoval Bohumil v roce 1910, pak Bedřich 1912 a v roce 1914 spatřil světlo světa můj tatínek Alois. Nebyl ale poslední. Přišel ještě Tomáš v roce 1916 a nakonec Břetislav v roce 1920. Když se tak na to dívám, zjišťuji, že babička rodila průběžně celých dlouhých sedmnáct let, skoro až do svých pětačtyřicátých narozenin. Je to úctyhodný výkon, ale v té době zřejmě nijak ojedinělý. Dále z toho jasně vyplývá, že nebyla a ani nemohla být nikdy zaměstnána a celý svůj produktivní život věnovala rodině. To však mělo jasný dopad na ekonomickou stránku jejich života. Děda pracoval jako bednář. Už nevím, jestli to bylo vinařské družstvo, nebo tehdejší konzervárny. Uživit takto početnou rodinu bylo dost náročné. Proto také snahou všech dětí bylo, ihned po skončení školní docházky na místní měšťanskou školu, osamostatnit se a hledat obživu na vlastní pěst a třeba i mimo Bzenec.
Můj tatínek šel po ukončení základní školy do učení. V roce 1930, když mu bylo necelých 16 let, nastoupil do učení k panu Martinu Antlovi. Byl to živnostník se smíšeným zbožím a vlastnil ve Bzenci tzv. koloniál. Otec byl v té době kost a kůže a vzhledem ke svému malému vrůstu musel v obchodě působit velmi komicky. Pracoval jako obchodní příručí a souběžně navštěvoval „Živnostenskou školu pokračovací“. Tu ukončil v květnu roku 1932 a v roce 1933 získal od pana Antla list výuční. Když v roce 1933 odchází, pan Antl mu vystavuje doporučení jako „dobrý pražič kávy“.
Tatínek se však vydává úplně jinou cestou. Odchází do „baťovského“ Zlína, kde v roce 1934 absolvuje kurs hygienického pěstění a ošetřování nohou. Protože získaný diplom měl platnost pouze v prodejnách obuvi firmy Baťa, odchází do Čech. Pracuje v prodejně obuvi v Roudnici nad Labem. Hlásí se znovu na prodavačský kurz, který si v roce 1939 dokončuje ve Zlíně. V Roudnici se potkává s mojí maminkou, která pocházela ze Štětí a spolu odchází do Prahy za svým snem. Pracují v obchodním domě Bílá Labuť, později v různých prodejnách firmy Baťa, v ulici Celetné, na Malé Straně, na Vinohradech. Praha se stává jejich domovem na několik let a to se vším všudy, co tehdy k té době pařilo. Válka, protektorát, velmi složitá doba po atentátu na Heidricha, potraviny na lístky, hromadné popravy, nálety, strach o život, to vše poznamenalo jejich další život. V roce 1945 se v lednu narodil můj starší bratr. To už otec nepracoval jako prodavač obuvi, ale byl nařízením nasazen jako dělník ve zbrojovce. V květnu pak z ničeho nic zmizel neznámo kam. Maminka zůstala sama s několikaměsíčním bratrem a absolutně netušila co se děje. Jenom trnula, jestli se k ní nedostane nějaká špatná zpráva. Nakonec se otec po osvobození Prahy vrací domů a jako omluvu si přinesl sebou potvrzení o dobrovolné účasti v bojích pražského povstání. Květnová Praha, všichni plni euforie a nadšení ze skutečné svobody začínají plánovat život ve svobodné zemi. Tehdy se otec spřátelí se svým kamarádem sousedem, oba velicí fandové do motorek značky Indián, a ten ho zcela nezávazným způsobem pozve na schůzi nějaké politické strany. Byla to Česká strana národně sociální, do které také po té vstoupil, což se jim stalo osudným. Chtěli se osamostatnit a začít podnikat. Dokonce si otevřeli malý obchod s papírnickým zbožím v Kadani.
Toto období bylo před námi doma vždycky velmi přísně střeženo a nikdy se o něm nevykládalo. Proto také některé informace jsou neúplné a i já jsem se je dozvěděl až v roce 1990 od mojí maminky, která uvěřila, že se nám snad již nemůže nic stát.
