28. DOZRÁNÍ

Na statistické zápisy si Němci odjakživa velice potrpěli, a v lágru teprve. Z příchodního bloku nás vodili skoro každý den do některé z četných kanceláří za branou i uvnitř tábora, fotografovali nás ze všech stran, měřili a vážili, brali otisky všech prstů a vyplňovali našimi jmény a daty nové a nové lístky svých kartoték, ačkoliv tlusté svazky takových listin přišly již s námi a za námi z domácího gestapa. Budilo to zdání ohromné svědomitosti, jako by si nesmírně vážili každého vězně a chtěli zabrániti, aby žádný jedinec nezapadl nepovšimnut a nevyužit v šedi tisícihlavého davu. Ve skutečnosti to byla pouhá malicherná hra bez valného praktického užitku, neboť když např. potřebovali tlupu robotníků pro určitý úkol, nestarali se o kartotéky, nýbrž vyhnali heftlinky před blok nebo na apelák a vybrali si tak od oka, kdo se jim hodil. Jakýsi prospěch měli z této psavosti oni vězňové, kteří byli zaměstnáni v úřadovnách. Ti ovšem na neostřílené nováčky dělali náramný dojem svým ohlušujícím bušením do kláves psacích strojů, odměřenými otázkami, úředním výrazem vážných tváří a posíláním od jedné instance ke druhé. Zdá se, že byrokratický šiml zdomácní v každém podnebí a položení a dovede se směle přehoupnout i přes ostnatý drát, nabitý 2 000 volty. I to dlouhé, osvěžující čekání před kanceláří bylo zde zavedeno, ale to nám tentokrát nevadilo, protože jsme neměli naspěch ani k vlaku, ani do práce.

Mezitím naše výchova v „pohlavkové jizbě“ zdárně pokračovala až na několik, kteří následkem svého stáří nebo slabého zdraví zemřeli přirozenou smrtí „přes všemožnou péči, jež jim byla věnována“ (obvyklé rčení v úmrtním oznámení pro pozůstalé příbuzné). Výstražným příkladem posloužil zavalitý ruský zajatec, který jediný se opovážil vzepřít proti bití. Když ho štubák přesto udeřil, vrhl se uražený Timošenko (tak mu říkali) s tuřím řvaním na svého tupitele, který v té chvíli ukázal, že sestrou surovosti bývá zbabělost. Volal nás, škodolibé diváky, na pomoc, a když se nikdo nehýbal, vzpomněl si na heslo: Kdo uteče, ten vyhraje. Za daných okolností se muselo osvědčit, neboť přivolaná přesila s esesákem v čele nepoddajného Slovana srazila k zemi a úplně dorazila. Na černé tabulce, visící na stěně před jizbou, smazal potom štubák s uspokojením číslici, udávající počet přítomných vězňů, a napsal novou, o jednu menší. Rebelant rozmnožil řadu těch, kteří „vyletěli komínem“, a vážnost bitcova byla opět zachráněna i přes modřinu nad okem, zbylou mu z nerovného boje.

Přiblížil se památný okamžik, kdy všichni nováčci po náležitém vzdělání byli předvedeni esesmanovi Jarolimovi (pocházel prý z Čes. Budějovic). Přípravy k tomu slavnostnímu aktu se konaly dlouho a úzkostlivě, jako bychom měli být zasvěceni do mystérií eleusinských. Stáli jsme ve svých ošumělých cárech u brány seřazeni podle národností, očekávajíce s trapným napětím příchod představitele nejvyšší moci v táboře. Konečně se objevil vysoký, ramenatý, plný nadutého sebevědomí. Postavil se daleko od nás, zíraje neustále kamsi bokem, jako by se nechtěl poskvrnit ani pohledem na tu bezcennou láji, krčící se před ním s odkrytými ostříhanými lebkami. Jak nás osloví? „Vážení páni vězňové?“ Nikoliv, vpadl ihned in medias res pádnou větou: „Německý národ vás vyloučil ze společnosti lidské pro vaše zločiny a nepřátelské smýšlení.“ Další řeč neobsahovala nic nového, jen hrozby drastickými tresty, z nichž se zvláštním gustem nám dělal laskoviny na pověšení na sloupek. Vyčkal s obličejem stále pohrdavě odvráceným překlad tlumočníka, hrbícího se s pokornou úctou ve stínu jeho autority, mávl nedbale rukou na znamení, že s námi navždy domluvil, a odešel dupaje vysokými holínkami, jako by chtěl naznačiti, že nás může rozdrtit jako ten štěrk svými okovanými podpatky.

Tímto obřadem jsme byli prohlášeni zralými pro další fáze lágrového života a blokáč Gutmann nám blahopřál – nevím, zda vážně či ironicky – jako bychom měli v kapse maturitní vysvědčení.