Září

Úterý 1. 9. 1914. Měl býti proslov. Jelo se pak pro oves a poněvadž zase počalo se střílet, muselo se nakšírovat a čekali jsme. Je velmi pěkný den – je jasno a po dešti. Německá armáda zajala prý 80 000 mužů a 200 kanonů. Prý se vyjednává. Srbsko prý je zničeno úplně a v našich rukou, král prý je zabit. 3. inf. reg. je teď stále při nás. Odjeli jsme. Ruské zákopy jsou prý sevřené a musíme je obejít a pak zajmout. Jeli jsme přes Zamošč[1]. Je to dosti pěkné město a bylo plné vojska, zvlášť raněnými se hemžilo. Židovské obyvatelstvo převládá. Jsem zvědav, jak to obejití dopadne.

Za Zamoščem byl marš. Čtvrtá Feldkannonenregiment batt. zničená. Jeli jsme dlouho do noci a pak před jednou vesnicí jsme v poli spali. Byla tuto noc již velmi zima.

Středa 2. 9. 1914. Jedeme směrem východním, jde to dosti dobře, cestou vidíme padlé koně, ale vojsko bylo již pochováno a zranění odvezeni. Nejbližší vesnice odtud hořela, podpálili ji prý civilisté, by Rusům ukázali směr našeho pochodu. Již slyšet zase střelbu, ba i šrapnely explodují ve vzdálenosti 1 km. Asi že přijdeme zase do srážky. Pak jsme vjeli do štelunku[2], ale nestříleli jsme, vrátili jsme se a jeli dále. Po levé straně byl pod kopcem regiment dragounů, někteří z nich asi vjeli na kopec, Rusové je uviděli a střelili několikrát a jízda se dala na zběsilý ústup. Pak jsme přijeli k velkému dvoru s krásným zámkem. Zde jsme přenocovali a našli jablka ve sklepě.

Čtvrtek 3. 9. 1914. Přes noc pršelo. Zásobili jsme se ovocem. Je jen bereitšoft[3]. Má se vše očistit. Psal jsem domů. Zase tytéž vzpomínky na známé, domov – minulost. Dnes máme chleba dosti. Nalézáme se teď směrem východním od Zamošče asi 25 km. Kam teď jedeme se neví. Teď odbývá se soud 3 Rusů, jež raněným odřezávali prsty a kradli prsteny, peníze a podobně. Jsou odsouzeni k smrti provazem a na stromu vedle sebe budou pověšeni. Oprátky jsou připraveny. Dotyční jsou bledí a dostali dvě hodiny času k pokání. Během toho času byli pod šopou a starší z nich se modlil, ti druzí zdálo se jakoby spali. Zatím kol stromů, na nichž měli býti pověšeni, nahrnulo se vojska a očekávali zde popravu, již dosud nikdo neviděl. Kati přihlásili se z řad vojska dobrovolně a bylo jich 7. S vyhrnutými rukávy čekali příchod odsouzených. Přicházejí. Vpředu jde četník, za ním nejmladší odsouzený, pak kněz s křížem v ruce a voják s bajonetem. Odsouzenci, jemuž bylo asi 20 let bylo řečeno, že je odsouzen a že se předává katům. Kněz k němu přistoupil, dal mu políbit kříž, v tom již ho dva ze sedmi chytli, vyzvedli, dali mu oprátku na krk, pustili ho a pak ho za nohy táhli dolů, jeden z nich mu zakroutil hlavou, pak ho ještě tahali a zdvihovali mu nohy, to trvalo asi 5 minut. Pak lékař přistoupil, ohmatal tepny a poručil odřezati. Oběšence pak odvlekli do hrobu, asi 10 kroků odtud vykopaného. Vedou druhého, tomu vůbec nic neřekli, jen kněz dal mu kříž políbit a hned jako prvého ho pověsili. Prvý, jež byl již v hrobě, počal pyskama pohybovat, a tu okamžitě důstojník vypálil do něj čtyři rány z revolveru. Zvláštní, že i po čtvrté ráně pysky se pohybovaly. Posledního přivedli a bylo stejně jako s prvními dvěma. O provazy se vojáci dělili. Pak všichni byli hozeni do hrobu a pak kněz modlil se pohřební modlitby, a nakonec pak otčenáš a zdrávas. Již je zde celý kór[4] pohromadě a viděl jsem zde dosti Bzenčanů. Pak jsem si pral v rybníku prádlo a koupal jsem se. Večer leželi jsme na dragounské dece Rachvalově a vyprávěli jsme si.