V roce 1948, kdy po zlověstném „únoru“ nastal prudký obrat ve vývoji našeho státu, se naši postupně dostali do velkých problémů. Politické procesy, Milada Horáková a ČSNS, to vše naznačovalo konec vysněné cesty. Jednoho dne si tatínka zavolali na úřad a sdělili mu, že člověk s takovým politickým přesvědčením, nemůže být živnostníkem a svobodně podnikat v socialistické společnosti. Takovéto lidi novodobé zřízení v poúnorové republice muselo trestat. On dostal na výběr. Buď půjde do Ostravy do dolů nebo do Kyjova do Šroubáren.
Volba byla rychlá, protože dostal časový limit, do kdy musí opustit Prahu. Vybral si tehdy nově vybudovanou fabriku Šroubárny, národní podnik v Kyjově. S celou rodinou a se svým starším bratrem odjíždějí na Moravu a na krátkou dobu se vrací přímo do Bzence. Do Kyjova dojíždí až do doby, kdy získá závodní byt. Zatím bydlí ve Bzenci v podnájmu „u Vojáčků“. Tak si to aspoň pamatuji, i když dodnes nevím, kde to bylo. Maminka se stěhuje ve velmi špatném zdravotním stavu. Psychické následky konce války, zesláblá, navíc onemocněla břišním tyfem a doktoři jí moc vekou šanci nedávali. Nakonec to překonala, ale zdravotní následky ji provázely celý život. Přes všechna varování lékařů dokonce v roce 1948 otěhotní. Narodí se jí dcera Dagmar, která pak v roce 1950, pár dní před štědrým večerem umírá v kyjovské nemocnici na zápal plic. Já jsem se narodil v roce 1952 v Kyjově. Z nemocnice mě vezli už přímo do nového bytu.
Tatínek pracoval ve Šroubárnách až do svého důchodu. Následky jeho pražských aktivit ho provázeli po celý zbytek života. Byl zařazen jako pomocný dělník a na soustruhu opracovával matrice do tzv. teplých lisů, které lisovali šrouby do železničních pražců zvané vrtule. Když se matrice po určité době „obouchala“, tak ji přivezli k soustruhu mého otce a ten z ní odstranil narušenou vrstvu. A tak pořád dokola. Osm hodin denně pořád jedna a ta samá operace, navíc v třísměnném provozu až do důchodu. Pražič kávy, prodavač luxusní obuvi a pedikér slavných osobností, které do Bílé Labuti chodily, stojí u soustruhu a po zbytek svého života dělá jednu a tutéž práci. Nikdy jsem od něho neslyšel, že by si stěžoval. Svůj osud přijal, i když mu nebylo dovoleno ani se vyučit, aby si mohl zasloužit vyšší plat. V roce 1981 umírá ve věku 67 let po dlouhé nemoci na infarkt.
Tyto informace u nás doma byly přísně střeženy i před námi, dětmi. Rodiče měli panickou hrůzu podrobně vykládat o osudových zvratech v Praze po únoru 1948. Protože strach, že by mohli dojít i o to poslední – práci, byl stále veliký. Moje maminka se o těchto věcech trochu rozvykládala krátkou dobu po smrti otce. Ale ani tehdy jsem neměl možnost vyslechnout vše. Pátral jsem po nějakých fotkách, papírech – nic. Všechno bylo zničeno. Teprve až po roce 1989 mi maminka některé věci dovyprávěla. Věřila, že snad už nastala doba, kdy se nemusí bát. Měla pravdu, ale některé věcí se už nedaly napravit a spousta detailů se jí ze vzpomínek vytratilo.
Můj děda Tomáš umřel v roce 1956. Viděl jsem ho jenom jednou v životě, a pak si pamatuji až den pohřbu. Byly mi 4 roky. V paměti mi zůstal jenom ten malý domeček a spousta lidí, které jsem nikdy před tím, ale i potom, už nikdy neviděl. Babička pak bydlela nějakou dobu u nás v Kyjově. Na to si vzpomínám, měli jsme spolu pořád nějaké drobné konflikty. Byla už stará, zapomětlivá a její pobyt bez dalšího dozoru byl riskantní. Byla to taková drobná shrbená osůbka, která si pořád něco mumlala pod nosem. Vzpomínky na ni jsou velmi matné. Začala být pomatená a nezbylo, než ji dát do Strážnice do domova důchodců. Tam jsme pak za ní jezdívali vždycky v neděli na návštěvu. Ona nás ale už nepoznávala, mluvila jakoby s cizími lidmi. Umřela stářím v roce 1961. V paměti mi zůstal dlouhý pokoj s kovovými postelemi, vysoká okna a neuvěřitelný pach z desinfekce, který byl všude kolem.
