Deník Vladimíra Sýkory z let 1914 – 1921

ROK 1918

Dne 2. 1.

Den odjezdu. Jedu s několika kolegy a částí mužstva dráhou. Ostatní musí příštího dne pěšky. Šel bych skoro raději pěšky, máme totiž na starosti celý vagon beden a aparátů, kteréž musíme dvakrát překládat a za něž jsme zodpovědní. Odpoledne jsme naložili zboží do vagonů a večer opustily Dornu Watru – navždy!

Za hodinu jsme v Jakobenách; zde čekáme dvě hodiny a pak za čiré tmy překládáme bedny na otevřené nekryté vozy úzkokolejné dráhy. Konečně jedeme přes Prislop. Jsem v krytém voze a nevidím tedy zasněžené velikány a konečně už mne ani nezajímá jejich mrazivá krása. Pryč odsud!

Dne 3. 1.

V deset hodin ráno dorazili jsme na poslední stanici prislopské dráhy. V půli cestě bez našeho vědomí rozepnuli vlak a nechali několik vozů, mezi nimi i naše na výhybce státi.

Na štěstí zůstali naše stráže na vozech.

Barsa¹. Zde zase dlouho čekáme. Strava na nádražích mizerná. Tuhá zima. Večer překládáme zase do velkého vozu a jedeme směrem na Körösmeze². Projíždíme kusem hornatých Uher. Jsme natlačeni v dobytčím voze. Sehnali jsme na nádraží kamna a rouru, udělali ve stropě vagonu díru, nakradli z lokomotivy uhlí a topíme.

Dne 4. 1.

Večer následuje delší přestávka v jízdě v Kolomeji. Cítíme již změnu podnebí, jest zde mnohem tepleji. Halič. Cestou rozpřádáme hovor o různých prožitých příhodách z počátku války. Známe vesnice a města, které oživují naše vzpomínky.

Dne 5. 1.

Ráno jsme v Černovicích. Zde máme čekat až do čtyř hodin odpoledne. Vaříme si sami menáž. Já s několika telegrafisty jdu si prohlédnout město.

Černovice, hlavní město Bukoviny jsem si představoval docela jinak. Jest nutno ovšem vzíti ohled na pohromy války, které město postihly. Velká drahota. Pil jsem čaj s jedním zákuskem za 1 K 60 h! Na více si moje „Kassa“ netroufala! Přiznávám se, že jsem si koupil jednu pečenou bramboru za 50 h a ta byla uvnitř černá. Ale hlad jest dobrý kuchař.

Dne 6. 1.

V městečku Hliboka³ probouzíme se ze spánku. Odpoledne konečně dospěli jsme cíle – vesnice Karapczin⁴.

Složeny bedny, postaveny stráže, mezitím uvařili kuchaři kávu a pak následoval nepokojný spánek 23 mužů stlačených jako slanečci v malé světnici.

Dne 8. 1.

Karapczin jest malá roztroušená vesnice se zámkem a spáleným mlýnem. Obyvatelé většinou Rumuni. Teče kolem řeka Sereth⁵. Převzali jsme stanici od 34. pěší divize. Jsme pouze čtyři telegrafisti, tedy mnoho služby.

Dne 11. 1.

Oddíl přibyl v poledne i s vozy. Jsou nám vykázány chaty daleko od stanice za řekou. Mužstvo staví spojení. Zařizujeme se.

Příděly chleba jsou zase o několik dekagramů sníženy. Sněží a zuří vichřice.

Dne 15. 1.

Sotva jsme se trochu zařídili, proslýchá se, že půjdeme zase více na sever. Partie kolegů jede na dovolenou. Posílám tatíčkovi tabák.

Jedině za tabák může se dostat od rolníků zdejších kus polenty nebo několik zemáků. Za peníze neprodá žádný nic a konečně, vždyť ani peníze nemáme. Naše vojenská mzda se nám nezvyšuje vzdor desateronásobné drahotě, na přilepšenou tedy není ani pomyšlení.

Po vesnici zpívá mládež pod okny koledy, jest nový rok u pravoslavných.

Dne 16. 1.

Den mých narozenin. Jsou to již osmadvacáté! Čím jsem starší, tím odpornější mě přichází zevlování na vojně, cítím se jako vězeň, jenž uzavřen v podzemním sklepení nezná dne, kdy spatří zase světlo svobody. Ale vojna nepolevuje.

Rusové propouštějí nejmladší a nejstarší ročníky a za to u nás se cvičí vojáci pilně ve střelbě, v házení ručních granátů, raket atd.

Některý den zaznívá ze všech stran živá střelba jako za časů prudkých bojů.

Pomalu jsme se zde s lidmi obeznámili, dovedu si již po rumunsky koupit mléko – jednou za týden ½ litru, na více nezbývá, stojí 1 litr 3 koruny.

Dne 17. 1.

Generální štáb odjíždí již dnes do Czernowitz. Mužstvo svinuje drát. Den odjezdu pro nás určen jest na devatenáctého ledna.

Dne 18. 1.

Odjíždím s několika kolegy již dnes v noci do Czernowitz. Ve stanici „Volksgarten“⁶ vystupujeme a čekáme 3 hodiny při ohni. Zde jsem měl nehodu. Upadl jsem z nádražní rampy na koleje a notně se podral.

Pak jdeme dále pěšky do vesnice Czahar⁷ asi 8 km od Czernowitz. zde bude celé velitelství ubytováno.

Dne 19. 1.

Mám noční službu. Přejímáme stanici od páté pěší divize. Vládne zde vzorný pořádek. Velitelem páté divize jest generál Felise⁸, velitelem naší divize tohoto času Jeho královská Výsost polní podmaršálek Bragauza⁹. Jest to potomek královské rodiny portugalské. Vlevo od nás sousedí 2. jízdní divize, vpravo 34. pěší divize. Zítra převezmou naše pluky úsek určené fronty.

Dne 29. 1.

Již dlouho čekal jsem na příležitost, abych sobě mohl nechat vytáhnout několik bolavých zubů. Dnes konečně dostal jsem služební lístek a sebrav svých pět švestek hajdy do Czernowitz!

Ještě dnes mě ráčil pan lékař vytrhnout 4 zuby, každý jeden z nich táhnul čtyřikrát – tedy úhrnem 16 bolestných okamžiků! Zítra mám naději ještě na čtyři a pozítřku na tři. Tedy plný blahé naděje, krvavé stopy za sebou nechávaje hledal jsem dlouho nějakou nemocnici. Konečně mne přijali v nemocnici č. 116. Zde se mě ale nelíbilo. Měl jsem spáti na špinavém slamníku na zemi, ve velké místnosti, nějaké tělocvičně, přeplněné nemocnými na „Scabies“. Nemaje chuti uloviti si ještě jednou onu „příjemnou“ nemoc odhodlal jsem se zkusiti své štěstí jinde.

Žádal jsem zpět své dokumenty a štěstí mi přálo! Za čtvrt hodiny potkal jsem hezké milosrdné sestřičky, jež útrpností jaté zavedly mne do nemocnice č. 412.

Zde jsem byl přijat, dostal pěknou čistou světničku a postel ve společnosti čtyřech „zdravých pacientů“ poddůstojníků. Naše sestřička, rozená Saska velmi zajímavé tváře, svým láskyplným okem mírnila naše bolesti – napsané na „Kopfzetli“¹⁰.

Vždyť to jsem potřeboval, vidět jednou za dlouhý čas přívětivou tvář!

Veselí pacienti!

Jsem zde jen týden, ale již jako doma! Všichni znají čtyři veselé pacienty na „cimře“ č. 32. Já jsem zdráv a mí kolegové jsou rekonvalescenti. Jsme odděleni od těžce nemocných a neslyšíme tedy úpění a sténání!

Dostáváme zde velmi málo jísti – mimo toho já nemohu ani toho mála pokousati, ale přísloví praví: „Čím méně kanára krmíš, tím krásněji zpívá“. A my skutečně zpíváme, obyčejně po „vizitě“ a sestřička s námi!

Ona ovšem začne nejraději její oblíbenou „Die Wacht am Rhein“ – ale já naštěstí nejsem v tomto smyslu stranický a dovedu dobře chápat i cizí krásno!

Jen když kolega G. dostane čerstvý obvaz na dosud úplně nezhojený prst, změní se všeobecná nálada.

Mám služební lístek a mohu tedy každodenně libovolně odcházeti do města. Ráno jest má první cesta k zubnímu lékaři, pak na trh kupovat pro kolegy polentu a časopisy. A není dne, aby mně sestřička Anna nevyvedla nějakou taškařici. Jednou mi schová můj batoh, jindy zase polní lahev nebo přikrývku z postele atd. Nechá mne pak tak dlouho hledat až jí pohrozím výpovědí z naší světnice. Každodenně nám hraje pod okny vojenská hudba. Odpoledne chodím do kina a tak užívám pobytu v hlavním městě Bukoviny. Býti zdravým pacientem není tak zlé!

Dne 3. 2.

Opouštím nemocnici. Asi za tři týdny musím znovu narukovati za příčinou zhotovení umělého chrupu. Poděkovav sestřičce a rozloučiv se s kolegy spěchám směrem k Čahoru.

Dne 7. 2.

Na celé frontě jest klid. Počet uprchlých rakouských zajatců z Ruska stoupá denně.

Musí tam býti poměry nesnesitelné, neboť utíkají i civilisté k nám.

naše vojsko se pilně cvičí; dělostřelci střílí celý den. Též já jsem obdržel nové zaměstnání; mám totiž dvakráte denně vyučování o korespondenci se světlem. Jest to pouze čtrnáctidenní kurz. Ode dneška jsou zase zastaveny dovolené a pošta naše podléhá přísné cenzuře. Pátrá se asi po „Bolševismu“.

Dne 9. 2.

Měl jsem právě službu, když přišla následující radostná depeše: „Ukrajinská vláda uzavřela mír!“

Dne 12. 2.

Mír! Jako ve snu slyším jásot svých druhů – zní to jako krásná báje z pradávných časů, to sladké slovo mír.

A vskutku, dnes uzavřen mír s ohromným Ruskem. Radost naše jest nepopsatelná! Jen mír, mír – ostatní se již urovná.

Dne 15. 2.

Jako když najdeme lesknoucí se skvost a později se přesvědčíme o jeho úplné bezcennosti, tak asi mě bylo, když jsem přečetl včera telegrafickou zprávu:

„Vojenská situace na velkoruské a rumunské frontě jest nezměněná!“ Tedy zklamání! Nevěřím tedy v nic, již ani ve skutečný mír. Chtělo-li by se mi žertovat, řekl bych: „Ten mír jest tak důkladně uzavřen, že nemůže ani ven!“

Mluví se o míru. Trocký¹¹ dal rozkaz k odzbrojení armády – a u nás se pilně cvičí, konají se prohlídky. Očekáváme rozhodnou odpověď rumunské vlády a zatím se připravujeme na útok. V nejbližších dnech bude nám přidělen technický materiál, koně a vozy. Dovolené jsou zastaveny.

Ano, mír jest uzavřen, ale jen dle starých tradic a zvyků, není to ten očekávaný mír nový, moderní.

Dne 20. 2.

Ač se mnoho mluví o obnovení válečného stavu s Rumunskem, jest dosud všude klid. Rumuni kopou nové zákopy a my denně očekáváme jejich rozhodnutí.

Strava jest úplně nedostačující, dostáváme pouze 35 dkg kukuřičného chleba. Vojíni, kteří musí tělesně pracovat hladoví – hladoví bez naděje na dohledné lepší časy.

Krádeže ve vesnici jsou na denním pořádku. Civilní obyvatelstvo trpí též velkou nouzí. Taková celá ubohá rusínská rodina bydlí v malé kuchyňce, spí na lavicích i na zemi; ve světnici jsou páni vojáci – vše se ničí, rozpadává, hnije…

Koně padají jako mouchy, zabíjejí se, ale maso jejich není ani stravitelné; jest to kost a kůže! Mimo toho jsou všechny skoro postižené prašivinou.

Trampoty pana vrchního zvěrolékaře!

Páni důstojníci jsou dosud vždy při dobrém humoru. V důstojnickém kasinu nosí se jídla v tom samém množství a tak výtečně, lákavě a chutně připravená jako před dvěma roky – kouří se „Memfis“, pije se víno! Proč by si tedy nezažertovali? Bujná krev nutí je k provádění veselých kousků a za posledních dnů jest terčem jejich čtveráctví pan vrchní zvěrolékař! Jeho milá tvář nevymizí mi hned tak z paměti: buclaté tváře, červené rty, anglický knírek a na hlavě nádherný „reflektor“.

Dovolili si tedy jeho páni kolegové důstojníci malý žert, k jehož provedení jsme museli zvláště my telegrafisté býti nápomocni. Vystavena falešná depeše, v níž rozkazuje se panu zvěrolékaři odjeti přes Sofii a Cařihrad¹² do Malé Asie do nějaké velbloudí nemocnice a zároveň tam býti dozorcem při uzení masa zebřího atd.

Pan zvěrolékař balil své věci, telegrafuje ihned své drahé choti Cecílii onu radostnou novinu. Pak jest zase volán osobně k telefonu (což jest u něj velká námaha, bojí se telefonů, jako čert kříže), my spojíme dle úmluvy dobrého toho pána s naším generálním štábem, kdež se mu jeden důkladný čtverák představí jako „Cheftierarrt“¹³ od armádního velení a rozmluva vyhlíží asi takto: „Pane zvěrolékaři, určil jsem Vás znaje Vaši píli a odvahu (panu vedoucímu zvěrolékaři se při tom třesou kolena) za velitele velbloudí nemocnice v Malé Asii a zároveň dohlížitele při velkouzenářství zebřího masa! Klima tamějších krajin vyžaduje důkladného zdraví. Musíte 14 dní užívat chinin, dále nesmíte nosit vousy a též vlasy si musíte nechat oholit.“

Po těchto slovech přiznává se pan vedoucí zvěrolékař hlasem nejistým, že vlasů již dávno nemá, slibuje, že si nechá oholit svůj knír a že bude polykat chinin.

Pak jest tázán, zdali byl v blízkosti nepřítele a jaká má vyznamenání atd. Dobrý pán odříkává mu názvy svých křížků a metálů, docela nevině si zalže, že byl vždy při samé frontě a silně postřelován.

Naši důstojníci v kanceláři drží se smíchem za břicha … pan vedoucí zvěrolékař se již potí!

Konečně jest konec.

Druhý den začne to znovu; pan vrchní zvěrolékař přichází již bez kníru, jako panna, má objednaný vůz pro svá zavazadla … mě jest ho ubožáka již líto!

Dne 24. 2.

„Tagskorporal“¹⁴ přinesl mě neočekávaný rozkaz odejeti se šesti muži do Czernowitz a převzíti stanici u „Jutendauze“ naší divize. Odpoledne jsme zařídili stanici, spát musíme zatím 2 – 3 dny na zemi a v zimě.

Dne 28. 2.

Očekává se s napětím výsledek vyjednávání s Rumunskem. Zatím pokračuje sousední druhá jízdní divize v pochodu dopředu, směrem na severovýchod podél dráhy. Její pluky obsadily již několik vesnic a nádraží Novosielica.

Jedná se zde jen o zajištění důležitých silnic a drah pro vývoz potravin z Ukrajiny přes Besarábii. Jinak není nic podnikáno. Postupující vozatajstvo hlásilo dnes 84 koní padlých hladem.

Trampoty pana vrchního zvěrolékaře.

Pan zvěrolékař stal se již hotovým obětním beránkem, jest vydán napospas žertům pánů důstojníků, on ubožák má chrliti nevědomky materiál ku tvorbě nových neslýchaných žertů jako zápalkový automat! Nastala mu dnes nová svízel. Jest volán k telefonu „dringend“¹⁵ pro armádní velitelství. Přiběhl udýchán, nasadil telefon k uchu (ovšem obráceně jako vždy) a slyší následující:

„Halóóó! Kdo tam?“

„Zde armádní vrchní zvěrolékař – Chef!“

„Zde vrchní zvěrolékař 6. divize!“

„Prosím následující: Z budapešťské zoologické zahrady utekla velká opice, vzácný druh, zvaný „Murillo“, poslední již exemplář samice. Město Budapešť vyplatí každodenně 10 000 K, kdož toto zvíře polapí. „Murilo“ utíkalo směrem k Czernowitzím a jest tedy povinností všech zvěrolékařů toto zvíře neporaněné chytnouti a odvézt. Konečně jest toto zvíře i velmi nebezpečné, má velikost i sílu gorily. Prosím tedy si při lovu počínat opatrně! Konec!“

To bylo něco pro pana zvěrolékaře – 10 000 K! Ihned telefonoval ke všem plukům ohledně stop „Murilla“.