Pátek 4. 9. 1914. Celou noc pršelo, celty jimiž jsem byl přikrytý, úplně promokly. Pak se nakšírovalo a zase odkšírovalo. Pršelo celé dopoledne. Ležel jsem pod procnou[5], z jedné strany úplně přemoklý; pak jsem šel do maštale, kde byly koně od štabzuku[6] a tam jsme seděli. Po menáži šel jsem se podívat na rozbité světnice, rozházené knihy. Udělala to lůza, neb řádný voják by to udělati nemohl. Skoro všechny prasata a husy byly vyhubeny, a to bylo již spíše z rozvery nežli z hladu! Pak postavili jsme stan z celt a poněvadž stále pršelo, spal jsem, aniž bych večeřel. Dostal jsem dopis z domu a z Rousínova.

Sobota 5. 9. 1914. Vstavši, byli jsme veselí – nálada snad chvilková. Den je pošmourný a nevíme pojedeme-li pryč. Pak šel jsem péct chleba sám s Wintersteinem, již ho byla bída. Chléb se pekl dosti dobře. Pak měl býti abmarš[7], ale byl jen bereitšaft[8] a peklo se dál. Velká veka z bílého těsta se vydařila. Vesnice se jmenuje Hostine[9]. Odjíždí již trén. Je to zvláštní. Jedeme zase zpět. Pozdě v noci přijeli jsme na místo a byl freilager[10]. Měl jsem službu aufíra[11]. Byla celou noc velmi zima jako u nás v listopadu.

Neděle 6. 9. 1914. Ráno velká zima. Ani kávu všichni nedostali – nebylo vody. Po osmé hodině jeli jsme dále v linii. Trén byl zase napřed a jeli jsme k vesnici Konjuchy[12]. Zde byl feuerstellung[13], ale nestřílelo se. Prý se bude vorükovat[14]. Odtud jeli jsme směrem za našimi truppami[15]. Zvláštní, děláme – aspoň tak se zdá – front k jihu. Podle včerejšího hlášení při rozkazu všude vítězíme a kupředu postupujeme. Jen Lvovský kór[16] je slabý a tomu jdeme na pomoc. Kdo jiné zprávy bude rozšiřovat, bude potrestán. Nastává nedostatek chleba nejen u mužstva, ale i u důstojnictva. Jezdíme sem a tam, až posléze byl stellung a zahrabávali jsme se. Ještě to ani nebylo hotové a byl již velen odchod a jeli jsme jižním směrem. Vše v pořádku ustupuje k hranicím. My chrániti máme trén proti artilerii ruské. Zase feuerstellung, chvíli se spalo a pak jsem pozoroval ustupující truppy. Až na večer dali jsme několik ran. Pak se zapřáhly kšice[17] a odjelo se. Náš kšic byl poslední a tu již Rusové spatřivše nás – počali na nás střílet. Explodovalo to blízko, ale nic se nestalo. Pak byl zase přes noc bereitšefštelunk[18]. Dvě porce chleba pro kšic se fasovalo. Tento den byla smola[19] – ztratila se deka, celty, paktaše[20], ale obstojně to dopadlo, neb se vše zase našlo, až na lopatu.

Pondělí 7. 9. 1914. Přes noc byla zase citelná zima. Zase jedeme zpět směrem jihovýchod. Rusové na nás střílí z děl, ale nedělají žádné škody. Kolem poledne byl feuerstellung u lesa. Muselo se vorfírovat, málo se střílí. Pak jsme odjeli směrem jižním přes vesnici, v níž byl úplně zničený zámek. Zámek musel býti velmi pěkný, i labutě tam plavali, nyní však byl úplně zdemolován. Couváme stále. Krajina je kopcovitá, za vesnicí stellung. Zvláštní, že i směrem západním musí býti nepřítel, neb strojní pušky mají tam direktion. Vojsko, zvláště infanterie, je již úplně znaveno. Hladoví a žízní mužstvo i koně. Jsme zase ve stellungu a nestřílí se, pak se aufprotzovalo[21]. Jeli jsme kousek nazpět a tam jsme stáli celou noc hladoví a polozmrzlí.

