75. MUŽ S JIZVOU NA LÍCI

Na cikány jsem měl v koncentráku dachauském zvláštní štěstí. Kam jsem se hnul, narazil jsem na příslušníky tohoto kočovného nárůdku, který byl – podobně jako židovský – odsouzen Hitlerem k úplnému vykořenění. Zdá se, že cikáni u mne vyciťovali soucit s jejich osudem a odměňovali mne vřelou příchylností.

Snad to bylo také tím, že od malička jsem vyrostlý nablízku jejich sídlišť. Moravské Slovácko bylo jejich druhou vlastí, kde měli na četných místech své samosprávné osady, v nichž žili – jako před sty lety – svým osobitým způsobem, podle svých nepsaných zákonů a patriarchálních tradic, nestarajíce se o vývoj kultury a běh událostí v ostatním světě, z něhož je zajímaly jen slepice na dvorcích, zemáky na polích a hlavně koně na trzích. Jejich snědé tváře a barvité šaty zpestřovaly denně obraz ruchu na ulicích mého rodného města Kyjova. Za okupace učinili Němci jejich idyle drsný konec. Jejich chaty a boudy na pomezí kyjovsko-svatobořickém srovnali se zemí a obyvatele rozvezli do různých táborů, hlavně do Osvěnčimi, kde je potrávili jako krysy. Málokdo z nich se vrátil.

Pokud mi známo, dlely na Moravě tři hlavní kmeny cikánské: Holomci, Danielové a Růžičkové. V kyjovské kolonii byli zastoupeni hlavně první. Jeden z těchto Holomků se dostal až do Dachau. Tam jsem ho náhodou potkal. Poznal jsem ho hned. I on byl přiměřeně změněn podle prostředí, v němž jsme se nyní zdržovali. Zmizela dávná křepkost chodu a smělý lesk černých očí, více vynikly vysedlé lícní kosti a zakřivený ostrý nos, ale zvláště nápadná hluboká, dlouhá jizva na levé líci, kterou si náš hrdina jako koňský handlíř utržil kudlou při krvavé bitce se svým sokem v kterési hodoňské hospodě. Při tomto romantickém pohledu mi bylo, jako bych se zase octl na kyjovské ulici a proti mně kráčely tři postavy cizokrajného vzhledu v usmolených kabátech, blýskající očima, zuby, zlatými prsteny a lesklými železnými řetězy, které jim řinčely na krku a pažích za živého gestikulování a hlučného domlouvání podivnými cikánskými zvuky, jako by se stále hádaly.

„Hej, cikáne, nejsi z Kyjova?“ táži se osamělého mohykána rozdeptané rasy.

Oslovený, který se plížil po lágrové ulici se skloněnou hlavou jako hladový pes s čenichem přitisknutým k zemi, hledaje nějaký zapomenutý odpadek nebo čik, zvedl tvář jako ztracené dítě, které náhle uslyšelo matčin hlas, a oči se mu zalily slzami. I on mne poznal. Společný úděl smazal všechny rozdíly a společná vzpomínka na domov nás spojovala. I jemu se stýskalo po kraji, kde hrozny a slívy zrají. Hned si vzpomněl na mou zemřelou maminku, která nikdy neodbývala bez almužny cikánky s nemluvňaty v náručí nebo dotěrná cikáňata.

Od té chvíle mi Holomek zůstal dojemně věren a pilně mě navštěvoval. Kněžský blok 26 byl opatřen zvláštní drátěnou ohradou, aby se nikdo z jiných bloků nedostal do naší kapličky. Za touto ohradou stávali občas mí známí a volali po svých kněžských přátelích, ač to bylo zakázáno a dopadení trestáni a my s nimi. “Volá tě tvůj přítel Holomek,“ oznamoval mi s ironickým přízvukem často některý kolega. Cikán vydržel čekat i hodinu v dešti, když jsem nemohl hned přijít. Věděl, že mu přinesu kus chleba nebo ždibec „machorky“, odpadkového kuřiva z kořínků a stonků tabákových, které jsme „fasovali“ z kantýny. Stal se jedním z podílníků mých zásilek z domova a vážil si toho postavení nesmírně. Za to se mi hleděl odvděčit praním ponožek a kapesníků. Vychvaloval výmluvně svou prací metodu, kterou prý s úspěchem dříve prováděla jeho žena pro celou početnou rodina – nyní rozbitou. Brzy jsem poznal, že prádlo prostě jen namočil do studené vody a vykroutil. To jsem dovedl také, a proto jsem se vzdal jeho dalších služeb. Spokojil jsem se s jeho hojným „Zaplať vám to nastokrát Pán Bůh nebeský“, čímž opravdu nešetřil podle zvyku svých soukmenovců. Věřím, že Bůh přijal i tento cikánský dík.

Velice se bál transportů, a to právem. Týdně byli vybíráni vězni také pro stavbu horských pevností v Alpách nebo do muničních, těžce bombardovaných továren. Několikrát se mu podařilo uklouznout s cikánskou mrštností, ale jednou přece uvízl v síti. Najednou mi zmizel z obzoru a od té doby jsem ho nespatřil.

To vše bylo později. Na stanici maláriové jsem měl po pravé straně svého mladého pokrevence Nikolenku č. 1 a po levé ruce zase cikána, jako před šesti měsíci, když jsem v revíře léčil flegmonu na pravé holeni.