Jak se žilo a pracovalo ve Bzenci v letech válečných
Výňatek z „Pamětí“ Ing. Františka Konůpky zpracoval Vladimír Konůpka.
Po ukončení základní vojenské služby (1938) jsem odjel z Brna do Bzence, kde jsem nastoupil do dříve už sjednaného zaměstnání u Vinařského družstva jako technický úředník. Ubytování v podkrovní světničce rodinného domku poštovního zaměstnance pana Somra mně už předem zajistili nastávající spolupracovníci družstva.
Na pracovišti – v kanceláři družstva na bzeneckém náměstí mě přijal a uvítal ředitel Vinařského družstva Miroslav Skála, syn nestora bzeneckého vinařství – Leopolda Skály, dříve velkoobchodníka vínem a hoteliéra, jehož zásluhou bylo také zavedení kvalitního známkového vína Bzenecké lipky. Okruh mých nových spolupracovníků byl tehdy poměrně malý. Vedle ředitele to byli správce družstva Rudolf Žďára, účetní Antonín Kuchař, pokladník Antonín Pres a další úředník J. Chmela.
Bzenecké Vinařské družstvo bylo jedním z nejstarších družstev svého druhu na Moravě. Bylo založeno v roce 1921 jako svépomocný podnik drobných pěstitelů – vinařů. Většina těchto drobných vinařů, spolu s řadou majitelů restaurací a vináren se také stala členy družstva, podílníky, zakoupením členských podílů, které byly po 100 korunách. Družstvo bylo spravováno a řízeno několikačlenným představenstvem, v jehož čele stál agrární poslanec Rudolf Malík ze Žarošic. V době mého nástupu mělo družstvo v Bzenci jen tři malé kanceláře a dosti velký vinný sklep ve čtvrti Baráky, kde byla také bednářská a stolařská dílna. Kromě toho mělo družstvo několik filiálních podniků s vinárnou a u některých byl i vinný sklep se skladem vína pro zásobování restaurací a hotelů. Filiální podnik s vinným sklepem byl v Příměticích u Znojma a v Hustopečích u Brna, kde mělo družstvo i několik měřic vinohradů. Další filiálky s prodejem vína byly v Praze, Hradci Králové, Ostravě a ve Zlíně.
Do jedné z těchto filiálek, jak už jsem měl před přijetím sjednáno, a to do Hustopečí, jsem měl po kratším zapracování ve Bzenci, nastoupit jako vedoucí této filiálky a starat se tam hlavně o vinice a vinný sklep s odbytem vína.
Z doby mého počátečního pobytu ve Bzenci mně utkvěla v paměti i vzpomínka na zmíněného, již stařičkého pana Leopolda Skálu, který denně sedával na lavičce před kanceláří družstva se svým dobrým přítelem, uznávaným mistrem šermířem Robertem Tvarůžkem. Jenže ani ne za měsíc, dne 1.srpna 1938, právě v den svých 86. narozenin tento velký bzenecký vinař náhle zemřel a za několik dnů jsme ho vyprovodili na místní hřbitov.
Ve Bzenci jsem zůstal na zapracování asi 2 měsíce a někdy po polovině září jsem nastoupil do slíbené funkce vedoucího filiálky Vinařské družstva v Hustopečích, abych zde vystřídal dosavadního vedoucího – Bedřicha Kuchaře. Jenže hned další den jsem dostal písemné předvolání k okamžitému nástupu na zvláštní vojenské cvičení do Brna. Takže jsem se v těch Hustopečích vlastně ani neseznámil se svým novým pracovištěm.
Po potupném mnichovském diktátu jsem přesídlil zpět do Bzence. Zde jsem zůstal pracovat jen týden. Potom, po polovině října jsem byl ředitelstvím družstva přemístěn jako vedoucí do filiálky v Příměticích. Protože dosavadní správce filiálky, asi o 14 let starší Andělín Pintera se zdráhal nastoupit do kanceláře družstva v Bzenci, byl ponechán nadále ve své funkci a já jsem byl pověřen vedením vinného sklepa. Správci Pinterovi jsem pomáhal i při kancelářských pracích. Součástí přímětické filiálky byla i vinárna, jejímž vedoucím byl Josef Zika. V jeho bytě jsem byl prozatímně ubytován.