Úterý 8. 9. 1914. Časně ráno jsme odjeli zase směrem jihozápadním. Cestou viděti je vozy opuštěné. Již je po poledni a dosud kuchyň jsme neviděli. Již není ani chleba, mužstvo je úplně hladové. Zase máme jet do štelunku front rückver[22]. I infanterie v tu stranu dělá švarmy. V tom přišla zpráva, že u Lvova je zajato 70 000 mužů a 200 kšiců. Sem tam ozvalo se hurá, ale byli i mnozí, jež zprávu tu přijali s rezervou, ježto to může býti také „podfuk“. Nestřílelo se, hned zase jedem zpět a má býti na druhém místě štelunk. Již je zde kuchyň, jsou asi 3 hodiny. Z toho štelunku jsme nestříleli, vorükovalo[23] se. Jen čaj jsme dostali. Zase nestřílíme. Hlad mají všichni, faráci[24] uvařili zemáky a poslali nám. S takovou chutí jsem zemáky ještě nejedl a ti druzí též. Později bylo dovoleno sníst konzervu. Dostal jsem lístek od bratra. Večer se zde zahrabával 3. inf. regiment ve švarmu. Pak jsme odjeli a spali jsme v Tomašově[25], ale jen asi 2 hodiny, neb do 12 jsme byli ve městě. Je to díra plná louží a smradu.

Středa 9. 9. 1914. Ráno časně jsme vstali. Měl jsem zase příležitost se po 3 dnech umýt i pojíst, neb jsme dostali cvibach[26] a chutnal výtečně. Pak jsme byli hned za městem ve štelunku úplně zahrabaní. Pomáhali nám sapéři. Rus střílí již ze severu i západu a i k severovýchodu děláme front. Od jihozápadu (skoro jihu) střílí na naše protzny[27] baterie kozácká. Stále blížily se rány ruské k nám. Dalekohledem jsem se díval na terén. Jedna naše baterie byla v ohni a od manšaftu opuštěná, ježto aufprotzování[28] bylo vyloučeno, neb by byli i s koňmi úplně pobiti. Bylo po poledni, když tu náhle počali šrapnely létat nad námi. Kšic bedeckung nebyl žádný a granáty ruské stále nad námi práskaly a i protzny již musely odejet. Nezbylo nic jiného než místo opustit. Nepřítel střelbu zesílil, jen to sršelo nad hlavou, po cestě 5 kroků od nás vrazil granát do země, šlo to do kopce a kola se ryla až po osy do písku. Na tom místě granát explodoval, zanechav po sobě jámu, do které spadl mittelseitepferd, myslil jsem, že jsme ztraceni. Stěží podařilo se nám koně vytáhnout, štěstí, že nebyl zraněn a jedeme dále. Přítel Winterstein, jež patřil k mému kšicu chtěl vyskočit, koně však v tom počali kalupovat, noha se mu svezla a protzna mu ji přejela. Pomáhal jsem mu, a tu když vletěl pod kola, držel jsem jej. Vlečen byl asi 100 kroků, než faráci zastavili. Noha mu otekla. Uprostřed vesnice byl feuerstellung, nestřílelo se mnoho a hned se aufprotzovalo a v kalupu jsme odjížděli. Cesta byla velmi špatná, samý písek a ruské granáty stále explodovaly vpravo, vlevo – všude. Ještě div, že se nic nestalo – není ještě naše chvíle. Podotknu: Rezervní důstojníci byli prošeni od Lt. Kuntschora, aby aspoň hlavu vystrčili a komando dali, aby se mohlo střílet. To jsem si nikdy nemyslel. Vjeli jsme na silnici. Zde byl děsný pohled na trén od ruské baterie rozstřílený. Byly tu spousty vozů, mrtvých koní i lidí i civilistů postřílených. Cesta byla úplně zastavena, takže jsme museli vybočit, a to bylo štěstí, neb v tom okamžiku počal děsný oheň ruský na silnici – dotyčná ruská batterie byla na ni dobře zastřílena. Jelo se dál, silnice táhla lesem k rakouským hranicím. Po celou dobu jízdy, jež trvala 1 ½ hodiny byl příkop silniční z obou stran poset mrtvolami našich i ruských vojsk všeho druhu. Bylo asi 5 hodin odpoledne, když jsme hranice překračovali. Za hranicemi již ty spousty nebyly tak velké. V první nádražní zastávce byly obrovské zásoby potravin a všeho materiálu. Pak asi po ½ hodině zatáčeli jsme k západu a v lese jsme zase spali. Celou noc se střílelo. Winterstein zůstal u trénu.

