25. ČTYŘNOHÁ ŠLECHTA

Ještě o jedné početné odrůdě lágrového osazenstva dlužno se zmíniti, oné, jež sídlila ve své exklusivní čtvrti v severní části tábora. Byli to angorští králíci, pěstovaní pro svou hebkou, dlouhou, bělostnou srst. Zaujímali celé město s 5 000 chlupatými obyvateli. Jim mohli heftlinci po mnohé stránce závidět. Nesporně bylo s nimi lépe zacházeno než s lidmi. Bydlení měli pohodlné, suché, teplé, slunné a vzdušné, zařízené podle pravidel moderní hygieny. Zeleň kyprých trávníků a barvitost květinových záhonů obveselovala jejich červenavé oči, kdykoli se probrali z ničím nerušeného, sladkého spánku, jemuž se oddávali podle libosti. Jejich jemné, pohyblivé nozdry sály libou vůni blízkého smrčí a růží. Zkoušky dechové hudby v protějším bloku přinášely jim i sluchové požitky, měli-li o ně zájem. Strava byla přiměřená jejich požadavkům a hojná. Vycvičené služebnictvo z řad vězňů pečovalo o pravidelný úklid, čistotu a obsluhu. Dovedné ruce učesávaly a načechrávaly jim denně bílý háv, takže takový ušatý magnát si hověl ve své vysoké residenci nakadeřený jako marnivý král Lávra v Havlíčkově romanci.

Každý heftlink se pokládal za šťastna, byl-li se zvláštní protekcí přijat mezi dvořanstvo těchto králičích veličenstev, neboť mu kynuly odpadky z jejich bohatého stolu. Služební personál předpokládal u každého člena dlouhou zkušební dobu, byl rozvrstven složitěji než společnost svobodných zednářů a vyžadoval přísnou etiketu, již zastiňoval snad jen španělský dvorní řád. Tajemství vznešeného odloučení spočívalo nad králíkárnou jako nad nepřístupným palácem japonské císařské rodiny. Nikdo nepovolaný nesměl znesvětit plebejskou nohou toto ohrazené prostranství, aby nebyly rušeny hluboké dumy vážně žvýkajících samotářů. Děkuji jen ochotě svého přítele, který mimořádnou přízní osudu byl vynesen k vysokému úřadu podkomořího ve službách králičího rodu, že jsem se mohl ilegálně vlouditi v tato místa, zakázaná obyčejným smrtelníkům. Věru, dech se mi tajil a cítil jsem se nepatrnou veličinou, když jsem zřel komfort a zajištěnou existenci oněch vyvolených tvorů, kteří chroustajíce chutné lupeny, neuznávali neznámého dvounožce za hodna jediného pohledu svých růžových zřítelnic.

Avšak „není vše zlato, co se třpytí“, potvrzovalo se i v králíkárně. Jako v nádherných sídlech byzantských samovládců, tak i zde číhaly záludné úklady na drahocenný život této živočišné kasty. Ačkoli králíci byli chováni pouze pro svou srst, jež jim byla odborně stříhána v určitých obdobích, a proto požívali zvláštní ochrany německé ozbrojené moci, přece za tmy noční zákeřná dýka přetrhla nitku životního běhu mnohého z nich a ruka zrádných pretoriánů byla potřísněna krví těch, jimž za dne tak horlivě sloužila.

Kdybys pak mohl nahlédnouti skulinou zatemněného okna do komůrky, z níž vycházela jakási vábná vůně, uzřel bys skupinu spiklenců, sytících se bez výčitek svědomí křehkou pečínkou se smaženými brambory, rovněž odňatými bezbranným čtvernožcům.

Děly se i loupežné výpravy z cizích bloků, které směřovaly rovněž k jejich bezživotí. Jen dějiny bojů a pletich mezi středověkými italskými městy by snad podaly podobně vzrušující příběhy, plné nebezpečí a krvežíznivého bažení. Světlomety ze strážní věže otáčely pátravě svým paprskovým svazkem nad králíkárnou a výstřely strážců třeskaly nočním tichem. Hrozný byl ovšem poprask, když se raportfírovi Bötcherovi podařilo dopadnouti lupiče v odlehlém zákoutí ještě s ohlodanými kostmi. Dlouhodobé drakonické tresty byly nadiktovány k odčinění tohoto zločinu na nevinných obětech.

Den osvobození byl i koncem slávy králíkárny. Houfy vyhladovělých ruských zajatců vtrhly do posvátné ohrady a způsobily nesmírné krveprolití mezi angorskými chlupáči bez ohledu na jejich dlouhé rodokmeny. Jako se stalo již tolikrát v průběhu dějin privilegovaným třídám, tak padla i rozvětvená králičí dynastie v plen bouři revoluce.