Bzenecké střípky

L. Reizenthalerová – Roháčová

 

„Bzenec nevyniká ani výstavností, ani lidnatostí. A přec něčím se může pochlubiti i před většími městy – svou polohou, svou prastarou lípou, svými dějinami a svými vinicemi. Poloha Bzence jest opravdu malebná, rozkládá se na úpatí jižních výběžků Chřibů z většiny révou, meruňkami, broskvemi, třešněmi porostlých, jež přecházejí v úrodná pole, rodící nejen obilí, ale hlavně zeleninu znamenité jakosti a hraničí s lesy Bzinkem a Dúbravou.“

Slovo autorky:

Sepsala jsem zde moje vzpomínky na mé mládí a tehdejší život v Bzenci, které chci věnovat svým synům, vnoučatům, pravnoučatům a přátelům, aby také oni viděli, jak se žilo a jak žil Bzenec v době před okupací Němci.

 

---

Píše se rok 1935

Nad bzeneckými vinohrady se rozprostřel ranní opar mlhy. Občas zašustí opadávající suché listí z ovocných stromů ve vinohradě pod Starým hradem. Hlásí se podzim o svoji vládu. Listí se zabarvuje dožluta a dočervena, je to nádherná podívaná. Rovněž tak pohled na hlavy révy vinné obtěžkané ojíněnými hrozny, se zabarvenými listy je krásný.

S rozbřeskem časného rána je slyšet z trati od Maršálků hrkot tragačů s prázdnými škopky. To bzenčané přijíždějí do svých vinohradů, aby sklidili celoroční úrodu. Těžce ověšené hlavy vinné révy slibují letos bohatou úrodu hroznů. Občas přeletí nad vinohrady hejno špačků, které někde v Horních horách vyplašili hotaři – ochránci vinic před těmito bezohlednými zloději. Větřík si občas pohrává s plechovkami od krému na boty zavěšenými na stromech, jako poplašné zařízení proti špačkům, kteří způsobují na vinicích velké škody.

Je podzim, ráno jako každé jiné a přesto má v sobě něco zvláštního – svátečního. Lidé se shromažďují v rodinné houfy, aby si vzájemně pomáhali a co nejrychleji sklidili úrodu z vinohradů. Již od 6. hodiny ranní přiváží bzenecká lokálky, jak ji lidově bzenčané nazývají „Kača“, pomocníky, kteří spěchají z nádraží, s plechovými kyblíky, sloužící jednak ke sběru hroznů, jednak pro výslužku hroznů za vykonanou práci.

Den před vyhlášením vinobraní se chystá doma pohoštění pro sběrače. Vytahují se z komor poslední polty špeku, nějaká ta klobása zbylá od zabíjačky, peče se domácí chléb a chystá máz dobrého bzeneckého vína, které se ještě uchovalo z minulé sklizně. Komu se však neuchovalo, bude popíjet rybízák nebo višňák. Ty však po několika skleničkách pěkně stoupají do hlavy a to je pak řečí jako v parlamentu. Tyto rodinné události skýtají velkolepou podívanou a zážitky pro návštěvníky z města, kteří proto rádi přijíždějí pomoci příbuzným a známým.

Cestou pod hřbitovem je vidět bzenecké hospodáře v nažehlených modrých zástěrách, s fajfkou v koutku úst, jak pečlivě přihlížejí řádek pečlivě vydrhnutých beček přichystaných na mošt. Vchody do sklepů jsou otevřeny dokořán, všude je rušno. Staří hospodáři poučují mladé, aby dobře vydrhli lis, nezapomněli na mlýnek na hrozny, zda je ta či ona bečka dobře zabedněná, zda ji nezapomněli zasířit.

Vinobraní se také stává velkým zážitkem pro děti, které si nenechají nic ujít a tak po prvním zakokrhání kohouta vstávají. Jak by také ne, když se tolik událostí a řečí sejde. Vypráví se, kterému strýčkovi se narodila Anička, jak Jeník povyrostl, jak sousedova Máňa musela mít svatbu v 7. hodin ráno, aby jí lidé neviděli, neboť byla již na rozsypání. Vinohradem zaznívá veselý smích a hlasy, které si mají toho tolik vyprávět. Řežou se hrozny a dávají se do plechových kýblů a dřevěných putýnek. Také nožíky musí být dobře nabroušené, aby práce šla pěkně od ruky. O 9. hodině ranní je práce již v plném proudu. Začíná se řezat od vrchu vinohradu. Hospodář vydává pokyny, aby se hlava dobře ořezala, aby na ní nic nezbylo a děcka za 2 dny „nezbůňaly po ostrlíze“ a nešlapaly zbytečně po vinohradě. Nařezané hrozny se sypou do dřevěných putýnek s popruhy, které se na zádech vynášejí na okraj vinohradu. Tam se sypou do kádí a ty se pak odváží na vozech ke sklepům. U sklizně z menších vinohradů se sypou do dřevěných škopků a ty se pak na tragačích odváží rovněž do sklepů. Během dne je tak slyšet hrkot škopků a tragačů až do večera. Také Staňa Otépka, kluk jak hora, časně zrána, vyzbrojen tragačem se škopkem, ujíždí směrem od Baráků do Horních hor. Kluci mu závidí, že zná každou zmolu pod vinohrady, každý pelech zajíců, ví kde je hodně bažantů, kde má liška noru. Občas mezi kluky dochází k bitvám Baráky proti Hornímu rynku /náměstí/.

Ve 12. hodin, kdy se na bzeneckém kostele ozve zvon, oznamující poledne, práce se ve vinohradě přeruší, hospodyně rozprostře na zem travnici a podává se oběd. To, co se v komoře našlo, domácí chléb nádherně vonící. Hospodyně rozbaluje zelný list od křenu, ve kterém je zabalen váleček dobrého domácího másla, maže je dětem na chleba, dospělí pokrajují špek a klobásy. Popíjí se víno, všude je veselo, vypráví se různé příhody a odhaduje se sebraná úroda, zda jí bude více než 5 metráků, zda na Portugal bude stačit „dvojka“. Jiný hospodář vypráví jak Jenda Bezchleba má pěkně vylíčený sklep a nazeleno natřené obruče u beček. Zkrátka den utíká jako voda a práce ve vinohradě je skončena.

Druhý den práce pokračuje ve sklepích. Hrozny se drtí, odzrňují a lisují. Je to převážně práce hospodářů. Ti se kasají, jeden před druhým, kolik nalisovali a kolik hrozny měly cukernatosti. Při tom popíjejí a tak si přijde na své i veselá písnička. Vždyť je vinobraní, které je jen jednou do roka a letošní se zvlášť vydařilo. Je málo před půlnocí a ve sklepích je stále ještě rušno jako v úle. Ochutnává se mošt, přímo od lisu, a posuzuje se zda, a kolik bude třeba přicukřit. Všichni jsou ve veselé náladě, přesto že je každý utahaný od práce a necítí si záda od nošení velkých dřevěných puten, které museli nesčíslněkrát snášet ze svahů vinohradů. V sudech, naplněných sladkým moštem, to vesele bublá. Ze sklepů jsou slyšet písně plynoucí půlnočním tichem. Hospodáři mají příležitost přicházet denně do sklípků kontrolovat a hlídat burčák. Někdy zapomenou, že burčák čistí krev, ale špiní kalhoty a tak se také stane, že po větším jeho koštování nestačí doběhnout do „kadibudky“ a pak jsou kalhoty pěkně zabarvené dohněda.

Po těchto událostech přicházejí další všední dny, dny plné práce. Odchází se na pole, odkud se sklízí zelenina, která musí být pod střechou, než přijdou první mrazy. Je to hlavní obživa tohoto regionu. Zeleninu bzenčané odváží na trhy, jak v místě, tak do okolních i vzdálenějších měst. Zeleninu, pěkně očištěnou, napakují do pytlů, naloží na tragače a hajdy přes les /Dúbravu/ na trh do Hodonína. To se musí vstávat časně ráno, třeba i ve dvě hodiny v noci, aby se vše stihlo. Často se také stane, že se ve sklípku, při písničce, zdrží trochu déle a pak se jede na trh rovnou. Není divu, že se pak místo v Hodoníně ocitnou v Uh. Hradišti. Tyto cesty často doprovází písnička, která ještě v uších zaznívá od večerního veselí: „Holka rozmilá, proč jsi nechtěla bzenčana milovat, holka rozmilá, proč jsi nechtěla bzenčana mít. Bzenčan má mrkvičku, petržel, ředkvičku, tragač před sebů, mele prdelů, až k Hradišťu“. O bzeneckou zeleninu je ve městech velký zájem, ale někdy se také stane, že pro velkou konkurenci na tržišti, musí tuto prodat hodně lacino, pod cenou, aby ji nemusel pro takovou dálku vést na tragači nazpět domů. Soused Staněk, z Horního náměstí, měl koníka, vstával o půlnoci a zapřahal. Vydával se na tři dny na cestu až do Vídně na trh se zeleninou. Jel přes les směrem na Rohatec a Hodonín. Domů se vracel, až všechnu zeleninu prodal. Byla to těžká obživa tohoto kraje a těžce vydělaná koruna.