Čtvrtek 10. 9. 1914. Spal jsem výtečně. Ráno jsme časně odjeli směrem severozápadním až západním. Lidé – většinou ženy a děti v houfech utíkají do lesů, opouštějí příbytky, z nichž za krátkou dobu budou možná jen sutiny. Je krátký rast[29], kolem dokola jsou lesy, spíš takové hájky. Z jihovýchodu je slyšeti střelbu infanterie i kanonů. Všude samé vojsko, trén, infanterie i husaři. Jedinou vzpomínkou na domov jsou lístky, jež si občas znovu pročítám. Kolem poledne jsme udělali malé dekanky a pak feuerstellung. Za námi jsou 81. inf. reg. a vlevo 2 truppen div. gov., jež mají dělat angriff[30] na Rusy. My sami máme dnes vydržet a pozice za každou cenu udržet. Bude prý se střílet i kartáčema[31], a proto musíme vše náležitě připravit. Již se střílí velmi silně, zvlášť infanterie a stojní pušky – začíná to – ale jak to dopadne? Z feuerstellungu jsme odjeli asi 100 kroků do lesa a čekáme. Nic nebylo. Až slunce zapadalo, rázem přiletělo znenadání ruské letadlo a potem ještě několik. Nic nám neudělali, ale couvli jsme na pokraj lesa a tam jsme kšice zadělali haluzema a myslili jsme, že tam budeme spát. Již jsme se těšili na jídlo, neb včera dostali jsme jen polévku. Zase jsem se sešel s Rachvalou. Přišel rozkaz a museli jsme odejet, ježto štellung byl prozrazen. Jeli jsme do vesnice, kde byla menáž a připravili jsme se na spaní. Již jsem dřímal, když přišel zase rozkaz odejeti. Nejsme prý jistí a máme jet v rámci této vesnice, však výš a jen asi ½ h cesty. Zabloudili jsme, zajeli do lesa a tam jsme museli obrátit. Cesta byla velmi zlá – samý písek a koně znaveni sotva šly, mužstvo bylo také úplně na nic a jak byl halt, lehli a již spali, a když se jelo dál, museli jsme s každým třepat, aby vstal. Byla již 1 hodina v noci, když jsme na místo, kde jsme měli být, přišli. Tu jsem seznal, že je to jen ¼ h vzdáleno od místa předešlého a my jsme k tomu potřebovali skoro 3 ½ h. Ulehnuv, hned jsem spal.

Pátek 11. 9. 1914. Byla ještě úplně tma, když byl tagwach. Spali jsme jen asi 1 ½ h, bylo to po těch útrapách velmi málo a také jsme podle toho vypadali. Oči vpadlé, o lících ani nemluvím a špinaví jeden víc než druhý. Brzy jsme odjeli a zase zdá se mi, že couváme. Sami důstojníci neznají cestu, nechávají se vést sedláky, mužstvo je znavené, koni ledva jedou – jen se táhnou. Cesta je velmi těžká. Pak přece jen jsme vjeli do štellungu, nestřílelo se. Vorfírovali jsme, pak přišla zpráva, že pravé naše křídlo zastavilo palbu. Původně jsme myslili, že to bude asi nějaké příměří a pak snad? Ale zklamali jsme se, neb odpoledne palba zase začala. Hned na to jsme aufprotzovali a celý kór i kavalerie couváme v největším pořádku. Všem je to divné proč? Vždyť dnes velká bitva nebyla a ztráty u nás nejsou tak velké, že bychom se již nemohli vzpamatovat. Odpoledne jsme přešli dráhu, která vede od Ravy Ruské k Přemyšlu. Krajina s dráhou připadala nám mnohem vlídnější, než pro nás nehostinné ruské Polsko. Nastává večer, stojíme před vesnicí, ale nemůžeme dále, neb trén cestu úplně uzavřel. Úzkou cestou derou se tři proudy, jeden tam, druhý zas tam a není možno, aby se člověk dál dostal. Za vesnicí byl freilager, spal jsem výtečně. I lidé, kteří se stěhovali, spali dnes u plotu vedle nás. Přes noc je zde mnohem tepleji než v Rusku.