Moje nové působiště – vinný sklep pod budovou s objekty filiálky Vinařského družstva byl a dodnes zůstal jedním z největších vinných sklepů jižní Moravy. Původně jezuitský sklep, vybudovaný v letech 1740–1756, má tvar kříže o ramenech 110m a 55m, výška 7m a šíře chodeb 10 metrů. Uprostřed, kde se ramena kříže protínají, je velký prostor, kde v období první republiky býval taneční parket. Sem jezdívaly četné zájezdy, uprostřed sklepa, pod vysokou kopulí se pohodlně otočil autobus a tam výletníky vítala řízná dechovky, která vyhrávala k tanci až do pozdního večerního odjezdu. V zadní části sklepa, kde jsem měl hlavní pracoviště byl tehdy zabudován velký památný dřevěný kládový lis z 18. století.
V Příměticích, kde bylo dosti přesídlenců z tehdy již říšského Znojma, byla velmi malá naděje na získání bytu. Jako řešení jsem uvážil svatbu, mně už bylo skoro 25 roků, a moje nastávající, se kterou jsem měl známost již šest let, byla jen o půl roku mladší. Datum sňatku ve Velkých Pavlovicích, kde měla moje nastávající rodiče, byl stanoven na ostatkové pondělí, 20. února 1939. Brzy nato jsem sdělil ředitelství Vinařského družstva můj úmysl oženit se a při té příležitosti jsem požádal o zvýšení platu a také o poskytnutí půjčky na zakoupení nábytku. Teprve po svatbě ředitelství mé žádosti vyhovělo a měsíční plat mi zvýšilo na 900 korun a poskytlo mně půjčku 1500 korun s tím, že ji budu splácet měsíčně 100 korunami. Na veškeré naše rodinné a ubytovací výdaje nám zbývalo jen 700 korun měsíčně, tak jsme se museli hodně uskrovňovat, abychom s tím vystačili. Přesto jsme se cítili šťastně, jako všichni novomanželé po svatbě a těšili se, že se časem i naše budoucnost bude zlepšovat.
Dlouho jsme se však neradovali, neboť krátce nato našemu národu nastaly smutné časy. Dnem 15.března 1939 byly, dříve již okleštěné země Čechy a Morava okupovány nacistickým Německem a vytvořen z nich Protektorát Čechy a Morava. Slovensko bylo od našich zemí odtrženo a vytvořen z něho Slovenský stát. Všude, tedy i v Příměticích se to začalo hemžit povýšenecky a arogantně se chovajícími německými vojáky, kteří za jejich málo hodnotné marky začali skupovat, co se dalo, hlavně potraviny.
Po okupaci našich zemí se také zásobování vínem značně zhoršilo, k čemuž přispělo i jeho přídělové hospodaření. Tak došlo k tomu, že mne v červnu 1940 ředitelství družstva odvolalo z Přímětic do centrálního podniku ve Bzenci a pracovně přidělilo do funkce pomocného účetního, kde se v účtárně mým přímým nadřízeným stal hlavní účetní Antonín Kuchař. Ještě před mým přemístěním přišla do Přímětic příznivější zpráva, která mě i správce Pinteru dosti překvapila. Náš účetní ve Bzenci, Antonín Kuchař, se ve svých 34 letech odhodlal svůj stav – skoro už starého mládence – změnit a oženit se s dívkou téměř o 16 let mladší. Protože i k mému sňatku jsem od něj dostal veršované blahopřání, nemohl jsem ani já se svým „básnickým střevem“ zůstat pozadu a sepsal a poslal mu veršovanou gratulaci:
Ve Vinařském družstvě v Bzenci všechno se to žení
vždyť už ani svobodného mládence tu není.
Nevím co to za nákaza přepadla nás cizí,
že teď jeden po druhém tak v manželskou klec mizí.
Ještě v paměti jsou nedávné ty kvasy
když tu se zas znenadání nový případ hlásí.
Pan účetní statečně se sice dlouho držel.
Výsledek však – 1.červen – přec to nevydržel.
Neodolal svodům lásky, něžné ženské duši,
nakonec se zamiloval po konečky uší.
Vybíral si ovšem taky, zmást se nikým nedal,
až konečně našel družku, jakou dlouho hledal.
Bzenec sice nestačil mu, raděj volil vísku,
přivedl si žínku mladou z Moravského Písku.
A tak ondy zažádal si, vypnuv prsa, hlavu
o poslední dovolenou ve svobodném stavu.