Přesto jsou zdejší lidé dobrosrdeční a mají radost z dobře vykonané práce. Bzenčané hlavně pěstovali okurky. V době sklizně se konaly na náměstí velké okurkové trhy. Okurky vykupovali ve velkém množství místní majitelé konzervárenských podniků. Byly to zejména firmy Königstein, Glaser, Sommer, Kimner, Munk, což byly firmy židovské, Rýpal a Černín křesťanské. Židé, kteří drželi obchody ve městě, byli zámožní.

Tak například rodina Königsteinova měla na náměstí velký jednopatrový dům s konzervárnou okurek a zeleniny. Byli to tři bratři: Hugo, Oskar a Kárl /Karel/, každý vážil kolem 150 kg. Obzvláště vynikala postava Huga, který sedával na lavičce před domem, vystrojen do bílých režných kalhot. Přes velké břicho měl široký černý pás z listru, na kterém visel zlatý řetěz s hodinkami, lidově zvanými „cibule“. Kabát měl z tmavě modrého listru. Stále se usmívající povolával na kolemjdoucí, které oslovoval „ovečko“. Jeho třípatrový podbradek a velká nadváha mu nedovolovala velký pohyb, proto obchody sjednával přímo na lavici před domem.

Jednalo se hlavně o koupi vykrmených hus, kačen, slepic a domácího másla, neboť rodina spotřebovala tohoto zboží značné množství. Hugo proto často prohlašoval: „Ta kačena, ten blbý fták, jedna k obědu málo a dvě už moc“. Nebylo proto ani divu když se k obědu peklo až 6 kačen. Sádlo z kačen a husí se slévalo do dřevěných bečiček, které se pak používalo k vaření. Židé nepoužívali vůbec vepřové sádlo, jen drůbeží a máslo. K večeři, když moje babička, která byla v této rodině kuchařkou, dělala topinky, bratři měli u sebe misku plnou husího sádla, v kterém si topinky namáčeli. Nebylo proto potom ani divu, že dosahovali tak vysoké váhy. Usmívající se Hugo byl bzeneckou figurkou, kterou nebylo možno přehlédnout. Tradují se o něm různé legrační příhody. Jednou když jel se svým účetním panem Kuchařem vlakem do Brna sjednávat obchody, přisedla si k nim do kupé mladá dáma. Během jízdy ji však nešťastnou náhodou upadl navoněný kapesníček a to přímo do klína naproti sedícímu Hugovi. Účetní ho posunkem upozornil na tuto okolnost, avšak Hugo, v domnění, že mu čouhá z kalhot šňůrka od spodňáků, rychle kapesníček zastrčil do rozporku. Přes jeho veliké břicho neviděl, že se jedná o kapesník. Mladá dáma celá zčervenala až po uši, vyběhla z kupé ven a Hugo se nevinně ptal účetního, co že se jí stalo? Když mu to účetní vysvětlil tak odpověděl: „A to jsem si říkal, co to tady tak pěkně voní“. Další příhoda se udála z jara, když Hugo nakázal svým zaměstnancům, aby šli vysázet na pole brambory. Lidé však z poloviny brambor utišili hlad svých rodin a jenom zbytek vysázeli na pole. Po čase se Hugo ptal, zda brambory už vylezly. Zaměstnanci se vymlouvali, že je na poli sežrali drátovci. Hugo se velmi rozčílil a nařídil kočímu Janštovi, aby ihned zapřáhl bryčku, sehnal zaměstnance s palicemi, že pojedou na pole všechny ty „dráteníky“ pobít, že je tam nechce. Na náměstí v zatáčce práskl kočí bičem, a když ujel kousek cesty, uslyšel velký řev a volání: „Janšta počkat, já se nevezu!“. Kočí se ohlédl a zjistil, že jak práskl bičem a koně se vzepřely, košatina se s Hugem utrhla z bryčky a on seděl v plné parádě na silnici. Sám se pro velkou tloušťku postavit nemohl, tak mu museli pomoci. Tak skončil neblahý hon na drátovce.

Rodina si pořídila ve svém domě novou koupelnu, s velkým zrcadlem až po zem. Hugo byl s koupelnou velmi spokojen a ve svém nadšení chtěl si ji jako první vyzkoušet. Když mu služební po koupeli pomáhali z vany ven a postavili ho před zrcadlo, s údivem Hugo vykřikl: „Servus kamarád, tebe jsem už tak dlouho neviděl!“ Nebylo divu, že přes tak velké břicho na své přirození nemohl dohlédnout. V pondělí býval u Königsteinů vždy den velkého prádla. Po vyprání prádla natáhla služebná Róza šňůry na sušení a zachytila je, kde se dalo, tu na hřebík či skobu, tu na pant u záchodu. Prádlo bylo rozvěšeno po celém dvoře. Není divu, když jedna košile měřila v šířce přes jeden metr. Konečně si služebná oddychla po lopotné práci, když v tom ve zděšení uslyšela velké vzdechy a úporné volání: „Rózo, Rózo“. Když vyběhla na nádvoří, uviděla, jak se Oskar marně dobývá do záchodu. Na pantě totiž byla také zavěšena ta nešťastná šňůra. V tom Oskar vytáhl z kapsy nožík a napíná se, aby tuto překážku odřezal, ale ouva, v tom napnutí se to právě stalo – kalhoty byly plné. S povzdechem, ale s úlevou, zaznělo dvorem: „Róza, ich šon fertik!“ Prádlo samozřejmě popadalo ze šňůr na zem, Róza šla do mdlob a mohla prát znovu. Po rodinné dohodě, aby majetek zůstal v rodině, oženili Huga se sestřenicí. Byla to sice dáma inteligentní, ale tyto rodinné vztahy se pro manželství někdy nevyplácí. Prvorozený syn Karel byl tudíž docela normální, ale druhé dítě – dcera, která se jmenovala Lola, byla retardovaná. Podobou byla celý Hugo s třemi bradami, v patnácti letech s váhou přes 100 kg. Měla proto svoji vychovatelku Mici, která ji doprovázela na každém kroku. Když jí bylo kolem šestnácti let, začali se jí líbit vojáci, kteří denně pochodovali v šikách přes náměstí. Lólinka začala doma stávkovat s jídlem. Nevěděli co se s ní děje a lákali ji na čokoládu. Ta se ale velmi rozčílila a křičela ze všech sil: „Já nechcu čokoládu, já chcu lapa /chlapa/!“ Byla to rodinka k pohledání, ale přesto dávala mnoha lidem ze Bzence a okolí zaměstnání, o které byla v tuto dobu velká nouze.

Také židovská rodina E. Fürsta byla velmi zámožná. Vlastnila za nádražím rafinerii lihu a octárnu. Jejich kvalita octa byla známa široko daleko. Nad parkem na Horním náměstí vlastnili velký dům, z kterého mladý pán každé ráno vyjížděl na koni do octárny. Byl to člověk menšího vzrůstu, málomluvný. Nám dětem se líbil jeho vypulírovaný kůň a ostruhy na jeho botách. Dům byl obestřen tajemstvím, neb mimo služebnictva se nikdo do domu nedostal. Tento mladý pán se pak oženil s paní učitelkou Gavandovou, byla křesťanka, velmi hezkého vzhledu.