Sobota 12. 9. 1914. Jedem zase zpět; cesty zdají se býti již lepší. Ustupujícího vojska a trénu stále přibývá. Měli jsme míti štellung, protože byl inf. feuer, ale nejeli jsme, pak se do něho vraceli a pak jeli jsme druhou cestou. Jedeme stále, jsme již úplně vysíleni. Odpoledne naráz ozvaly se ruské kanóny a brzy nato již explodovalo nám to a trénu nad hlavou. Nastala velká panika. Jedni vjeli do druhých, vozy se popřevracely a nastala vřava, ježto vše chtělo projet a cesta byla jen jedna. Naši důstojníci s revolverem v ruce dělali pořádek. My zatím vjeli jsme do štellungu a stříleli jsme. Posledním šrapnelem byl zraněn Lt. Flug. Seděl na protzně a já jsem jej držel. Jeli jsme dlouho do noci, cestou pršelo a začínali jsme promokat. Pak v jednom městě jsme lagrovali přes noc. Spal jsem pod celtou, ale jen 2 h. Celou noc pršelo, vše bylo od bláta, štěstí, že jsme našli kousek slámy.

Neděle 13. 9. 1914. Časně jsme vstali, stále prší, bolí mne hlava a břicho, počínám býti malomyslným. V dešti jeli jsme celé dopoledne. Po všech cestách valí se proudy ustupujícího vojska. Je to děsný pohled na plačící obyvatelstvo, sem tam pobíhající koně a spěšně ustupující vojsko. V 10 hodin byl malý rast. Již zase ozývají se rány nás sledujícího nepřítele. Jede se zase dál. Proudy začínají se sbíhati a musejí jedni na druhé čekat. Pak jsem se sešel s Lt. Dufalíkem[32]. K večeru zase počala ruská baterie střílet na náš trén. Vjeli jsme k vesnici – zde bereitšoft[33]. Lidé plakali a úprkem hnali se ze stavení do úvozů. Stále prší, jsem již úplně nachlazen. Odtud jeli jsme do vesnice asi ½ hodiny vzdálené a jeli jsme tam přes 3 hodiny, takže až ke 12 hodině jsme tam přijeli. Kuchyň zase nebyla, dostali jsme konzervy. Přestává pršet, spal jsem u stodoly. Schrom je marod. Jde to s námi z kopce a důstojníci řvou, tím se však ztracená síla nenavrátí.

Pondělí 14. 9. 1914.  Ve 2 hodiny jsme vstali a hned jsme odjeli. Začalo se vyjasňovat, ale to bylo jen na chvíli, neb pak zas začalo pršet. Dopoledne se nestřílelo. Odpoledne trap po silnici s 5 koňmi jak muničák, tak kšic. Feuerstellung zrovna u vsi. Měli jsme zde vydržet až všechny truppy přejdou přes řeku San. Lidé zde měli zákopy, přímo tady se chtěli schovat. Pak jsme však odjeli, prý jsme slabí. Most přes řeku San byl podminovaný elektrickým proudem k zapálení. Ve větším městě jsme přenocovali. Jsem nemocen, žaludek mám nachlazen. Stále prší a večer bylo mně velmi mizerně.

Úterý 15. 9. 1914. Ráno v 6 hodin byl abmarš, jeli jsme přes Jaroslaw, zde jsme si nakoupili čokolády a odjeli jsme tou silnicí k Převorsku[34] po které jsme již jednou jeli. Ve vesnici jsme lagrovali. Je zde dosti hezky, aspoň líp než v Rusku. Zde jsem se zase po dlouhé době umyl a převléknul. Dostali jsme řádnou menáž a chleba do sytosti. Spali jsme pod celtou velmi dobře. Počínám se uzdravovati. Psal jsem domů.