Odpovědi přicházely. Hned viděli „Murillo“ v té vesnici, hned v tom lesíku, hned v tom křoví, i stopy umělé dělali, aby naděje pana zvěrolékaře na 10 000 K rozdmýchali!

Několik dní pátral neúnavně dotyčný pán po tom prapodivném zvířeti, studoval metodu chytání lasem – ale vše marné, „Murillo“ nechytil; zato se chytali často páni důstojníci smíchem za břicha, aby nepraskli!

Dne 3. 3.

Rumunsko se dosud nerozhodlo. Dělají se přípravy k pochodu dopředu. Zítra se má konečně rozhodnouti o osudu nešťastné země. Následkem těchto příprav a okolností musel jsem opustiti mou pohodlnou stanici v Czernowitzích a narukovati zpět ku svému oddílu.

Poměry stávají se stále smutnějšími! Dostáváme pouze 20 dkg masa syrového – odpočítávaje polovinu kostí, poněvadž dobytek jest hrozně hubený, pak ještě onu ztrátu, jež vzniká vozením, překládáním, pak onu špatnou kvalitu, žádný tuk – obdrží tedy každý vojín nic více, než 8 – 9 dkg tvrdého, suchého, nezáživného, šlachovitého masa a naběračku slabé, čisté polévky. To už není ta tučná komisní „zupa“¹⁶, to jest pouze voda.

Příkrmu 2 – 4 lžíce, obyčejně řídká kukuřičná polenta na vodě. Večer a ráno trochu barvené vody zvané káva a 35 dkg špatného chleba denně. Dnes již se nestydíme chodit „ptát“ o jídlo.

Šťastný každý, jenž dostane od sedláka několik pečených zemáků – zkrátka vojáci mají hlad. Těšíme se ale nadějí, že jest to jen přechodně, doufáme v dovoz z Ukrajiny.

Já budu následovat příkladu přítele Z.; tento podařený Pražák si nasadí k jídlu na oči lupu a po jídle utáhne řemen.

Abychom tak řekli, ta káva není jen tak! Opravdu se vyplatí, abychom se k ní vrátili.

„Káva!“ – Jaký pocit vyvolá to slovo v naších smyslech… kdys za dávných časů probouzíme se ze snu! Matička asi, tu, onde stařenka mele zrnkovou pravou kávu. Vůně čerstvě mleté kávy, později syčení horké vody – a již neodoláme a vylézáme z celonočního útulku – kupy měkkých, teplých peřin!

Ach ty časy!

„Naše káva“ – hnus – jak vám mám říci, vylíčiti, což se k tomu odhodlám, tyto lístky nedej Pán Bůh, ať nepřijdou do rukou cenzora, tedy veřejnost na tom nic neshledá – ale víte, k čemu slouží projímadla?

K smíchu, k pláči, nemáš nic v žaludku a ještě aby prý vytrávilo. Ano, děsné slovo, aby vám chutnalo, dříve, dnes přeje se přece, aby bylo co jíst!

Snad jste mysleli, že žertem začínaje, jakýchsi snůšku ještě lepších ku konci podám? Byli jste na omylu! Mluvě tímto způsobem používám zbraně Twaina – smích někdy více značí, než pláč křečovitý!

Dne 15. 3.

Dlouho již nevzal jsem tužku do ruky, zapomínám více a více na svůj deníček! Co mám ale stále psáti? Politické úvahy? Těch se dočte každý dost v novinách a konečně mé úsudky byly by snad víceméně omezené, nesprávné.

Máme zase před odjezdem. Co nejdříve opustíme Czahor a později východní frontu vůbec. Tentokráte osudu neunikneme, podíváme se do Tyrol!

Dne 17. 3.

Byly v Czahoru dosti špatné byty, ale zde v Alt – Zucze¹⁷ zříme kolem sebe jen zbořeniny a spáleniny. Tato vesnice byla cílem ruské i naší dělostřelby při hájení města Czernowitz. Mlýn, cukrovar – vše leží v sutinách až na selské chaty, jež jsou určeny pro naši divizi za obydlí. Též mě je vykázána světnice – lépe řečeno chlév. Na peci leží těžce chorá žena; synek asi desetiletý, hluchý, obstarává domácnost.

Zůstáváme zde asi 14 dní připraveni k odjezdu, nádraží jest pouze ¼ hodiny vzdáleno, očekáváme jen potřebný počet prázdných vlaků.

Jest krásné počasí, teplo, slunečno. Čteme pilně časopisy – posuzujeme vespolek ten ruský mír. Ten nás nyní nemohl ani překvapiti, neboť by se tak již stalo i bez míru.

Jen ten světový mír nám bude směrodatným! Kolik jar budeme ještě vítati květy a slunce s tím pocitem nevole a trpkosti v srdci, s tou obavou do budoucnosti, s tím břemenem nekonečné války na bedrech.

Dne 20. 3.

Naše služba zde jest o něco příjemnější než jindy. Jsme podřízeni přímo armádnímu velení, odtud očekáváme rozkazy ze stran odjezdu. Polovice důstojníků jest na dovolené nebo v různých kurzech.

Od prvního dubna bude se nám vyplácet za chybějících 20 dkg masa 1,40, za chléb 18 h denně; za to si může každý dle libosti koupiti potraviny (Ovšem jestli je koupit dostane!).

Měl jsem dnes nepříjemnou noc; podnikal jsem několikráte zuřivý hon na dotěrné štěnice a šváby, jimiž se stěny jen hemžily.

Dne 21. 3.

Jednotlivé pluky pilně cvičí a ona touha po vojenském umění rozšířila se rychlostí epidemické choroby i na náš oddíl. Nám, starým kostem to není moc příjemné. Milujeme klid. Nuž, ale co dělat? Cvičíme tedy každodenně hodinu na pastvisku. Dokonce už se i učíme mluvit do telefonu v gasmaskách. Poslední jest velmi zajímavé.

Cenzura poštovní stala se ještě přísnější, zakazují nám dokonce psáti dopisy, pouze prý lístky, aby se cenzuře práce usnadnila. Cenzuruje totiž veškerou poštu velitel oddílu sám.

Dne 22. 3.

Příměří s Rumunskem jest o 72 hodin prodlouženo. Po silnicích z Besarábie ženou denně vojáci celá stáda koní nakoupených na Ukrajině.

Nákup smí se díti jen s povolením armádního velení. Vzdor tomu však jezdí židé opřekot a podloudně zkupují obilí a potraviny, aby je za neslýchané ceny prodávali.

Dne 27. 3.

Máme již zase o jednoho nepřítele méně; Rumunsko uzavřelo mír. Více než třetina našeho oddílu jede na dovolenou.

Po dnešním neklidném, několika vydatnými lovy na štěnice, přerušeném spánku předsevzal jsem si pevně ve společnosti těchto švábů, rusů, štěnic, pavouků a myší ani den déle nesetrvati. Natřel jsem se celý petrolejem, ale ohyzdný hmyz znovu podnikl útoky, jakmile spánek víčka zatížil. Vyhledal jsem si novou chatku, o něco čistější a příjemnější.

Následkem odjezdu spolusloužících na dovolenou máme často službu.

Sadagóra.

Vzpomínky na dávné události ženou mne sem, do tohoto městečka¹⁸, asi ¾ hodiny vzdáleného od naší vesnice. Již dávno tomu, více než tři léta, co jsme se honili na polích v tomto kraji – tehdy bylo zde ale vše jinak! Vede mne sem zvědavost, chci se podívat do starého zámku sadagorského, kde jsme měli před třemi roky telefonní stanici, chci pozdravit ony lidi, u nichž jsme nalezli tehdy přístřeší pro sebe a koně – chci se podívat aspoň na onu stáj, kde stál tehdy můj dobrý kůň Edmund. Kde asi bloudí ono dobré věrné zvíře, můj starý společník? Zdali se s ním někdo polaská, zdali ho má někdo tak rád? Kráčím zamyšlen, vzpomínám na tehdejší boje, na útěk Rusů z Czernovitz, na krvavý náš útok u Toparouce. Přicházím do města. Ach, jak vše zpustošené, jaký rozdíl! Domy na náměstí, až na dva kostely jsou srovnány se zemí! Ostatní domy v ulicích z části spálené nebo tak poškozené, že nejsou vůbec k obývání! Schází půl střechy, okna, dveře, podlaha, kamna… Ovocné sady stojí zde bez plotů, stromy suché, neboť kůra jejich jest ohryzána od koní až po korunu. Bolný to pohled pro hospodáře! Jdu dále. Kostelíček, v němž jsem se kdysi mimochodem zastavil, stojí zde až na několik děr věži a zlomený kříž neporušen.

Vcházím do zámecké zahrady. Žasnu – i ta zeď, kterou byl zámek obehnán, jest zbořená a na místě zámku stojí zde černé spáleniště! I lípy a mohutné smrky v zahradě jsou pořezány a skáceny. Obhlídám si spáleniště, pátrám po komnatě, kde jsme měli stanici. Již vidím ony okna, vypálené okenice, začouzené stěny, hedvábné a kdysi tak krásné tapety, které teď visí potrhané a popálené ze stěn dolů, vlají smutně jarním větrem.

Nyní ještě jednu cestu! Vyhledat lidičky, kde jsem prospal několik nocí s mým Edmundem! Však bohužel, toho domu jsem vůbec nenašel. Proměnil se, jako celá řada jeho sousedů ve spoustu cihel a trámů. Vracím se smuten, proklínám válku a její původce.

Jak to u nás vypadá před menáží.

To si nedovede každý tak lehce představit, to jest něco docela nového, co tu ještě nikdy nebylo. Jest to jakási, mohl bych říci hladová nervozita. Když se blíží k jedenácté, jest to k nevydržení – v ten čas si já vezmu nejraději knihu do rukou, neboť hovor vázne, jeden kouká na druhého, jako by ho chtěl snísti a otázka: „Kolik jest hodin?“, opakuje se nesčíselněkráte!

O jedenácté je to už k zbláznění, jeden se protahuje jako kocour, druhý si ohmatává břicho a při tom kloní hlavu jako v kostele při pozdvihování, třetí bubnuje netrpělivě na stůl, čtvrtý klepe špičkou boty rytmicky o podlahu a pátý vyhlídá oknem směrem ke kuchyni – a říká: „Dnes je krásně!“

Marné by bylo se namáhati vynutiti od někoho slušnou odpověď. Onehdy jsem se ptal v tuto dobu mého hladového souseda: „Co ti píšou z domu vaši?“

On mi odpověděl: „Ano, dnes máme kukuřičnou kaši.“

Až konečně zařinčí šálky a přináší se menáž, pak teprve vejde do všech pravý život. To je potom břinkání, srkání, vysávání, krájení, oddychování, namáčení, vytírání, oblizování, vyškrabování, až konečně se zase všechno ztiší a kolega T., kostnatý čahoun vstane a pronese hlasem velikým: „Po menáži, jak před menáží!“

Pak vezme nůž a ukrojí si chleba se slovy: „Však půjdu brzy spát, chleba k večeři nebudu potřebovat, ale slova nedodrží, již o třetí hodině sní poslední kousek chleba – porce to na ráno. Ráno to natahuje od chaty k chatě a žebrá hospodyně o „mamaligu“, nebo jde na „tovarych“ rýt zahradu.

To je tedy obrázek z denního života. Pěkně vyhlížíme, my páni poddůstojníci! Však doufejme v lepší. Kdo má peníze, dostane již koupit ukrajinské zboží.

Náš Francek!

Ach ne, to vůbec nejde! Můj deníček by nebyl úplný, ba dokonce by byl úplně bezcenný, kdybych laskavému čtenáři nepředstavil našeho pomocníka – c. k. dragouna Frantu.

Je to chlapec vtipný, toho každý „nenapálí“ – a běda tomu, kdo by si chtěl z něho „utahovat“! Jest to jedenáctý ročník, tedy „stará kost“, jak se to u nás říká. Točí se na špičkách, nadouvá se a kdo s ním „nefasoval paktaše¹⁹“, s tím se vůbec ani do řeči nepustí. Je sice trochu svéhlavý, jako každý starý dragoun, ale vzdor tomu jeho dobré vlastnosti převyšují ty špatné.

Jest výtečným střelcem, krejcar prostřelí na sto kroků, jen to břinkne. Střílí bez míření – „hodí karabinu k uchu“, jedna, dvě, tři a už je „trefa“.

Děvčatům pokoje nedá ve dne ani v noci, mají ho všude rády, ale on když jde někam „na galandu“ nechává dveře i okna pootevřené. Říkává: „Člověk se musí sichrovat, je válka.“

Kde se nakvartýrujeme, všude z něj má „gazděna“ velikou radost! On totiž umí čarovat! Kde on bydlí, tam přestanou slepice snášet! Ony totiž snáší, ale na franckovém baráku „pod dekou“. On pozná slepici „na očích“, když chce snést vejce, chytne ji opatrně a šup pod deku a za pár minut má vajíčko. Někdy má pod dekou dvě i tři slepice najednou a drží „vartu“. To je šelma, co?

Jen s umýváním to u něj vázne, bojí se vody jak čert kříže. Vzdor tomu ho máme všichni velmi rádi – vždyť je to náš Francek, náš věrný společník a nechci ho těmito řádky snad špinit, nemyslím to s ním nikdy zle, ale já jsem sám taková šelma a rád si z něj „utáhnu“, vždyť jsem též „stará kost“, fasovali jsme spolu „paktaše“, prodělali tu zlou vojnu v míru za časů disciplíny, všechny „Juspizírunky“, „abtrety“²⁰, manévry²¹, alarmy²² i raporty²³, jako v této zhoubné válce, všechny ty „vormarše“²⁴ a „rikzuky“²⁵, a proto se máme rádi jako praví kamarádi, uvyklí na sebe a znající jeden druhého dobré i špatné stránky.

Však vám o tom Frantovi zase příště více napíši, mrzí mne, že jsem tak neučinil dříve, neboť si nemohu na vše minulé vzpomenout, za to si budu dneškem počínaje vše zaznamenávat.

Odchod z východního bojiště na jihozápadní.

Chvílemi se těším, chvílemi zadumám při vzpomínce na odchod z Bukoviny a při očekávání budoucnosti. Těšíme se sice na ty opěvované oranžové sady, bujné vinice, fíkovníky a všechny ony krásy jihu, ale ne na ony těžké boje, jež nás tam očekávají. Až dosud jsem zdráv, uchráněn od úrazu, štěstí mě bylo příznivo – jak bude ale nyní?

Zde umlkla již děla, ač již ze zvyku cítíme stále z jedné strany nepřítele, člověk si ani nemůže navyknouti na myšlenku, že jest již dávno mír, že nedělí nás více obsazené zákopy od ruských a rumunských sousedů. Jest zde vskutku mír! Rolníci opravují ploty kolem zahrad, kácí suché ohryzané stromy, opravují střechy. Šťastní lidé! Co ale nás čeká?

Zde jsme zničili vše, půjdeme rozbíjet zase jinam. Jak trpká to myšlenka pro každého toho, jenž touží po klidu, pokojném životu, jenž vytvořil si již v útlém mládí obraz života v nejkrásnějších barvách. Vše mu marné. Rozloučíme se za dva nebo tři dny s tímto krajem, s tímto zanedbaným, nevzdělaným, ale dobrosrdečným polským a ruským lidem.

Vzpomínám na celé ty válečné manévry, na všechny dobré, i zlé časy – vzpomínám, jak často tvrdá mozolovitá ruka polského nebo ruského sedláka nebo selky podávala mě kus černého, ale dobrého chleba, když jsem hladověl, nebo hrnec mléka, když jsem žíznil! Dával ten prostý dobrý lid vše, co měl a tolik, že jsme ani nesnědli a dává i dosud, ač sám nemá i to poslední! Dává ten lid za to, že mu dobytek vzali, pole podupali, ploty spálili, píci zkrmili a ubohá selka, jíž válka oloupila o nejdražší – o statné syny, dává ještě dosud – neboť ví, že příště nebude mít komu dávati!