Přitom zářil tajemný mu úsměv v jeho tváři,
když zaškrtl 1.červen ve svém kalendáři.
Konečně ten kýžený den nastal, a je to znáti,
ze všech stran se gratulanti hrnou blahopřáti.
Proto také já přicházím s gratulantů řadou
a svým skromným veršem přání, pokynem i radou.
Předem tedy hodně štěstí přeji v novém stavě
Vaší drahé žínce i Vám – co rodiny hlavě.
Hodnost tuto jistě právem zasloužíte sobě,
jenom si ji uchovejte teď i v příští době!
Pod pantoflem úpět věru, věc to není milá,
naopak zas žínku týrat, křivda by to byla.
Rovnoprávnost – heslo doby – nejlépe vždy sluší,
muž má býti ženě hlavou, žena muži duší.
Také není dobré žínce hrách do hrnce čítat,
to by potom z rozhořčení mohly hrnce lítat.
Ženuška zas svému muži věrně má jen sloužit
a nikdy po žádném jiném, jenom po něm toužit.
Láska s láskou ruku v ruce nejlépe se snáší,
při ní vždycky pamatujte lásky k vlasti naší!
V této lásce žijte svorně ve společném díle,
dosáhnětež svojich tužeb, vytčeného cíle.
Jedno však vám v srdce kladu, v stálém shonu, práci,
z paměti své nepouštějte tuhle populaci!
Po mém obnoveném nástupu ve Bzenci byly kanceláře Vinařského družstva přemístěny do budovy bzeneckého zámku, kterou koncem roku 1938 zakoupilo družstvo od strážnického hraběte Magnise. Pod zámeckou budovou a pod přilehlým zámeckým parkem byly značně rozsáhlé vinné sklepy. V tom zámeckém parku byla a dodnes tam roste jedna z nejstarších lip na Moravě. Její stáří se odhaduje na více než 900 let. Do zámeckých objektů přestěhovalo družstvo také zpracovnu vinných hroznů, skladiště a dílny. V jedné ze sousedních budov byla současně zřízena družstevní prodejna potřeb pro drobné pěstitele – vinaře. I počet administrativních pracovníků družstva v zámku byl již větší.
Přestěhování našeho skromného bytového zařízení z Přímětic do Bzence nám zařídilo Vinařské družstvo. Krátce po tom našem přesídlení jsme získali rodinný byt v domě správce družstva Rudolfa Žďáry a to v Bzenci na Horním náměstí, vedle školní budovy. V tomto domě bydlely ještě další dvě rodiny. Správce sám bydlel rovněž na Horním náměstí, ale v jiném domě. Za byt a světlo jsme tehdy platili 200 korun měsíčně. Na bzenecké prostředí jsme si brzy zvykli a docela nám vyhovovalo i proto, že odtud jsme to měli mnohem blíž k „našim“ do Velkých Pavlovic, odkud jsme získávali i něco potravin z jejich malého hospodářství, což nám pomáhalo lépe zvládat naše zásobovací potíže.
Na jaře v roce 1941 jsme se oba s manželkou stali členy místního klubu českých turistů a zúčastňovali se společných pěších, hlavně nedělních výletů do blízkého i vzdálenějšího okolí. Samostatnou turistickou akcí mojí a manželčinou byla v tomto roce v červenci osmidenní pěší túra ze Bzence přes Velehrad, Uh. Brod, Luhačovice, Zlín, Holešov, Bystřici pod Hostýnem, Valašské Meziříčí, Rožnov. Odtud pak ještě na Pustevny a na Radhošť. Zpět jsme ještě šli pěšky přes Vizovice do Zlína. Odtud jsme už tou dlouhou cestou zmoženi jeli vlakem do Bzence. Celkem jsme, s ruksáčky na zádech při té pěší túře, spojené s návštěvami různých pamětihodností, našlapali kolem 160 km. Přespávali jsme většinou v turistických noclehárnách. Tento výlet byl vlastně jakousi naší, hodně opožděnou svatební cestou. V té době se situace v zemi rychle zhoršovala. Na nucené práce do Říše museli nastoupit všichni mladí chlapci a děvčata ročníku 1921. Židovští občané, kterých bylo i ve Bzenci mnoho desítek, museli na svém oděvu nosit přišitou velkou žlutou hvězdu a později byli deportováni do nacistických koncentračních táborů, kde téměř všichni zahynuli v plynových komorách. Ve Bzenci po nich zůstala kromě hřbitova se židovskou kaplí i mohutná budova templu, která byla během války německými vojsky demolována.