Bzenec bylo živé město, plné událostí. Každý den chodili vojáci v šikách a zpívali pochodové písně. V tuto dobu v kasárnách na Olšovské ulici sloužili dragouni. V památný den vyhlášení republiky 28. října se pořádaly na náměstí vojenské přehlídky. Byla to velkolepá podívaná. Koně byli vykartáčováni do vzorů, leskli se jim hřívy a ocasy. Na koních seděli vystrojení vojáci v uniformách, na rukou bílé rukavičky, u boku šavle na nohou naleštěné holínky s ostruhami. S koňmi předváděli různé cviky. Po celém náměstí stály školní děti s praporky, kterými vojákům mávaly. Náměstí bylo plné lidí, nikdo v ten den nezůstal doma. Z nich vyzařovala národní hrdost, vážili si samostatnosti mladé republiky. Pohled na vyzdobené domy státními prapory, s portréty prvního prezidenta T. G. Masaryka – Osvoboditele, byl dojímavý. Ani jeden dům nebyl bez výzdoby. Nikdo to lidem nenařizoval, sami v sobě cítili vlastenectví. Vojáci měli také svoji kapelu, která 28. října vyhrávala již od rána na náměstí. Také každou neděli pořádali vojáci koncerty v parku před budovou kasáren.

Bývalý starosta města pan Leopold Skála, majitel vinic a zakladatel Vinařského družstva, vybudoval v městě koupaliště, na kterém se scházela bzenecká mládež. Na tuto dobu to byl areál docela pěkně zařízený. Na polovině koupaliště se lodičkovalo, na druhé polovině bylo koupaliště pro plavce i neplavce. Byly tam 2 společné kabiny, zvlášť pro ženy a muže, a spousta samostatných dřevěných kabinek. Koupaliště mělo také bufet zásobený pitím a pamlsky. V neděli odpoledne tam vyhrávala místní dechová hudba. Školní mládež měla možnost přes prázdniny si užívat sluníčka. Rovněž sem přijížděly děti i z okolních vesnic na kolech, aby si za 1 Kč koupaliště užily.

Město Bzenec bylo spádové, do kterého se sjížděli lidé z celého okolí a to jak prodávající tak kupující. Tržiště bylo přímo na náměstí. Trhy se pořádaly dvakrát do týdne. Prodávala se zelenina, drůbež, zemědělské produkty, od čerstvých vajec, másla, smetany, medu, ořechů až po jiné dobroty. Máslo se prodávalo stočené do ruliček, zabalené do křenového listu, nebo vytvarované v dřevěných formách s různými vzory a květy. Hospodyně při nákupu používaly malé kávové lžičky k ochutnání, zda máslo je skutečně čerstvé. Při výrobě másla se používaly máselnice. Byly to dřevěné bečičky, uvnitř s kovovou konstrukcí a klikou, kterou se otáčelo a tak se máslo, jak se lidově říkalo „stloukalo“.

Na jaře se pořádaly semenné trhy, na kterých se prodávaly semena různých druhů. Několikrát do roka se zde pořádaly velké jarmarky. To se sem sjížděli obchodníci z celého širokého okolí. Do poloviny náměstí byly rozestavěny stánky, jak se jim říkalo „búdy“, ve kterých se prodávalo rozmanité zboží. Růžence do kostela, modlitební knížky, sošky a obrazy svatých, vázy na květiny, různé bižuterie, náramky na ruky /říkalo se tomu brazlety/, kočka v pytli /to byly papírové ruličky, do kterých byly vloženy různé perličky, prstýnky, brože/, vše bylo dobře zabaleno. Rozbalit se mohly ruličky až po zaplacení 0,50 Kč. Dětem toto překvapení dělalo velkou radost. V některých stáncích se prodávalo oblečení. Většinou šaty a zástěry pro dospělé i děti. Místním výrobcem tohoto oblečení byl pan Pařízek se svojí rodinou. V „búdách“ s cukrovím se prodával turecký med, který prodejce odsekával velkou sekerou, oblečen jako Turek v bílé zástěře, na hlavě s originální červenou tureckou čepicí s velkým černým střapcem. Jeho pokřik: „turecký med“ překřikoval další prodejce oříškové a hořké čokolády. Kupující přivolával pokřikem: „Pro Frantíka, pro Pepíka, pro tatínka“ a stále přidával jednu čokoládu na druhou, až z toho byla pyramida za celou pětikorunu. Hluku na jarmarku bylo tolik, až v uších zaléhalo, každý se snažil svého zboží co nejvíce prodat, a proto hbitě nabízel. Děti pobíhaly mezi stánky a „dráňaly“ /loudily/ po rodičích, aby jim koupili tu medové bonbóny, tu čokoládu nebo turecký med. Rodiče se mnohdy zdráhali, neboť průměrný počet dětí v rodinách byl pět až deset. Pro všechny děti nebylo možno všechno nakoupit a uspokojit je. V té době byla v celé republice velká nezaměstnanost, proto bylo hluboko do kapsy. Na druhé straně náměstí měli obchodníci rozprostřeny vozové plachty na zemi, na kterých měli vyloženo průmyslové zboží, jako plechové nádobí, hrnečky od nejmenších až po ty největší hrnce, kastroly, cedníky, konvice, příbory, nože, síta na mouku, žufany a další. O kousek dál vystavoval obchodník kameninové nádobí. Ládky na sádlo, zelníky na kysané zelí, džbány na smetanu, hrníčky na kávu s různým dekorem od rokoka až po ovoce a květiny. Talíře ve všech velikostech, konvice na kávu, jídelní soupravy atd. Vše měli úhledně uspořádáno a uměli zboží hbitě nabízet. Další nabídkou bylo dřevěné zboží: vařečky, cedníky, díže na zadělávání chleba, mísy na zadělávání buchet, trčáky na vodu, putýnky a škopky všech velikostí, bečky na víno, troky na paření prasat při zabíjačce, vaštroky na praní prádla atd. O kousek dál ležely na plachtách různé zbytky látek, většinou bavlněných, na šití šatů a zástěr. V tuto dobu nosily zástěry jak děti, tak ženy, kterým měly chránit oděv před opotřebením. Metrové zboží se prodávalo na „lokty“. Prodeji tohoto zboží se věnovala židovská rodina Joklova, která vlastnila obchod na náměstí. Po ukončení jarmarku nakládali prodejci své neprodané zboží na velké vozy „žebřiňáky“ tažené koňmi. Vydávali se mnohdy na delší cestu domů až několik kilometrů vzdálených. Tato atmosféra na tržištích byla nezapomenutelná.

Další den po jarmarku se pořádal „Tarmark“. V tento den se na pastviskách za Sokolovnou prodávaly koně. Na pastviskách za zámkem pak krávy, kozy a drůbež. Přijížděli handlíři z dalekého okolí, aby dobytek koupili a opět se ziskem ho prodali dalším hospodářům. Proto měli hodně peněz a večer pak řádili ve vinárnách, po sklepích a v hodinovém hotelu Lövy s lehkými ženami. V průběhu a po ukončení těchto dvou dnů, jarmarku a tarmaku, někteří prodávající a kupující, ze vzdálenějších míst, přespávali v místních hotelích. Na náměstí to byl hotel Lövy a hotel Skala, který vlastnil bývalý bzenecký starosta. Byl o něco vybavenější než hotel Lövy, jehož majitelem byl židovský občan. V tomto hotelu se také pronajímaly pokoje jen na jednu hodinu, proto nesl název „hodinový“. Po celou dobu obou trhů vařil se v hotelích jarmareční guláš, pila se černá káva z cigorky a pravé pražené kávy.

Točilo se Jehnické pivo, které se skladovalo na Vracovské ulici, kde se rovněž skladoval led. K provozu sloužila také stáčírna Jehnického piva ve sklepě na Sokolském hřišti. Sklad zásoboval všechny hostince v městě a okolí.

Hostinců a hospod bylo ve Bzenci celkem třináct. Na Vracovské ulici byla zájezdní hospoda „u Minaříků“, která většinou sloužila lidem z okolních vesnic, kteří na vozech s koňskými potahy sváželi sena z veselských luk přes Bzenec až do Vracova, Milotic a okolí. V tomto období stávalo na silnici před hospodou až 6 povozů plně naložených senem. Této zastávky bylo využito i pro odpočinek koní. Na kšírách měly přivázané pytlíky s ovsem, na kterém si po daleké cestě pochutnávaly. Hospodáři jim přinášeli dřevěné putýnky s čerstvou vodou. Vyhlášená byla restaurace „na Sokolovně“, kde vařila domácí jídla výborná kuchařka paní Stázinka Hálová se svojí dcerou Mařenkou. Zde se stravovali zejména učitelé, lékaři a vyšší vrstva obyvatelstva. Dalšími to byl hotel „Skála“, hotel „Lövy“, hotel „Lidový dům“ a hospoda „u Daněčků“ na náměstí, hospoda „u Vojáčků“, „u Ajmuntů“, „u Brázdů“, „u Žerávků“ na Olšovské ulici. V Bzenci – Kolonii hospoda „u Vaňharů“, na nádraží restaurace „u Blažků“, v Bzenci – Přívoze hospoda „u Sýkorů“. Na Horním náměstí byly dvě vinárny. Jedna „u Vojáčků“ a druhá u Idy Černínové, ve které se k vínu podávaly pečené husí játra. Tuto vinárnu navštěvovali většinou důstojníci z místních kasáren. Obě se nacházely v centru židovské čtvrti nad židovskou synagogou /templem/.