Jaká křivda páchala se zde na těchto lidech ví jen ten, kdo prodělal čtyři léta války, kdo prochodil Polsko a Bukovinu jako my, kdo cítí a vidí…

Sobec a hrdopych se štítil těch prostých lidí, jednal bezcitně, škodil, cítě jen velikost svou a dokonalost svého národa – ale co jest kultura bez citu?

Tak jsme si zvykli na ty roztáhlé vesnice, svérázné kostely, na ten jednoduchý kroj těch lidí, na ten jejich přísný církevní život, na vše to svérázné! Kolikrát proklínal jsem takovou vesnici, když v noci, brodě se blátem po kolena, nemohl jsem najít východ nebo chatu, v níž jsem postavil svého koně a zanechal své věci. Tak jest vše stejné, svérázné, ploty, chaty, okénka, ústroj, zvyky i povahy. Kolikráte zase milo bylo posedět u teplé pece nebo v létě na zeleném trávníčku u chaty.

Přeji tu nejlepší budoucnost tomuto dobrosrdečnému lidu, aby co nejdříve se vzpamatoval z bídy a útrap válečných a spatřil co nejdříve zářivé světlo kultury!

Všem těm dobrým a štědrým, jež mě dobře činili, zachovám v srdci vděčnou vzpomínku!

Cesta z východního na jihozápadní bojiště.

Dne 9. 4.

Skoro ráno, obtěžkáni těžkými batohy odcházeli jsme na nádraží Sadagóra. Není nás mnoho, též vozů máme sebou jen nejnutnější počet. Za hodinu bylo vše naloženo. Rozhlédl jsem se naposledy po známém kraji – loučím se s Bukovinou a Haličem jako se svou rodnou zemí!

Vlak se hnul. Jest krásné a teplé počasí. Jedeme v koňských vozech. V našem voze jest nás 23; máme zde lavice kolkolem. Otevřenými dveřmi pozorujeme zelenou krajinu. Vůz ozdobili jsme květem planých švestek. Celkem jsme byli všichni veselé nálady, i já jsem se smál a zpíval – ale chvílemi mě přišlo smutno, tak smutno při pohledu na ty polské louky, chaty a dobré venkovany, kteří mávali nám všude na rozloučenou!

Na poledne dojeli jsme do Kolomeje²⁶ a tamtéž obědvali. Ta strava na nádražích jest ale prabídná. Po hodinové přestávce jeli jsme dále. K večeru dospěli jsme na uherské hranice.

Krajina čím dále hornatější až do Keröszmeze²⁷. Zde dostali jsme naši „černou“ a pak unaveni mnohými dojmy přes celý den, udělali jsme si „baráky“, jak se dalo a spali tvrdě až do rána.

Dne 10. 4.

Když jsme procitli ze snu, stál náš vlak již v Maramaroszczyget²⁸ na nádraží a „desátník dne“ volal na kávu. Já jsem spal dobře. Někteří z kolegů si ovšem stěžovali, že jsou celí pošlapaní a ti, kteří spali blízko vozových dveří, tvrdili dokonce, že v noci pršelo, což dosvědčoval i jejich mokrý oděv – ale díky Bohu, venku po dešti ani stopa! Byl to nějaký zvláštní déšť!

O desáté ráno dospěli jsme do Kiralyhaza²⁹. Odtud se počínaly hory ztráceti, až konečně odpoledne vjel vlak na nádraží v Czapo³⁰ na uherské rovině.

Hoši hráli karty nebo zpívali a bavili se hovorem. Mě zajímala jako vždy krajina, pohled na města a vesnice. Na každé stanici, kde zůstal vlak několik minut stát, obcházely četné stráže kolem vlaku, jel zde totiž mnohý Maďar přes své rodné město nebo vesnici a jakýž div, napadlo-li by mu navštívit aspoň na hodinku své drahé!

Vždyť já sám jsem se těšil, že pojedu přes Moravu a zatím se mi plány zmařily.

Dne 11. 4.

Dnes snídáme o osmé hodině v Hatvanu. Projíždíme úrodné ovocné a vinné kraje. Meruňky a třešně stojí zde obalené květem, sluníčko mile hřeje.

V poledne jsme v Budapešti. Jen ta železniční strava se nám nelíbí. Máme každodenně kukuřičnou polévku, drobet masa nebo páchnoucího vuřtu. Večer a ráno tu světoznámou „černou“ a i chléb jsme dostali mnohokráte úplně plesnivý.

Kolegové vídeňáci těšili se s tlukoucím srdcem na „město svých snů“, ale železný oř unášel nás po poledni docela jiným směrem na Stoliční Bělehrad³¹. To bylo vskutku překvapení!

Kolik dívčích srdéček tam čekalo na vídeňském nádraží – čekaly dlouho a marně! Vlak jel z Budapešti velmi rychle. Městské dámičky a děvčátka mávaly šátečky – a naši hoši darebáci nemajíce šátečků (smrkají po rytířsky) mávali vojenskými pokrývkami v odpověď!

Dne 12. 4.

Sluníčko nám již pěkně svítilo do vozu, když jsme přijeli na nádraží Nagykanizza³².

 

(chybí strany 731, 732)

 

V osm hodin snídáme ve Villachu a pak následuje krásná jízda rozmanitým údolím mezi nebetyčnými zasněženými horami až do Lienze. Zde jest dlouhá přestávka.

Večer krásný a teplý a nedaleko stojící houpačky a hostinec nedají kamarádům vzdor včerejší zkoušce v zápase se štýrským vínem, jenž tak mizerně dopadl pokoje. Již dávno nevydělali páni houpačkáři tolik peněz jako tenkráte.

Hoši se houpali jako blázni, ovšem, že každý se svou rychle „naraženou Stayeračkou“.

Marný byl křik velitelů, houpalo a pilo se dále, a když se naši pijáci „dohoupali“ do vozu zpět, nastalo teprve pestré představení.

Dne 14. 4.

Když jsme ráno vstávali, prostíralo se před našimi zraky skvostné panorama. Byli jsme již v jižních Tyrolích. Údolí se úžilo ještě více a před námi stála na skále „Franzeusfeste“ – stará pevnost hájící vchod do údolí. Zde změnili jsme směr jízdy na jih. Zanedlouho jeli jsme kolem Brixenu³³. Kterýsi z kolegů zpíval tiše: „Spi Havlíčku!“

Jeli jsme samými vinicemi a stanuli jsme v poledne v krásném tyrolském městě Bozenu. Zde byl oběd. Za dvě hodiny později byli jsme již v Trientě³⁴. Podnebí krásné, vinice se již zelenaly i fíkovníky. Zato na horských hřbetech, úzké údolí provázejících leskl se běloskvoucí sníh v paprscích jarního slunce!

Trient jest obydlen Italy. Zvláštní dojem na mne učinily uzoučké ulice, četné sochy, kamenné domy se zčernalou omítkou a plochými střechami, četné kašny a fontány.

O jednu hodinu později jsme u cíle své několikadenní jízdy. Skládáme vozy a materiál v Mattarellu.

Stmívá se, když nastupujeme pochod do blízké vesničky Valsordy, ležící na protějším kopci. Cesta jest ale namáhavá, příkrá. Půl oddílu zůstalo pozadu. Ti budou dopraveni lanovou dráhou až na místo i s četnými bednami drátu a našich aparátů, kdežto my musíme jíti dva dny pěšky. Pozdě večer vjeli jsme do úzké uličky mezi osm dvoupatrových domů tvořících celou vesnici. Ovšem uprostřed socha a vodovod – to musí býti!

Pili jsme zde poprvé italské víno – ¼ l za 1 K.

Dne 15. 4.

O sedmé hodině ranní nastoupili jsme další pochod. Zde na hoře, jest každý, i sebemenší kousek půdy posázen vinnou révou a jižními ovocnými stromy. Na opravě cest pracující italské dívky volaly na nás k velkému našemu údivu česky!

Našli totiž tito lidé útočiště jako vystěhovalci v Čechách a na Moravě při italské protiofenzívě u Asiaga. Mnozí z nich mluví správně česky. Za nedlouho prošli jsme větší vesnicí Vigolo Vattaro. Jest to poslední obydlená ves, další vesnice jsou evakuovány. O třech hodinách došli jsme do Carbonare. Zde jsme zůstali na noc.

Prohlédl jsem si důkladně italské domy. V přízemí sklepy a stáje a na hoře příbytky. Co divného – není zde nikde kamen!

Domy stavěné jsou velmi pevně z kamenů. Podlahy ve světnicích všude kamenné nebo cementové. Proto se zde nedrží hmyz.

Dne 16. 4.

Ač na cementové podlaze, spal jsem přece jen dobře. Brzy ráno následoval další pochod přes vesnice Virti, Bertoldi až na Monte Rovere³⁵. Cesta byla čím dále tím zajímavější. Obdivoval jsem uměle ve skalních stěnách vytesanou cestu pronikající několika tunely.

Když jsme přicházeli k cíli, byli jsme již hodně vysoko; po lidských obydlích ani stopy. Vrchol hory nazýval se Monte Rovere. Přišli jsme sem po poledni.

Dne 17. 4.

První odpočinek zde byl velmi špatný. Do dřevěného baráku nám pršelo, desky byly prosáklé vodou. Rozpouštěly se totiž spousty sněhu zde dosud ležícího. V noci bylo zima jako u nás o Vánocích.

Dle lékařského předpisu museli jsme si nařezati smrkových větviček na spaní místo slamníku. Jiného zde není.

Dnes mám první službu na nové frontě. Jest to zde dosud etapní území. Zákopy jsou 30 km vzdálené.

Zůstaneme zde asi 14 dnů, až přijedou všechny odloučené a za sebou jdoucí pluky a formace naší divize.

Náležíme zde 11. armádnímu sboru a 3 korpskommandu. Telefonní spojení máme navázáno prozatímně s centrálou M. Rovere.

Dne 18. 4.

Nemohu si zde uvyknouti. Baráky spací jsou na poschodí, já bydlím „ve vrchním štoku“ a to jest velice nepříjemné. Jsme namačkáni jako slanečci, všude zápach, rámus. Proto mimo služby si prohlížím raději okolí. Hluboko pod námi prostírá se zelené údolí, městečko Caldonazzo, Levico a lesknou se hladiny dvou alpských moří. Nejzajímavější jsou zde ty velkolepé lanové dráhy. Jest to vskutku obdivuhodný technický výtvor. Bez lanových drah byla by válka v těchto horách, v tak ohromných rozměrech, nemožná. Ovšem stane se též, že vyskočí po drátě se šinoucí vozík nebo přetrhne se několik drátěných vláken na mohutném laně a musí být doprava na několik hodin zastavena. V roklinách leží mnoho rozbitých vozíků a sudů. Vzdor tomu jezdí vojsko přece rádo po lanové dráze, ač se mnohdy stane, že doprava jest zastavena a vozíky s cestujícími zůstanou několik hodin stát, tedy viset, nad propastí až 800 m vysoko – to ovšem příjemné není! Ale plahočiti se několik dní po příkrých cestách není též lahůdkou.

Dne 19. 4.

Již v Bukovině měl jsem slíbenu dovolenou. Odvolávaje se na daný slib nepřestával jsem žebrati, až bylo mé prosbě vyhověno.

Dnes večer jest již pozdě, brzy ráno zmizím.

Dne 20. 4.

Ráno vsedl jsem na lanovou dráhu. Byla to moje první cesta „po drátě“. Jest to do jisté míry požitek takto jeti.

Vozíček jede klidně, lehounce. Jen to bylo zvláštní: když jsem sestoupil dolů, tak jsem 10 minut nic neslyšel. Na každého to má jiný vliv. Mnohému přijde špatně a vrhne.

Z Caldonazza jel jsem pohodlně vlakem k Trientu. Byv jedoucími vojíny upozorněn na „Sammelstelle“³⁶ v Trientě, kdež jsou cestující vedeni do kasáren, přehlíženi a dlouho zdržováni, stříháni a koupáni, chtěl jsem si ušetřit této zastávky a „navlekl“ jsem to následovně.

Vystoupil jsem jednu stanici před Trientem a šel pěšky do města. Posilniv se tyrolským vínem použil jsem elektrické dráhy až do městečka St. Michele a zde večer sedl do vlaku jedoucího přímo do Vídně.

Dne 22. 4.

O šesté hodině večer spatřil jsem rodnou chatu v záři moravského sluníčka a laskavé tváře starých rodičů.

Dovolená!

Zase jedenkráte bylo mi dopřáno aspoň několik dní zapomenouti na tu prokletou válku, zase se několikráte vyspati pod rodnou střechou, jísti domácí režný chléb, těšiti se pohledem na rodný kraj, pracovati na poli a býti nablízku svých drahých!

A ten civilní šat! Jak lehký a pohodlný! Časy jsou krásné; jen rychle, velmi rychle ubíhaly dny radosti!

Vše uprchlo jako sen, radost má uvadla jako květ bezový na našem dvoře – musím zase do pole.

Dne 11. 5.

Opouštím Bzenec. Vlak se hnul. Myšlenka, že se stavím u bratra ve Vídni, ulehčuje mému rozloučení s rodištěm. Velkou kytici bílého bezu, pivoněk a kosatce vezu své neteři do Vídně. V noci již opouštím Vídeň.

Hladovějící děti na ulici, ptají o kousek chleba a sledují hltavě naplněný batoh.

Nával na západním nádraží netřeba líčiti, stačí poznámka, že tam někteří vojíni čekají 2 až 3 dny než se dostanou do vlaku.

Ale kdo maže, ten jede – jel jsem dobrým vlakem bez přesedání až do poslední stanice před Trientem. Za městem jsem čekal na auto a jel přes Pergine, Calzeraniku do Caldonazza. Zde následovalo občerstvení u potůčku. Však běda! Lanová dráha nesmí dopravovati vojsko ani důstojníky, pro velký dopravní obrat potravin a střeliva do hor na frontu. Tedy pěšky na horu Monte Rovere 5 ½ hodiny. Tam mě štěstí přálo. Dozvěděl jsem se, kde nyní dlí můj oddíl, za času mé dovolené dosazený na frontu. Jel jsem odsud jako průvodce nakoupeného zboží s mým přítelem lanovou dráhou do Mandrielle a pak pěšky vzhůru do Campovecchio. Zde můj cíl: několik dřevěných baráků – dosud ve sněhu. Následoval tvrdý spánek.

Dne 14. 5.

Spolusloužící budil mne nemilosrdně, musím prý v poledne do služby. Vstal jsem, abych si prohlédl trochu okolí. Však odtud jest malý rozhled, ač jsme 1 700 m vysoko. Jsme ukrytí ve vysokém smrkovém lese a pouze na několika místech jest možný pohled mezi zřídlými větvemi vzrostlých stromů na protější zasněžené hřbety alpských obrů.

I zde u nás leží spousta sněhu. Jest zde jiný svět jako tam dole, pod námi, kde rostou fíky a bují vinná réva. Já jsem dosud duší doma, nemohu si zvyknouti rychlé změně.

Dne 15. 5.

V poledne jsem dokončil svých 24 hodin služby. Jsem aspoň trochu informován o zdejších poměrech.

Naše divize zaujímá část fronty mezi Asiagem a Arsierem. Nyní chystá se právě zde k válečné bouři. Jen pásmo hor dělí nás od úrodné roviny benátské. Náš pravý soused jest 159. pěší brigáda, levý 38. honvédská pěší divize. Vystřídali jsme 6. pěší divizi. Služba telegrafická jest zde velmi namáhavá následkem neobyčejně husté telegrafní sítě.

Dnes poprvé po delší době slyším rachot děl velkých ráží provázený sterou ozvěnou skalní.

Dne 18. 5.

Denně probouzí nás prudká střelba. Již časně ráno odehrávají se vzdušné boje. Stojí proti nám anglické vojsko a jest výborně technicky vyzbrojeno. Letadla křižují vzduchem celý den, jsouc ostřelována našimi, k tomu účelu, zvláště konstruovanými děly. Není zde řídkým případem, že některé z letadel, ať již naše, či nepřátelské, zřítí se dolů mnohdy i hořící.

Jinak jest na frontě poměrně klid. U nás dějí se velké přípravy k ofenzívě, dopravují se děla největších kalibrů horskými automobily, dochází stále nové vojsko z východu. Po lanových drahách dopravuje se ve dne v noci střelivo.

