32. IDYLA V PODKROVÍ

Těžce jsem vlekl svou pohmožděnou kostru na druhý den znovu do W. B. Což kdyby esesmana napadlo pokračovati ve svém včera přerušeném pohanském obřadu? Pověřenec mého anděla strážného, mistr, stál toho rána již u brány neobyčejně záhy, neboť jindy přicházel až po 9. hodině dopolední.

Přivolal mne k sobě a pravil: „Jak jste se vyspal, důstojný pane?“

„Všelijak. Zkoušel jsem, na které straně by mě to tak nebolelo.“

„Já jsem také špatně spal z rozčilení. Po tom, co se včera přihodilo, nesmíte zůstat tomu šárfírovi na očích. Jistojistě by vás dobil. Schováme vás do podkroví. Tam budete štípat třísky. Kápo, zaveďte ho na půdu!“

Na dvoře dřevárny stála ohromná kůlna se skladem klád a tyčí a s pilou. Pod střechou byly uloženy vzácnější druhy dřeva jako vzorky nebo pro jemnější práce, řezby a hračky. Kápovi nebylo příliš vhod, že jsem se měl dostat najednou tak vysoko, protože toto místo vyhrazoval svým zvláštním oblíbencům nebo za přiměřené podplacení. Později se také v hovoru zajímal, kolik mám na svém kontě v kantýně (něco peněz jsem si přivezl s sebou a další byly posílány za mnou, ale nebyly mi doručeny, nýbrž zapsány na mém účtě), a naznačil, že je ve finanční tísni, ježto prý žena se s ním rozvádí a nic mu neposkytuje.

Zatím mne nechal stát v podkroví a odešel, bouchnuv za sebou mrzutě dveřmi. Za chvíli v koutě cosi zarachotilo a vynořil se mladý vězeň s písmenem P na štítku, tedy Polák. Mile mi zaznělo z jeho úst: „Buď vítán, příteli! Já jsem Drnowski z Poznaně. Budeme pracovat spolu, ale prozatím tu nemáme ještě materiálu. Takhle tu však nesmíš stát. Kdyby sem někdo náhle vrazil, byl by kravál. Němci chtějí vidět pořád pohyb a pohyb, i když se nic nerobí. Ukážu ti osvědčený způsob nicnedělání s pohybem!“ Začal vyhazovat kousky dřeva z polic na podlahu. „Když se někdo bude blížit, dávej ta dřívka zpět do police, a až odejde, vyhoď je zase ven. Tak bude postaráno o nutné zaměstnání do nekonečna.“

Potom se v podkroví střídaly dva obrázky. Ve chvílích klidu zřel bys tam staršího heftlinka, dřepícího na špalku mezi neladnou směsí roztroušených polínek a odřezků a oddávajícího se příjemnému odpočinku po předešlé dřině a trýzni. Bylo mu, jako by se z bouře najednou octl na bezpečném ostrově zde na výšinách nad hlukem a halasem, doléhajícím sem nejasně zdola. Vzpomínky a modlitby táhly mu nakloněnou prošedivělou hlavou, kterou občas udiveně potřásl, když si uvědomil, jak podivnou úlohu zde hraje. Jakmile vrzly schody pod něčími kroky, jiný výjev: tentýž heftlink se změnil ve zkušeného dřevoznalce, který zkoumavě prohlížel rozličné destičky a špalíčky, aby je zařadil na patřičné místo podle přilepených cedulek. Snažil jsem se rozpoznávati dřevo dubové, bukové, jasanové, javorové atd. a kdosi dokonce pojal ke mně tolik překvapující důvěry, že mne požádal o bližší určení jakési laťky. Posloužil jsem mu se suverénní převahou odborníka, ale dodnes nevím, zdali jsem správně uhodl.

Konečně přinesl třetí náš společník plný pytel suchých, měkkých borových polen. Dal mi ostrou kudlu a učil mě uřezávati dlouhé, tenké louče, které jsme rovnali do úhledných snopků. Občas mi nůž zajel také do ruky. Zakrátko jsem ji měl celou polepenu pryskyřicí, jež nám nahrazovala náplast. Krev zvodnatělá podvýživou špatně hojila kvasící rány. Můj druh měl na noze ošklivou otevřenou ránu, již si utržil ještě v Mauthausenu při práci v lomech kopnutím zeleného kápy. Na Velký pátek zakusil hodinové zavěšení na sloupě za to, že mu našli v kapse zlomek cigarety. Byl to protestant ze Saska, zámožný rolník, který byl uvězněn, protože reptal proti nacistickým zákonům o zemědělcích. Sliboval, že po návratu založí sirotčinec (po válce bude mnoho sirotků v říši, říkal) a že mne pozve k jeho posvěcení. Že jsem katolický kněz, mu nevadilo.

Na besedu k nám docházel Lucemburčan, jehož povinnosti bylo rozdílet dopolední svačinu, krajíček chleba s margarínem, jediné výživné jídlo, jež poskytovaly závody W. B. svým zaměstnancům. Byl to přesvědčený, sečtělý komunista, nadšený ctitel sovětského systému. Prokazoval mi zvláštní pozornost a rád jsem s ním rozmlouval.

Tázal jsem se ho: „Proč přicházíš právě ke mně? Máš přece kamarády, kteří se také prohlašují za komunisty!“ – „To nejsou praví, vzdělaní komunisté. Jejich komunismus obsahuje jen dva body: rozdělování majetku a zamítání náboženství.“

„A jak se stavíte k náboženství vy, uvědomělí komunisté?“ – „Naše zásada je: o náboženství nestojíme, ale nikomu je nebereme.“ – „Cožpak neprovádíte protináboženskou propagandu?“ – „Ovšem, byly takové pokusy, ale kdo v této propagandě neobstál, toho náboženství beztoho nestálo za nic, kdežto jiní se v něm ještě upevnili. Jsme přesvědčeni, že náboženství vymizí samo sebou s pokrokem vědy a blahobytu.“

„Vidíte, v této věci se nikdy neshodneme. Ani věda bez náboženství nepřinese lidstvu trvalého blahobytu, ani blahobyt bez náboženského základu neučiní lidstvo opravdu šťastným.“

Tyto debaty pokračovaly v přátelském duchu, zatímco se přede mnou vršila hromádka bílých loučí, z nichž vycházela silná pryskyřicová vůně. V ní jsem prožíval krátkou idylku vysoko nad dachauským Babylónem ve společnosti polského katolíka, saského evangelíka a lucemburského komunisty.