Tato byla největší v širokém okolí. Ve dnech židovských svátků přicházeli židé na modlitby ze vzdálených končin, dokonce až z Polska. Byli to ortodoxní židé s dlouhými vousy a licousy. Na hlavách měli široké černé klobouky, oblečeni v černých pláštích, přes ramena přehozené plátěné žebradla naplněné „macky“. Byly to bezkvasnicové placky z mouky a vody. Ty pak pojídali po dobu celých svátků „Šábesu“. V noci přespávali pod širým nebem na zatravněném svahu za synagogou, kde měl bednářskou dílnu můj dědeček. Po dobu svátků sloužil bohoslužby místní rabín, který bydlel se svojí rodinou v přízemí židovské školy. Na druhé polovině bydlel pan Procházka, který se staral o úklid synagogy a židovské školy. Současně vykonával „košér“ práce pro místní židy. Tento úkon patřil k náboženství – čistému způsobu přípravy. Drůbež se podřezala pod krkem a nechala se běhat po dvoře tak dlouho až vykrvácela. Celá synagoga byla oplocena vysokým kovovým plotem. Vstup do ní byl opatřen těžkým sametovým závěsem, modré barvy, lemovaným zlatými porty a střapci. V hlavním prostoru modlitebny byly vpravo i vlevo dvě řady lavic, mezi nimiž byla vchodová ulička. V čele stál oltář obrácený k východu. Na oltáři stál osmiramenný svícen, zlaté tele a vedle ležela „tóra“ psaná na pergamenu, smotána v rouru opatřenou pečetí. Na stropě visely velké křišťálové lustry, pod oltářem byly drahé perské koberce. Atmosféra modlitebny byla velmi tajemná. My, děti bydlící v židovské čtvrti, jsme se tajně propašovávaly pod závěsem dovnitř. Se zatajeným dechem jsme pozorovaly tento obřad, při kterém rabín vysokým hlasem odříkával modlitby. Prostor měl velmi dobrou akustiku, proto zpěv zněl neuvěřitelně krásně. Když nás děti však spatřil pan Procházka, ručící za pořádek, vyvedl nás z modlitebny ven a vytahal nás za uši, až celé zčervenaly. Někdy to však bylo i po právu, neboť kluci, v době rojení chroustů, tyto chytali a vypouštěli z krabiček od zápalek do prostoru modlitebny. Karel Sekely vypouštěl někdy i vrabce, kteří pak poplašeně létali sem a tam a narušovali modlitby. To už pan Procházka doslova zuřil, vyvedl kluky za uši ven a tam dostali zasloužený výprask. Židé vlastnili také svoji hřbitovní kapličku a vlastní hřbitov. Tato židovská obec patřila k nejstarším na Moravě. V okolí synagogy bydleli židovští občané. Někteří byli i přestárlí a potřebovali drobné služby. My, děti z okolí, jsme za drobný peníz tyto služby poskytovaly. Franta a Bedřich Poula chodili každý týden vymetat kamna slečně S. Sáblové, bydlící hned za synagogou. Ta však někdy klukům zaplatila a někdy také nechtěla. To kluky tak dopálilo, že vymysleli na ni pomstu. Při posledním vymetání kamen šoupli jí saze pod duchnu na postel a po setmění zalepili okna novinami, takže paní spala celou noc a den. Když se jí zdálo, že noc je už příliš dlouhá vstala a vyšla před domek. To už zorganizovaná banda dětí z celého Horního rynku čekala, vykukujíce za rohem domu, na senzaci. Sáblová od hlavy až po paty, černá jako čert, hrozila jim také pomstou. Kousek od náměstí bydlela stará panna Sálinka Lotová. Této slečně posluhovali Bedřich Uretschlégr a Bedřich Poula.

Přinášeli jí nákupy a pomáhali při úklidu. Miláčkem slečny byla její kočka Mici. Jednoho dne se honili sousedův kocour s Mici. Ta neměla jiného úniku než vylézt na elektrický sloup. Když slečna uviděla, v jakém je její kočka nebezpečí, vyslala Bedřicha Uretschlégra, aby pro kočku vylezl na sloup a sundal ji. Vystrašená kočka se však bránila a chlapce poškrábala. Když ji přece konečně sundal dolů, za vykonanou službu nedostal žádnou odměnu, vymyslel si na ni pomstu. Na dvorku slečny Sálinky podřezal s kamarádem Bedřichem Poulou sloupky u kadibudky. Když při ranní toaletě dosedla Sálinka na prkénko, kluci začali budkou houpat, až se ocitla v nepěkně zavánějící lázni. Slečna pak, při žalobě u starosty, incident popsala: „Víte, pan starosta, ten Bedřich Uretschlégr a ten Bedřich Poulina, podřezali mě ten můj reterát, stáli na trámech, houpali mě a zpívali: Sáli, Máli, Loty. Pan starosta, já spadla do toho řídkého s tím hustým. Pan starosta, já dělala dva dny voňavou koupel a ještě dneska smrdím.“ Na druhý den, kdy se jí všechno rozleželo v hlavě, byla opět u starosty s novou žalobou: „Pán starosta, já si nepřeju, aby sousedův kocour chodil za mojí kočkou. Říkala jsem sousedovi Mácovi: Když chceš kočku mět, tak si kočku kup! Já nebudu přece šanovat moji kočku pro tvojeho kocoura!“ Takových darebačin se děti bydlící v židovské čtvrti nadělaly spousty. Není divu, že slečna Sálinka, asi šedesátiletá, byla velmi častým hostem u pana starosty. Na podzim, kdy se sklízely z polí velké oranžové dýně, vyřezaly se v nich otvory pro oči a strašidelné zuby, překryly se zevnitř savým papírem ze školních sešitů a uvnitř se zapálila svíčka a strašidlo bylo hotové na světě. První na řadě byla opět Sálinka. Přivázala se nitka na špendlík, ten se zapíchl na rám okna a na nit se brnkalo tak dlouho, až slečna vykoukla z okna. To už měli kluci přiloženou smrtku u okna a čekali, jak bude slečna reagovat. Mnohdy museli čelit vystrašené slečně s nočníkem v ruce a to pak byl doma pořádný výprask. Maminka musela prát celé oblečení, aby se příští den mohlo jít v čistém do školy. Židé měli dobrou vlastnost, že osoby staré a zchudlé, finančně podporovali. To se týkalo i jídla. Každý týden se bohatší rodiny střídaly v podporách. Také my děti jsme se střídaly v obsluze a odnášely jídlo pro tyto chudé. Jeden týden to bylo od Müllerů, druhý týden od Franklů atd. Za tuto službu jsme občas obdržely jednu šestku /20 haléřů/. Tím jsme si vydělávaly na pamlsky. Za 20 haléřů jsme v obchodě „u Termanů“ dostaly 4 karamelové bonbóny nazývané „Mumu“.

Většina obchodů po celém náměstí byla v držení židů. Obchod s koloniálem měl pan Klein a Redlich, každý na jiné straně náměstí. Obchod s metrovým zbožím držela rodina Joklova. Tento obchod se nacházel vedle radnice. Vedle hotelu Lövy měl obchod pan Emil Reich se železářským zbožím, kde se nakupovalo vše od hřebíků až po těžké železo. V tu dobu bylo nejpopulárnějším dopravním prostředkem jízdní kolo. Ty se u Reichů prodávaly jak závodní se zahnutými řidítky, tak dámské a panské v širokém výběru.