Děda, babička i Dášenka byli pohřbeni na hřbitově ve Bzenci. Tam jsme pak pravidelně jezdívali, pokud to bylo možné, což pro mě bylo vždycky jako za trest. V neděli, kdy ostatní děti na činžáku si užívaly volna, já jsem musel s našima na vlak, potom cesta na hřbitov, tam zdlouhavá práce než se to celé vyplelo, uhrabalo, umylo a zalilo a potom zpět na nádraží a pozdě odpoledne konečně doma. Pochopitelně dnes už tam hrob není. Po smrti tatínka, který byl zpopelněn, máme urnový hrob na hřbitově v Kyjově. Tam je i napsaná vzpomínka na babičku, dědu, Dášenku i strýce Bedřicha. Postupem času tam přibyla i další jména. V roce 1999 umřel můj bratr Pavel a v roce 2009 i moje maminka.
Ze všech sourozenců mého tatínka jsem vlastně zažil jenom jednoho. Byl to strýc Bedřich, který s námi v Kyjově chvíli bydlel a byl to takový můj opatrovník. Pak se odstěhoval do Rožnova pod Radhoštěm, kde pracoval jako pánský holič, později jako skladník v podniku Tesla Rožnov. Zemřel v roce 1973. Ostatní strýcové i teta jsou pro mě dodnes neznámí. Dokonce i jejich děti, moji bratranci a sestřenice. Nikdy jsem nikoho z nich neviděl. Pouze fotky, které si vzájemně s našima posílali, jak to bývalo zvykem, ale i to nakonec ustalo.
Strýc Antonín zemřel v roce 1967. Údajně byl nějaký čas také v Praze, kde působil po válce a kde se ocitly jeho děti Antonín a Radka. Jestli ještě vůbec žijí, to nevím.
Teta Františka, které se neřeklo jinak než teta Fana, se provdala za pana Hanáčka ze Žeravic. Zemřela v roce 1975. Měla jednu dceru – Věru a ta se provdala za Václava Sedláčka a bydleli v Blansku. Měli syna Jirku, byl o rok starší ode mě. Jako děti jsme se párkrát viděli. Jinak už ne.
Strýc Bohumil pobýval se svou rodinou buď přímo v Pardubicích nebo někde v okolí. Krouna? Kdy zemřel, to nevím. Měl syna Sášu, který se narodil v roce 1946 v Poličce a dnes bydlí v Kraslicích. Podařilo se mi čirou náhodou objevit jeho jméno na internetu. Zkusil jsem ho oslovit a byla to trefa. Vyměnili jsme si pár informací, poslal mi údaje k doplnění našeho rodokmenu.
Strýc Bedřich zůstal svobodný. Zemřel v roce 1971 v Rožnově. Jezdívali jsme za ním v létě na dovolenou. Jsou to moje nejhezčí vzpomínky na letní čas mimo domov.
Strýc Tomáš se s rodinou odstěhoval do Frýdku-Místku, zemřel v roce 1948. Měl syna Petra a ten pak syna Tomáše. S tím jsem se před několika lety seznámil, taktéž po internetu a dodnes se stýkáme.
Strýc Břetislav zemřel ve 24 letech a nikdy jsem se nedozvěděl proč. Doma se říkalo, že na souchotiny. Bylo to v roce 1946. Pobýval v Praze a s našima se pravidelně stýkal. Byla to však osoba záhadná. Žil bouřlivým životem. Zajímal se o kouzelnictví a magii. Nikdy jsem se o něm od našich nic pořádného nedozvěděl. Jakoby o tom ani nechtěli mluvit.
Tak to je příběh rodiny Vajčnerů, která vzešla ze Bzence a do Bzence se již nikdy nevrátila. Kolem domečku č. 959 v Olšovci jezdím pravidelně a vždycky mě napadne stejná myšlenka. Jak to tam asi tehdy vypadlo? Jedna, možná dvě místnosti, dva dospělí lidé, kteří nebyli příliš majetní, ale měli se rádi a k tomu sedm dětí, které netušily, co je všechno v životě čeká a kam je jejich osud zavede.