Středa 16. 9. 1914.  Abmarš je v 6 hodin, je dosti teplo a jasní se. Jedeme směrem k Převorsku, již je dobrá nálada. Jedeme přes Převorsk. Zde dostali jsme koupit máslo a cigarety. Je pěkný den, teplo a krajina je velmi pěkná. Po nepříteli ani památky, zdá se mi jako bychom již jeli domů. Jedeme silnicí směrem k Řešovu. Ve vesnici jsme lagrovali. Je 12 hodin a do 3 odpoledne je rast, pak se má dělat ordnung. Píši domů a bratrovi, ale nevím, kdy bude možno to dát na poštu. Spali jsme na půdě; spalo se dobře.

Čtvrtek 17. 9. 1914. V 6 hodin jsme odjeli a jeli jsme přes Lancut. Je to dosti pěkné město. Jsem dosud nesvůj a většinou jsem se vezl. Zajímavého nebylo nic. Ve vesnici před Řešovem jsme lagrovali. Pak měl býti kšic k opravě zavezen do Řešova, ale nejeli jsme – spal jsem. Spíme v zahradě pod celtou. Ztratil se mně nůž a v myšlenkách mně tanulo, že najdu-li jej, tak přijedu domů – jsem zvědav.

Pátek 18. 9. 1914. Tagwach ve 4 hodiny. Odjeli jsme v 6 hodin. Jeli jsme přes Řešov, je to dosti velké i hezké město. Bylo plné vojska, i několik německých vojáků jsem viděl, ale neučinili na mě zvláštní dojem. Jedeme stále směrem ke Krakovu. Cestou viděti vlaky směrem ke Krakovu jedoucí, které jsou plné vojska a materiálu. V jedné vesnici zase lagrujeme. Dopoledne pršelo, v Řešově byl velký liják. Večer zase prší.

Sobota 19. 9. 1914. Je rasttag, spalo se do 7 hodin, pak se trochu namastil kšic a více se dopoledne nedělalo nic. Je slyšeti střelbu a večer byla obloha severním směrem ozářená. Je mi to divné – v novinách stále o velkých vítězstvích a zde se mi to nějak nezdá. Vždyť my jsme museli ze Zámošče ustoupit. Německé vojsko z Dublian též prý ustoupilo. Dostal jsem dopis z domu. Oběd byl dobrý, pak jsme pod celtou vyprávěli se Schromem až do večera, k večeru přišel i Sylva. Je stále slyšeti střelbu a sice dosti silně. Večer jsme při svitu svíčky pod celtou jedli máslo, jež i s hrncem jsme koupili. Pak Sotolař zpíval zase po dlouhém čase. Venku vítr a již dosti velká zima. Co asi dělají doma? Zase ty vzpomínky na všechny a co donese zítřek.

Neděle 20. 9. 1914. Prší a zpod celty se nechce jíti. Dobře, že je později tagwach, až prý o půl 7 je abmarš. Vyjeli jsme za stálého deště, ale asi ¼ h za dědinou přišla zvěst, že je dnes zase rast, museli jsme obrátit a jet zpět do vsi – byli jsme přemoklí. Stále prší. Vlezli jsme na půdu, bylo tam dosti sena. Mantl jsem rozprostřel a sušil ho. V poledne jedli jsme ledviny a pak vařená jablka, bylo to výtečné. Odpoledne jsme spali až do večera. Vůbec jsem z půdy neslezl. Je neděle večer, doma vše odpočívá a já též, ale v seně; zase ty vzpomínky na všechny – kdy se asi uvidíme?

Pondělí 21. 9. 1914. Ve 3 hodiny jsme vstávali. Jeli jsme po silnici směrem ke Krakovu. Pak jsme ale zabočili směrem jihozápadním do krajiny kopcovité. Kopci jsme pokračovali až do noci. Ruské patroly prý jsou ve vzdálenosti 6 km od nás – dráha Lvov-Krakov musí býti podle toho již v ruských rukou.