Počasí jest jako u nás v březnu. Jen sněhu leží stále spousta a noci jsou mrazivé.

Dne 24. 5.

Dny ubíhají rychle, máme plné ruce práce. Přísná noční služba připadne na mne často a i jinak jsem zaměstnán různými pracemi. Stále si v duchu slibuji, že bude lépe, až si zvyknu, ale zvyknout si nemohu. Náš oddíl se nyní nazývá telegrafní setnina a dělí se na švarmy.

Na vrcholcích hor zřizují se světelné stanice. Bohu díky přidělilo nám vrchní velitelství k obsluze těchto aparátů vycvičené signalisty.

Dne 28. 5.

Právě píši dopis domů, když dopadlo 50 kroků od nás několik těžkých granátů. Spousta kamení a větví sypala se na náš barák, železná kamínka i s rourami se tlakem vzduchu zhroutila.

Tři krásné smrky přeražené jako sirky leží na zemi.

Ostatní rány dopadaly o něco výše nad námi. Ostřelování našeho ležení uspíší asi slíbený odchod dolů, blíž frontě, ale pod příkrou ochrannou skálu. La Costa nazývá se naše příští ležení. Tam bude lépe, tepleji – jiný svět.

Zde zatím na hoře padá od rána sníh. Vzdor tomu máme málo pitné vody, neboť vodovod jest otevřen jen v určitou hodinu. Přípravy k útoku pokračují; denně táhnou na těžkých autech děla 38 až 42 cm³⁷. Krvelačné stroje. Zatím klid.

Dne 29. 5.

Ač jsme zde dobře ukrytí v lese, vyslídilo nás přece jen bystré oko nepřátelského letce. V noci byl náš lágr zase ostřelován.

Osm kroků od telefonní centrály dopadl granát, jehož střepiny prorazily i chatrné prkenné zdi staniční místnosti.

Zraněn u nás nebyl nikdo. Musíme ode dneška ještě pečlivěji ucpávat večer okna osvětlených místností a nesmíme v barácích topit. To jest nepříjemná věc!

Plynový poplach.

Dne 31. 5.

Leželi jsme již na barácích, když ozval se poplach a volání „Gasalarm“³⁸ a venku tloukla stráž na k tomu účelu pověšenou „hilsnu“ z dělového náboje. Tedy z baráků dolů a každý sáhl po své plynové škrabošce. Za chvíli stáli jsme zde všichni jako houf potápěčů ve spodním prádle a očekávali příští.

Já škrabošku nemám, nachystal jsem si tedy mokrý šátek, abych si jím v nejhorším případě přikryl tvář.

Plynové vlny se nedostavily, ale zato uštědřil nám nepřítel spoustu těžkých granátů, které explodovaly kolem našeho ležení a u stanice lanové dráhy a zasypávaly naše boudy deštěm kamení. Od jedné hodiny až do třetí v noci očekávali jsme svůj osud.

V naší boudě nestalo se žádné neštěstí; zato na cestě výše nad námi zůstalo ležet 5 horských automobilů rozstřílených; jedno auto se vzňalo a naložené střelivo explodovalo za hrozného hřmotu.

Též mnoho jedoucího vozatajstva bylo zraněno. Nepřítel střílel i otravnými granáty plynovými.

Doprava jest možná jen v noci, následkem toho jsou cesty noční dobou plné vozů s potravou a střelivem, spěchajících, aby ještě za tmy mohly zásobiti své oddíly v zákopech.

Nepřítel osvětluje v noci naše cesty reflektory a zpozoruje-li jedoucí kolony, pálí nemilosrdně z těžkých děl na všechny cesty.

Lea

Ty toužíš, sestřičko, v těch Karpatech, tam v dáli?

Ó, zapomeň, věř, že nejsem hoden touhy, to jenom sen byl vše

a pocit bolný umírní v srdcích našich času dech,

nač sníti o těch uplynulých jarních dnech,

když osud krutý, války běs nám brání?

 

Ach! Květy posíláš mne, oblakově modré,

jež vypěstila ručka Tvoje malá – víš, jak jsi je trhala a moc se smála,

čapku vojenskou zdobíc při tom moji?

Ó, jak se vzpomínky ty v hlavě rojí!

Leč netrap se, nevzpomínej vše to, děvče dobré…

 

Vše marné, já odsouzenec sám mám žíti povždy,

nesmím se těšit z Karpat perly lesku,

jen vzpomínky mě zbyly – mnoho stezku.

Ty spatříš zase zářnou štěstí tvář,

vždyť hedvábnou pleť a snivá očka máš!

Já vzdálen zůstanu přec bratrem tvým – provždy!

Můj sen!

Sníh roztál úplně, jen na vrcholku blízké, přes 2 000 metrů vysoké Vereny, bělá se ještě místy sníh. Máme již červen; v údolí tyrolském dozrávají třešně. Často slyšíme bouřky a vidíme blesky, ale v ten čas u nás zde padá buď sníh, nebo kroupy s deštěm.

Jsem churav; zchudl a zeslábl jsem a je-li choré tělo, dostavuje se často i jakási duševní skleslost. Rovněž tak i u mne nyní.

Nemohu snést hluk ve společné boudě, hledám samotu. Slezl jsem kousek níže z kopce dolů na malou paseku mezi mechem porostlými balvany, kdež měly přístup nám nyní tak vzácné paprsky sluneční, natrhal jsem si kytici alpských sněhových růží, usedl na kůžích, opřel hlavu o balvan a přemýšlel – snil dlouho. Byl jsem tak zesláblý, že jsem sotva vylezl do kopce zpět, vypil jsem černou kávu a ulehl. Chvílemi se dostavila horečka a pak jsem konečně usnul – a zdálo se mi:

Seděl jsem na krásné zelené louce, kolkolem plno lučních květin, nedaleko bublal potůček ukrytý v haluzích starých shrbených vrb; slunce zářilo, ptáci pěli a v dáli krčily se chaloupky kolem mírného návrší, na němž stál dřevěný kostelík s farou.

Byl jsem v Polsku.

Pojednou, kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou můj zlatý koník „Edmund“. Přišel se svěšenou hlavou, lízal mne ruce, hrabal předními běhy a konečně začal mluvit – vskutku mluvit!

Vykládal mě svůj osud, že se mu zle vede, má surové lidi kolem sebe, jež ho bijí, že má hlad a žízeň. Zrovna jsem skákal radostí a jako blázen hledal a trhal nejpěknější jetelinku a nosil svému čtyřnohému starému kamarádovi. Žral z ruky stéblo za stéblem; pak jsem jej vedl k potůčku a napojil.

Divil jsem se, proč má hlad, když všude tolik krásné trávy, ale on mě poučoval: to není tráva, to se ti vše jen zdá!

Nechápal jsem. Pohladil jsem jej několikráte, abych se přesvědčil, nestojí-li přede mnou nějaký koňský duch, ale ne, byl to vskutku Edmund, můj starý dobrý Edmund!

Vyzval mne, abych si vysedl, že se projedeme, prý naposled! Neměl sedlo, ani uzdu, sedl jsem si pouze pohodlně na stranu a jeli jsme pomaloučku směrem k vesnici a tiše hovořili.

Odprošoval mne, abych odpustil, že mně jednou tak nemilosrdně kopl; smál jsem se jeho pokoře a on mne při tom vždy zatahal zuby za špičku boty, jak to míval ve zvyku na dlouhém marši. Rozuměl jsem tomu vždy jako prosbě, abych už konečně slezl a ulehčil jeho hřbetu.

Za tichého hovoru a při vzpomínkách na různá veselá i smutná dobrodružství spolu prožitá přiblížili jsme se k vesničce.

Nevěřil jsem vlastním očím – byl to Roznów! Dřevěné chaloupky, řeka, dřevěný kostelíček, bílá fara na kopečku.

Edmund kráčel do kopce, nesl mne k faře kolem dřevěné školy, malého hřbitůvku pod starými lípami před dveře fary – jež se v tom okamžiku otevřely a v nich objevila se nějaká stará neznámá tvář, tvrdých rysů – neměl jsem ale času seskočit z koně, na věži kostelíka zacinkal umíráček. Kůň se pustil v šílený běh; z kopce dolů, přes příkopy; neměl jsem opratí ani sedla a marné bylo držení koně – letěl dále, hříva mně vyklouzla z rukou – ještě veliký skok přes potok a v tom jsem se probudil! Skutečnost byla následující:

Byl jsem zpocen, hlava mne bolela, ležel jsem s nohama svěšenýma z baráku „na poschodí“ na samém krajíčku a jen malý pohyb na stranu a byl bych spadl na svého přítele Bzenčana z dvoumetrové výše.

Přemýšlel jsem dlouho nad divným snem. Nepřišel se snad se mnou rozloučit můj starý Edmund, než vypustil někde svou nevinou zvířecí duši?

Dne 1. 6.

Nepřítel postřeluje denně cestu kolem našich baráků vedoucí a stanici lanové dráhy. Každý den vyžaduje si nových obětí. Důstojníci se ukrývají v hodinách střelby v hlubokých kavernách. Tamtéž máme připravené telefonické spojení.

Dne 3. 6.

Důstojnictvo u divisijního velitelství přetíženo jest nyní před ofenzivou duševní prací. Nepřítel střílí na naše ležení ponejvíce po půlnoci; žádný nespí. Následkem toho odcházíme dnes z Campovecchio do blízkého ležení Mandrielle. Zde jsou ale pro nás baráky ještě horší, než v Campovecchio. Podnebí stejné.

Dne 5. 6.

Kritický den! Celý den zde sněží a v údolí řádí bouře. Moje zdravotní situace se ani o mák nezlepšila, spíše zhoršila. Střevní katar, bolesti ve střevech, rýma a časté bolení hlavy staly se mými nejvěrnějšími přáteli v těchto prokletých skalnatých končinách.

Pryč s divokou horskou romantikou, pryč s onou hladovou krásou – slovácké nivy, zelená pole, nedozírné lány s dozrávajícím vlnícím se obilím, zlaté slunce – to jsou mé ideály! Ani Karpaty, ani Alpy mne více nezlákají!

Dne 7. 6.

Konečně přišel rozkaz k přesídlení do údolí Astico – La Casta. Tam jsou pro nás připravené baráky pod skálou u pramene.

Brzy ráno, opatřeni holemi dali jsme se na cestu; není to žádný med s plným batohem na zádech slézati z příkrého kopce po kamenité cestě vinoucí se na bocích skalních stěn.

Cesta jest v dohledu nepřátelského pozorovatele, a proto nesmíme jíti v hloučcích, pouze dva a dva.

Nohy se kloužou, čím níže, tím více přibývá teploty.

K poledni přicházíme do St. Pietro, vesničky úplně rozstřílené, neobydlené. Smutné zbořeniny jsou zarostlé travou, zdivočelá vinná réva plazí se po zemi. Poprvé spatřuji na stromech fíky, velké již jako hrušky, dosud zelené a mnoho stromů morušových.

Několik minut za vesnicí, pod skálou několik set metrů vysokou jest naše nové ležení. Shodil jsem batoh, snědl polentu a šel zrovna do služby.

Dne 8. 6.

Když ranní slunce růžovým světlem zbarvilo vrcholky skal, objevilo se hejno nepřátelských letadel nad naším ležením. Celkem jich bylo deset; ale letci neshazovali bomby, nýbrž letáky, obsahující provolání k rakouským Slovanům!

Naše ochranné baterie zahájily čilou palbu na letadla bzučící jako chrousti ve vzduchu. Pronásledovaní palbou zmizeli nepřátelští letci a za hodinu na to posílal nám sem nepřítel těžké granáty. Ovšemže přestřeloval na protější skálu, neboť jsme zde dobře chráněni. Pouze kamení nám sem doletuje.

Počasí jest zde krásné; jest to jiný svět a já cítím, že se zde uzdravím.

Přípravy k útoku se končí, ohromná děla jsou připravená k výstřelu, zálohy povolány a umístěny těsně za frontou. Nepřítel to větří a dává najevo svou nervozitu silným ostřelováním všech cest a ležení.

Bude to ohromná ofenzíva. Shromažďuje se zde celá naše armáda s tisíci děly na malé frontě. Zatím vládne tísnivé ticho, věštící bouři.

Dne 10. 6.

Zase jednou veselá chvilka.

Okřívám. Dnes cítím se takřka úplně zdráv. To vše dělá příjemné teplé podnebí v našem údolíčku. Jest nám tu dobře. Bydlíme stranou sami v úhledném a nově vystavěném baráku pod skálou, z níž vyvěrá pramen křišťálové vody a jenž bublaje obtéká ukryt v křoví náš barák a večer svým stejnoměrným šumotem ukolébává nás ve spánek. Práce, jako by uřízl, jest málo. Jsme blízko za frontou a nemáme tedy s různými zadními oddíly co dělati. Dělostřelecká brigáda má nyní svou vlastní centrálu. Mimoto jest 5. brigáda podřízená sousední pěší divizi.

Máme dnes slavnostní večer! Odpoledne uklouzla jednomu z pasoucích se koní noha a zřítil se ze skalního břehu dolů a zlomil si nohu. Byl zastřelen.

Vojáci jako hejno krkavců přiběhli, každý urval kus masa, takže za pár minut zůstalo na místě neštěstí jen trochu nepotřebných vnitřností.

Každý dnes vařil „hihihi“!

A když jsme se jednou ta dosyta najedli, dostavila se i dobrá nálada. Přišli dva dobří houslisté, usedli jsme na trávník kolem pramene, zpívali a hráli!

Hoši zpívali jako obyčejně, chvíli měli sólo Němci, Češi, Maďaři – i bosenský Turek si zanotoval nějakou mohamedánskou! Pili jsme sice jen vodu, ale ta je zde lepší jako náhražkové pivo!

A když bylo hodně pozdě, zahrál kolega „virtuóz“ kus z „Prodané nevěsty“ – ani jsme nedýchali! Byl ten dnešní den jako probuzení z neustálé duševní tuposti a lhostejnosti, byla to zkouška, zdali jsme dosud nepozbyli smysl pro krásu! Ale bohudíky cítíme ještě, jen konec té krvavé komedii a budeme zase lidmi!

Dne 11. 6.

Jako ve zvěřinci to vyhlíží u nás v telefonní centrále! Nepřítel totiž jemnými aparáty dovede veškeré telefonické rozmluvy poslouchati. Následkem toho mění často jednotlivé pluky a oddíly svá jména; máme zde samé tygry, jaguáry, slony, lvy, gorily atd.

Dnes zřízeny pozorovací stanice pro divisijní velení na hoře Tonezzo. Bouře válečná se blíží!

Dne 15. 6.

Dnes nespíme! O třetí hodině ranní rozhučela se děla. Náš útok začíná. Bubnová palba trvala celé 4 hodiny nepřetržitě. Sta a sta děl největší ráže chrlilo za hrozného hřmotu, jenž splýval se skalní ozvěnou v jediný mocný hukot smrtonosné, většinou plynové střely na nepřátelské baterie a pozice.

Náš barák se třásl. Nepřátelská děla až na dalekonosná úplně umlkla.

Pak útočila pěchota. Ofenzíva rozvinula se po celé frontě od Adrie až po jezero Gordské. Piava překročena. My a naši sousedé dobyli jsme některé hory jako Kaberlabe, Monte Lemerle, Sculazzon, Ema Arde, Monte Nasa. Máme nyní hlavní italské postavení před sebou.

Však brzy zřítilo se naše válečné štěstí v lest, dobře připraveného nepřítele!

Dne 16. 6.

Dnes teprve dozvídáme se podrobně, jak příšerně mstil se připravený nepřítel za náš útok. Naše baterie střílely dle rozkazu, dříve již uděleného, automaticky na dříve určená místa na první nepřátelské postavení, aniž by pro neproniknutelnou horskou mlhu mohly pozorovati účinek své palby. Nepřítel vyčkal, stáhl své vojsko zpět a až naše děla vychrlila masy střeliva, poslal teprve svou odvetu – bubnovou palbu prudší naší na tábory připravené pěchoty. Účinky byly hrozné! Vždyť se v uherské sněmovně sami ku 120 000 obětí přiznali. Naši vůdci byli tak jistí svým úspěchem, viděli svůj cíl někde u Bologny, v nížině benátské!