Další obchody vlastnili již naši lidé. Byl to koloniál „u Babáků“, kde se pražila výborná zrnková káva, koloniál „u Termanů“, kde byla zároveň pekárna. Tento obchod sloužil většinou obyvatelům z židovské čtvrti. Blízko pošty byl koloniál „u Černých“, kde nakupovali většinou příznivci sokolů. V koloniálu „u Michálků“ se prodávalo také uhlí, dříví a petrolej. Tento obchod se nacházel v čele náměstí. Koloniál a zboží všeho druhu nabízeli ve středu náměstí „u Hanáků“. Hankové vyzařovali mimořádnou ochotou. Když zákazníkem požadované zboží nebylo na skladě, byl pan Hank ochoten sehnat jej, třeba i u konkurence, jen aby zákazník byl spokojen. V Barákách byl koloniál současně s hospodou „u Ajmuntů“. Také koloniál „u Jakobů“ a malý obchůdek „u Mrazíků“. Na konci náměstí se nacházel obchod se semeny „u Jakubů“ a za rohem náměstí „u Marečků“ a „u Markesů“. Na Olšovské ulici měl obchod pan Čermák a o kousek dál byl obchod, kde se prodávalo uhlí a dříví, spolu s hospodou „u Brázdů“. Na Vracovské ulici byl koloniál „u Látalů“. Na rohu náměstí byl koloniál „u Seménků“. Pod kostelem měli obchod s potravinami Antlovi, kam jsme chodili se džbánkem pro domácí smetanu. Mimo obchody s potravinami se na náměstí nacházely obchody se speciálním zbožím. V prodejně „u Dostálků“ se prodávalo krojové zboží, na rohu náměstí „u Plšků“ se prodával textil. Samozřejmě nechyběla ani prodejna obuvi Baťa se svými akčními cenami končícími vždy devítkou. Ve středu náměstí měl drogerii pan Maštalíř, který prodával také voňavé gumové bonbony, které nám dětem velmi chutnaly. Další prodejna s drogistickým zbožím byla „u Strážnických“. Na rohu náměstí, směrem k nádraží, měl sklenářství pan Strážnický, který prodával i keramiku, porcelán a skleněné zboží. V druhém rohu náměstí měl stolařství otec pan Strážnický. Byl to stále se usmívající temperamentní pán se zakroucenými fousy, který měl velký úspěch u žen. Při přijímání objednávek zval vždy každou: „panimámo pojďte za vrata“. Pod kostelem měla pletárnu zboží paní Kolářová, známá svými výrobky po celém okolí. O kousek dál prováděl své sedlářské řemeslo pan Píštěk. V sousedství nacházelo se řeznictví „u Dubů“ a vedle obuvnictví a prodej obuvi měl pan Hošek. Z náměstí směrem na Horní rynk měl pan Pařízek obchůdek s šitým zbožím. Vedle obchod se šicími stroji a jízdními koly pan Babák. Přes cestu naproti bylo řeznictví „u Voleníků“, které vynikalo výbornými uzeninami. Z náměstí směrem k zámku bylo obuvnictví „u Pavlíčků“, vedle obchod s drobným textilem měl pan Vrátný a o něco výše řeznictví pan Máčala, který prodával také čerstvá kůzlata zabitá na počkání. Porážka zvířat prováděla se také u nádraží na městských jatkách, které měl na starosti pan Bezchleba. Při silnici k zámku nacházela se prodejna pana Křivánka s potřebami pro ševcovské a brašnářské řemeslo, jako kůže, floky, hřebíčky, řemeny, přezky apod. Druhou prodejnu s podobným zbožím měl pan Homola naproti parku u školy. Svým zbožím zásobovali ševce a řemeslníky z širokého okolí. U pošty bylo knihařství a papírnictví „u Strnadů“. Další papírnictví na náměstí bylo „u Ruthů“, kde byl velký výběr sešitů, psacích potřeb až po učebnice. Pan Ruth byl velmi usměvavý a vtipkující, proto se tam rádo chodilo nakupovat. Metrový textil, většinou pro místní švadleny, prodával, také nedaleko pošty, pan Kozina. Švadleny měly hodně práce, neb konfekce tehdy neexistovala. Vyhlášenou švadlenou byla paní Hauzwirtová, která se svými švadlenami obšívala pro vyšší vrstvu obyvatel. Dobrými krejčími byli i pán Kočiš, Šemora a Sutner, jejichž obleky skutečně padly velmi dobře. Také kloboučnictví „u Hostýnků“ se těšilo velkým výběrem svých výrobků. Zámečnická dílna pana Absolona dobře vykonávala svoje řemeslo, měloa na starosti všechny studny ve městě a svojí poctivou prací si získala velký okruh zákazníků. Také stolářské dílny nacházející se ve městě byly na dobré úrovni. Klempířské práce a prodej kuchyňského zboží prováděl pan Máca, jehož krámek se nacházel v ulici z náměstí na Horní rynk. Povoznictvím se zabývali židovští bratři Juhnové. Jeden bydlel v Nádražní ulici, druhý na Horním náměstí. Další povoznictví „u Zweigentálů“ bylo vedle židovské školy. My děti jsme si se zájmem prohlíželi paní Zweigentálovou, která měla zarostlou bradu, což bylo u žen neobvyklé, ale u žen židovského původu tento jev nebyl výjimkou.

V Bzenci-Přívoze byla vápenopísková cihelna „Calcium“, vyrábějící bílé cihly. K cihelně přináležela blízká štěrkovna a parní pila. Bzeneckými staviteli v té době byli pan Holomek, Kozina a Rychman, kteří prováděli stavební práce všeho druhu. Můj stařeček Reizenthaler, mistr bednářský, zásoboval svými výrobky jak místní vinaře a konzerváře, tak také zájemce z okolních vesnic. Byly to zejména sudy na víno, škopky, trečávky, putýnky na vodu, bečky na zelí a jiné. Řemeslo bylo velmi těžké, neboť se vše muselo vyrábět ručně. V Bzenci-Kolonii měl mědikovectví pan J. Dykast, který vyráběl měděné kotle používané jak k ohřevu vody, tak k vyvářce prádla, vaření brambor pro dobytek, veškeré měděné součástky, až po přístroje k pálení lihovin. Tyto výrobky nechyběly snad v žádné domácnosti. Také bzenečtí kováři měli plné ruce práce, neboť koně byly hlavním tažebním prostředkem hospodářských povozů. Pekařů byla v Bzenci spousta. Známým bylo pekařství u Šimčíků, Jemelíků, Vidláků, Křížků, Nevřivých a Termanů. Šimčíkovému chlebu a pečivu se vyrovnala jen pekárna Křížkova, ve které se peklo ještě v originální staré peci. Pečivo jen křupalo, rohlíky a loupáčky byly velmi dobré. Rovněž cukráři zásobovali město dobrým a čerstvým zbožím. Na náměstí měl cukrářský závod Ed. Fuchs, kde se mimo zákusky podávaly čokoládové figurky, jako zajíci, vajíčka plněná bonbóny, čokoládové panenky, které měly hlavičky zdobené kudrnatými vlásky ze skleněných vláken a jiné. Naproti parku u školy měla cukrářství Bedřiška Smočková s hojným výběrem vždy čerstvých a jemných cukrovinek. Její specialitou byl „Dobešův“ dort, který neměl konkurenci. Prodávala také „Velikonoční beránky“ a hrozny z pěnového cukroví. Na velikonoce nám vždy kmotřenka Sovová tyto cukrovinky nakupovala, nikdy na nás děti nezapomněla. Donesla proutěný košík plný těchto dobrot. V ulici u nádraží se nacházela sodovkárna pana Ant. Fuchse, která vyráběla sodovou vodu a sodové limonády. Byly velmi dobré a při otevření láhve, s patentním uzávěrem, stoupla sodovka její silou až do nosu. V této nádražní ulici nacházelo se také voskařství a pernikářství Andělína Tomčaly. Vyráběl perník v dřevěných formách dle starých způsobů. Byly to houpací koně, zvířátka, postavy a různé jiné figurky. Na náměstí se nacházela lékárna „u Marie Pomocné“ PhDr. R. Šenka, která byla stylově zařízena a dobře zásobena léčivy. V tu dobu byl ve Bzenci městským lékařem MUDr. Rudolf Polášek, který měl ordinaci na náměstí. Dalším lékařem byl MUDr. Klein bydlící ve Vracovské ulici. Tento se však později oběsil.

