18. DACHAU!

V norimberské tělocvičně mezi bradly, koženými koňmi a kozami hemžilo se 1. května 1942 plno přibylců se všech stran, jako by se měly odbývati celoříšské gymnastické závody. Tyto potácející se lidské stíny stěží by se vyšplhaly na jednu příčku žebříku. Prázdný žaludek již dávno si odvykl kručet, protože poznal naprostou bezvýslednost tohoto projevu hladu. Konečně přinesli dva kotly kouřící se polévky, ale v téže chvíli zavřískl rozkaz k odchodu, takže jen nozdry nasály trochu páry. Živě jsem si vzpomněl na antickou báji o Tantalových mukách.

Na nádraží jsem opět spatřil zadumanou tvář P. Placida, kterého na několik hodin od nás odloučili, a byl jsem s ním dokonce spjat pevným ocelovým poutem, snad na znamení přátelství, jež nás potom pojilo po všechna léta vazby. V ponorce jsme měli společnost několika říšskoněmeckých kněží, rovněž zatčených pro přečiny proti nacistické ideologii. Jeden se prohřešil tím, že se ohradil, když vedl pohřební průvod a šik hitlerovské mládeže vrazil přímo do něho. Jiný proti zákazu dovolil Polákům zúčastnit se mše svaté. Třetí kázal proti euthanasii, usmrcování choromyslných prováděném německými lékaři. Tito všichni již věděli, že jedou do Dachau, a chovali o tomto koncentráku dosti růžové představy. Brzo z nich vystřízlivěli.

Soudili jsme tedy, že směřujeme k témuž cíli, a průvodčí vozu, dosti slušný Bavorák, nám tuto domněnka potvrdil. „Příští stanice Dachau, všichni na chodbu!“ hlásil. Vlak se zastavil. „Heraus, ven – tempo, tempo!“ ječelo venku povědomé volání, rejdily zelenavé uniformy, a než jsem se nadál, byl jsem svalnatou paží stržen ze strmých stupínků do štěrku, jímž jsem si rozedřel do krvava kolena i dlaně. Přese mne skákali poděšení druzi a rozbili mi brýle. Od té doby byl jsem bez nich a bylo tak dobře, protože brýle se považovaly za odznak inteligence, která byla u esesáků a jejich pomahačů v nemilosti.

„Steh auf, du Drecksack!“ (nepřeložitelné) a kopnutí mi pomohlo povstat. Tak si nás podávali jako na běžícím pásmu pěstmi a botou až do nákladního auta, a to před očima cestujícího obecenstva, které z oken vagonů se zájmem sledovalo čiperné počínání výkvětu svého národa. Nebylo to po prvé a lze tedy sotva souditi, že široké vrstvy německého lidu neměly tušení, co tropí jejich elita.

Když těžce oddychujíce leželi jsme již na prknech ujíždějícího kamionu, konečně se vzpamatoval jeden z německých knězí a vyjádřil svůj první dojem: „Příliš jemné způsoby nemají naši soukmenovci!“ což jsme na základě svých předchozích zkušeností pokládali za výraz velmi šetrný.

Bylo již pozdě večer, když nás vysypali z vozu před hlavní branou, nad níž se týčila mohutná strážní věž. Kdežto jinde po celé říši velkoněmecké rozprostíralo se v tuto chvíli hluboké zatemnění jako její nejvlastnější podstata, koncentrační tábor tonul v záplavě elektrických světel, která planula podél hlavní ulice i ohrad do dálky se táhnoucích. Občas vyšlehl z hlídkových věží zářivý kužel reflektoru, ohmatávající baráky i prostranství mezi nimi. Pozdní doba denní a sváteční klid 1. května způsobily, že jsme do tábora vklouzli téměř nepozorovaně jen za doprovodu nejnutnějšího personálu. U jiných skupin bývali jsme svědky okázalejšího a vřelejšího přijetí. Tak jsme si zběžně odbyli první zápis do kartotéky a každý dostal své nejdůležitější označení pro celý pobyt na tomto místě, číslo. Všechno ostatní, jméno, stáří, stav, vzdělání, tělo a duše, život a smrt, ustoupilo daleko do pozadí. Číslo, prázdné číslo, němé, chladné číslo bylo vše, čímž jsme byli odtud pro říši a její vládce, a začleňovalo nás do dlouhé řady ostatních čísel, pokračujících pravidelně dále, jak postupoval nepřetržitý příliv zatčených. Přicházeli lidé a vcházela čísla. Hned po příchodu bylo nám to opět řečeno s nepokrytou otevřeností: „Zapamatujte si, že v koncentráku nejste nic více než pouhé číslo!“ A k tomu logický závěr: „Pro vás neexistují žádná práva, nýbrž jen povinnosti.“ Výplodem této zásady byl i kázeňský řád, který se předčítal jednou týdně. V něm každý paragraf začínal slovy: „jest zakázáno – nikdo nesmí.“ a končil: „trestá se co nejpřísněji.“ Jaká práva by mělo mít číslo? K číslu jednotlivce se připojilo číslo bloku, stolu a skříňky. Nejdůležitějším úkonem každého dne bylo dvojí sčítání vězňů při ranním a večerním nástupu a největší pohroma byl nesouhlas počtu třebas jen o jednotku. Celý stroj koncentráku se tu zastavil a nerozběhl, dokud číslo nebylo vyrovnáno byť i za cenu několika životů. Bezduché číslo se stalo souhrnem a obsahem všeho dění v koncentráku. Touhou nacismu bylo, odstranit hlavy a na jejich místo nasadit tabulku s číslem.

Ztělesněním této proměny v číslo byl obřad v průchodní budově u brány. Každý se úplně svlékl a odložil všechny přinesené svršky. Zůstal jen nahý bezejmenný s číslem v ruce, jako by z něho byla sloupnuta všechna jeho lidská důstojnost, celá minulost, a on se s hrůzou zrodil pro živoření na nejnižším stupni tvorstva, ještě hluboko pod zvířetem. Jako by sám ďábel chtěl s ním provésti obludnou parodii křtu, bylo živé číslo zahnáno pod sprchu a ostříháno, načež následovala obláčka do trestaneckého úboru. Modré prádlo, pruhované kalhoty, kabátec a čapka, na nohy dřeváky – to vše rozdáváno po řadě bez ohledu na velikost. Když přítomný esesák zpozoroval, že někteří tiše bědují, nemohouce dopnout šat nebo vměstnat nohy do střevíce, zarazil všechny stížnosti tím, že poručil celé skupině dělat dřepy, a jistě měl náramnou jundu, když se jeho poddaní káceli v těsných spodkách a dřevěné křápy klouzaly daleko po mokré dlažbě koupelny. O jiném týrání se zvlášť nezmiňuji, neboť to se při těchto procedurách opakovalo s krušnou jednotvárností jako refrén jarmareční odrhovačky: Jestli by se vám to málo zdálo, poslechněte, co se dále stalo.