Vývoj města Bzence od druhé poloviny 17. století až do roku 1918
Metoděj Zemek
I. Město od druhé poloviny 17. století do roku 1781
a) Vývoj města v druhé polovině 17. století
Hrůzy třicetileté války se dotkly nejen jihovýchodní Moravy, ale značně dolehly i na město Bzenec. Je to zřejmé i z lánového rejstříku. Ještě v roce 1669 tu bylo 93 starých pustých domů, to je 69 ve vlastním městě (4 %) a 24 v židovské obci (2 %). Na celém bzeneckém panství se napočítalo 116 pustých domů (tj. 3 %).
Podle rejstříku vypadal stav panství takto:
Obec: Usedlíci: Poustky:
| počet | staří | noví | staří | noví | ||
| Bzenec – křesťanská obec | 226 | 134 | 19 | 69 | 4 | |
| – židovská obec | 43 | 17 | – | 24 | 2 | |
| Celkem | 269 | 151 | 19 | 93 | 6 | |
| Vracov – město | 135 | 107 | 9 | 11 | 8 | |
| Syrovín | 34 | 30 | 4 | – | – | |
| Olšovec | 18 | 5 | – | 7 | 6 | |
| Hostějov | 15 | 7 | 2 | 6 | – | |
| Celkem | 471 | 300 | 41 | 116 | 14 | |
| 63,7 % | 8,7 % | 24,6 % | 3 % |
Útrapy se zvyšovaly v roce 1663, takže vzniklá strádání se projevují v nových poustkách. Tento stav se stal zvlášť charakteristickým u města, jak jsme poznali z uvedeného rozboru. Obraz města nám dokreslují následující údaje:
Na prvém místě jsou zapsáni celoláníci:
| I. třída
m. |
II. třída
m. |
Vinice
achtle |
||
| 1. | Martin Jelínek | 30 | 30 | 9 |
| 2. | Zuzana Nevřivá | 30 | 30 | 9 |
| 3. | Ondřej Skupina | 30 | 30 | 9 |
| 4. | Michal Ostreninc | 30 | 30 | 9 |
Na druhém místě byl tříčtvrtiláník:
| 5. | Jan Pojeda | 22 | 22 | 2 |
Z půlláníků:
| 6. | Pavel Sýkora | 15 | 15 | 2 |
| 7. | Jan Hill | 15 | 15 | 2 |
| 8. | Ferdinand Weinberger (dříve Pavel Schubert) | 15 | 15 | 2 |
| 9. | Martin Okurka (dříve Nikl Malíšek) | 15 | 15 | 2 |
| 10. | Kryštof Lang | 15 | 15 | 2 |
| 11. | Jan Rybářů | 15 | 15 | 2 |
| 12. | Pavel Kotek | 15 | 15 | 2 |
Čtvrtláníci:
| 13. | Jan Matyáš | 7,4 | 7,4 | 5 |
Následují zahradníci a vinaři (jen udání achtlů):
| 14. | Pavel Morava | 1,4 | 1,4 | 3 |
| 15. | Pavel Miřičin, obuvník | 3,2 | 3,2 | 2 |
| 16. | Pavel Šebesta | 0,2 | 0,2 | 3 |
| 17. | Martin Kubík, tkadlec (dříve Hans Votrusílek) | 0,2 | 0,2 | 3 |
| 18. | Ondřej Koutů | 0,6 | 0,6 | 3 |
| 19. | Vdova po Melicharu Sommerovi | 8 | ||
| 20. | Jakub Soud, zámečník | 3 | ||
| 21. | Jan Kvasický | 2 | ||
| 22. | Jan Nikl (dříve Franc Biskupický) | 4 | ||
| 23. | Alexander Šaldera, krejčí | – | ||
| 24. | Hans Mareček, řezník | 3 | ||
| 25. | Pavel Svoboda, krejčí | 2 | ||
| 26. | Hans Švarc, barvíř | 2 | ||
| 27. | Jiří Hliňa | 2 | ||
| 28. | Pavel Mareček, řezník | 4 | ||
| 29. | Kašpar Šmunda, obuvník | 1 | ||
| 30. | Jiří Stalice, krejčí (dříve Martin Svoboda) | 2 | ||
| 31. | Zuzana Maličková | 1 | ||
| 32. | Jan Solga, krejčí | 1 | ||
