60. ČESKÁ MENŠINA ROSTE

Transport z Neugammen, po němž následovaly další z jiných míst, posílil značně českou menšinu v invalidním bloku 25. Uvádím namátkou ještě několik jmen, jež jsem si zapamatoval, bez záruky úplnosti: Dr. Miroslav Lebeda, advokát z Holešova; František Obyd, policejní úředník z Mor. Ostravy; Karel Dvořák, soudní úředník z Olomouce; dále tajemník strany národně-socialistické z Prahy, Heller; rolník Kučera od Mělníka; dělník Kamínek z České Třebové a jiní. Hlásili se k nám také dva Židé, Richard Rauchberger z Radvanic u Mor. Ostravy a Kosta, továrník z Města Žďáru. Nezapřeli ani v tomto nepříznivém prostředí svou podnikavost, ale byli slušní lidé, s nimiž jsem se často stýkal. Snad je pudil ke mně jako knězi stejný úděl, neboť v té době měli nacisté na Židy a faráře zvláště spadeno.

Všem vězňům se vedlo vcelku mizerně, ale vždy byla mezi nimi skupina, na něž podle různých fází válečného dění nebo vln Goebbelsových kampaní útočné propagandy dorážela fanatická zběsilost nejlítěji. Jednou to byli Poláci, potom zase komunisté po vypuknutí války se sověty, za Heydrichovy éry se stali předmětem nenávistné pozornosti Češi, později Jugoslávci, když pohrdli tak nevděčně vůdcovým přátelstvím, po sabotážních akcích v Nizozemsku Holanďané. Francouzi pykali za činy maquistů, Italové za zlomení osy Berlín – Řím, nemluvě ani o nešťastných Rusech, kterým na znamení prokletí kromě obvyklých vězeňských odznaků pomalovávali oděv ještě zpředu i zezadu ohromnými červenými písmeny SR a vystřihovali vlasy širokou silnicí uprostřed hlavy. Z některých táborů přicházeli ruští zajatci s literami SR, vpálenými nebo vtetovanými do čela a zápěstí. Byli stíháni odnětím potravy, nákupu, dopisování, mnohahodinovým stáním nebo proháněním do strhání, těžkými a odpornými pracemi a prodlužováním pracovní doby, nočním burcováním ze spánku, posíláním na transporty, bitím a popravami, abych podal jen povšechný a neúplný katalog Himmlerových represálií.

Nebylo zkrátka v koncentráku, tomto nacistickém panství v kostce, ani jediné národnostní, třídní a stavovské skupiny, které by postupně s urputnou důsledností nebyl udělen důkladný kurs názorného vyučování o nadčlověčí nekultuře.

Byl jsem jediný český kněz v 25. bloku, ale v sousedním 27. bloku byli dva, oba rovněž z arcidiecése olomoucké. Vešel jsem s nimi ve styk u okna záchodu 3. – 4. jizby. To byla naše hovorna, protože i mezi invalidními bloky byla zavedena přísná klausura. Za hovoru hlídal některý kamarád u dveří, aby nenastala porucha ve vysílání příchodem nadřízeného nebo udavače – i takoví se našli. Při rozmluvě jsme se nedívali na sebe, nýbrž oči neustále plavaly nejistě sem a tam, zdali se neobjeví zelená uniforma nebo černá páska na rameni blokáčově. Tak jsem se občas octl tváři v tvář usměvavému P. Absolonovi, faráři v Lešné u Val. Meziříčí a majiteli krátkovlnné vysílačky, známé před rokem 1938 u nás a po celém světě v kruzích radioamatérů. Měl proto potíže u okupantů, kteří ho i s jeho odbornými znalostmi co nejdříve zajistili. Záminka se naskytla, když roku 1941 byl vyhlášen z Londýna týdenní protestní bojkot protektorátních novin. Vida, že kdosi přesto noviny kupuje, dal najevo svůj údiv. Následovalo udání a zatčení. Jeho slabé zdraví bylo vydáno těžkým, někdy téměř nepřekonatelným otřesům, ale přece se vrátil a vyléčil se v plicním sanatoriu v Pasekách.

Hůře se vedlo jeho spoluinvalidovi P. Josefu Šumšalovi, katechetovi z Olomouce, odvezenému hned v září 1939 jako rukojmí s jinými olomouckými kněžími. Chudák Josífek! Nevím, jak se mu dařilo v Buchenwaldě, ale v Dachau ho pronásledovala příslovečná smůla. Invalidním transportům sice unikl, ale dostal se potom do špatného komanda v „divočině“ (wildpark) a všechny pokusy, ho tamodtud vytáhnout, dlouho selhávaly. Namáhavá robota za drsného počasí mu podlomila zdraví. Ulevilo se mu teprve, když roku 1944 se stal naším „pošťákem“ v 26. bloku.