44. EMIL – DETEKTIV

Vladařské starosti nezabraňovaly mocnářům oddávati se osobním zálibám. Italský král se zabýval filatelií, španělský sbíráním mincí, rakouský císař František Josef lovem kamzíků, koníčkem Vilémovým byli prý koně a náš Emil Veliký se bavil ve volných chvílích, jež mu ponechávalo studium kuchyňské vědy v přístěnku, řešením detektivních záhad, což mělo asi původ v jeho dřívějším zaměstnání.

Bohatou příležitost mu k tomu skýtali četní příslušníci mohutného cechu běhavkářů. Tento v revíru a vůbec v koncentráku neobyčejně rozvětvený cech měl stále ohromný příliv učňů, kteří si vodnatou lágrovou stravou proplachovali a rozmělňovali denně vnitřnosti až k úplnému rozvláčnění. Cpali-li z nezkrotného hladu do nich ještě naškubanou trávu pampelišku, lebedu, nahnilou řepu a bramborové slupky, stali se z nich brzy vandrovní tovaryši, kteří vytrvalým běháním sem a tam urazili za 24 hodin celé desítky kilometrů. U mistrů se proměnil zažívací trakt v jediný souvislý průliv, jehož nepřetržitý tok již vůbec nic nemohlo zastavit, dokud jim stačily vyčerpané síly životní. Všichni učňové, tovaryši i mistři – konali pilně pravidelná zasedání ve spolkových místnostech k tomu určených, k nespokojenému žehrání rozbručených nečlenů, kteří zoufale čekali na uprázdnění křesel v klubovně.

Byla vlastně tomuto slovutnému cechu vyhrazena zvláštní ústředna – 4. oddělení 7. bloku, ale to naprosto nevystačovalo nesmírnému návalu tohoto běhavého společenstva, které mělo své filiálky s velmi čilým provozem po celém táboře, jako kdysi v našich vlastech známá obchodní firma, začínající stejnou literou.

Nuže, Emil ve své říši dlouho zásadně odpíral této společnosti výrobní povolení na běžícím pásu ve velkém a všemožně potíral její rozkladnou činnost, když se snažila v ní usadit na černo. Proti podloudníkům vydržoval zvláštní četu strážníků, kteří měli za úkol slídit po podezřelých stoupencích tajné sekty, holdující nemírnému pobytu v cechovní kanceláři. Někdy byla cesta do ní znamenána zřejmými, neklamnými stopami. Komu patřily? Kdo je zanechal za sebou při svém zběsilém nočním úprku?

Nyní zazářily v plném lesku detektivní schopnosti Emilovy. Po povzbudivém proslovu nastoupil s kroužkem svých nejnadanějších stopařů k vypátrání pachatele. Závistí by tu zajisté zbledl i sám rudý gentleman Vinnetou, zahanbeně by ustoupil s vyhaslým čibukem i proslulý Sherlock Holmes a ostatní neomylní odborníci londýnského Scotland Yardu, kdyby viděli, jak Emil s neochvějnou houževnatostí a jedinečným důvtipem postupuje krok za krokem podle osudných skvrn na podlaze jako zkušený turista podle různobarevných značek na stromech v hustém pralese, nedávaje se zmásti jinými četnými, již zastaralými sledy.

Uprostřed ložnice značená stezka náhle končila, jako by uťal. Na všechny strany odbočovaly odtud pěšinky a chodbičky mezi ložními lešeními jako v bludišti krétského krále Minosa. Jiný méně statečný a méně vychytralý dal by se odradit od pokračování v tak spletitém úkolu. Ne tak Emil.

Duchapřítomně rozeslal své vyzvědače do všech štěrbin a záhybů tohoto revírního podsvětí a sám předcházel nedostižným příkladem. Zkoumal soustavně postel za postelí a zkušeným zrakem prohlížel pokrývky, slamníky a košile. Nedbal mrzutých tváří svých rozladěných poddaných, nedbal námahy, která mu tryskala perlovými krůpějemi po rozsáhlé pleši a skrápěla jeho ruměné tváře, stékajíc do štěrbiny mezi dvojím podbradkem. Konečně stanul u kýženého cíle. Všechny známky se nepochybně shodovaly. Vítězným rykem zajásal do vzrušeného sálu: „Už ho mám!“ Tak asi bylo starému Pythagorovi, když v koupeli nalezl svou slavnou matematickou poučku, která již po staletí je zkušebním kamenem všech studentských mozků; takové pocity měl snad Kolumbus, když po dlouhé plavbě neznámými moři zaznělo ze stožáru volání: „Země, země!“,

Než co to? Jaké to smyslů mámení? Stejným objevem se chlubí od jiného lůžka opodál jeho spanilý důvěrník, tutéž přednost si osobují i druhý a třetí a další z vyslaných rozvědčíků. Jejich důkazy jsou si navlas podobné. Ani lupa nevnáší světlo do záhady. Emilovi tu bylo jako oslepenému obru Polyfémovi, když ohmatával své ovce, pod jejichž břichy mu proklouzl hledaný chytrák Odyseus i s druhy z jeho jeskyně.

Tentokrát poznal Emil bezvýslednost své snahy o potlačení běhavky policejními předpisy, protože nebyla odstraněna hlavní a vlastní příčina zkázonosného průjmu zlepšením stravy.