Mužstvo dostalo večer před útokem jísti a hlavně píti – což mělo na zesláblý žaludek neblahý vliv – mnozí ztráceli v noci při pochodu za pasem upevněné ruční granáty a jiní šlápnutím na ně přivedli je k výbuchu – následovaly bolestné výkřiky a krvavá divadla. A ještě mnoho jiného se dělo.

Dne 17. 6.

Jisté jest, že nepřítel byl na náš útok připraven! Ustoupil sice na některých místech, ale jen ze lsti. Hned nato podnikal protiútoky a způsobil mnoho škody³⁹.

Sousední honvédská 38. divize měla silné ztráty a byla nucena vrátiti se do starých pozic. Též naše pluky zanechaly bez boje dobyté hory nepříteli a usadily se ve starých zákopech. Angličané a Francouzi střílí jakoby odplatou za náš útok ničivě na všechny cesty a ležení. K nám posílají též 18 cm kalibrové granáty, ale tyto explodují buď na vrcholku nás chránící skály, nebo na protější skále.

Na Piavě se průlom částečně podařil a důstojníci sledují se zápalem pokroky našich vojsk.

Ale z našich domovin přicházejí smutné zprávy o mrazech a suchu – o novém nepříteli. Před hladem máme větší respekt jako před nepřátelskou střelou!

Raněný!

Měl obvázanou ruku; potkal mne a ptal se, kde jest obvaziště. Usmíval se, nedbal, že mu teče krev po blůze a kalhotách, byl celý blažen, že má tři prsty ustřelené a že půjde domů. Tak se dnes už mezi vojskem smýšlí!!!

Dne 19. 6.

Situace u nás se celkem nemění. Nepřítel se uklidnil. Vše zůstalo při starém, ani my ani nepřítel neopakuje útoky. Jen letadla v celých hejnech nás obletují a drze se spouštějí až 50 m k zemi, aby postavení našich baterií přesněji zjistily. Děl na tak malou vzdálenost nemožno ku střelbě užíti a kulka z pušky nebo strojní pušky ze země nepronikne kovový plášť chránící stroj letadla a úkryt pilota. Prostřelení plošin neuškodí. Často opatří si letec fotografické snímky jemu k prozkoumání určeného kraje. Naši letci též nelení.

Dojemná scéna.

Odehrála se dnes na našem obvazišti. Přítele M., jenž přes tři roky se mnou snášel útrapy válečné a pak odešel na vlastní žádost k pluku, přinesli na nosítkách s roztrženým břichem.

Lékař konstatoval prostřelení močového měchýře, poranění míchy a střev. Kus granátové střepiny vězel v dutině břišní. Čekali jsme na něj v noci všichni staří kamarádi.

Stav jeho byl nevyléčitelný, věděl, že bude žíti dnes, snad ještě zítra, že musí snášet muka čím dále tím větší a těšil se na smrt jako na vykoupení. Stáli jsme kolem nosítek, domlouvali, těšili, ale marně. Nechal si psáti poslední dopis svým rodičům a milence. Prosili jsme lékaře, aby vynaložil vše k jeho záchraně.

Byl převázán a odvezen. Nosiči raněného popisovali svou cestu z kaverny k nám takto:

Bezpočtukráte museli jsme postavit nosítka a ukrýti se za balvany kolem cesty před kulkami z nepřátelských strojních pušek. Nepřítel střílel bez přestávky na cestu z těžkých děl. Každých deset kroků jsme klopýtali o mrtvoly a koňské mršiny; kolem cesty ležely plné vozy potravin a střeliva a leckde ozval se ston těžce raněného, jenž slyše naše hlasy upozorňoval takto na sebe, doufaje v pomoc. Ani raněný není tedy jist, přijde-li trochu živ do bezpečí. Tak střílí nepřítel již několik dní po ofenzívě na místa a cesty, po kterých se musí dopravovat potrava do zákopů a odnášet raněné a stává se, že i delší čas nedostanou vojáci teplou stravu.

Ve dne se tam ukázat jest sebevraždou.

A hoši v zákopech jsou hrdinové, jeden pro druhého život obětuje s nasazením vlastního života. Doufám, že každý po čtyřech letech války a společného utrpení i sebevětší národní fanatik, vidí-li ležeti na nosítkách trpícího jakékoliv národnosti ať přítele či nepřítele vidí v něm vždy jen člověka, trpící oběť války!

Pryč s rozdílem národností, bratry chceme býti! Hanba nám – jak příšerné zkoušky nám bylo potřeba, než naučili jsme se takto smýšleti!

Dne 28. 6.

Situace je celkem nezměněná. Zpráva o ústupu našich vojsk na východní břeh Piavy působí na důstojnictvo tísnivě; někteří ulevují své duševní tísni ironickými poznámkami. Časopisy, zvláště dělnické listy nám již delší čas nedochází.

Nepřítel před námi stojící jsou oddíly českoslovácké brigády. Každodenně jest slyšet z nepřátelských zákopů zpěv „Hej Slované“ a svůdné výkřiky v české řeči. Slibují nám tito „hrdinové dezerce“ výtečnou stravu, plat a solidní zacházení. Jaká konkurence ve válce!

Počasí jest zde krásné. Častý déšť svlažuje zde holé skály – za to u nás půda prahne a rostlinstvo schne. Bude to letos přiostřená válka žaludková!

Dne 4. 7.

Léto zavládlo v celé své síle, dny jsou krásně teplé, večery příjemné. Střelba se tyto dny utišila. Dnes vystřídali telegrafisté od divize telegrafisty u brigády. Odešel mě i přítel Bzenčan. Hoši od brigády vypadají bídně a vykládají věci neuvěřitelné!

Dne 16. 7.

Krásné počasí. Vyhříváme se polonazí na slunci. Skalní pramen využitkovali jsme ku zřízení koupele na slunném místě u skály. Předvčerejšky přistál u nás náš letec; měl porouchaný stroj. Angličané zahájili na letadlo na zemi ležící prudkou palbu. V tentýž čas zničili naši anglické letadlo ve vzdušném boji.

Jinak jest zde klid až na obyčejnou dělostřelbu. Vlevo od Alsiaga se bojuje stále.

Dne 30. 7.

Zase jednou za dlouhý čas sahám po deníčku. Ale nemám látky, nevím vskutku, co bych psal. Několik dní jsem byl zaměstnán kontrolováním rozmluv na liniích od divize ku plukovním stanicím.

Náš barák podobá se velkému keři, jest úplně pokryt zelenými větvemi, aby nebyl pozorován od letců. Pošta a časopisy docházejí velmi nepravidelně. Včera při ostřelování nepřátelských letadel přiletěla střepina náboje k mým nohám, právě když jsem horlivě pral svou roztrhanou košili. Schoval jsem si ji na památku.

Proti našim sousedům stojí již Američané, proti nám Angličané a Čechoslováci.

Na české lákavé výzvy z nepřátelských zákopů odpovídá jen naše dělostřelectvo, strojní pušky a vrhače min čilou palbou.

Očekáváme nepřátelské akce.

Dne 8. 8.

Hovíme si dnes v malé besídce v houští. Jest krásný teplý den. Sem a tam výstřel. Občas prudká palba na hejno drzých italských letců.

Stále se nám předčítají nová ustanovení a nařízení a člověk musí dát pozor na každý krok a slovo – aby bylo dle předpisu.

Včera přepadli Angličané naši polní stráž; několik mužů zabito a zraněno. Každodenně, i za klidných dnů přihodí se neštěstí. Onehdy u dragounského pluku č. 11 bylo 15 mužů zabito a 11 zraněno – jedním těžkým granátem. A tak to jde dále!

Náš holubář!

Mám nového „štafkolegu“ holubáře. Má na starosti velký „komediantský“ vůz s padesáti poštovními holuby. Stále něco zapisuje, vede „evidenci“ svých cukrujících opeřenců. Každý z holubů má své číslo „monogram“ pod křídlem a na nožce mosaznou rolku pro telegram. Musí sloužit císaři pánu jako my vojáci.

Kolega má s nimi každý týden cvičení, zanáší je do zákopů a odtud je pouští zase zpět k jejich pohyblivému holubníku.

Ovšem běda holoubkovi, jenž unaven si někam na větvičku blízko země usedne – hned po něm sáhne chtivá ruka hladového dragouna!

Dne 13. 8.

Italové se chystají k útoku. Vlevo od nás na planině sedmi obcí se rozvíjejí skoro denně čilé boje. U nás jest dosud klid. Jen hejna nepřátelských letců krouží nám celý den nad hlavami, zvláště jeli krásný den. Jeden letec hodil na skupinu našich baráků 2 bomby. Tyto dopadly stranou a nezpůsobily žádné škody.

Naše centrála, vlastnoruční nádherná práce našeho mechanika bude zaslána na výstavu do Vídně. Musíme tedy pracovat při starých a nepohodlných aparátech, což práci stěžuje.

Tak ubíhají klidně dny bez velkých událostí.

Dne 14. 8.

Všichni se hledí vyhnouti tomu nebezpečnému zvířecímu pobytu v poli! Opustil mne nedávno i můj nejlepší přítel od pluku L.; vstoupil do služeb četnictva. Pomalu zůstanu sám a ti staří braši, s kterými jsem si tak dobře rozuměl, mne opustí. Což abych dal též do zaječích? Ale jak?

Jsou ty poměry zde už všelijaké. Žaludek konejšíme utáhnutím řemene hned po obědě – a jediná košile pozůstává ze samých záplat a děr! A spějeme stále horším časům vstříc – očividné zkáze! Žádná naděje na brzký konec!

Vozkové musí lozit po skalních stráních, ořezávat větve křovin, sušit a skládat do stohů jako krmi na zimu pro koně! Ti budou tloustnout!

Dne 15. 8.

V mém rodném městečku slaví se dnes pouť. Jest tam jistě veselo. Já smím jen vzpomínat.

Útok nepřítelův očekává se s určitostí. Musíme si zajistiti spojení k plukům dopředu, k čemuž jest třeba, vpádu-li by byly všechny dráty přestřílené, spojení světelného. Padl na mne los, obsaditi takovou nebezpečnou stanici na skalnatém úbočí hory Tonezzo a korespondovati s husarským plukem č. 15.

Dnes jsme s nadporučíkem rekognoscírovali⁴⁰, kde by bylo nejlepší místo. Našli jsme výklenek ve skále ukrytý v lískových keřích. Zítra ráno se budu stěhovat.

Dne 16. 8.

Brzy ráno jsme přišli a pustili se s přítelem W., rodákem z Týna nad Vltavou, s chutí do práce. Zakopali jsme se asi 1 ½ m hluboko. K našemu radostnému překvapení dala se skála hluboko podkopat a pod ní zelo liščí doupě. Jámu jsme prohloubili, ohromný balvan, jenž ležel při skále podkopali, aby sjel nížeji a za ním jsme si udělali místo ku spaní.

V noci přinesli hoši 20 prken, postavili jsme si boudku těsně pod skálou, dvě okénka jako výhledny ku pozorování a ku dávání znamení.

O třetí hodině v noci jsme byli hotovi. Postavili jsme optický aparát, hoši nám mimo toho vystavili i telefonické spojení k divizi. Nyní budeme zase žíti jako cikáni. Kávu si musíme vařit sami. Oběd přináší ordonanc – ovšem studený.

Dne 17. 8.

Přikryli jsme si důkladně budku větvemi. Jsme zde ukrytí jako v malé tvrzi – v tom „liščím doupěti“. Kolem dokola pod námi jest plno trychtýřů od těžkých granátů (22 cm) a nad námi též visí kus napůl vytrhnuté skály od nepřátelské střely. Velmi romantické, ale též velmi nebezpečné. Za to máme krásný rozhled po údolíčku Astico. Pozorujeme každou granátovou explozi. Dosud si zde libujeme, ač nám vítr fouká skrz boudu, neboť nemáme dveří a jednu stěnu boudy tvoří hrbolatá skalina; vše jest jen provizorně zbité. Očekávejme příští!

Dne 19. 8.

Byl to dnes horký den! Italové začali o desáté hodině střílet z těžkých, po celém údolíčku, na všechny cesty i holé skály. Pro mne nebyla dosud žádná z těchto střel ulitá. Nejbližší dopadla 50 m nade mnou na skálu; létající kameny shodily mě celý „maskírunk“⁴¹ z boudy.

O půl jedné odpoledne nastalo zase ticho a já vylezl „z liščího doupěte“ na světlo Boží.

Dne 20. 8.

Byla dnes neobyčejně chladná noc. Ležím na dvou prknech na zemi za balvanem; v noci shrnula se ze mne přikrývka a nastudil jsem si hodně žaludek. Nyní musím chtěj nechtěj často navštěvovat jisté místečko skryté v křoví! Můj starý neduh.

Poslušně hlásím, že mám ještě k tomu všemu „Waschtag“⁴²!!

Nedávno četl jsem článek z časopisu „Es werde Licht“ – který na památku zvěčním ve svém deníčku, neboť stojí za to!

Dosti zabíjení!

Dosti toho zabíjení! Zabili jste již miliony a vraždíte další miliony. Poslední vzdech na bojišti umírajícího člověka je zároveň výkřikem obžaloby otců a matek, okradených o podporu ve stáří; dítek, ubohých, nešťastných robátek, oloupených o jaro svého života! Uhasínajícím zrakem na smrt zraněného hyne současně tisíc zárodků budoucího života a v hrob klesají nesčetné naděje!

Vy všichni, kteří proti sobě zběsile zuříte, což nepozorujete v uhasínajícím zraku ať již nepřítele nebo přítele všechny tyto do nebe volající hříchy? Z posledního výkřiku umírajícího vojína zní zároveň děsný výkřik celého lidstva – což jej neslyšíte?

A vy, jež jste měli moc – ne odvahu – uspořádati tuto řež! Vy, jež máte moc – proč ne odvahu – skončiti toto bestiální vraždění! Což neslyšíte, jak vám posledním vzdychnutím umírajícího klne celé lidstvo? Neboť muka jediného, ve smrtelném zápase se chvějícího ubožáka, ať již vykrvácí na tom či onom „poli cti“ váží na váze věčného soudce tisíckráte více než vaše vlastenecké přeludy, než všechny vaše domnělé zájmy, než všechny vaše zastaralé ideály! A nechcete-li konečně slyšeti toto lidské volání o pomoc, budete-li se zdráhati zakončiti zločinné vraždění, pak zaburácí tento hrozný výkřik z milionů rtů, milionkráte seskupený v obrovskou postavu, vznášeti se bude ve všech krví prosáklých polích hanby k nebesům a démonickou silou uškrtí vás a vaše děti!

Proto ještě jedenkráte: dosti toho zabíjení! Vzpomeňte si konečně, že smysl života je žíti! Dosti toho žalu! Ciťte konečně, že cena života je radovati se! Dosti toho pustošení! Pochopte konečně, že hodnota všeho působení je vybudovati! Dosti těch lží! Poznejte konečně, že vítězstvím v celém světovém počínání je pravda! Dosti toho štvaní! Dosti té nenávisti! Postřehněte konečně, že božská jiskra ve vašem nitru je láska!

Duch lásky poslal k vám vašeho Boha, jenž pravil: „Milujte své nepřátele!“ Váš duch lží zpitvořil tohoto Boha! On, jemuž se neustále vašimi rty rouháte, konajíce vaše vražedné řemeslo – je to Bůh lásky? Modla ohavnosti! Démon krve!

Láska pojí člověka k člověku, láska plodí člověka! Kdybyste jej byli jen k lásce vychovali! Kdybyste nebyli vašim dětem ve vašich školách od počátku vštěpovali usmrcující jed do krve! Kdybyste jim nebyli vždy a všude jedno a totéž vtloukali do útlých mozků: „Sláva a vítězství!“, nebo „Pomni, že jsi Němec!“, „Angličan je světa pán!“, „Budoucnost patří Rusům!“ atd. Kdybyste je byli místo toho raději učili věčnou pravdu: „Viz, ty jsi člověk! A onen je tvůj bratr! Proto nepohrdej jeho zvláštnostmi, neodsuzuj jeho zvyky a mravy – hleď jim porozuměti láskou! Nepyšni se svými národnostními přednostmi – máš-li jaké, zprostředkuj je druhým – avšak v dobrotě a lásce. A chtějí-li vládci obchodu dobýti mermomocí světového trhu, dobudou ho mnohem lehčeji – přijdou-li druhým národům vstříc dorozuměním a láskou. A musejí-li vládci kulometů a obrněných lodí stůj co stůj svého „úhlavního nepřítele“ skliditi ze světa – pak dovedou to jen tím, udělají-li z toho úhlavního nepřítele svého bratra!“

Kdybyste byli své děti a sami sebe vychovali v tom duchu lásky a sbratření národů; kdybyste si vůdcové národů v lidech nevychovali otroky svých zájmů, nýbrž především lidi, bratry, pak by byl býval slavný den v Haagu, jehož vzpomínáme, velkolepým dnem radosti, na němž započato bylo velké dílo a ještě větší by z něho vykvetlo. Tak ale máme proň jen bolné vzpomínky, neboť zaseté nadějné zrno bylo surově zadupáno.