Úterý 22. 9. 1914. Jede se dál do kopců a jedeme ke spodní dráze haličské. Vesnice jsou roztroušené, každý dům stojí zvlášť – 5 minut od sebe. Začalo pršet. Bláta je tolik, že vozy zůstaly stát a nešlo to dál. Spali jsme ve vesnici v jedné chalupě. Stále prší. Večer přijeli koně na výměnu. Ves Jedlová.

Středa 23. 9. 1914. Celou noc jsem měl bolení břicha. Prší celou noc. Svařil jsem litr mléka ku snídani. Bláta je, že člověk nemůže nohy vytáhnout. Čas je špatný – netěší mě již nic. Jsem vyčerpán. Kéž by byl již konec. Sluhové důstojníků byli uvázáni, ježto se ztratil důstojníkům rum. Je to k nevydržení. Sedíme teď u stolu a povídáme, každý vzpomíná jen domova a přeje si brzké ukončení války. Kéž by to jen brzy skončilo a zase sedl si ke stolu, ale doma v teple mezi svými. K obědu jsem svařil zase litr mléka. Pro menáž jsem vůbec nešel. Odpoledne jsem ležel a již neprší. Večer vypil jsem zase mléko a ve světnici na slámě jsme spali.

Čtvrtek 24. 9. 1914. Vstavši, jeli jsme ke 4. bat. na parkplatz, neb tam jsem měl nechaný kšic. Mluví se, že je již s Francií mír, že platí Německu 30. a Rakousku 15. Je již lepší nálada, všichni myslí na brzké ukončení války. Dostal jsem z domu a od bratra dopis. Čekáme; nemůžeme dál, trénem je cesta úplně zastavena. Kdoví, kdy se budeme moci pohnout. Pak jsme jezdili sem a tam, že i hejtman od infanterie se nám smál a řekl, že karty máme v kapse a necháme se vodit sedláky. Pozdě jsme přijeli a byl freilager.

Pátek 25. 9. 1914. Tagwach byl až v 6 hodin, je prý před námi již kousek cesty. Již prý přijedeme na místo a tam prý zůstaneme. Je velmi krásný den. Krajina je velmi hezká, kopcovitá, místy lesy porostlá. Již je slyšet zase prskat vlak. Jsem v dosti dobré náladě, a přesto že mám střevní katar, cítím se momentálně velmi čilým. K poledni jsme přijeli na místo. Parkplatz je v poli na strništi a koně jsou v jedné kolně. Ležím se Sylvou a vzpomínáme domova. Menáž byla dnes velmi dobrá. Jsou asi 2 h, slunce pěkně svítí, nálada je dobrá. Hned na to přišla zvěst, že zde nezůstaneme a že ve 4 h jede se pryč. Jelo se dlouho do noci, byla zima a tma. Pak byl freilager.

Sobota 26. 9. 1914. Spal jsem dosti dobře, jenže byla zima. Již slunce svítilo, když byl tagwach. Byl mráz a celta byla celá bílá. Vlevo, směrem od nás, jsou vykopané kšicštanty[35]. Dopoledne jsem vařil zemáky. Koně byly odvedeny do stodol. Po poledni přišel rozkaz batterii, že o ½ 4 h nakšírováno pojede se asi pryč. Pojede se prý do štellungu. U kšiců jsme nakonec spali. Měl jsem službu Tag. Dostal jsem lístek z Brna.

Neděle 27. 9. 1914. Kopou se dekunky[36] dál. Bude asi krásný den; slunce již svítí. Vpravo a vlevo od nás jsou všude dělostřelci zahrabaní. Před námi infanterie. Celé dopoledne se kopalo, vše se obložilo stromy, bychom byli úplně zakrytí. V poledne byli jsme hotovi. Po menáži jsme spali. Asi o ½ 2 h přišel rozkaz, že budeme měnit pozice. Neradi jsme odcházeli, ale nezbylo nic jiného. Po hodinové jízdě přijeli jsme k lesíku a tam byl feuerstellung. Zase se zakopávat, pomáhali nám vojáci z 49. inf. reg. Již byla tma, když jsme byli hotoví a počalo pršet. Vypivše čaj, vlezli jsme do jámy a spali jsme. Bylo tam teplo a promoknout to nemohlo.

