23. MUZIKA A VERONIKA

Kdo se r. 1942 v hodinách večerních octl v blízkosti Dachau, jistě byl upoután zpěvem řízných vojenských písní německých, jež se rozléhaly z tisíců mužských hrdel, a mohl míti dojem, že si takto prozpěvují spokojení, sytí, zdraví chráněnci Třetí říše. Ve skutečnosti zpívali to z donucení unavení, hladoví, roztrpčení vězňové, stěží zdvihajíce opuchlé, zkrvácené nohy v nemotorných dřevácích při pochodu z roboty, zatímco z jejich vyprahlých úst se dral skřek ke chvále modrých dragounů, vyjíždějících za fanfár z pruského městečka. Byli to valnou většinou Neněmci a museli opěvovat půvaby neznámého jim kraje sauerského, jenž později jako za trest se stal dějištěm těžké porážky německých vojsk, rozdrcených převahou britsko-americkou. Bylo jistě málo taktní, když kněží museli nacvičovat ufňukané loučení s jakousi hnědou Lízou. Konec tomuto nesmyslnému prozpěvování učinili ruští zajatci, kteří nesrozumitelný jim text tak strašlivě a vytrvale komolili, že si nad tím zoufali i nejotrlejší esesáci a s těžkým srdcem se vzdali této všem protivné produkce.

Aby přece navenek zdůraznili radostný ráz koncentračního systému, překvapili nás jednoho zářijového dne dechovou hudbou, sestavenou z uvězněných hudebníků, která počala vyhrávat vřískavé marše při odchodu z večerního nástupu. Když pak chodily stále mrzutější zvěsti o zkracování front, zdálo se esesákům, že muzikanti foukají do svých trumpet se zvláštním nadšením a heftlinci vykračují až nápadně bujaře a sebevědomě, a tak raději přestali i s muzikou. Trombony a helikony byly rozvěšeny k odpočinku do skladiště, kde dlouho dřímaly pod vrstvou prachu, až je konečně sundaly osvobozené ruce k správnějšímu použití.

Nebyli jsme ostatně ani potom při zdlouhavých večerních apelech bez hudebního vyražení. Zatímco si šárfírové lámali hlavu nad součtem číslic z jednotlivých bloků – aby jejich jinak nečinné mozky nebyly rušeny v této své jediné rozumové práci, vyžadovali hrobové ticho po celém apeláku – zazněl od brány odměřený dupot kroků po vydlážděné cestě a před námi pochodovala četa „padlých andělů“ v brčálových uniformách. Tak sluli provinilci z řad SS-oddílů, většinou odvedenci z neněmeckých národů: Bosňáci, Italové, Flámové. Slezáci a jiní, kteří se nedovedli vpraviti do německé kázně. Jejich pobyt byl důmyslně upraven tak, aby v nich nevznikla spokojenost, že jsou schováni před válečnými útrapami. Ze strašné zdejší dresury zbývalo jim dvojí východisko: utýrání nebo přihlášení na frontu. Jistě jim nebylo veselo, když se nyní vraceli v trojstupech s rýči na ramenou a na určitém bodě apeláku na povel zanotovali vždy stejnou písničku o „první kompanii“. Mezi těmito odpadky evropské mládeže, která tu denně před námi defilovala jako na promítacím plátně kina, představovaly se nám figurky, připomínající divokého loupežnického hejtmana Rinalda Rinaldiniho s celou tlupou banditů, hromotluka Goliáše, zbaveného brnění a oštěpu, jimž se kdysi blýskal před polekanými Izraelity, nebo Pata a Patachona postavami, ale bez jejich šibalských nápadů, dobrého vojáka Švejka flegmatickou chůzí, ale bez jeho chytráckého mrkání, vyčouhlého a nosatého dona Quijota, ale opěšalého, zpronevěřivšího se své Dulcinei a uctívajícího s ostatními svým chraplavým sípotem jakousi ryšavou nordickou krásku, jejíž jméno nám tolikerým opakováním nezaslouženě utkvělo v trvalé paměti: Veronika.

Proč se v písni vyskytovalo právě toto starodávné jméno, poučoval další verš s rýmem „harmonika“. Znenáhla jsme večernímu popěvku o Veronice tak přivykli, že se nám stala jakousi houkavou ukolébavkou, jíž nás „padlí andělé“, tyto drsné chůvy, připravovali k usnutí po trampotách dne. Teprve v posledních dnech války umlkla Veronika i s harmonikou, neboť její neúnavní opěvovatelé byli vypraveni v polní výzbroji na záchranu vlasti. Pelášili odtud, ani se neohlédli, a jsem jist, že jejich výzbroj se brzy válela mezi nesčetnými odhozenými zbraněmi a stejnokroji, jež tehdy vroubily všechny ústupové cesty proslavených kdysi armád německých. Jako neporučená píseň a hudba měla přehlušiti sten a vzdech z hrudi nespravedlivě vězněných tisíců, tak přitáhli nacisté za vlasy i mravoučnou moudrost, aby tarnovala toto sídlo nesvědomité zvůle svými výroky, v něž sami nevěřili a o něž se nestarali. Nad branou se četl známý nápis: „Práce osvobozuje,“ o němž každý věděl, že zde neplatí. Na střeše dlouhé budovy s kuchyní, před níž se denně shromažďovali všichni heftlinci, bila do očí metrovými písmeny vyumělkovaná průpověď: „Es gibt einem Weg zur Freiheit – Je jedna cesta k svobodě. Její milníky se jmenují: čistotnost, pořádnost, poctivost, poslušnost, slušnost a láska k vlasti.“ Ve skutečnosti žádná z těchto ctností zde nerozhodovala, nýbrž jen libovůle gestapa, a proto jsme si říkali. „Je jen jedna cesta k svobodě: porážka Německa.“ Když jednou po bombardování shořel kus střechy s polovicí milníků, bylo to jakoby znamení, že naše cesta k svobodě se zkrátila. Tyto nápisy byly jako padělané nálepky od ušlechtilé bzenecké lipky, přilepené na láhve s otravným octem.

Vědu, umění a myšlenku zapřáhla Vtělená Lež (mendacium incarnatum, jak nazval Pius XI. nacismus) násilně do svého vozu, naloženého zločiny, ale tím jej nemohla zachránit před pádem do záhuby.