| 33. | Michal Träger (dříve Hans Chmel) | 1 | ||
| 34. | Jan Morava | 5 | ||
| 35. | Jan Hofman | 3 | ||
| 36. | Václav Volf, kovář | 3 | ||
| 37. | Fridrich Holler (dříve Morgen Besser) | 3 | ||
| 38. | Blažek Vodička | 3 | ||
| 39. | Martin Skočarský, kovář | 3 | ||
| 40. | Jiří Klimkovský, bednář | 1 | ||
| 41. | Pavel Pekař | 1 | ||
| 42. | Jura Tuchmacher, kožišník (dříve Michal Postihovský) | 1 | ||
| 43. | Jura Kramář (dříve Martin Josef) | 1 | ||
| 44. | Matěj Sedlický | 1 | ||
| 45. | Jura Mareček | 4 | ||
| 46. | Tomáš Lukovský | 4 | ||
| 47. | Martin Rybář | 1 | ||
| 48. | Pavel Radecký | 3 | ||
| 49. | Mikuláš Starhon, kožišník | 2 | ||
| 50. | Hanuš Juřína | 2 | ||
| 51. | Tobiáš Vřava | 3 | ||
| 52. | Hanuš Weissgertner | 2 | ||
| 53. | Jura Subík | 2 | ||
| 54. | Václav Sršeň | 2 | ||
| 55. | Řehoř Novosád | 2 | ||
| 56. | Jan Jamský (dříve Václav Laček) | 2 | ||
| 57. | Pavel Matyášů | 2 | ||
| 58. | Martin Šipka (dříve Hans Fabián) | 4 | ||
| 59. | Nikl Šnitka | 2 | ||
| 60. | Jan Šlíček | 2 | ||
| 61. | Hanuš Meyer | 1 | ||
| 62. | Jan Červenka (dříve Jura Rotul) | 1 | ||
| 63. | Václav Jesch | 1 | ||
| 64. | Pavel Dubianský | 2 | ||
| 65. | Pavel Souček | 1 | ||
| 66. | Jiří Sommer | 4 | ||
| 67. | Jiří Kraus, tkadlec lnu | 3 | ||
| 68. | Václav Matyášů | 2 | ||
| 69. | Hanuš Lang | 2 | ||
| 70. | Václav Lang | 1 | ||
| 71. | Jan Petrášů | 1 | ||
| 72. | Hanuš Langdauer (dříve Hanuš Reichmache) | 3 | ||
| 73. | Martin Gabrišík | 1 | ||
| 74. | Nikl Fabián, obuvník | 3 | ||
| 75. | Tomáš Josefů | 3 | ||
| 76. | Jiří Staníček | 2 | ||
| 77. | Tobiáš Matyášů | 2 | ||
| 78. | Pavel Naumann | 4 | ||
| 79. | Adam Čtvrtek | 2 | ||
| 80. | Jiří Havlíček | 2 | ||
| 81. | Šimon Harman | 2 | ||
| 82. | Jiří Roučka | 1 | ||
| 83. | Jiří Horka (dříve Adam Sova) | 1 | ||
| 84. | Jura Pečírka | 3 | ||
| 85. | Ondřej Krčmář | 2 | ||
| 86. | Ondřej Šemla | 1 | ||
| 87. | Jiří Novosád | 1 | ||
| 88. | Pavel Kotek | 1 | ||
| 89. | Pavel Adamců | 1 | ||
| 90. | Jan Vlk | – | ||
| 91. | Linhart Děviček (dříve Nikl Holub) | 4 | ||
| 92. | Jan Charvát | 2 | ||
| 93. | Fridrich Chvátal | 2 | ||
| 94. | Bartoň Jakšíček | 2 | ||
| 95. | Marek Blahutka | 2 | ||
| 96. | Maria Pelikánka | 2 | ||
| 97. | Tobiáš Chmel, řezník | 3 | ||
| 98. | Václav Jakub, krejčí | 3 | ||
| 99. | Nikl Jakubů, krejčí | 3 | ||
| 100. | Havel Ferenc, tkadlec lnu | 1 | ||
| 101. | Bartoň Urbanů | 2 | ||
| 102. | Jura Pospěch (dříve Šebesta Trnka) | 1 | ||
| 103. | Hanuš Glaser | 1 | ||
| 104. | Jakub Jančík (dříve Jura Střešňovský) | 11 | ||
| 105. | Jura Lapka (dříve Hans Gleiner) | 2 | ||
| 106. | Václav Trudele (Nikl Vavřík) | 3 | ||
| 107. | Petr Vynarský | 3 | ||
| 108. | Hanuš Lapka | 2 | ||
| 109. | Martin Hruschna | 3 | ||