Ve středu náměstí byla Městská spořitelna, jejímž ředitelem byl pan Metoděj Mann. V den vyhlášení spořivosti přicházely sem děti ze školy, postupně ve skupinkách, s kovovými kasičkami, do kterých si během roku nějakou tu korunku ušetřily. Škola i rodina učila děti spořivosti. V ten den se kasičky ve spořitelně odemykaly a uspořená částka se připisovala do spořitelních knížek. Byly to mnohdy jen malé částky 5 nebo 10 korun. Pro děti to však byl velký slavnostní den. Peníze si děti mnohdy pracně vydělaly prací u židů v konzervárnách. Přes prázdniny celé dny píchaly jehlicí okurky, aby lépe mohly prokvasit. Byly to plné kádě okurek, které dětem musely projít rukama. Při výplatě, nás děti, vždy paní domu ošidila. Řekla, že jsme moc malí a proto nemůžeme dostat 1 korunu na den jak ostatní větší děti. Mnohdy, zklamáni, odcházely s pláčem. Příští den se tedy od Schönů ke Glaserům, ale i tam s nimi zametly stejně. Pamatuji se, jak jsem měla vyhlédnuté, ve výloze prodejny u Bati, pěkné černé lakované botičky za 29 korun. Každý den jsem se chodila na ně dívat, jestli je již někdo nekoupil, ale nikdy jsem si na ně nevydělala, protože mně bylo teprve 7 let a židé mně vždy vypekli.

Naproti kostela a parku stála Měšťanská škola. Základní kámen ke stavbě byl položen roku 1897. Dostavěna byla v roce 1898, stavitelem z Uh. Hradiště za cenu 200 000 korun. Budova byla rozdělena na dívčí a chlapeckou. Třídy byly prostorné, vybavené dřevěnými lavicemi, nahoře natřené zelenou barvou a vybavené kalamáři, do kterých školník pravidelně doléval inkoust. Na čelní straně třídy byl dřevěný stupínek, na kterém stál stůl učitele, na zdi velká tabule, vedle které na stěně visel portrét prezidenta republiky T. G. Masaryka. V koutě stálo velké počítadlo s ukazovátkem, které rovněž sloužilo jako výchovný prostředek. Zlobil-li někdo z nás, museli jsme natáhnout ruce, přes které jsme s klepnutím dostali. Nepomohlo-li to, pak skončilo potrestání klečením na stupínku. V polovině třídy byly umístěny asi přes dva metry vysoké kovové kamna, ve kterých se topilo černým kamenným uhlím, které denně roznášel školník se svojí manželkou v dřevěných putnách na zádech. Ti měli také na starosti úklid celé školy. Každé ráno stáli u vchodu do školy a prohlíželi, zda máme dobře očištěné podrážky u bot. Jinak nás do budovy nepustili. Ředitelkou školy byla starší slečna Dvořáčková. Menší, korpulentní dáma, přísného vzhledu, která nás učila přírodopis. Do každé hodiny přicházela vyzbrojena různými pomůckami, jako jsou vycpaná zvířata nebo ptáci, mnohdy i vypelíchaná. Jindy zase se srolovanými obrazy různých živočichů. Při výuce nic neodpouštěla. Součástí výuky bylo i obdělávání školní zahrady, kde jsme se seznamovaly s pěstováním zeleniny. My, děti ulice, jsme si s učením moc starostí nedělaly. Každé ráno před zvoněním ve škole se vždy honem úkoly opsaly od dobře připravených žáků. Jak jsme se také mohly učit, když jsme ve volném čase chytaly chrousty, pouštěly draky, vyřezávaly dýně na strašidla a hrály si „pičkrle“, což byla hra s paličkami a jiné hry.

Největší atrakcí v roce byla pro nás „Bzenecká pouť“, která se konala vždy kolem 15. srpna. To již týden před poutí přijížděli do města různí kejklíři, komedianti s kolotoči, houpačkami a střelnicemi. Tyto atrakce se provozovaly za náměstím na prostranství, kterému se říkalo „Na Luži“. Na hlavním náměstí stávaly v den pouti stánky s cukrovinkami, tureckým medem, růženci, bižuterií a rozmanitým zbožím. Dopoledne o poutní neděli přicházelo do města procesí věřících z okolních vesnic. Vesničané vystrojení v krojích, v průvodu s dechovou hudbou, přinášeli na nosítkách květy ozdobenou panenku Marii, neboť to byla Mariánská pouť. Dopoledne probíhala v kostele bohoslužba, odpoledne pak pokračovala pouť. Dopoledne probíhala v kostele bohoslužba, odpoledne pak pokračovala pouť na náměstí. Točilo se na kolotočích, které jsme často pomáhaly ručně roztáčet a za to pak jsme se mohly několikrát zadarmo svést. Poutníci navštěvovali různé atrakce, kupovali různé pamlsky a dárky z pouti.

V prvé polovině měsíce srpna, okolo desátého, konaly se ve Bzenci opět „Vinařské slavnosti“ zasvěcené sv. Vavřinci – patronu vinařů, což byl důvod k veselí. Konal se průvod z Olšovské ulice od kasáren přes náměstí až do zámeckého parku. Všichni živnostníci se oblékali do svých cechovních krojů. Cech řeznický do řeznických kazajek, s dlouhými červenobílými pruhovanými zástěrami, přes ramena s velkými vyleštěnými sekerami. Cech bednářský v kožených zástěrách, s dřevěnými kladivy. Na vozech taženými koňmi vezli své výrobky, zejména, zejména soudky na víno s vyřezávaným patronem sv. Vavřince na čele. Cech hostinských s čepičkami na hlavě zdobenými zlatými portami a ornamenty vezli zase bečičky s pípou. Každý cech si v průvodě nesl svůj cechovní znak. Místní vinaři, v bílých košilkách a nažehlených modrých zástěrách, s klobouky na hlavách, nesli mezi sebou na ramenech navázaný velký hrozen s jednotlivými druhy hroznů – symbol jejich celoroční práce. Za nimi hrkotal vůz tažený vystrojenými koňmi, s lesklým kovovým zdobením na kožených postrojích, naložený škopkami, bečičkami a dalšími vinařskými potřebami. Také bzenecká chasa zúčastňovala se průvodu, přes ramena nesla motyky, v rukou demižónky s burčákem. Přihlížející občany a hosty vesele pobízeli k ochutnávání. Za nimi pochodovali hotaři-strážci vinic před škodnou, na hlavách černé klobouky, v rukou sukovice. Průvod samozřejmě doprovázely místní dechové hudby. Za celým průvodem jely kočáry tažené vystrojenými koňmi, vezoucí bzenecké občany, převlečené do dobových kostýmů dřívější šlechty, která sídlila na zámku. V prvém kočáru jela paní hraběnka s hrabětem, ve druhém pak dvorní dámy, správcové a lokajové. Všichni v dobových kostýmech s parukami na hlavách. Všichni přihlížející lidé nadšeně volali: „Vivat, ať žije hraběnka!“ Celý průvod prošel náměstím a pokračoval až do bzeneckého zámku, kde hraběnka převzala velký hrozen, poděkovala všem za účast a dary. Stvrzovala také práva všech předstoupených hotařů. Na terase, na západní straně vstupu do zámku, se pak odehrávala historická scénka k „Uzavírání hor“. Ze Starého hradu se ozývaly mohutné rány z moždířů oznamujících uzavírání vinných hor. Také pak byla současně vyvěšena slaměná vícha – symbol uzavření vinic. Od této doby nesměl do vinohradů nikdo vkročit, mimo hospodáře. Tím nastala práce hotařů, kteří vinice museli přísně hlídat proti nezvaným zlodějům. Horenské právo bylo velmi tvrdé a přichycení mohli být potrestáni až utracením ruky. V tento slavnostní den konala se také v kapli sv. Floriána na Starém hradě děkovná bohoslužba za úrodu, které se také zúčastnilo zámecké panstvo, starosta a radní města. Po ukončení mše vyhrávala bzenecká dechová hudba. Na náměstí se prodávaly klobásy, pivo, kvašené okurky, burčák. Děti popíjely velmi dobré sodovky od Fuchsů, které stoupaly až do nosu. Tento den se přicházelo domů až hodně pozdě. Rodiče nám to ale tolerovali, vždyť tyto slavnosti byly jen jednou v roce.