Pondělí 28. 9. 1914. Když jsme vstali, bylo již světlo a již je slyšeti z dálky střelba. Pak přišel zase rozkaz, že se máme vrátit do včerejšího místa. Všichni byli roztrpčeni, ale co naplat. Jelo se. Zde jsme dekunk ještě opravovali, dosud se nestřílí. Odpoledne počalo pršet. Pak jsme měli pro první zug vykopat dekunk ve švarmlinii infanterie v poli. Brzy jsme toho nechali, protože hejtman našel úplně nový štellung pro batterii. Již se stmívalo a museli jsme s prací začít. Prší stále. Asi v 7 hodin jsme skončili a šli do svých dekunků spát.

Úterý 29. 9. 1914.  Přes noc bylo mi velmi zima. Po snídani jsme šli hned zase dokončit nové dekunky. Jednu novou stodolu jsme úplně zbořili a dřevo užili na stěny. Slámou, jež nebyla ještě vymlácená jsme přikryli boudy a dali na spaní. Je již velká zima, občas přicházejí húlavy s velkými kroupami. Je tady víc zima nežli u nás. Jsme špinaví a zablácení. Ruce mám jako u nás nádeníci, kteří se celé léto neumývají. Krajina je zde hornatá a kopce v dohledu směrem od východu k západu jsou obsazeny vojskem, jež se stále zakopává. Zákopy jsou zde takové, o jakých se mi nikdy nesnilo. V Tarnově je prý mnoho německého vojska s těžkými kanóny. Je to celkem výtečná léčka na Rusa, jen jestli se dá do ní chytit. Vojsko již mnoho nedůvěřuje a lapá zprávy o vyjednávání. K večeru jsme byli hotoví a boudu vycpali slámou. Večer jsme tam spali, usušivše se předtím u ohníčku.

Středa 30. 9. 1914. V boudě spalo se velmi dobře, bylo dosti teplo a pohodlno. Pak jsme museli ještě dekunky opravovat. Menáž byla dobrá. Odpoledne se spalo neb obhazovalo. Večer jsme byli pro munici a pak jsme zalezli do díry.

 

[1] Zamość – je okresní město v Lublinském vojvodství v dnešním Polsku.

[2] Feuerstellung – palebné postavení.

[3] Bereitschaft – pohotovostní služba.

[4] Kór – sbor, jednotka.

[5] Kolesna – sloužila k tažení děla, která k nim byla připojena lafetovými rameny.

[6] Stabszug – štábní četa.

[7] Abmarsch – odchod.

[8] Viz. pozn. 3.

[9] Hostynne – vesnice v Lublinském vojvodství ve východním Polsku asi 30 km východně od Zamośće.

[10] Ležení pod širým nebem.

[11] Aufführer.

[12] Koniuchy – vesnice asi 8 km jihozápadně od Hostynne.

[13] Feuerstellung – palebné postavení.

[14] Postupovat kupředu – z něm. vorrücken.

[15] Jednotkami – z něm. die Truppe.

[16] Viz pozn. 4.

[17] Kšic – dělo (z něm. Geschütz).

[18] Pohotovostní postavení.

[19] Smůla.

[20] Packtasche.

[21] aufprotzen – nakolesit – dělo se připojilo ke kolesně, aby se mohlo převážet.

[22] Do frontového postavení.

[23] Viz. 14.

[24] Vozkové.

[25] Tomaszówka – cca 17 km jihozápadně od Hostynne.

[26] Piškot.

[27] Procna (kolesna) viz. 5.

[28] Viz. 21.

[29] Odpočinek.

[30] Útok.

[31] Na rozdíl od klasického plného náboje, měly kartáčové střely lepenkový obal plněný olověnými kuličkami nebo sekaným olovem. Při výstřelu se obal rozpadl a kuličky nebo jiná náplň se vysokou rychlostí kuželovitě rozlétly, působíce zkázu v širokém pásu.

[32] Bzenecký učitel a po válce také městský kronikář.

[33] Viz 3.

[34] Przeworsk (Převorsk) je město v jihovýchodním Polsku v Podkarpatském vojvodství cca 120 km východně od Tarnów.

[35] Dělostřelecká postavení.

[36] Deckung – úkryt, okop.