Naše finanční rodinná situace se při této válečné mizérii poněkud zlepšila, když mně byl hrubý měsíčný plat postupně zvýšen na 1200 korun měsíčně, a tak jsme začali uvažovat o rozšíření naší rodiny. Té slavnostní události – narození našeho prvního syna – jsme se dočkali 24.března 1942, týden před velikonočními svátky. Jeho rodným místem se stal náš byt, protože do porodnice tehdy nastávající maminky chodily jen zřídka. V té době jsme bláhově doufali, že válka skončí ještě v tom roce na jaře a dočkáme se vytouženého míru, a tak jsme mu dali symbolické jméno Jaromír. S tím koncem války a mírem na jaře jsme se ale pořádně přepočítali a museli si na něj počkat ještě déle než tři roky. Válečné roky byly pro nás velmi krušné, neboť nejnutnější potraviny jsme kupovali většinou jenom na potravinové lístky a ten příděl nám stačil stěží na velmi skromnou obživu. Zvláště mléko z mlékárny jsme dostávali velmi zředěné, a to spolu s naší další chudou výživou nejhůře snášel náš malý Mireček. Když jsme u něj zjistili křivičné onemocnění, snažil jsem se u některých místních sedláků obstarat alespoň dobré, tučné mléko. Avšak ani u jednoho z největších sedláků, bzeneckého starosty Kučery, jsem nepochodil. Snad se styděl požadovat ode mne 20 korun za litr, což byla tenkrát obvyklá cena na černém trhu, tak se raději vymluvil, že mně mléko prodávat nemůže. Nepomohlo ano to, že jeho zeť byl mým mělnickým spolužákem a také spolupracovníkem ve Vinařském družstvě. Potom se mně přece jen podařilo získávat dobré mléko od hostinského Janíka, ale až v Ořechově, obci vzdálené 8 km od Bzence. K němu jsem pro litr mléka jezdil na kole vždycky dvakrát týdně. Mléko jsem musel uhrazovat vždy nějakým litrem vína, které jsem za přijatelnou cenu 25 až 30 korun za litr dostal koupit od našeho Vinařského družstva. Pro naše zaměstnance byl však příděl toho vína omezen pouze na tři litry měsíčně. To bylo hrozně málo, když i za jiné potraviny na černém trhu požadovali řezníci a jiní spekulanti od nás, pracovníků družstva, víno. Platit na černém trhu za 1kg sádla přes tisíc korun, nebo za kg masa či salámu několik set korun, bylo při mém platu nemyslitelné. Také za víno, často ne příliš jakostní, požadovali vinaři ve Bzenci, ale v jiných vinařských obcích, od 100 do 200 korun za litr. Pokusil jsem se zvýšený příděl vína získat žádostí adresovanou na Česko-moravský svaz pro zahradnictví a vinařství v Praze. Svoji žádost jsem odůvodnil doložením lékařského potvrzení, že víno potřebuji ze zdravotních důvodů – pro nedostatek žaludečních kyselin. Mé žádosti bylo kupodivu vyhověno a příděl vína mi byl zvýšen o pět litrů měsíčně. Avšak brzy nato, v lednu 1943 jsem dostal od tohoto úřadu zprávu, že se mně tento mimořádný příděl vína zastavuje a doporučili mně, německy psaným dopisem, kyseliny doplňovat vhodnými medikamenty.
Při obstarávání živobytí mně aspoň trochu pomáhalo i to, že jsem své přídělové lístky na kuřivo – tabačenky – měnil za lístky potravinové, kterých se někteří silní kuřáci dovedli za tyto tabačenky zříci. Velmi vděčen jsem byl také svému mělnickému spolužákovi a mutěnickému spolupracovníkovi Standovi Žůrkovi, který nám několikrát nezištně poslal menší balík cukru z Lipska, kde byl totálně nasazen v nějaké konzervárenské továrně.