A postaví-li vůdcové a státy v budoucnosti opět násilí před právo, kupiti-li budou zbrojení na zbrojení a tím novou světovou válku na starou, žádají od vás dějiny, abyste si vaše právo, váš mír, vaši svobodu vynutili sami. Jen na základě práva spočívá budoucnost Evropy, nebo Evropa budoucnosti vůbec nemá!

Dosti toho zabíjení! Smírčí soudy a spravedlnost budiž naším heslem! Pryč se zbabělou nedůvěrou mezi národem jedním a druhým! Nedůvěru sejí darebové, abyste schvalovali zbrojení. Odmítněte úvěry na zbrojení rázným způsobem. Stát ať překazí řemeslo válečným výdělkářům a lichvářům, kteří prodlužují válku. Oni si plní své měšce a lid platí. Napřed svým potem a pak svou krví. Dosti toho zabíjení! Dosti toho zbrojení a válčení!

Komu prospěje válčení? Jednotlivci? Ne! Celku? Ne! Vlasti? Ne! Několik velkoprůmyslníků je to, kteří chtějí míti nová odbytiště zboží. Ve vlasti? O, ne! Vždyť ta je jim příliš žebráckou! V nějakém koutě rozsáhlého světa setkají se s konkurentem jiného národa a již hulákají „ziskubralové“ o tom, že „vlast jest v nebezpečí“. A zpitomělí veršotepci blouzní o svátosti a ideálu! A kněžouři lžou: „Bůh chce válku!“ A stát je zaslepeným nástrojem několika lotrů – prolévá kvůli několika zločincům a bláznům tvou krev, o lide!

Vzchopte se státy! Vzpomeňte si na právo! Lide, žádej své právo! Tak, nebo jinak: jen na žule práva spočívá chrám budoucnosti světa! Pryč s tajnými smlouvami – pravda nezakrývá svůj obličej. Pryč s diplomatickými capy!

Talleyrand je dávno mrtev. Pryč s militaristickým molochem! Julius Caesar je ještě déle mrtev! Pryč s šovinismem! Kdysi rvalo se Rakousko s Pruskem, Francie s Anglií a nyní jsou nejlepšími přáteli! Nyní nám dejte jen jednotnou Evropu pod žezlem práva! Ne, dejte nám jednotný svět, lidem lidovou říši pod korouhví lásky a lidskosti!

Pisatel má pravdu, kdyby tak každý smýšlel, nebylo by válek!

Dne 21. 8.

Krásné dny. Vede se mě dobře v „liščím doupěti“. Můj přítel Čech mne opustil a náhradou dostal jsem devatenáctiletého hocha z Berlína.

Večer sedávám před budkou a hledím na skalnaté vrchy pozlacené západem slunce. Jen tu a tam vybuchne granát a přeruší posvátný klid.

Jsem sice přítelem přírody, ale tak úzce spojen s jejími nejnižšími tvory jsem ještě nebyl. Žiji ve společnosti ještěrek, hadů, brouků všemožných, mravenců, ba včera našel jsem pod pláštěm i jedovatého škorpiona. Tito nepatrní živočichové stali se tak dotěrnými, že mě vlezou při spaní až pod nejspodnější část oděvu – dnes chtěje se přesvědčit co mě to „dupe“ v košili a podezřívaje bez příčiny celý bleší národ skákavý – strhl jsem košili a našel následující: 12 mravenců, 1 verunku, 2 škvory a 4 skalní pavouky – můj divoký lov pozorovaly s úžasem 2 zelené, na kameni se vyhřívající ještěrky.

Dnes se mi dostala do rukou Kosmákova⁴³ prostá slovácká povídka ze starých časů; zapomněl jsem na chvíli na tu vojnu. Večer jsme „fasovali“ režný chléb – asi z nové mouky. Jako v Jiříkově vidění!

Dne 22. 8.

Musím se pochlubiti ze své bronzové medaile, kterou jsem právě dnes obdržel. Nový náš velitel nadporučík věnoval mně svou pozornost. Těší mě více jeho přízeň než jeho dárek, je to příjemný solidní muž.

Dnes neobyčejně čilá letecká činnost. Nevylézám ani z díry pro samé létající železo.

Dne 25. 8.

Zase jednou při ohníčku!

Ač nemáme nyní žádnou práci, musíme přece celé noci bdíti u telefonu, abychom nebezpečný okamžik nepromeškali. Toť úkol naší světelné stanice.

Dnes jsem měl zase já „noční“. Jest už k ránu, rozdělávám ohníček mezi dvěma kameny, abych vařil „černou“ – celou noc jsem se na ni těšil. Sedím tak rád, zabalen v pokrývce u ohníčku; připadá mě to jako první rok války v Rusku. Oheň praská ve skalním výklenku, káva se vaří. Jak dávám pozor, aby ani kapka neutekla! Vždyť bych jí pil celý den, kdyby byla – ač jest to už jen náhražka. To tehdy v roce 1914 jsme měli všeho dosti – ale nyní!

Dávno již ozařuje ranní slunce skály Monte Narre, ale v údolí stále ještě chládek. Až po deváté hodině objeví se sluneční koule za hřebenem Calcheronu a probudí údolíčko k životu. Večer nám též urychlí vysoké hory západ slunce. Panuje dlouho příjemné šero. Počasí krásné.

Na frontě klid až na obvyklý letecký průzkum a oboustrannou palbu.

Dne 26. 8.

Dnes máme k obědu sušenou zeleninu, takzvanou „Dratverhaue“⁴⁴ – poněvadž se od ostnatého drátu moc neliší. Právě strkám lžíci této „zelené píce“ k ústům a v tom se mi spustí ohromný pavouk na nos a z nosu zrovna na lžíci – div, že jsem jej nezhltl.

Po menáži nám přál nepřítel dobrého zažití dlouho trvající palbou do údolíčka a někdy vzal docela směle a drze směr střelby na naši „liščí díru“. Bylo nám horko. Nadýchali jsme se ekrazitového dýmu. Hned zítra musíme prohloubit naše doupě.

Dne 28. 8.

Celé odpoledne až do dvou hodin v noci střílel nepřítel do údolí. Nejvíce na serpentiny na Calcheronu. Celý den hučely stroje letadel a pištěly drobky vybuchlých nábojů ve vzduchu. Každý večer máme cvičení se světlem.

Dne 29. 8.

Dopoledne neobyčejný klid. Nastalo chladné počasí. Začíná i zde už „foukat ze strnisek“!

Dne 1. 9.

Jsem vystřídán. Přenechávám své liščí doupě svému nástupci a vracím se k oddílu. Odcházím rád; jsou již chladné noci, vítr k tomu; zastudil jsem se důkladně.

Dne 2. 9.

Odpoledne jsem ulehl. V noci přišla horečka 40 stupňů.

Dne 3. 9.

Horečka nepovoluje. Ztratil jsem chuť k jídlu.

Dne 4. 9.

Z domu přijité balíčky leží vedle mne nedotknuté. Horečka stejně silná. Bolesti na prsou a v průdušnici se přidružily.

Dne 5. 9.

O něco lépe. Horečka jen večer. Nejím. Velmi kašlu. Do nemocnice nechci.

Dne 6. 9.

Zase o něco lépe. Jen ten silný kašel a slabost.

Dne 7. 9.

Stav se zlepšil, ale chuť k jídlu zde není. Otvírám přece jen balíčky.

Dne 8. 9.

Malá procházka dopoledne. Velmi sláb. Kašel řádí dále.

Dne 9. 9.

Dnes je mě zase hůře Dostavil se zápal průdušnice, žaludeční a střevní katar. Nejím, nepiji. Ležím, v hlavě mě příjemně šumí a nemám žádných přání ani potřeb.

Dne 11. 9.

Probral jsem se z toho strnulého stavu. Vyhlížím bídně. Nadporučík s ohledem na mou chorobu poslal mne asi 15 km za frontu k intendanci⁴⁵ naší divize.

Zde ještě s dvěma muži zastávám telefonickou službu. Já ovšem ještě ležím, jím pouze polévku a piju čaj. Později dostanu lepší poddůstojnickou stravu, abych se zotavil.

Dne 15. 9.

Mám poprvé službu. Jest mne mnohem lépe.

Dne 18. 9.

Mám již dovoleno všechno jísti. Komické mně připadlo dnes u přehlídky vážné napomenutí lékařovo, abych prý toho masa mnoho nejedl. Pan doktor si myslí, že beru libovolně z plné mísy jak páni důstojníci.

Daří se mně zde velmi dobře. Do služby jsme tři a tato jest velmi příjemná. Nepřítel nám sem vůbec nestřílí.

Obrázek z etapního území.

Jsme nyní u intendance poprvé, blízko vojenské pekárny, velké jatky a skladiště. Vážím si tohoto příjemného pobytu snad jako málokdo ze všech těch, kteří si zde už dávno zvykli a nevědí ani, jaký jest rozdíl být vojákem zde a vpředu.

Mám dobrou stravu, pěknou světnici a pohodlný suchý barák. Scházím se s několika kolegy Čechy ve volných chvílích a tak ubíhají příjemné dny jako voda.

Ale jak se zde daří vzadu těm pánům důstojníkům oficiálům, asesezistům a vrchním oficiálům o tom nemá to nouzí trpící obyvatelstvo v zázemí ani zdání!

Práce mají ti páni jako čert málo, o bezvadnost toalety stará se pečlivě oddaný služební duch jeho „Putzfleka“; ráno se jezdí na procházku koňmo po serpentinách, ani smečka psů neschází – čistě aristokraticky!

Je-li libo, objednají si páni plukovní hudbu, aby jim výtečná strava a dobrá vína ještě lépe chutnala. A ozve-li se srdce hlas – jest tu též postaráno o ukojení! Auto doveze pány jako střela až do Trientu před portál hotelu „jen pro důstojníky“!

A toto „utrpení“ jest po třech měsících odměněno dlouhou dovolenou – to se napočítá různých dnů a přídavků a prodloužení až do šesti týdnů, ba i více! Při odjezdu mnohého z pánů nemá to nakládání „kufříčků“, balíků a bedniček ani konce. Ale to je „Offizierspagage“ a zde se nevizitýruje.

Jen ubožákovy otevřou „ruksack“ a přebírají roztrhané prádlo (má-li jaké ovšem) a obracejí kapsy, nemá-li prý letáky a zrádné dopisy.

A nemyslete, že je to všechno co si takový pán sebou veze! On i mimo toho udílí svým poddaným milostivě dovolené, kteří mu jeho potvrzenou „Offizierspagage“⁴⁶ na bezpečné místo dovezou.

Na penězích těm pánům též neschází! Co dostane některý pán peněz za to, že z dlouhé chvíle loví ryby, nebo krmí slepice, v očekávání až zazvoní zvonek v důstojnickém kasinu!

Tak mnozí páni prožívají tu děsnou světovou válku!

Dne 29. 9.

Krásný podzimní den. Již jen málo podzimních květů přinesl jsem si z procházky a vložil jako obyčejně do sklenice na stole u aparátu.

Dnes přiveze k sobě velitel naší divize svou sestru velkovévodkyni až k divisijnímu velitelství. Tato dáma zastává nějakou funkci u červeného kříže. Konají se přípravy na uvítání.

Dne 3. 10.

Nastoupením nového měsíce nastala i náhlá změna podnebí. Dnes do rána napadl na nejvyšší hory sníh. I u nás v údolí táhne studený mrazivý vítr.

Z fronty nemám co psát, jsem od ní daleko.

Dne 6. 10.

Konečně krok k míru – snad rozhodný a poslední! Jásáme, plni naděje – ale co to – proč nejásají všichni, někteří hlavy smutně věší – důstojnické kasino jest prázdné a ticho jako na hřbitově! Či má snad někdo z míru strach??

Dne 7. 10.

Obdržel jsem rozkaz narukovat k oddílu. Vystřídal mne přítel S. též rekonvalescent. Zase ty smutné hladové časy. Nepřátelské dělostřelectvo jest neobyčejně čilé. Naše děla odpovídají jen spoře.

Dne 9. 10.

Zde prší a na horách sněží. Čekáme mír.

Dne 13. 10.

Prší a jen prší! Roztrhaná térová lepenka jest špatným vodovodem a propouští dobrou polovici chladivé rosy do našeho baráku. Kapká nám při spaní na postel i do obličeje.

Tento nepříjemný čas tím více rozohňuje touhu po míru. Snad bude jednou mír, mír spravedlivý a trvalý. Balkán jest pro nás ztracen, Bulharsko se odtrhlo, Turecko jest v úzkých a na západní frontě těžké boje a ústup.

Německo přijalo i Wilsonovi⁴⁷ podmínky ohledně vyklizení dobytých území. Jaká to událost! To už není staré Německo – to jest dílo demokracie.

Dne 14. 10.

Nebylo na tom dosti, že jsem musel opustiti tak záhy to dobré místečko u intendance; ani zde v La Costě mě není přáno dlouhého pobytu. Jsem ustanoven jako vedoucí služby a musím ještě dnes v noci odejíti ku 11. brigádě do Mezza Selvy a s celou svou četou vystřídat tamější kolegy. Prší, jen se leje. Stoupáme obtíženi batohy po kamenitých serpentinách. Déšť neustává. Jsme již úplně promoklí. Konečně Castelleto – první vesnice na krví prosycené planině sedmi obcí.

Nepřátelské reflektory pracují čile. Jejich světelné proudy probíhají sem a tam řízeny jsouce rukou pozorovatele.

Ani náš příchod na planinu nezůstal nepříteli utajen, ač déšť zeslaboval proudy vrženého světla.

Ač tmavá noc, přece při vržené raketě na blizoučké frontě možno pozorovati rozstřílené plochy země kolem nás. Cesta jest samá jáma.

Před námi a za námi tu a tam dopadající granát konal neúprosně své hrozné dílo! Jinak noc dík nepříznivému počasí klidná.

Bez nehody dospěli jsme do Rotzo – vlastně ku hromadě kamení nazývající se Rotzo. Odtud zase šťastně kolem nebezpečných míst až do Mezza Selvy. Zase jen několik zbořených zdí.

Zde mne čekají těžké dny. Kaverna jest vykopána pod polozbořeným domem. Stanice jest v druhé kaverně dále vpředu, k níž vede napolovysutý rozstřílený zákop.

Převzal jsem službu. Mimo toho mám na starosti 3 světelné stanice, od nichž musím v čas útoku přijímat světelné zprávy a znamení.

Naše kaverna.

Nikdy nezapomenu na deštivé dny na planině sedmi obcí! Co jsme zkusili ve hnusných, úzkých, 10 m hlubokých kavernách, to se nedá ani přibližně popsati.

Naše kaverna – vlastně smrdutá díra obydlená 30 otrhanými, chorobně vyhlížejícími vojíny zasluhuje vskutku přirovnání k dávnověkým lidomornám. Pod polosesutým domem, jehož jedna dosud zachovalá zeď znemožňuje nepříteli pohled na sklepní okno sloužící nám za vchod do hlubokého sklepa, kde nalézá se naše kaverna. Vchod do kaverny zhotoven je z tlustých kmenů smrkových a prodlužuje se ve schodovitou úzkou chodbu ústící v malém doupěti asi 10 m pod zemí. Voda kapká na mnoha místech, ba teče v pramíncích z pórovitých kamenů stropových. Bláta jest zde po kolena – a zde až hrozně se podívat musí žíti lidé mladí i staří a zde také umírati. Dvě desky po stranách úzkého doupěte, na něž teče voda, slouží za postel.

Ale to jest pohodlí jen pro některé, ostatní ubožáci spí polosedící po kolena v blátě v roztrhaných střevících. Za východ v nebezpečí sesutí hořejšího sklepa nebo pozůstalé zdi slouží nám vchod do prohloubené studny s lanovým žebříkem.