| 110. | Martin Klečka | 4 | ||
| 111. | Hanuš Pluma | 1 | ||
| 112. | Václav Slezák | 3 | ||
| 113. | Václav Smetena | 1 | ||
| 114. | Jan Kleiner (dříve Martin Gassner | 2 | ||
| 115. | Martin Goldmann | 2 | ||
| 116. | Pavel Semola | 3 | ||
| 117. | Matěj Urban | 2 | ||
| 118. | Petr Bartlík (dříve Jiří Jamský) | 2 | ||
| 119. | Jiří Reichemacher | 1 | ||
| 120. | Martin Vajdíků | 2 | ||
| 121. | Petr Masař, tkadlec | 4 | ||
| 122. | Jakub Hermann (dříve Hans Růžička) | 1 | ||
| 123. | Hanuš Blažek | 2 | ||
| 124. | Václav Vincůrek | 3 | ||
| 125. | Martin Morava | 7 | ||
| 126. | Kašpar Švidrgal | 4 | ||
| 127. | Václav Morgen Besser (dříve Fridrich Holter, kovář) | 2 | ||
| 128. | Jan Hrubík | 1 | ||
| 129. | Jura Matěj (dříve Eivankova vdova) | 2 | ||
| 130. | Alžběta Maličková, vdova | 4 | ||
| 131. | Mikuláš Říha, tkadlec lnu | 1 | ||
| 132. | neuvedeno | – | ||
| 133. | Obec Bzenec | 9 |
Podruzi, nevlastnící žádné domky, toliko vinice:
| 134. | Anna Nadriášková | 1 | ||
| 135. | Pavel Adámků | 1 | ||
| 136. | Jura Střekovský, sirotek | -6 | ||
| 137. | Jiří Neik (dříve Franc Biskupický) | 2 | ||
| 138. | Václav Cvrček | 1 | ||
| 139. | Markéta Dohnalka | 2 | ||
| 140. | Pavel Schubert | 2 | ||
| 141. | Dorota Domáška | 1 | ||
| 142. | Jura Lastil | 1 | ||
| 143. | Jura Korečník | 1 | ||
| 144. | Pavel Mayer | 1 | ||
| 145. | Jura Galuštík | 1 | ||
| 146. | Jan Hruštička | 1 | ||
| 147. | Tomáš Sturnidt | 1 | ||
| 148. | Václav Adamců | 2 | ||
| 149. | Pavel Lapka | 1 | ||
| 150. | Martin Schindler | 1 | ||
| 151. | Václav Dymků | 1 | ||
| 152. | Jura Marků | 1 | ||
| 153. | Matěj Neuman | 2 | ||
| 154. | Martin Svidrgal | 1 | ||
| 155. | Hanus Goltman | 1 | ||
| 156. | Jan Ručka | 1 | ||
| 157. | Jakub Vynarský | 2 | ||
| 158. | Jan Havlík | 1 | ||
| 159. | Jiřík Bohatý | 4 | ||
| 160. | Jura Hodonský | 1 | ||
| 161. | Václav Klechnáček | 2 | ||
| 162. | Martin Josefů | 1 | ||
| 163. | Matyáš Nameš | 3 | ||
| 164. | Řehoř Gerhart | 2 | ||
| 165. | Juliána Dunhauserová | 3 | ||
| 166. | Jan Zlechičan | 1 | ||
| 167 | Martin Moučka | 2 |
Židé, mající z části vinice, z části řemesla:
| 168. | Jakub Löwl | 6 | ||
| 169. | Lavin Löwl | 6 | ||
| 170. | Lazar Moyzes | 1 | ||
| 171. | Markus Salomon | 1 | ||
| 172. | Moyzes Polák | 1 | ||
| 173. | Mayer, punčochář | 1 | ||
| 174. | Jakub Hrbáček | – | ||
| 175. | Moyzes Polák (dříve Kannprecht) | – | ||
| 176. | Israel Sokol | – | ||
| 177. | Moyzes Poskovský | – | ||
| 178. | Hirschl David | – | ||
| 179. | Beneš Isák | – | ||
| 180. | Jakub Lazar, obývající dům vedle vrchnostenského | – | ||
| 181. | Adam Natan | – | ||
| 182. | Šalomoun Haksch | – | ||
| 183. | Jakub Eberle | – |
Nově usedlí od roku 1656:
Láníci:
| I. třída
m. |
II. třída
m. |
Vinice