Něco živobytí (občas i vykrmenou kačenu) jsme nadále získávali od rodičů ve Velkých Pavlovicích, něco mouky u bzeneckého mlynáře pana Jaroše, který pocházel z Velkých Pavlovic a z toho důvodu nám mouku z „černých“ zásob nijak nepředražoval. Pro tu mouku jsem k němu ovšem musel chodit jen pozdě večer, až za tmy, protože přitom vždy, stejně jako při převážení potravin vlakem hrozilo nebezpečí odhalení od různých, hlavně německých kontrolních orgánů, nebo i od donašečů, což pak mívalo velmi citelný postih jak pro toho, kdo byl s potravinami přistižen, tak i pro toho, od něhož potraviny pocházely. Trochu nám rovněž pomohlo, když jsme z Velkých Pavlovic dostali několik housátek, které jsme pak nechávali přes den pást v drátěné ohrádce na trávníku před domem, kde jsme bydleli. Do zimy z nich vyrostly statné husy a po jejich přikrmení jsme si pak mohli několikrát dopřát i vzácnou husí pochoutku. Snad dvakrát během těch válečných let jsme se účastnili zabíjačky u rodičů ve V. Pavlovicích, což pro nás bylo velkým svátkem. Od mých rodičů ve Starovičkách jsme žádné přilepšení nedostávali, ani oni si moc dobře nežili.
V době narození našeho Jaromírka se představenstvo družstva nade mnou ustrnulo a zvýšilo můj měsíční plat na 1560 korun. O rok a půl později jsem dostal opět přidáno, takže mně, po velkých srážkách z hrubého platu 2250 korun zůstávalo asi 1960 korun čistého. Tento plat jsem pak dostával beze změny až do konce srpna 1944, kdy jsem od bzeneckého družstva odešel na jiné pracoviště.
Abych se trochu vyrovnal ostatním zaměstnancům družstva, věnoval jsem 500 korun na 5 družstevních podílů a stal se právoplatným členem družstva. Později jsem si počet podílů zvýšil na dvanáct. Těch členů, hlavně z řad vinařů, vinárníků, obchodníků s vínem, našich pracovníků mělo družstvo podle stavu v roku 1944 skoro 1200. Počet jejich podílů byl přes 40 000. Největším podílníkem byl velkostatek hraběte Magnise ve Strážnici, který vlastnil 2500 podílů. Z místních vinařů měl nejvíce podílů (231) starosta František Kučera, který byl také členem předsednictva družstva. Každý podílník měl při výroční schůzi nebo jiných družstevních akcích tolik hlasů, kolik vlastnil podílů. Což například znamenalo, že hrabě Magnis, nebo jeho zástupce při hlasování jen zvednutím ruky obyčejně přehlasoval všechny ostatní přítomné, a tak vždy mohl prosadit svou vůli.
V letech válečných, kdy družstvo nemohlo pro své účely plně využívat všechny místnosti bzeneckého zámku, byl zde umístěn žákovský domov – internát – místní Rolnicko – vinařské školy, také kanceláře Oblastní sběrny pro ovoce a zeleninu (tzv. Gebuefa) s velkým počtem administrativních pracovníků. Zde jsme, při kancelářských pracích, vypomáhali i my, úředníci družstva, už také s podstatně rozšířeným počtem. V účtárně družstva jsem moc práce nemíval, volné chvíle jsem potajmu využíval k četbě knížek i k vymýšlení různých žertíků. Naučil jsem se dokonale napodobit velice originální podpis našeho správce Rudolfa Žďáry a toho podpisu jsme pak s vedoucím účtárny využili k jednomu nemístnému žertíku. Na úřední papír jsme napsali fingovanou správcovu žádost o propuštění ze služeb družstva. Žádost jsme pak nenápadně, za nepřítomnosti ředitele Skály, položili na jeho pracovní stůl. Jen stěží se nám podařilo nevyprsknout v hlasitý smích, když ředitel s dopisem přišel za správcem, který nemohl pochopit, kdo tak dokonale napodobil jeho podpis. Na jeho láteření jsme se nikdo k činu nepřiznali, ačkoliv mezi podezřelé zařadil především mě a trochu na mne od té doby zanevřel. Správce byl k podobným žertům dost nepřístupný. Přesto ale neodmítl spoluúčast, když jsme se občas ve večerních hodinách scházeli v naší kanceláři na tarokových partičkách, abychom při tom alespoň trochu zapomněli na ta válečná strádání.
V té době jsem se stal členem šachového odboru sportovního klubu Slovan Bzenec a zúčastňoval se nejen pravidelných šachových večerů v místní Sokolovně, ale i meziměstských šachových turnajů, z nichž jsem si odvezl nejednu vítěznou trofej.
