79. HLAS ZA PŘEPÁŽKOU

Správcové tábora se nespokojili s hlavní ohradou okolo celého koncentráku. Uvnitř stavěli stále další přehrady, jimiž oddělovali jednotlivé bloky, a v nich tvořili přepážkami a ploty nová oddělení, někdy z praktických důvodů, často jen z rozmaru, jako by si hráli s tímto přesouváním a přeskupováním. Byla to hra neveselá, jako když vojáci vrhali kostkami pod křížem, losujíce o nesešívané roucho Ukřižovaného.

V revíru bylo obzvláště plno takových přehrad a přepážek. Jedna se tyčila v umývárně maláriové stanice. Mnohdy to vypadalo u ní jako u „zdi nářku“ v Jerusalemě. Stály u ní košilaté postavy, pořád cosi mumlajíce a bručíce do skulin mezi laťkami. Dorozumívaly se tak s jinými, kteří stáli z druhé strany prkenné stěny. Byla to naše rozhlasová stanice. Vyměňovaly se nejnovější „paroly“ – nekontrolovatelné zprávy různých soukromých agentur o událostech na frontách, v domově a zahraničí – nebo se uzavíraly obchodní smlouvy a známosti.

Též jsem zkusil své štěstí. Zaklepal jsem na stěnu a zvolal tak nazdařbůh: „Haló – je tam nějaký Čech?“ Má výzva nalezla ihned ohlas: „Ano, zde je Čech.“ – „Odkud jsi?“  „Z Moravy – z Olomouce – Glogar.“ – „Také z Moravy – ze Bzence – Pokorný.“

Tak jsem po prvé vešel ve spojení s dómským vikářem olomouckým, P. Glogarem.

Ač jsme již několik měsíců dleli současně v témže táboře, dosud jsme se nesetkali. Svedl nás dohromady stejný osud. I jemu byla naočkována malárie již dávno přede mnou a nyní léčil ještě její rozmanité následky. Vlastně se tu setkaly zatím jen naše hlasy, jako když dva mluví spolu telefonem. Dělila nás neprůhledná a neprostupná přepážka. Tehdy mi oznámil neviditelný mluvčí: „Mám dobrou zprávu: všichni čeští kněží budou ještě před vánocemi přeloženi na 26. blok“

Ze stanoviska náboženského byla to výhodná změna, neboť 26. blok měl kapli, jinak nepřístupnou obyvatelům ostatních bloků. Byly tam také breviáře a jiné náboženské knihy k volnému použití. Jak jsem slyšel, měli o toto přeložení značnou zásluhu naši čeští spoluvězňové, zaměstnaní v písárně, kde bylo možno protlačit obratně leccos ve prospěch jednotlivých kamarádů. S námi se svezli zároveň i jiní neněmečtí kněží, belgičtí, holandští atd. Polští kněží, jichž bylo tolik, že plnili dva celé bloky, 28. a 30., zůstali, bohužel, i nadále jako ve vyhnanství, vyloučeni z přístupu do kněžské kaple. Tolik na vysvětlenou důležité zprávy zpoza přepážky.

Netrvalo dlouho a seznámil jsem se v maláriové stanici s druhým postiženým Olomoučanem, Dr. Holubníčkem. I on se stal oběti malárie, která si ho jaksi mimořádně oblíbila a navštěvovala ho vždy znovu s krátkými přestávkami. Jednoho dne se objevil v naší světnici, zahalen pruhovanou houní od hlavy až ke kolenám jako beduínský šejch z arabské pouště. Za ním vážně kráčel průvodce, v košili, přepásané řemenem, nesa slavnostně na vztažených pažích objemnou krabici, svázanou papírovým motouzem. S takovou velebností asi vcházeli do Betléma východní mudrcové se svými dary. Nově příchozí zaujal lůžko v téže řadě se mnou, jen o dvě místa dále. Jako když v létě o pouti nebo jarmarku kramář rozdělá svůj stánek s cukrovinkami a rázem se k němu sletují odevšad jako stíhačky včely a vosy, ba leckdy i obávaný sršeň jako těžký bombardér, tak bylo jeho lože brzy obklopeno davem zvědavců, aby shlédli mlsným zrakem obsah jeho krabice. Dostal také balík, a to z rodných Kyselovic, které však navzdor svému jménu dodávaly zásadně především sladkosti. Mohu to dosvědčit z vlastní zkušenosti, neboť i ke mně putoval rukama sousedů jako na zdvižených přístavních jeřábech kousek kyselovské vánočky.

Zakrátko zavítal na návštěvu jeho druh, P. Glogar. Tak jsem se s ním shledal i osobně. Vzpomínali jsme na jeho rodné Bernartice u Nového Jičína. Znal jsem je dobře. Tamější pan farář, p. rada Kukla, mne zval pravidelně na slavnost Božího těla, jež byla u nich zvlášť krásná mezi zelenými zahradami. Měl jsem tamodtud mnoho hodných žáků a žaček a někteří na mne pamatovali pěknými zásilkami do koncentráku, za něž jsem jim velmi vděčen.

Návštěvy, jako byla P. Glogara, byly vlastně zakázány, ale co by se mohlo odříci majitelům balíků? Byly to první průlomy do dosavadní přísné kázně v koncentráku. Z dozorců učinily chutné hanácké buchty naše spojence a příznivce, jako i štěkavý trojhlavý hafan starověkého podsvětí Kerberos dal se uchlácholit koláčem, jejž mu hodil Eneáš na své tajemné cestě do říše stínů.