achtle |
||
| 1. | Jan Hertl – na třetím místě Válkově od roku 1660 | 30 | 30 |
Půlláníci:
| 2. | Ondřej Pitsch – na místě Jiřího Triesse od roku 1658 | 15 | 15 | 4 ¾ |
| 3. | Nikl Baránek – na místě Jiřího Fuchse od roku 1658 | 15 | 15 | 2 ¼ |
Vinaři – činžovní:
| 4. | Tomáš Šebestů (dříve Pavel Krchňáček)
– po Matěji Kremschitském v roce 1663 – po Jiřím Scharovcovi v roce 1659 |
1 ½ 2 ¼ |
||
| 5. | Dorota Rychnatská – po Jiřím Scharovcovi | – | ||
| 6. | Petr Hušický | 2 ¼ | ||
| 7. | Vít Svoboda – činžovní; oba po starém Krchňáčkovi v roce 1659 | 4 ¼ | ||
| 8. | Martin Boňal (dříve Jan Vlk od roku 1664) | 1 ¼ | ||
| 9. | Jakub Faldík – po Janu Blažkovi od roku 1664 | 3 ¼ | ||
| 10. | Mikuláš Zapletal – po Nikolu Hudečkovi z roku 1661 | 1 ¼ | ||
| 11. | Mathes Zapletal – po Šimonu Nespadovi z roku 1661 | 2 ¼ | ||
| 12. | Jiří Nikolička – po Matěji Hadekovi v roce 1661 | – | – | – |
| 13. | Pavel Šebesta | 2 | ||
| 14. | Mikuláš Zapletal | 2 | ||
| 15. | Tomáš Lukovský | 3 | ||
| 16. | Martin Rybářů | 1 | ||
| 17. | Pavel Radecký | 2 | ||
| 18. | Hanuš Justina | 2 | ||
| 19. | Tobiáš Vřava | 4 | ||
| 20. | Jiří Zubík | 4 | ||
| 21. | Martin Okurka | 2 | ||
| 22. | Řehoř Novosád | 2 | ||
| 23. | Nikl Šimků | 1 | ||
| 24. | Hanuš Mayer | 3 | ||
| 25. | Pavel Dubianský | 1 | ||
| 26. | Jiří Samec | 5 | ||
| 27. | Jiří Kraus | 5 | ||
| 28. | Václav Matyášů | 1 | ||
| 29. | Nikl Fabián | 1 | ||
| 30. | Jiří Staříček | 1 | ||
| 31. | Tobiáš Matyášů | 1 | ||
| 32. | Pavel Neumann | 6 | ||
| 33. | Jiří Havlíčků | 5 | ||
| 34. | Šimon Herman | 2 | ||
| 35. | Jiří Roučka | 3 | ||
| 36. | Andreas Semela | 1 | ||
| 37. | Jiří Novosád | 2 | ||
| 38. | Linhart Svíčka | 1 | ||
| 39. | Jakub Chmel | 2 | ||
| 40. | Nikl Lupin | 2 | ||
| 41. | Jan Rivadal | 2 | ||
| 41. | Jakub Vančík | 6 | ||
| 42. | Hanuš Lapka | 3 | ||
| 43. | Václav Skoták | 2 | ||
| 44. | Jan Kleiner | 1 | ||
| 45. | Martin Klučka | 1 | ||
| 46. | Martin Goldmann | 2 | ||
| 47. | Matyáš Urban | 1 | ||
| 48. | Petr Petrlík | 1 | ||
| 49. | Martin Vaidíků | 1 | ||
| 50. | Petr Marášek | 3 | ||
| 51. | Martin Morava | 1 | ||
| 52. | Martin Švidrgal | 1 | ||
| 53. | Hanuš Goldmann | 1 | ||
| 54. | Jan Hrudka | 2 | ||
| 55. | Martin Laichman | 1 | ||
| 56. | Jiří Pohoda | 1 | ||
| 57. | Václav Krchňáček | 3 | ||
| 58. | Řehoř Gerhart | 2 | ||
| 59. | Řehoř Peitok, Žeravice | 4 | ||
| 60. | Kašpar Švidrgal | 3 | ||
| 61. | Martin Neumann | 3 |
Vinice cizích držitelů:
| I. třída
m. |
II. třída
m. |
Vinice
achtle |
||
| 1. | Pavel Chmel, Strážnice | 3 | ||
| 2. | Eliáš Pavel, Žeravice | 3 | ||
| 3. | Martin Habla, Domanín | 2 | ||
| 4. | Jura Kumík, Domanín | 1 | ||
| 5. | Jan Macháček, Domanín | 1 | ||
| 6. | Matyáš Kunický, Domanín | 1 | ||