V posledním období války, kdy už se německá fronta na východě rychle hroutila, zavěsil vedoucí účtárny Tonda Kuchař na jednu stěnu velkou mapu Evropy, na níž jsme „plánovaný“ ústup německé armády každé ráno vyznačovali barevnými špendlíky. Bylo to od nás dosti nerozvážné a nebezpečné počínání, protože tu ústupovou frontovou čáru jsme vyznačovali podle zpráv tajných radiových vysílaček z Moskvy nebo z Londýna. Poslech těchto německé Říši nepřátelských zpráv byl u nás po celou válku pod trestem smrti zakázán a mnoho našich občanů, kteří při tom byli přistiženi nebo jimž byli odposlouchávání prokázáno, zaplatilo tuto odvahu svým životem. Aby bylo odposlouchávání cizích vysílaček znesnadněno, museli si všichni majitelé rozhlasových přijímačů nechat vymontovat součástky pro poslech na krátkých vlnách, protože na těchto vlnách byly tajné české zprávy vysílány. Já sám jsem měl rozhlasový přístroj velmi kvalitní. Byla to pětilampovka, kterou jsem vyhrál někdy v roce 1943 v jedné soutěži. Také tento přístroj měl podle předpisu řádně vykuchané zařízení na krátkovlnný poslech, ale chytal jsem i na jeho středních vlnách cizí tajné zprávy, ovšem jen německy, ale já jim dost dobře rozuměl. Při tom poslechu, vždy jen pozdě večer nebo v noci, s uchem na přístroji, jsem musel zvuk z opatrnosti vyladit na nejmenší hlasitost. Protože tehdy musela být přes noc všechna okna důkladně zatemněna, nemohlo být zvenku vidět ani slabé osvětlení radiopřijímače. Přesto se i tak stávalo, že poslech cizích zpráv byl odhalen speciálním zařízením, které k tomu Němci používali. Ta naše značkovaná mapa v účtárně byla pro nás nebezpečná i proto, že u ředitele Skály v jeho kanceláři bývali dosti často i jemu nemilé německé návštěvy a nebylo tedy vyloučeno, že by se mohl některý z těch německých pohlavárů někdy octnout i v naší účtárně. V kanceláři vedle účtárny byl také jeden pracovník, sympatizující s Němci, který o našem počínání věděl, ale asi z obavy před blížícím se koncem války o tom raději mlčel. Sám jsem se dříve také jednou dostal do spárů německé kriminální policie. Jeden den, brzy po vinobraní, jsem byl ještě s několika zaměstnanci družstva předvolán na místní četnickou stanici, kde nás dva česky mluvící uniformovaní Němci vyslýchali, jak to bylo s výkupem hroznů pro naše družstvo, který jsme prováděli v okolních vesnicích. Němci se nějak dozvěděli, že za vykupované hrozny byly drobným pěstitelům vypláceny vyšší ceny, než jaké byly stanoveny. Když se jim nepodařilo přimět nás k nějakému doznání, byli jsme se sprostými pohrůžkami a nadávkami propuštěni. Jen náš účetní Tonda Kuchař ten výslech odnesl pořádnou fackou, kterou mu uštědřil jeden z vyslýchajících Němců.
Ve druhé polovině roku 1944 už se v naší rodině vyživovací situace stávala neúnosnou. Nedostatečná výživa se u nás začala silně projevovat. Například u mě byla při lékařské prohlídce zjištěna celková tělesná slabost s váhou pouze 46 kg. Proto jsem uvítal, když mně tenkrát při nějaké příležitosti nabídl vedoucí Vinařského družstva ve Velkých Pavlovicích, prokurista Hovězák, místo sklepmistra v jejich vinných sklepech. Protože finanční i materiální podmínky u nich se mi zdály výhodnější než ve Bzenci, jeho nabídku jsem přijal. Po kladné dohodě s ředitelem bzeneckého Vinařského družstva o mém uvolnění, jsem tedy nastoupil od 1.září 1944 do vinných sklepů Vinařského družstva ve Velkých Pavlovicích.
Tak skončila doba mého působení ve Vinařském družstvu ve Bzenci. Do Bzence jsme se pak vrátili až po třinácti letech, o tom ale v jiné kapitole Pamětí.