29. „TEĎ SE JIŽ NEBOJÍM!“

Blok 13 měl v době mého pobytu (květen 1942) ve 4. jizbě oddělení invalidů. Třeba věděti, že členstvo koncentráku se dělilo na čtyři třídy: 1. pracující v komandech, 2. nemocné v revíru, 3. nepřidělené čili dočasně nezaměstnané a konečně 4. invalidy, neschopné práce. To byl nejnižší stupeň existence, na nějž vězeň mohl klesnout, jsa takto vyhoštěn i z toho stínu živoření, v němž se křečovitě hleděl udržet každý heftlink vypětím svých tělesných a duševních sil. Státi se invalidou znamenalo, že je nad ním nadobro zlomena hůl a že mu zbývá již jen čekati na chvíli, kdy bude pohozen na smetiště jako prázdná, porouchaná plechovka.

Každý týden vybírali z těchto vyděděnců houfec „beznadějných případů“, např. souchotinářů, na transport. Kam se ubíral, bylo zahaleno rouškou tajemství, ale tolik se vědělo, že za kratičkou dobu pozůstalí doma dostávali úmrtní návěstí.

Čekatelé věčnosti ve 4. jizbě tvořili pestrou směs, ale nade všemi visel stejný osud. Koho stihne dřív? Mezi nimi upoutal mne jeden jakýmsi rysem klidu a vnitřní vyrovnaností ve tváři. Že je Čech, bylo poznat podle písmene T v červeném trojúhelníku na kazajce. Brzo po obědě (což byla miska krmné řepy uvařené ve vodě) přiblížil se ke mně, podávaje mi vlídně ruku: „Slyšel jsem, že jsi kněz (v táboře jsme si všichni tykali). Já jsem přednosta stanice z Moravy,“ a řekl mi své jméno. V hovoru, který byl takto navázán, jsem poznal, že touží projevit vše, co se nahromadilo v jeho srdci po celou dobu dlouhé vazby.

„Byl jsem několik měsíců samoten v cele, jediná má společnost byla gestapáci, kteří občas přišli mne potrápit,“ vyprávěl, „ale nelituji té samoty. V ní jsem poznal Boha. Pochopil jsem, že On jest, že musí být, jinak by celý náš život byl nesmyslným přízrakem. A nyní, kdy jsem našel Boha, nebojím se již ničeho, ani nejhoršího zde na zemi. Mám doma ženu a dcerušku, ale věřím, že Bůh se o ně stará lépe, nežli bych já dovedl.“ Vyňal z tajné kapsičky podobenku své manželky s děvčátkem a ukázal mi ji v koutečku. Oči se mu zalévaly slzami, když se zadíval – po kolikáté již? – na ony mu tak známé milé tváře.

„Mám také toto,“ dodal a vyndal plátěnou schránku s křížkem a medajlkou mariánskou. Obojí musel dobře ukrývat. Políbil křížek i podobenku a pravil: „Doufám, že se shledám se svými drahými ještě zde na zemi, ačkoli nám invalidům mnoho naděje nezbývá, ale ten křížek mi dává záruku, že se s nimi shledám aspoň na věčnosti.“

Co jsem mohl dodati k tak pevné víře a důvěře? Stiskl jsem mu ruku a slíbil jsem vzpomínku v modlitbě. Za několik dní byl s jinými odveden v noci, neznámo kam.

Za dva roky po osvobození jsem četl v „Hlase osvobozených“ zprávu o odhalení pamětní desky hrdinů v Rajhradě. Mezi 10 vytesanými jmény je také Rudolf Trach, přednosta stanice ČSD. Datum narození 1904, úmrtí 5. 7. 1942. Při obsazování uloupeného pohraničí se zbraní v ruce znemožňoval nepříteli použití čs. drah. Za to byl zatčen. S ním jsem se tedy seznámil před jeho odchodem do kraje, v němž není bázně.