2. UVÍTÁNÍ

Cvaknutí zámku u brány uherskohradišťské věznice mi připadalo, jako by nenasytná šelma sklapla nade mnou zuby svých dravých čelisti. Civilní policisté mne opustili a svěřili muži v zelenavé uniformě. S nimi odešla i trocha té civilisace, již aspoň na povrch předstírali.

Muž v uniformě (čili „bachař“, jak jsme tyto zřízence nazývali kriminálnickou hantýrkou – zkomolenina z německého „wachmeister“) – typ světlovlasého Germána – pokynul mi velitelsky ke zdi. Jako začátečník nevěděl jsem, co vlastně požaduje, ale spatřiv na protější straně velkou tabuli s různými vyhláškami, domníval jsem se, že si mám přečíst nějaké německo-české poučení. Zamířil jsem tam klidným krokem velebného pána, zvyklého dbáti na rozvážnou chůzi, ale trhl jsem sebou, když za mnou zařval mohutný hlas, jako by měl býti slyšán až v berlínském kancléřství: „Stát!“ a když jsem se udiveně otáčel, ucítil jsem v zátylku pevnou ruku, která mnou mrštila tváří na zeď, až mi vytryskla krev z nosu. Později jsem poznal, že to byl jen zákusek, po němž mělo následovati hojné častování nepočítanými pohlavky, políčky, štulci a kopanci. Esesmani nikdy nemařili čas dlouhým domlouváním a theoretickými výklady, nýbrž dávali přednost názornému vyučování pomocí pěsti a okované boty. Tak jsem aspoň ihned pochopil, že po příchodu do německého kriminálu jest se mi postavit vždy čelem ke zdi.

Toho dne jsem stál sám, později nás stály dlouhé řady podél stěn, často celé hodiny, mlčky a bez hnutí. – Snad každý centimetr omítky byl takto probádán zraky zatčených, a kdyby ty stěny jako fotografické desky mohly zachytit a promítnout všechny ty nesčetné dvojice očí, pokojných, vzrušených, zakalených, planoucích, vytřeštěných, – dodaly by působivou ilustraci novému Dantemu k „Peklu“ 20. století.

Účel tohoto postoje byl asi ten, abychom nerušeně rozjímali o svém těžkém provinění proti zdárnému rozvoji Třetí říše; všechny roztržitosti byly tím zamezeny, ať se dělo za námi cokoli. Skoro bych soudil, že tuto praksi převzalo gestapo z budhistické askese, která rovněž doporučuje svým stoupencům zírati při rozjímání upřeně na určitý nehybný bod.

Po delší době otevřely se za mnou dveře a tentýž hlas zavelel: „Pojď sem!“ Ihned jsem uvedl své zdřevěnělé nohy v pohyb směrem ke kanceláři, ale nedostalo se mi pochvaly. „Poslyš, smraďochu (původní německý výraz byl mnohem šťavnatější), nechceš-li sebou mrskat hbitěji, vidím to pro tebe černě!“ Tehdy byli Němci ještě ve znamení „bleskové“ války, není divu, že všechno poháněli. Podobně i v kanceláři: „Vyndej všechno z kapes sem na stůl!“ a když jsem opatrně své věcičky kladl, opět nespokojenost: „To musí vyletět ven jako ze strojní pušky!“ i když polovice předmětů při tom se vysypala na podlahu. Když jsem se pro ně sehnul, neodolal bachař pokušení, aby této vábné situace nevyužil k menšímu kopanci; později jsem viděl i zakusil vydatnější.

Zatím co jsem zkoumal zase stěnu kanceláře, bachař se mručivě hrabal v mých věcech. Celkem se nepobavil, jak naznačilo jeho hlučné zívnutí, neboť nenašel v nich ani střelivo ani strategické plány ani nic pikantního. Znuděně mi přistrčil seznam odňatých předmětů k podpisu, ponechal mi jen kapesník a kázal mne odvésti do cely.

Jedním pohledem jsem přehlédl celý inventář: pryčna, stůl, stolek, stolice. Do jednoduchého zamřížovaného okna fučel zimní vítr a vládl neomezeně v nevytopené kobce. Byl jsem sám se svými myšlenkami. Teprve po 5. hodině odpolední nastal na chodbách ruch, kroky, řinčení klíčů, bouchání, mumlání hlasů. I mé dveře se otevřely a několika žduchanci byl jsem zasvěcen do obřadu při podávání večeře, která záležela v řídké bramborové polévce. Ochutnal jsem ji s tichým konstatováním, že doma jsem míval lepší. Později jsem měl tesklivě vzpomínati na tuto nedojedenou hradišťskou polévku.

Říká se, že se na cizím místě špatně spí. To jsem zakusil v plné míře za této první noci v žaláři. Do spaní mi nebylo, ale sotva jsem si oblečen ulehl k odpočinku, vyskočil jsem bystře bez povelu jako jelen, neboť ostré štípnutí mi dokázalo, že nejsem jediný živý tvor v této samotce. Zdola bylo slyšet ještě rádio, patrně ze strážnice, v níž naši žalářníci čerpali obvyklou duševní posilu: řízné pochody, řeč nějakého obergruppenführera, prošpikovanou souhlasným hulákáním, a odsekávané vojenské písně. Potom zaznívalo ke mně jenom ještě bití městských hodin, které tímto začaly mi odpočítávat dobu mé vazby, určenou mi nevystihlým úradkem Božím.