Na Horním náměstí byl dobře udržovaný park, o jehož údržbu se staraly děti z Měšťanské školy. Během celého školního roku udržovaly v parku čistotu, vyhrabávaly listí a okopávaly porosty. Byla to součást jejich výchovy, aby si vážily přírody. Nepamatuji si, že by mládež něco v parku ničila, neboť park byl také vizitkou jejich práce.

Dominantou města je bzenecký zámek vystavěný ve slohu anglické gotiky v roce 1855 hrabětem Vilémem Ottou z Reichenbachu-Lesonic. Tento zámek nechal hrabě vystavět stavitelem italského původu. Při stavbě došlo ze strany stavitele k značným podvodům, takže náklady vzrostly do značné výše. Navíc stavitel omylem postavil zámek opačně, když hlavní vchod se vstupní terasou a schodiště situoval do parku a balkon s věží, která měla být vstupem do parku, situoval za hlavní vchod. Věž měla tak slabé základy, že se naklonila a musela být zbourána. Tím se stavba znovu velmi prodražila. Stavitel tento svůj neúspěch nepřekonal a spáchal sebevraždu skokem z jedné z věží. Rovněž zadlužený hrabě neunesl tíhu vzniklé situace a v roce 1866 spáchal sebevraždu zastřelením. Hraběnka Amálie pak na zámek zanevřela a po manželově smrti na něj nejezdila. Zámek v roce 1913 přešel na komtesu Pavlu z Levenstein. Tato však rovněž na zámku dlouho nepobyla a v roce 1917 jej prodala hraběti Antonínu Mágnisovi ze Strážnice. V roce 1924 zámek odkoupilo od hr. Mágnise Vinařské družstvo Bzenec, jehož zakladatelem byl pan Leopold Skála, majitel vinic a velkoobchodu s vínem.

Zámek a přilehlý park v tu dobu byl dobře udržován. V parku se nacházely dvě staleté lípy. Starší z nich je opatřena nápisem na kamenné desce z r. 1771: „Dle zpráv z r. 1604 byla tato lípa již tehdy na 500 let stará. Její kmen má v obvodu 71, její koruna 66 sáhů, její větve 10 sáhů dlouhé.“ Prastarý kmen byl rozpolcen a k udržování se ke kořenům vléval výživný olej. Okolí lípy, s udržovanými cestičkami, bylo lemováno habrovým stromořadím, jejichž haluze se splétaly, vinuly k sobě, jako by se objímaly. Proto se tomuto idylickému zákoutí říkalo: „cestička zamilovaných“. U mladší lípy, která se nacházela nedaleko, nachází se doposud na kamenné desce tento nápis: “Poutníče, dívaje se kolem poznáš hned, že nemám tolik let, jako moje starší družka. Pohlaď mne sdílným slovem svým, vždyť rostu na sklepě a živořím bez výživného lůžka.“ K památným lípám, ročně přijížděli lidé z celého okolí a obdivovali je i návštěvníci ze zahraničí. V příjemném a klidném prostředí zámeckého parku trávily pohodový čas jak maminky s dětmi, tak starší lidé. Pro klid a pohodu, pečlivě udržované chodníčky s lavičkami byl zámecký park velmi oblíbeným místem. V parku se také konávaly divadelní hry v přírodě. O divadelní scénu se staral místní ochotnický nadšenec a herec pan Brázda. Improvizovaným jevištěm se stávala terasa východu ze zámku, sezení pak bylo na prostorné louce před zámkem.

Na východním nádvoří před zámkem, v místech nacházejícího se květinového kola, prováděly Vinařské závody v r. 1960, výkopové práce související s hledáním údajných sklepních prostorů. Při těchto pracích se přišlo na základy původní staré tvrze z poloviny 16. století, která stála před zámkem v těsné blízkosti květinové výzdoby. Při obvodové zdi odkrytých základů byla nalezena kostra dítěte, asi ve stáří třináctileté dívky. Kostra a lebka byla v dobrém stavu, její zoubky se skvěly jako perličky až na jeden prostřední vyražený zoubek, pravděpodobně násilně vyražený. Rovněž zbytky dětského ošacení nebyly nijak zvláště zteřelé. Památkáři usuzovali, že se jednalo o levobočka některého bývalého majitele tvrze, což v té době bývalo obvyklým způsobem pohřbení. Zachovalost se přisuzovala uložením v suchu, v písku, bez přístupu vzduchu.

Přestože v těchto místech stávala tvrz již v 15. století, později v 2. polovině 16. století přestavěna na renesanční zámek, později opět v letech 1709 – 1710 přestavěn hrabětem Erdmanem Kryštofem z Proskova na dvoupodlažní zámek, který byl rozbořen r. 1844, znovu si na stejných místech nechal postavit v letech 1853 – 1855 hrabě Vilém Otta z Reichenbachu v pořadí již třetí, ovšem modernější zámek nynější podoby, zůstávají možná dodnes obestřeny neobjevenými tajnostmi a záhadami. Dne 12. 3. 1952 zachvátil zámeckou budovu rozsáhlý požár, který se vlivem silného povětří rozšířil, čímž celá střecha lehla popelem. Nedotčeny zůstaly jen 4 okrajové věže. Budova musela být opatřena novou střechou, avšak místo původní šifrové krytiny byla pokryta pálenou červenou taškou, což zcela změnilo původní ráz zámku.

Naproti zámku, přes ulici, se nachází Sokolovna, která mimo tělocvičny provozovala také svoje kino a restauraci. Na této budově se nacházejí pozoruhodné venkovní sluneční hodiny od grafika Bruno Köhlera. Sokolská obec se těšila velkým počtem svých členů od dětí až po dospělé. V červenci se pořádaly na sokolském hřišti župní cvičení. To jsme celá rodina, oblečená do sokolských krojů cvičili prostná, na které jsme se nějakou dobu připravovali. Já jsem byla nejmladší a s bratrem jsme měli žákovský kroj, moje dvě starší sestry kroj dorostenek. Byly to modré šaty zvané chytony. Na hřišti byly postavené železné hrazdy, na kterých cvičili muži. Kolem hřiště se sedělo na lavičkách. Cvičení se zúčastňovalo mnoho lidí, jako diváci i cvičenci.

Na jižní straně lemuje město Bzenec hluboký borový les, v tu dobu velmi dobře udržovaný. Přes les vedla cesta do Bzence-Přívozu, kam se přes letní období konaly rodinné výlety do tamní zahradní restaurace „u Sýkorů“. O nedělích tam vyrážely s dětmi celé rodiny. Na nádvoří vyhrávala dechová hudba k poslechu i k tanci. Děti se vždy těšily na párek s hořčicí a sodovkou, rodiče pak popíjeli dobře chlazené pivo. K večeru se výletníci opět vraceli lesní cestou zpět domů. Přestože rodiče po celý týden těžce pracovali, udělali si vždy v neděli, pro nás děti, čas k odpočinku a zábavě.

Bylo nás šest dětí. K obědu se nás často sešlo až deset osob. A to ještě zbylo jídlo i pro dvě opuštěné chudé ženy ze sousedství, aby nemusely žebrat, neboť tehdy žádné důchody neexistovaly. Náš domek nebyl velký, byla v něm jen větší kuchyně, jedna větší ložnice a jeden menší pokojík. Dvakrát za týden u nás v pokoji provozoval hudební školu pan Bedřich Poula. Naše stařenka nás děti učila, při gramofonu s klikou a velkou troubou, tančit polku i valčík. Přesto, že jsme byli chudí, vládla u nás v rodině pohoda. Do školy jsme chodili čistí, na což dbala maminka, na dobře vyčištěnou obuv zase tatínek. Každý večer, než jsme šli spát, všechno zkontroloval. Naproti našeho domku bydlela, v domku s doškovou střechou, židovská rodina Juhnova. Paní domu byla mohutnějšího vzrůstu, pod nosem s černým knírem. Každý večer, než šla spát, chytala ve své rozměrné noční košilce blechy. My, zvědavé děti, jsme samozřejmě nikdy při této nevídané podívané nemohly chybět. S přitisknutými nosíky na okenních tabulkách, mladší s podloženými krátkými nožkami stoličkou a se staršími vystouplými na špičkách, měly jsme z toho laciné divadlo před spaním. Od Juhnového domu bylo vidět krásně na Starý hrad. V den svátku Mistra Jana Husa, již od šesté hodiny večerní, přinášeli sousedé židle na ulici před dům, odkud jsme přihlíželi na hořící velkou hranici, která se konala na památku jeho upálení. Účastníci společně zpívali píseň: „Hranice vzplála, tam na břehu Rýna“. Ta se rozléhala celým krajem a my jsme ji zpívali společně s nimi. Byl to velký zážitek a my jsme se na tento svátek těšili. Pořadatelem těchto slavností byla Československá církev, která v té době měla také svoji modlitebnu v ulici vedoucí k Hornímu náměstí, vedle Babákového obchodu. Modlitebně se říkalo „Světlo“. V této budově se rovněž pořádaly spiritistické seance – vyvolávání duchů. Také tam jsme se někdy tajně, přikrčeni pod lavicí, těchto zvědavě zúčastnily. Jak nás však přítomní zjistili, hned nás vykázali a pohrozili, že jim rušíme obřad.