Atmosféra v mokrém tomto doupěti je k nesnesení. Nemocní průjmem, nemohouce zavčasu v noci přelézti přes schoulená těla spáčů, ukájí svou potřebu částečně do prádla, mnohdy v blátivé chodbě na schodech nebo v příznivém případě do připravené helmy, kterou později některý z kolem se prodírajících kamarádů s hlasitým zaklením překotí a bezděky podělí vonným obsahem pomocí rozbitých bot všechny nic netušící spáče.

Světla zde není, jen jediná malá acetylenová lampička bliká na ubláceném prkně – nazývajícím se stůl. Topit se nesmí, za prvé pro zrádný kouř, za druhé nemáme kamen ani rour. Jen v noci sobě rozdělají hoši v hořejším sklepě pod sklepním oknem oheň a dusí se raději v kouři, jen aby mohli trochu osušiti mokré cáry na nohou.

Nám dole se vede hůře. Plaveme. Za to nám nehrozí zase nebezpečí střely. Vše jest mokré, zablácené a místa tak málo, že chce-li si někdo obléci plášť, musí vylézti do vrchního sklepení – dole je to nemožné! Ovšemže spíme – spíme li vůbec, jen obuti a oblečeni.

A v této díře mám si ztrpčovat poslední dny války. Jen ta jiskerka živé naděje chrání tuto „armádu hladových trhanů“ před zoufalstvím.

Chceme mír, jen mír!

Dne 16. 10.

Mám plné ruce práce. A právě stálý pohyb chrání mne před nastuzením. Mnohé soudruhy trápí kašel, průjem a rýma.

Stanice telefonní umístěna jest v malé kaverně před vesnicí. Je to též hrozná místnost plná vody a bláta. Práce jest ztěžována častým přestřelováním drátu, unikáním elektrického proudu následkem vlhka, přeslýcháním v aparátech atd.

Cesta zákopem z vesnice do kaverny jest více jak namáhavá. V zákopu po kolena bláta a vody, na mnohých místech celé jezírko v hluboké nálevce granátové.

Koresponduje se jen tajně v číslicích. A prší, jen se leje!

Všude se jen voda čerpá pumpami z kaveren. Jest to zde hrozný pobyt. Doufám ale, že to všechno vezme brzký převrat – soudím tak dle politických událostí.

Dne 21. 10.

Bohudík, jen týden prodlel jsem v kaverně. Brigáda odchází na horu Cima di Rotzo. Večer nakládáme za prudkého deště granátů materiál na auto. Před námi zřítil se dům a zatarasil cestu. V noci dojeli jsme bez úrazu až ku křižovatce. Odtud nosili jsme materiál na bedrech až na vrchol hory.

V lese, v hustém houští, stojí připravené dobře maskované baráky. Převzal jsem stanici. Cítíme se zde všichni volnější.

Dne 24. 10.

Ty tmavé noci v lese! Baráky jsou chatrné a venku mrzne. Nepřítel nám sem nestřílí, jen na blízkou křižovatku a o něco výše od nás. Práce mám plné ruce.

Ta služba telegrafická jest tak napínavá, pak to rozdílení přídělů a menáže! Ó, jak těžce se pracuje s hladovějícími! Cítím, že mě den ze dne ubývají síly. Jím přece jen to samé co ostatní mužstvo a jsem ještě sláb po nemoci. Ó, jak bych se již rád jednou zbavil toho pohledu na otrhané, bledé, špinavé ubožáky, hledající v zakouřeném baráku při nuzném kahánku vši!

Ale ta touha po domově v nás sílí, udržuje a mírní. Míru příznivé telegrafické zprávy přicházejí denně a očekáváme stále ještě příznivější.

V noci podnikli Italové útok, kterýž byl za ničivé palby z děl a strojních pušek za mírných ztrát odražen. Zato na Brentě řádí tuhé boje.

Dne 25. 10.

Po celonočním rozčílení nastal klidný mlhavý den. Spíme.

Dne 26. 10.

Dnes v noci zase útok silnější prvého a trvající do pozdní hodiny ranní. Tento skončil se zdarem. Naše pluky zajaly dokonce 21 Italů. Ztráty přitom byly nepatrné.

Žasnu nad vytrvalostí našich ubohých vojínů! Ale tyto výpady u nás a tuhé boje na Brentě a Piavě nemůžeme nijak srovnati s mírovými depešemi. Jak tomu máme vlastně rozuměti? Hoši se smějí – posílá nám prý strýček Wilson těch 14 bodů – když ojedinělé střely rychle za sebou explodují⁴⁸!

Dne 28. 10.

Skončili pršky. Dnes zabýváme se konečně trošku svojí zanedbanou toaletou. Velitel nadporučík odjel do nemocnice.

V noci vzali jsme naši nejpřednější bitevní čáru až za rokli Assa zvanou do nových zimních zákopů zpět. Vše dělo se tiše, bez vědomí nepřítele.

Jen zpočátku, hned při započnutí akce po půlnoci, přepadl nás nepřítel silnou palbou z děl, kulometů a vrhačů min, ale neútočil. Střílel asi hodinu na zdař Bůh.

Dne 31. 10.

Vzdor mírovým zprávám mluví se stále o nebezpečí útoku. Situace jest velmi nejasná. Nikdo neví nic přesného. Důstojníci sami krčí rameny. Podle všeho budeme asi ustupovati, neboť jest rozkázáno svinovat drát až na nejpotřebnější linie. Něco se hovoří o klidu zbraní, ale chvílemi živá střelba přesvědčuje nás o opaku.

Dne 1. 11.

Ústup!

Balíme věci a snášíme z lesa k cestě. Na Piavě a Brentě veliký průlom fronty. V noci za nemalého zmatku a marného čekání na vozy, spěšně opouštíme Cima di Rotzo. Nejcennější aparáty neseme v rukou, ostatní zůstalo napospas nepříteli.

Až po Campo Vecchio cesta volná, liduprázdná; blízko za námi je slyšet výstřely pušek. Byly to již ustupující stráže. Ostatní oddíly byly dávno před námi.

Udýchaní nesením těžkých břemen odpočíváme u hořící automobilové dílny a čekáme na nějaký povoz. Sám s poručíkem nesu padesátikilovou bednu (Segment).

Konečně jela kolem klusem jedna kompletní baterie. Velitel dovolil nám naložiti věci na nejzadnější vůz.

Campo Rosatto, Mandrielle – všechno v plamenech. Nevěřím svým očím! Za úsvitu přijíždíme do Vezzeny. Zde nás čeká nejzajímavější divadlo. Vojáci útočili na velké skladiště a zásobárny, násilím otevřeli vchody a hrozně zde řádili! Po kolena v mouce stojíce hledali ještě něco lepšího. Silnice byla vozatajstvem tak zacpána, že jsme zůstali stát.

Využil jsem příležitosti, zdělal aparáty na vhodné místo, postavil stráž a snášel mouku, marmeládu, cukr a jiné věci, o kterých jsme dávno mysleli, že již vůbec neexistují! Pak jsme naložili vše na malou karettu a projeli šťastně hustým proudem vozatajstva do určeného ležení Rivetta. Bylo to místo určené pro scházení se, tedy pro sraz naší rozptýlené brigády.

Co divného – proč nepřítel nestřílí do hustých mas vojska? Proč nelítají italští letci? Žádný neví co se děje. Tento ústup podobá se útěku na ruské frontě v roce 1914.

Odpoledne odjeli jsme z Rivetta na Monte Rovere a spali v opuštěném „Soldatenheime“. Večeřeli jsme dobrý moučník ze sušeného těsta na cínových talířích, užívajíce pěkných příborů. To vše zde zůstalo v důstojnických kuchyních ležeti.

Chtěl jsem ještě dovésti mouku a cukr, ale nebylo to více možné. Skladiště bylo obklopeno strážemi. U vchodu ležely již tři mrtvoly s prostřelenými hlavami. Pak byly všechny zásoby pro nedostatek času k jejich odvozu a silný tlak nepřítele zapáleny a vyhozeny do vzduchu! Starý systém rakouského válečnictví! Snad již poslední skutek. Z hořících plamenů vytahovali pomocí tyčí z fronty prchající vojíni konzervy, cukr atd.

S nepořízenou jsem se vrátil zpět. Jen tabáku pro tatíčka jsem si nahledal. Následoval tvrdý spánek.

Dne 3. 11.

Ráno, sotva otevírám oči, zaburácí radostné výkřiky a hoši bosí křepčí a tančí po mokré dlažbě. Dvě slova mne vysvětlila vše! Klid zbraní! Tedy přece náležím mezi ty, pro něž kulka nebyla ulitá!

Za půl hodiny na to jsme dostali rozkaz ihned odjeti – Angličané jsou prý nám v patách! Co se to vlastně děje?

Utíkáme přes Gaspari – Chiesu směrem na městečko Caldonazzo. Cesty plné vozatajstva, tlačenice, křik, nadávky…

Po cestě leží rozbitá auta, pytle mouky, mrtvé koně, cukr, mýdlo – kdo nemůže unésti, co nabral, musí to zkrátka zahoditi.

Poručík nařídil nabíti zbraně a připraviti se na obranu. Nabil jsem si též svou bouchačku, ale nevěřil jsem, že z ní budu střílet. Já už jsem měl tento pocit hned v prvý den války, když jsem svůj revolver poprvé nabíjel.

Konečně sjeli jsme z kopce do údolíčka. Nyní nastalo osudné překvapení! Z jedné strany nám přišla vstříc anglická pěchota, z druhé totéž, zezadu auto s italským generálním štábem.

Poručík velel odevzdat zbraně. Udělal jsem to velmi rád. Co také s tím klackem? Doufám, že jsem jej měl dnes naposled v rukou.

Angličané nesbírali zbraně na hromadu – házeli ty naše bouchačky jednoduše do kolem tekoucí strouhy. Civilisté měli právo vzít si naše zásoby z vozů. Přál jsem to těm ubohým lidem. Zažili hladu dost a dost zde v horách při frontě i s námi. Pak vypřáhli naše koně. I naši krávu „Mári“ nám s úsměvem odvedli.

Hned na to jelo kolem anglické dělostřelectvo tažené krásnými silnými koňmi. Nestáli jsme zde dlouho. Uchýlili jsme se s poručíkem a asi čtyřicítkou mužů do stranou stojící kůlny a odnesli jsme si tam něco zásob.

Více se o nás nikdo nestaral. Máme utíkati? Kam? Cesty jsou uzavřeny a přes hory? Zde to není tak lehké. Zůstali jsme raději pohromadě a doufáme na brzké propuštění.

Ráno jsme jásali – odpoledne jsme zajatci! Osud.

Dne 4. 11.

Spali jsme dobře ve zděné stodole na hoblovačkách. Ráno probudil nás hluk. Kolem se utábořila italská pěchota. Celé pluky zde leží, všude křik a hluk. V kuchyních vaří italské národní jídlo – makarony s omáčkou z rajských jablíček.

Náš poručík hovoří s italskými důstojníky lámanou francouzštinou, ale nejde mu to. Žádný se zde o nás nestará. Nějaké zásoby jsme si uschovali a připravujeme si tedy nerušeně oběd.

Odpoledne jel kolem italský generál, zastavil uprostřed vojenského tábora a oznamoval klid zbraní.

Následovaly výkřiky: „Evive Italia!“⁴⁹ Vojáci křepčili a tančili radostí, skákali jako děti, podávali nám ruce! Brzy na to zahrála vojenská kapela.

Zahrčelo kolem několik aut ozdobených italskými trikolorami. Vše jest slavnostně naladěno.

Poručík nás dnes opustil. Šel do zajateckého tábora.

Klid zbraní!

Tak dlouho očekávaný okamžik se dostavil! Umlkla děla – oněměly strojní pušky! Lidstvu trpícímu spadl kámen ze srdce; zesílila naděje na šťastné shledání v drahé domovině.

Musím se přiznati, že jsem dnes plakal radostí – když zazněly zvuky vojenské kapely. Jen při vzpomínce na padlého bratra jsem vystřízlivěl a neméně mne bolí smutná skutečnost, že jsem zajatcem!

Nyní, kdy vše jásá, zahazuje smrtelný nástroj a utíká se v kruh drahé rodiny, musím zde dřepěti – budou mne voditi pod bajonetem jako zločince. Nic to!

Nevraždí se více! Tento tragický ústup přinesl nám klid zbraní a svobodu porobených národů! Rakousko kleslo – viděl jsem jeho pád i jeho smrt!

My doufáme v to nejlepší a čekáme s jistotou, že nás náš národ brzy vykoupí z nepříjemného zajetí a přijme zase ve svou teplou náruč!

Dnes jsme veselí. Zpíváme při ohni slovácké písně a vaříme silnou kávu k večeři. Velmi mne rmoutí, že jsem zde zůstal já telegrafista úplně sám a nikdo jiný ze starých druhů. Dosti sice známých, ale žádný ten „starý kamarád“. Poslední prchli o půl hodiny dříve a nechali mne na holičkách. Ale jistě též nevyvázli, neboť nás nepřítel mistrně zaskočil. Včera ráno byl již v Trientu – co zatím naše pluky měly obsazenu zadní bitevní linii!

Bylo to pro nás nádherné překvapení, když jsme slezli z kopců dolů!

Dne 7. 11.

Obdivuhodné! Jsme dosud v naší stodole, žádný se o nás nestará ani nás nestřeží. Bohužel docházejí zásoby, ne mě sice, ale jiným, jimž bylo obtížné nésti trochu mouky nebo cukru.

Šel jsem tedy do nedalekého zajateckého ležení něco vyfasovat, ale běda! Nevzal jsem sebou batoh a stráže mne nechtěly pustit zpět. Konečně jeden Slovinec, jenž uměl italsky, mne vysvobodil. Italský šikovatel šel se mnou a vytáhnul nás z boudy ven. Jsme ve velkém zajateckém táboře. Stavíme si boudy z plachet na noc.

Zajatecký tábor.

Viděl jsem již mnoho v této prokleté válce, vím, jak dalece se dovede člověk zapomenouti a klesnouti pod zvíře, ale toto vše nebylo ještě nic proti tomu, co vidím zde! Kdo nevěří, že existují lidé – tvorové Boží, jež horší jsou než hovádka – nechť si prohlédne náš zajatecký tábor! Jest to velká louka, středem teče potůček; stojí zde mnoho velkých dřevěných skladišť, zásoby dřeva, zkrátka všemožný materiál válečný pro celou zdejší frontu.

Samo sebou se rozumí, že zde vládla dříve přísná disciplína a pořádek; ale běda! Jak vyhlíží to vše nyní! Ani bych nevěřil, jak silně vyvinutý je smysl pro ničení a rozbíjení u mnohých jednotlivců! Sta beden skla, hřebíků, aparátů a jiného cenného zboží leží zde smíšeno s hnojem a trusem lidským…

To jest vše dílo dvou, tří dnů. Vojáci stavěli si boudy a rozbíjeli i zbytečně vše co se dalo! Šlape se zde po spoustách toho, čeho v zázemí tak málo. Každá minuta pohltí zde těžké sumy.

Vojáci ukojují svou potřebu kolem svých stanů a bud, ba i do potůčku z něhož se pije voda!

Na mnohých místech tábora jest zápach naprosto nesnesitelný. Večer hoří zde tisíce ohňů a ohníčků – za otop slouží většinou předměty drahé, cenné, jež mění se v několika minutách v trochu popela.

Italové vrhají rakety a zpívají. Není nám do zpěvu. Proklínáme to zajetí. Doufejme, že nás brzy pošlou dále.

Dne 8. 11.

Dnes ráno jsme si ještě uvařili kávu a pak dostali rozkaz opustit toto ležení. Rakouský lékař s několika italskými důstojníky prohlédli si tábor a uznali za neobyvatelný!

Několik dní ještě a vypukl by tyfus⁵⁰. Po poledni se tábor vyprazdňoval.

Každému šikovateli svěřeno velení nad sto lidmi, pro něž dostal hned masové konzervy a suchary. Pak byl poslán každý oddíl v doprovodu stráží směrem přes údolí Astico do Verony.