| 7. | Ambrož, Domanín | 1 | ||
| 8. | Pavel Ondrážka, Domanín | 2 | ||
| 9. | Martin Mráč, Domanín | 1 | ||
| 10. | Jan Vojtek, Domanín | 1 | ||
| 11. | Matyáš Mrázek, Domanín | 2 | ||
| 12. | Václav Kuník, Domanín | 2 | ||
| 13. | Juda Macháček, Domanín | 1 | ||
| 14. | Jan Smrčík, Domanín | 1 | ||
| 15. | Pavel Ficek, Domanín | 1 | ||
| 16. | Jan Pelikán, Domanín | 1 | ||
| 17. | Nikl Urbanů, Těmice | 3 | ||
| 18. | Jan Stehlík, Veselí | 1 | ||
| 19. | Tomáš Čech, purkrabí, Sokolnice | 1 | ||
| 20. | Mathes Weis, Vracov | 1 | ||
| 21. | Jura Filc, Vracov | 1 | ||
| 22. | Melichar Střelovský, Brumov | 2 | ||
| 23. | Jan Hortensius | 6 | ||
| 24. | Pavel Wallsteiner | 4 | ||
| 25. | Jezuité z Uherského Hradiště | 24 |
Suma výnosu s činžovními poli a vinicemi 13 lánů 3 achtle, má být 13 lánů 5 achtlů.
Suma polí a vinic u města Bzence spolu s podruhy a cizími I. 670 m. 6 achtlů, a II. 496 m. 7 achtlů.
Stará pustá, to je již v roce 1656:
Usedlosti:
Pavla Bednáře, Švarce kožišníka, Kašpara stolaře, Hanuše Plivaně, Víta Seylera, Lorence tesaře, Nikla Fischera, Hanuše Zöppera, Baltazara Bakaláře, Hanuše Halamy, Jakuba Čegedy, Jiřího Eivana, Mathesa Masaře, Mathesa Šilhavého, Hanuše koláře, dům hraběte Mitigase, Jiřího Ianna, Pavla Slováka, Jana Hanáka, Mathese Slováka, Hanuše Janáka, Jiřího Hanušky, Mathese Plavače, Nikla Murdonise, Hanuše Hošťálkova, Hanuše Mašína, Valentina Šilhavého, Václava Jarušky, Nikla Albrechta, Jana Mikuly, Marka Adamců, Nikla Ledvinky, Pavla Traba, Ondřeje Kříže, Šebestiána řezníka, Petra Hedkeho, Hanuše Malého, Adama Sliby, Petra Urbana, Joachima blanaře, Jana Chvátala, Tomáše Kučery, Jiřího Rojzeka, Hanuše Zižlavy, Jiřího Matušky, Mathese Červinky, Mathese Fička, Jiřího Krchňáčka, Buriana Lebenského, Václava Skaličky, pusté proti Šafaříkovu, Lorence Žvaleckého, Hanuše Pacovského, Hanuše Vítů, Hanuše Solgy, Martina Losáka, Prokeše Grundvaldského, Jiřího Věcova, Hanuše mlynáře, Martina Malíšků, Matěje Bílka, Jiřího Humana, Jakuba Glasera, Lukáše Orlíka, Tomáše Lišky, Jakuba řezníka, Hanuše Löwyho, Ondřeje Kocha, Martina Jablíčka, Liebermanna žida, Šalomouna z Kojetína, Jakuba Barucha, Josefa Hluckého, Marka Jakubčína, Marka Kořenného, Marka Sklenáře, židovského špitálu, Martina Grvady, Arona z Kojetína, Jakuba Šimona, Abrahama Poláka, Samuele Měsíce, Jakuba Podivínského, Mojžíše rabína, Abrahama Izákova, Šimona Šarova, Samuele Kozelků, Abrahama Celuchova, Šimka Lazara zlatníka, Eliáše žida, to je 93 usedlostí.
Nově zpustlé od roku 1656:
Usedlosti:
Pavla Stainera – přes 6 let, Jana Jaroše – utekl v r. 1663, Martina Nedomy – po smrti v roce 1668 bez hospodáře, Michala Bezděkovského – po smrti neobsazeno, židovské poustky Staršího Černého a Abrahama Mojžíše – to je 6 usedlostí.
