59. MRTVÝ SE USMÍVÁ

Mnozí z nově příchozích invalidů zemřeli hned po vstupu na půdu 25. bloku, jako by byli čekali jen na tuto chvíli, aby vydechli svou duši. Jiní umírali již při chůzi na táborové ulici nebo svému kamarádu na zádech, která se jim tak stala úmrtním ložem. Takoví byli hozeni k jiným mrtvým a umírajícím na káru, taženou za tímto váhavým průvodem hladovými mladými Ukrajinci, kteří každému zemřelému ohmatávali spěšně raneček z kapesníku, není-li v něm zbytek chleba. Pošetilá naděje – vždyť právě nedostatek chleba byl příčinou smrti ve většině případů.

Jako městem se pomalu skřípavě pohybuje odpadkový vůz a u každého domu se zastavuje, aby naň byl vyklopen popel a trus, tak se sunula zvolna kára lágrovou ulicí a co chvíli narážela na opuštěné tělo na zemi. Dva z tahounů přistupovali k němu na povel kápův, uchopili je za ruce a nohy, rozhoupali to lehounké břímě a vymrštili je k ostatnímu nákladu, v němž život a smrt spočívaly stejně nehybně vedle sebe. Jeden z ležících se vztyčil ještě napolo přímo ve bráně, aby pohlédl naposled na cíl svého trudného putování, jako Mojžíš do země zaslíbené, pak sklesl nazpět a skonal.

Jiný ještě žil, když ho sundali z káry na chodník. Ležel se zčernalými víčky, přimknutými v hlubokých očních důlcích, jako by se mu oči úplně propadly do mozku. Několik z nás se seskupilo okolo něho a promlouvalo k němu každý svou řečí, abychom uhodli, ke které národnosti náleží. Německá, francouzská, vlámská i polská slova míjela jeho znavený sluch bez ozvěny, jako by kameny padaly do propasti beze dna.

Teprve když zazněly české zvuky, stal se malý div. Těžká víčka se odchýlila a oči se vynořily ze svých hlubin. Jeho duch, který již odcházel na onen svět, zaslechl na prahu věčnosti sladkou řeč, již mu šeptala nad kolébkou česká matka, a vykouzlil dokonce úsměv či pokus úsměvu na této zežloutlé, scvrklé tváři, která již dávno odvykla se smát. Byl to úsměv na rozhraní mezi pláčem a radostí, poslední úsměv na konci zlých dnů. Ruka smrti se položila chvatně na tento úsměv, jako by se bála, aby nezmizel, kdyby ještě trochu déle žil. A tak ležel jediný usmívající se mrtvý mezi tolika tvářemi, svraštěnými ve smrtelném zápase. Nezapamatoval jsem si jméno tohoto Čecha, ale jeho úsměv, vzbuzený rodnou mluvou, mi utkvěl navždy v paměti.

V civilisovaných krajích by na příjezd takové karavany bídy asi čekalo sanitní mužstvo, sestry Červeného kříže a lékaři se svými léky a nástroji, aby se ujali nemocných a vysílených. V koncentráku bylo invalidům odpíráno i přijetí do táborové nemocnice, nesmělo se jim dostati odborného ošetření. Invalida byl tvor neužitečný, práce neschopný, a proto odkopnut. Kteří nemohli vůbec chodit, byli dáni do 4. jizby, pokud ovšem stačilo místo, a jeden z vězňů dělal ošetřovatele, jak tomu rozuměl. Jestliže mu na tom trochu záleželo, opatřil si podloudně různé pomůcky, borový vaselin, jodovou náhražku a papírové obvazy. Těch bylo málo, i užívalo se kotoučů klosetového papíru, potom i novinového. Obvazy se zřídka vyměňovaly, a pamatuji se – praví Lojzík – jak odložené obvazy se hýbaly červy. Čech Koza zemřel pro nedbalé ošetření hnisavého zánětu okostice na otravu krve.

V té době užitečné služby mi prokázal čilý Čech Štěpán z Mladé Boleslavi. Nečinil tak ze zištných důvodů, ježto jsem byl vlastně žebrákem, nýbrž – jak říkal – aby se mi odvděčil za kněze a sestřičky, u nichž vyrostl jako úplný sirotek. Byl to všeuměl. Dovedl pěkně kreslit a malovat, vařit, šít, plést, spravovat boty, vyřezávat ze dřeva, zámečničit a stolařit, holit a stříhat, zpívat a recitovat, psát verše i prózu, hrál na různé nástroje i v karty, ale hlavně uměl si sehnat také potřebné věci pro všechna svá samoucká řemesla hlavní i vedlejší. V organisaci závodil s Poláky. Jemu nestačil jeden ranec. Nosil dva, jeden veřejně po boku, druhý skrytě za ňadry, a ještě měl filiálky u spřátelených firem domácích a zahraničních. Blokáč a štubáci po něm pásli jako chrti po lovné zvěři, aby ho dopadli při pašování, ale vždy se jim vymkl jako lišák z pasti. Ve svých hovorech se vyjadřoval odmítavě o světském pokolení ženském a ujišťoval, že zůstane i doma starým mládencem, žena by mu prý dělala jen konkurenci v jeho všestranném zaměstnání. Bylo mu tehdy 30 let. Po návratu do vlasti jsem dostal od něho jako první pozdrav – oznámení sňatku.