Obdržel jsem též 100 lidí různých národností, ale nejvíce Čechů. Ovšem, že jsem si své známé od brigády ponechal u sebe. Pro nás už neměli konzervy; zavedli nás stranou do koňských dřevěných stájí. Zde asi zůstaneme. Jest nás celkem přes 1 000 mužů. Jsme určeni k dezinfekci starého tábora.

Jsem rád, že nemusíme pěšky přes ty hory. Možná, že později pojedeme vlakem. Nejošklivější bylo, to děsné okrádání zajatců při opouštění starého tábora.

Důstojníci italští ani brvou nehnuli a klidně přihlíželi, jak jejich vojáci nás obírali o hodinky, prsteny, nože, břitvy i peníze! Velmi smutný fakt!

Bohudík, zůstal jsem i tentokráte ušetřen. Přítel N. oplakával svůj drahý snubní prsten a hodinky. Jiný zase své dlouho a těžce střádané úspory peněžní.

Máme asi ty smutné dozvuky války před sebou. Co bude dále?

Dne 10. 11.

Krádeže přestaly. Máme nyní italského nadporučíka jako velitele tábora a lékaře Čechoslováka. Angličané odjíždějí do zázemí. Tito udělali na nás mnohem lepší dojem než Italové.

Denně chodí má „gruppa“ na práci „pod bajonetem“. Většinou čištění a pořádek na nádraží. Práce jest zde pro 100 mužů na celý rok. Strava jest dosud dobrá, výživná. Bude-li tak i dále, tak to v tom zajetí vydržíme. Dnes jsem odevzdal do kanceláře spoustu dopisnic – obdrží-li je naši drazí, toť otázka! Dny krásné, ale noci mrazivé.

Dne 11. 11.

Dnes pracujeme jen dopoledne. V Trientu oslavují příjezd italského krále. Ještě jednou slyšíme kanonádu, snad již naposled.

Cítíme se tyto dny dosti spokojení. Vojáci italští nesmí k nám do ležení. Mimo tábor při práci žádají naše metály a vyměňují za chléb. Krást už nesmí!

Maďarům v sousedním táboře se vede mnohem hůře; trpí se zde i různé přestupky strážců.

Dne 12. 11.

Krásný den. Pokračuje se v dezinfekci; stříká se vápnem, zametá atd. V nemocnici umírají zajatci i Italové na břišní tyfus.

Bylo by potřeba důkladné koupele; mnozí ze zajatců jsou hrozně špinaví a úplně zavšivení. Ovšemže největším viníkem jest zde nedostatek prádla, lenost a nedbalost. Hlásili se mnozí z nás k Čechoslovákům, ale na naši prosbu nebyl brán zřetel. My čeští zajatci označujeme svou národnost červenobílou stužkou nebo kokardou na čepici.

Bohužel, někteří z českých kolegů mají stále plné ústa pomsty a dráždí zajatce německé – protiví se mně to, nemohu to vidět, když si takoví chuďasové, osudem stejně zlým postižení – ještě více ztrpčují ten bídný život v zajetí! Ovšemže to rozumní hoši nedělají, ba spíše ty křiklouny napomínají!

Večery jsou krásné. Italové vrhají barevné světelné rakety; často hrávají kopanou – kupodivu, důstojnictvo s mužstvem dohromady.

Dne 16. 11.

Dnes jsem byl představen svému novému veliteli. Sottutenente⁵¹ Tonzoli se jmenuje. Zavádí disciplínu. Mladý ještě člověk, modrooký, nezdá se ani býti Italem.

Každá gruppa dostala důstojníka.

Ale strava naše se v tyto dny velice zhoršila. Nedostáváme ani třetinu toho, co nám dávali Angličané. Koňské maso, řídká rýžová polévka bez příprav a tuku a několik dekagramů chleba – toť vše co dostáváme.

Snídaně není vůbec žádné.

Nutno zapomenout i na to černé kafíčko – třeba to byla jen voda – přece jsem jej tak rád pil.

Zajatci začínají být nespokojení, jest slyšet i mnohé zlostné bouřlivé slovo. Jakýž div!? Zdvojnásobili stráže.

Noci jsou mrazivé. Spíme v dřevěných, velmi „vzdušných“ barácích na vlhké zemi, což ovšem našemu zdraví neprospívá. Každodenně odnášejí několik mužů svíjejících se v horečce do blízké nemocnice.

Včera dovedli italští četníci celý houf civilistů, zdejších italských občanů i starých mužů, z nichž mnozí nikdy ani nesloužili – k nám do ležení. Sebrali je všechny v kostele, ve svátečních šatech a zahnali je bez pardonu do našich zavšivených baráků.

„Jest to první skutek té velké, do světa hlásané svobody?“, slyšel jsem z úst mnohých, jež znali německy. Myslím, že se zde jedná o pořádek a zjištění totožnosti.

Dnes obléhají ženy těchto civilistů náš tábor a přes drát podávají svým mužům potraviny a přikrývky.

Dne 18. 11.

Mrzne. Máme dnes prohlídku zavazadel. Hledají zbraně. Neberou nám ale nic, neboť nic nemáme. Dnes do rána octly se na našich barácích velké plakáty představující Wilsona zásobujícího hladové národy chlebem. Pak ještě jiné menší s nápisy: „Sláva svobodě! Sláva Itálii!“

Velmi pěkný obraz skýtají tři naši zajatci za trest ke stromu uvázáni – majíce za sebou tyto malebné plakáty jako pozadí!

Byl nám přidělen tlumočník; mluví plynně německy a italsky a pochází z Terstu. Konečně můžeme tu a tam vyslovit svou prosbu nebo stížnost.

Dne 21. 11.

Velitel ležení nechal si všechny šikovatele předvésti k sobě. Vysvětlil nám situaci, líčil nepokoje u nás a v Německu, dále žádal od nás, abychom jej podporovali v udržování disciplíny mezi zajatci. Těžká úloha, když žaludek hladem bude!

Dnes začínáme jísti koňské maso z těch ubohých rakouských zajatých koní. Mimo maličké porce tohoto několik dekagramů rýže a chleba tvoří vše, co denně dostáváme.

Nadporučík snaží se nám vysvětliti, že tímto nedostatkem není vinna italská vláda, nýbrž ohromná spousta zajatců a nezaopatřených obyvatel v obsazených územích, vracejících se do rozstřílených a zničených měst či vesnic. Snad bude později lépe.

Padesátý pěší pluk odchází a s ním i můj představený poručík. Nyní nás zde střeží jednatřicátý pěší pluk. Jsou to dílem siciliáni. Též nového poručíka mám – Sottutenente Sparapani Euriko – pravé dítě jihu!

Dne 24. 11.

Nastaly zlé časy. Mám tyto dny mnoho práce a zapisování; píši přesné seznamy zajatců. Hlad a nemoc konají neúprosně svou povinnost. Dnes zemřelo 9 mužů v nemocnici. Pobyt v přeplněných barácích jest velmi nezdravý.

Kdo má peníze kupuje si chléb ½ kg za 10 – 15 K od italských vojínů. Tito kupují ten samý za 50 – 60 h ve vojenské pekárně. Naše koruna ztratila ještě k tomu všemu 60 % své původní ceny. Všechno dáváme za chléb – metály, hodinky, břitvy, prsteny…

Mužstvo chodí denně na práci. Jest zde ohromné množství ukořistěného materiálu. Dnes přijel oddíl Čechoslováků na zdejší nádraží; vybrali množství děl střední ráže a odjeli se vším do Itálie. Vyprávěli, že jedou do uherského Slovácka dělat pořádek.

Naději na brzký mír a návrat do vlasti nám nezanechali.

Dne 27. 11.

Do hladových lidí těžko vtloukat disciplínu. Mám zde mnoho krajanů od třetího pěšího pluku a nechci si dělat nepřátele v zajetí, když to není nezbytně nutné. Předal jsem velení staršímu kolegovi. Jsem bez starostí.

Dne 28. 11.

Stěhujeme se do prostornějšího baráku. Jest zde ještě více zima, než v prvém bylo. Chřadnu.

Dne 30. 11.

Dnes nebere volání – „Sláva“ – žádného konce. Chystáme se na zítřejší odjezd do Milána na slavnost. Odtamtud prý pojedeme domů. Těšínská jablíčka?!

Dne 1. 12.

Vše přichystáno k odchodu – ale naneštěstí přišel nový rozkaz – zůstaneme zde dále pracovat. Přidali nám chleba a ráno budeme dostávat i kávu. Za to prodloužili pracovní dobu.

Dne 2. 12.

Chodíme na práci na celý den. Kotel s polévkou přivezou za námi. Musím se zase znovu zlobiti, přihlížím-li k té práci našich zajatců! Sbírají všechny odpadky jídel, hůře, jak to u nás dělali Rusové!

Jím to samé co druzí a mohu vždy přirovnat nynější stravu zajatců, co do množství ku stravě bojujícího rakouského vojína v poslední čas války. Proč se tedy tak ponižovat?

Dne 5. 12.

Strava se skutečně zlepšila, ale naděje na odchod pohřbena úplně.

Dne 7. 12.

Dnes zase nový rozkaz k odjezdu do Milána. Bereme jej tentokrát s rezervou!

Dne 11. 12.

Nevěříme již ani slova důstojníkům. Místo odjezdu zůstala nám jen smutná nálada. V Praze se prý odehrávají silné pouliční boje. Též na naší uherské Slovači teče krev. Zato zde musí konat Maďaři nejhrubší práci. Slíbili nám žold. Budu dostávat 50 centisimů denně.

Dne 12. 12.

Dnes jsme nakládali třiceticentimetrový hmoždíř na dráze. Perná práce!

Jsou zde nad očekávání silné mrazy. Skalisté hory kolkolem jsou bílé jako homole cukru a svírají malé údolíčko ze všech stran neúprosně ve svou ledovou náruč. Paprsky teplé touhy po domovině odrážejí se o jejich chladnou velebnost a vracejí se zpět do našich zkoušených o svobodu a radost okrádaných duší!

Dne 15. 12.

Co naši kluci všechno nesní!

Našli na nádraží soudek dexetrínu⁵² co se s ním lepí cedulky na pytle a bedny. Rozumovali všichni dlouho, co by to mohlo býti, až se jeden vytasil s velkolepou myšlenkou, že by to mohla být válečná káva.

Vaří si tedy kávu z dexetrínu. Jen když to má barvu, na vůni a chuti nezáleží! A chutná! Jak nás ten rakouský hlad naučil býti vynalézavými!

Dne 16. 12.

Dostal jsem žold: za deset dnů 5 lir. Rumuni a Poláci odjeli dnes do Padovy. Nám Čechoslovákům jen slibují. Též mzdu za práci dostali zajatci všech národností, pouze my Češi nikoli! My prý nejsme zajatci, jsme jejich bratři – nesmí nás vésti v záznamech jako pracovní síly, a proto máme nároky pouze na žold. Pracovat ale musíme. Vodí nás pod bajonetem bez rozdílu. Ani do blízkého obchodu si nesmíme jít něco koupit.

Chceme-li co koupiti, musíme si nechat přinést za trojnásobnou cenu a padesátiprocentní ztrátou na váze.

Nyní však víme, kdo příčinou jest našeho zostřeného vězení. Pan major – bývalý velitel trestnice pro zločince v Neapoli. Není divu, má to v krvi. Jméno jeho chci raději zapomenouti! Nechal zhustiti plot z ostnatého drátu.

Dne 17. 12.

Odevzdáváme rakouské peníze ku měnění na liry. Vystavují nám za to kvintace. Já jsem dal jen směšnou částku – nedůvěřuji již. Slovinci jeli dnes do Verony.

Dne 20. 12.

Těšíme se na svátky. Odpoledne prohlédli si četní důstojníci z Levika zdejší ukořistěné spousty zásob a střeliva. Pouze jeden uměl německy a oznámil nám, že brzy pojedeme my Češi na shromažďovací stanici do Milána.

Vánoce v zajetí!

Minul mrazivý den, stmívá se, z oblak sypou se těžké vločky sněhové. Jest to první sníh. Sedíme v našem bídném baráku, oddáni snům štědrovečerním. Na stromku září několik svíčkových opálků, větve maskovány vatou představující sníh. Toť celá ozdoba.

Zapěli jsme „Tichá noc“, ale není nám do smíchu, toužíme, sníme o zdupaném mládí!

Venku sněží; přes prkennou zeď baráku zaznívá k nám hlasité klení obcházejících stráží… Jaké to pocity! Což zůstaneme věčně otroky?

Přilepšenou nemáme žádnou. Rýžovou polévku jako obyčejně – bez jíšky a jakýchkoliv jiných příprav. Doma na nás vzpomínají rodiče, ženy, děti… a my nemůžeme ani oznámit, že žijeme, že jsme zdrávi, opětujíce v bolné touze jejich vzpomínky a vzdechy…

Jeden z kolegů snaží se nás rozveseliti. Nač prý brečet, nač se trápit? Bezděky sáhli jsme na poslední úspory a poslali italského vojína do městečka pro víno; odměnu si vzal sám. Jiného koupit nedostaneme, jen víno a drahou čokoládu.

Pili jsme, připíjeli na zdraví, ale požitek vína neminul se účinkem na slabý hladový žaludek.

Zpívali jsme a žertovali a až jsme ulehli, bylo mě do pláče a snad i mnohým jiným.

Ejhle, já starý voják, otužilec, po pěti letech války, čeho jsem se dopustil. Ale tak divně smutně mě nebylo už dávno – snad jen tehdy, když jsem obdržel jako hoch první dopis z domova.

Po smutné skutečnosti následoval ještě smutnější sen – viděl jsem ve snu svou ustaranou matku, byla tak slaboučká, šedivá a vetchá, že jsem se bál ji obejmouti, aby se nerozprchla jako vidina, jako pára…

Klesl jsem jako uštvaný marnotratný syn k jejím nohám a popustil uzdu skrytému bolu.

Dne 25. 12.

Dnes je mě dobře, volno. Dopoledne jedeme do kostela. Vedou nás tentokráte bez nasazených bodáků! Tichá mše za přítomnosti jen mála lidí. Nebyl jsem už devět měsíců v kostele.

Chtěli jsme si zazpívat po bohoslužbě v kostele „Kde domov můj“, ale nebylo nám dovoleno; zazpívali jsme si tedy až v baráku.

Dne 26. 12.

Jest ještě svátek, ale my jej nedržíme. Pracujeme na nádraží. Vozíme několik set sudů oleje ze sklepů na dráhu.

Jak jsem hrdý!

Jak jsem hrdý na svou krásnou domovinu – sám bych tomu ani nevěřil! Dnes právě naskytla se příležitost, abych zase mocně a znovu zatoužil po zlaté Moravě – po našem pestrém Slovácku!

Sešli jsme se při práci s několika hochy a děvčaty italskými, jež před několika týdny přijeli z Moravy, kdež našli útočiště před vlnou války a dle vyprávění byli přítomni oněch slavností při proklamaci mladé republiky. Slyšel jsem jen chválu…

Radostí zářily nám oči všem! Ta hrozná nejistota stran osudu mých drahých ztrácela se pomalu v růžovém jasu sladké naděje. Vše nutí zde člověka, aby toužil, celé okolí, ty ošumělé, neúhledné domy italské – tmavé, nepřívětivé, špinavé…

V duchu vidím ty naše čisté prostranné vesničky slovácké, malované chaloupky se zahrádkami před okny. A při vzpomínce na odbyté slavnosti, jichž jsem nebyl přítomen – zabolí mne srdce!

Zde mne vodí pod bajonetem a zatím v domovině oslavují svobodu. Představím-li si v duchu naše slovácké šohaje na opentlených koních a ta vyšňořená děvčata – tu připadá mě to celé zdejší okolí, ty italské vesnice, ty černé domy jako vězení – ba i ty velebné hory, jako neproniknutelná ledová hráz, dělící nás od našeho slováckého ráje!

Musím se přiznati, že jsem zase jednou někomu něco záviděl! – Těm italským uprchlíkům, jež bez jakéhokoliv zájmu a nadšení sledovati mohli naše národní slavnosti!

Dne 29. 12.

Napadlý sníh se rozpouští a mísí se s blátem ve špinavou masu. Jest nedělní klid; máme k obědu koňské. Kávu ráno nám zase přestali dávat.

Dne 31. 12.

Silvestrovský večer! Lejeme olovo, toho jest zde dost. Ulil jsem si kotvu. Co mě asi přinese nový rok? Hoši volají: „Letos jedeme!“ (totiž domů) Snad!

---