98. BITVA O TÁBOR

Vězňové nezůstali pouhými diváky v bitvě, jež se rozzuřila u různých objektů. Jakmile se zjistilo, že elektřina přestala proudit drátovím ohrady, přelézají mnozí dobrodruzi příkop, přeřezávají noži a kleštěmi dráty, vnikají otvory na protější stranu, chápou se odhozených zbraní ve věžích a zúčastňují se potyček. Jiní objímají Američana, který jim vběhl do cesty, vyzdvihují ho s jásotem na ramena a nesou ho v průvodě, nedbajíce, že tato pocta mu překáží v bojové činnosti. Američan se brzo vyrovnává s podivnou situací a ze svého vyvýšeného postavení jako ze hřbetu válečného oře střílí mezi stromy, za nimiž postřehl skryté esesmany.

Dochází k tvrdým výjevům, jak je přináší s sebou rozpoutaná vášeň dlouho potlačovaného rozhořčení. Ranění esesáci jsou dobíjeni na zemi, jiní, kteří spadli nebo byli svrženi do strouhy, plné kalné vody, zachycují se křečovitě betonového břehu, úpějíce o milost, ale jsou tlučeni po prstech a po hlavě palicemi a tyčemi, až zaliti krví sklouzávají nazpět do vody, která je odnáší, potápí a plní chroptící ústa. Tak se mstí i tento potok za ony naše spoluvězně, kteří byli do ní shazováni za kruté zimy, jako Dr. Alfred Fuchs roku 1941. Je nápadné, jak vyšší spravedlnost trestá zločiny stejným způsobem, jímž byly spáchány.

Asi hodinu trvá, než je v podstatě zlomen odpor posádky. Vychází najevo, že tento úspěšný čin vykonal malý oddíl Američanů, necelá stovka proti 300 Němcům. Hrál zde roli také moment překvapení. Vlastní kádr americké armády byl ještě dosti daleko na druhé straně města Dachau a postupoval podle svých zásad pomalu a opatrně, aby co nejméně plýtval drahocennými lidskými životy. Podle původního plánu byl by tedy dorazil k táboru až zítra nebo pozítří. Byl by tam našel už jen spáleniště a kupy mrtvol, neboť 180 kulometů a spousta benzínu a výbušin bylo nachystáno, aby Dachau vešel do dějin jako mnohonásobné Lidice. V toto nedělní odpoledne zpozoroval americký plukovník Peterson obrovský sloup dýmu, vystupující nad koncentrákem. Byly to ony hořící hromady kartoték a listin, o nichž jsem se dříve zmínil. Z dálky to vypadalo, jako by vzplanul požárem celý tábor. Plukovník se rozhodl jednat bez prodlení a vyslal urychleně vybranou četu, nevelkou sice, ale vybavenou znamenitou rychlopalnou baterií, která tropila rámus, jako by se blížila snad celá divise. Takto zaskočená posádka se bránila na jednotlivých bodech urputně, ale vcelku nejistě a roztříštěně. Nicméně třeba říci, že ani v poslední chvíli svoboda nám nespadla jako zralý plod měkce do klína, nýbrž musela být vydobyta tuhým bojem, jako když skomírající bestii nutno vyrvat její podrásanou kořist ještě z krvavých spárů. Nic není jasnějším důkazem úplné mravní zkaženosti a podlé zloby nacismu a jeho stoupenců jako právě ta okolnost, že nedovedli ani v okamžiku neodvratné porážky učiniti aspoň jediné šlechetné gesto před odchodem z jeviště světového dění. Raději chtěli skončit jako onen krutý starověký tyran, který, cítě blížící se smrt, kázal povraždit všechny prvorozené města, aby se nemohlo radovat z jeho skonu.

Ve vnějším obvodu ještě trvá střelba a – bohužel – kosí i život amerického vojáka. Byl jeden z prvních, kteří statečně zahájili útok proti bráně, aby co nejdříve vnikli dovnitř tábora a svou přítomností potvrdili nám jistotu záchrany. Zasažen zrádnou kulkou jako na posměch vyvěšené bílé vlajce, padá na tvář před cílem. Neznámý vojíne, opustils velikou zemi hvězd a pruhů, prošels ohněm invaze a mohutných ofenziv před západním valem, urazils dlouhé pochody napříč Německem až téměř k jeho nejzazším hranicím, abys položil svůj mladý život na dlaň této cizí půdy jako na obětní misku za naše vykoupení, čtyřicet tisíc zachráněných vězňů chová Tvou pamětní desku ve svých srdcích a posvátný plamen vděčnosti do skonání! Světlo věčné ať Ti svítí!