Doma jsme pochopitelně všechno tajily, neboť jsme měly jednu stařenku hluboce nábožensky založenou, která nás každou neděli a svátky chodila kontrolovat, zda jsme v kostele na mši. Když o Vánocích řádil vysoký mráz a zima, druhá stařenka, která nebyla tak nábožná a měla s námi slitování před zimou i kostelem, zastlala nás peřinami v postelích. Fanatizovaná stařenka nic nepoznala a při kontrole uvěřila, že jsme již v kostele. V tu dobu se nenosily boty s teplou podšívkou, jen obyčejné kožené „komisňáky“ v nichž nás mnohdy tak záblo zimou až k omdlení. Na špičky a podpatky botou se přitloukaly kovové špičky, aby se tak brzy neošlapaly. Rodiče byli šetrní, neboť nebylo peněz nazbyt. Také oblečení se muselo dědit po starších sourozencích. I vytápění domů bylo zlé. Přes léto se musely z lesa navozit na trakařích suché haluze na celou zimu. My jsme přes celé prázdniny musely nasbírat hodně pytlů spadlých borových šišek. Teprve pak jsme si mohly jít hrát s kamarády. Těmito pracemi docházelo i k vyčištění lesa od suchých haluzí, klestí a šišek, takže jít do lesa to byla pak pohodová procházka. Potíže byly s vodou, neboť veřejný vodovod neexistoval. Voda se pro potřebu a praní přivážela na trakařích v dřevěných škopkách a na pití pak ve smaltovaných kýblech, vždy z nejbližšího městských studní a to buď z parku u školy, nebo od templu. Prožili jsme také ve Bzenci zemětřesení. V kuchyni na polici se třásly hrníčky. Nevěděli jsme co se to děje, až maminka nám řekla, že je to zemětřesení.

Našim sousedem, z dolní strany našeho domu, byla taková zvláštní rodina. V malém domku bydlel bývalý lodní kapitán, který si vzal za ženu paní ze zchudlé šlechty. Neuměla žádnou z domácích prací. Seděla jenom před domem a pěstovala kočky, kterých měla alespoň deset. Ve chlívku chovali kozu, která se hrbila se skrčenou hlavou až u stropu, když hnůj jí nikdo nikdy neodklízel. Při dojení musel do chlívku vcházet jejich syn klekačky. Život v této rodině začínal kolem desáté hodiny večerní. To až se vracel otec z práce, který v tu dobu dělal strojvůdce na mašince cukrovaru v Bzenci-Kolonii.

Shánělo se dříví na topení, a když žádné nebylo, vyzval otec syna Egona, aby vzal „karasa“ (pilku), že půjdou na dřevo. Vylezli na půdu, kde otec odpočítával střešní trámy: „Jedna, dvě, tři. Ten tu nemusí být“, tak ho vyřezali. Pak teprve dřevo se v noci řezalo a sekalo.

Nebylo tedy divu, když se jednoho rána ozvala velká rána a střecha se zhroutila, neboť její tíhu zbylé trámy neudržely. Co uměla paní domu uvařit, to byla jen krupice.

Jednoho dne přišel otec domů pozdě v noci, nebylo čím topit, tak si ohříval tuto krupici nad cylindrem petrolejové lampy. Když se mu zdálo, že by krupice mohla být už dost ohřátá, ochutnal ji a zlostně zvolal: „Fuj, to není dobré! Stará, nenasrala mě tam ta kočka?“ a měl zřejmě pravdu.

Na Horním náměstí, naproti parku, nachází se starobylý dům s doškovou střechou. V té době patřil Sýkorově rodině. Původními majiteli byli však Jezuité, kteří v dřívějších dobách v bzeneckých vinohradech pěstovali vinnou révu. Starý dům upoutával kolemjdoucí svojí architekturou a vyvolával vzpomínky na staré časy.

Na bzenecké radnici bylo zaměstnáno asi deset lidí i se starostou. Veškeré zprávy občanům oznamoval městský policajt pan Zicháček. Pod nosem měl zakrouceny velké rezavé vousy. Než se lidé shromáždili k poslechu zpráv, tloukl paličkami na bubínek, až v uších zaléhalo. Často zavíral do šatlavy opilce a výtržníky. Tato se nacházela na obecním domě ve Vracovské ulici. Honíval i kluky, když občas rozbili balonem někde okno a nechtěli se přiznat. Staral se o pořádek v obci, nic mu neušlo. Byla to typická figurka k pohledání.

Blízko nás bydlela moje kamarádka Blanka Novosádová. Její tatínek byl stolař, maminka se svými dcerami jezdila do Zlína na trh prodávat zeleninu. Bylo jich pět dětí, dařilo se jim dost dobře, takže si mohli dovolit koupit i rádio, které v okolí měl jen málokdo. Když rádio poprvé zapnuli, sešli se sousedé z okolí a byli z toho celí rozčarovaní. Já jsem nahlížela ze všech stran a marně pátrala po těch muzikantech, kteří tak pěkně vyhrávali.

Domýšlela jsem se, že musí být hodně malí, když se vejdou do tak malé skříňky. Dalším ze sousedů byl pan František Poula. Občas si přihnul o nějakou tu skleničku navíc a to pak chodil v bílých spodňácích po ulici, v ústech měl rozevřenou břitvu na holení a tropil pokřik, aby se ho lidi báli. To jsme pak celá rodina vyhlížela jenom oknem a čekali, až ho to přejde a vrátí se domů. Našim bezprostředním sousedem byla rodina Michálkova. Také měla pět dětí, ale již dospělých. Starý pan Michálek byl tak trochu duševně nemocný. Jak ho to popadlo vytáhl dřevěné váhy, na kterých se nosily dřevěné putýnky na vodu a nosil vodu z obecní pumpy od templu, kterou naléval do vrat skladu pana Reicha, obchodníka se železem. Až byl hodně unavený, pak teprve přestal. Také jeden z jeho synů tuto nemoc podědil. Ten zase nosil květiny jeho platonické lásce, dceři ředitele statku pana Dedka. Ta však tyto květiny nikdy neviděla. Skončil chudák na psychiatrické léčebně v Kroměříži, odkud několikrát utekl a sanitka ho musela odvézt zpět. Naposled honil zřízence se sekerou. Jedna z dcer se pověsila doma na půdě. Jenom jeden ze synů byl celkem normální, ale když přišel jeho den, tak celý den zpíval, až v uších zaléhalo. Paní Michálková byla droboučká osůbka, velmi trpělivá a všechna tato utrpení snášela.

Mojí druhou kamarádkou byla Drahuška Olejníková. Její tatínek byl varhaníkem ve zdejším kostele a měl také hudební školu provozovanou v domě nad parkem. Svoji dceru vedl již od jejích šesti let k hudbě na klavír. Další kamarádkou byla Anitka Glaserová, která byla o několik let mladší. V této židovské rodině trávila jsem hodně času. Anitka měla hodně drahých hraček, což mně hodně lákalo. Byla to velmi zámožná rodina. Měli konzervárnu zeleniny a zásobovali bzenecké kasárna senem, slámou a luštěninami.

Později, když došlo k okupaci Němci, odvezli celou rodinu do koncentračního tábora do plynu. Anitka měla tehdy šest roků a její menší sestřička pouze tři. Obě měly kudrnaté vlásky a byly moc pěkné. Nikdy na tuto hrůzu nezapomenu a nedovedla jsem to tomu německému národu odpustit. Stále na ně vzpomínám, proč museli zemřít takovou krutou smrtí.

Končí rok 1939, spojený s okupací Československé republiky německou armádou, která vstoupila i do Bzence a tím se začala psát nová kapitola života, lidských příběhů a vývoje Bzence a okolí.

 

---