Z výčtu je zřejmé, že největší pohromu způsobila v Bzenci první léta třicetileté války, zejména vpád Bethlena Gábora na jižní Moravu v roce 1621 a v roce 1623. Důsledkem těchto vpádů bylo, že bzenecké obyvatelstvo značně prořídlo a na opuštěné grunty a usedlosti bylo nutno povolávat cizí osadníky. Není vyloučeno, že se ani tolik nestaral tamní vrchnostenský pán Jan Kryštof Pruskovský, který zemřel někdy před 6. listopadem 1625, jako jeho syn Jiří Kryštof, narozený 14. června 1595, jehož manželkou byla Anna Juliána z Kochtic a Lublince. Zemřel po několika málo letech 12. května 1633 a byl pochován v kostele v Hradci u Opavy. Už během příštího roku se začali poručníci jeho dvou nedospělých synů starat o osídlení těžce postiženého města a jeho okolí. Patřila k nim jejich matka Anna Juliána, dále Jiří hrabě z Oppersdorfu a Jáchym z Metichu. První usedlíci, kteří sem přicházeli mezi léty 1623 – 1633, pocházeli ze severních krajů. Jejich domovem nebyla jen severní Morava, nýbrž i slezské kraje, které byly válkami tak postiženy, že hledali útulek na jižní Moravě. Větší zásluhu na novém osídlení neměla ani tak rodina Pruskovských, jako bzenecký hejtman Jan Tomáš Winkler ze Střelic. Pocházel z rakouské rodiny, která se před dvěma staletími odstěhovala do Míšně a odtud přes Slezsko na Moravu. Jeho otec měl v Hranicích dvůr.
Je přirozené, že všem příchozím poměry v Bzenci nesvědčily a že jejich pobyt zde byl jen přechodným pobytem. Neklidná léta druhé poloviny 17. století, ba i horšící se sociální poměry podmiňovaly časté útěky do blízkých Uher. Noví příchozí nepřicházeli jen na selské usedlosti, ale i do domů a chalup, dokonce i na tamní hojné vinice. Nastupovali sem i řemeslníci.
Léta po 1655 byla nejen léty konsolidace a hospodářských úprav, ale i obdobím neklidu. Neklid vyvolal v roce 1663 vpád Tatarů, kteří pronikli až na jihovýchodní Moravu pod vedením sedmihradského knížete Františka J. Rákocziho. Tataři zaplavili Slovácko a jejich řádění bylo vskutku bestiální. Ve stejném roce se jejich vpád znovu opakoval. Bzenec sice nebyl při druhé vlně napaden, ale obyvatelstvo bylo prvním nájezdem tak zkrušeno, že znovu opustilo své příbytky a hledalo útočiště v Doubravě. Tehdejší farář Mikuláš Březovský poznamenal o těchto událostech do matriky: „Od 4. září není nikdo z pokřtěných v této matrice zaznamenán, protože úhlavní nepřítel křesťanů Turek s Tatarem plenil moravské kraje a odvlekl velké množství do nejtvrdšího otroctví. Proto jsme všichni byli nuceni v horách, lesích a jiných odlehlých místech hledati záchrany.“
Nelze se divit, že bilance osídlení po těchto tragédiích vykazovala značné výkyvy. Z konce třicetileté války, zejména z hrůz švédského vpádu, kdy město bylo vypleněno, a po morové epidemii zůstalo ještě v roce 1669 v městě 69 pustých domů a 24 v židovské čtvrti. Po třicetileté válce v roce 1656 se na celém bzeneckém panství napočítalo 2 309 měřic polí první třídy, 1 286 měřic druhé třídy, 133 měřic třetí třídy a 1 412 měřic vinohradů, to je celkem 41 5/16 lánu. K panství tehdy náležel vedle Bzence Olšovec, Vracov, Syrovín a Hostějov.
V roce 1669 se při lánové vizitaci zjistilo na panství 471 usedlostí, z nichž bylo 300 starých usedlíků, tj. 63,7 % a 41 nových usedlíků, to je 8,7 %. Nově pustých bylo 14, to je 3 %, starých pustých 116, to je 24,6 %. Nově obdělaných polí se napočítalo na rustikálu 239 měřic, z pustých žádná, pustých vinic pak 376 měřic.
Útrapy z konce třicetileté války i po vpádu Tatarů jsou také svědectvím mizení typických jmen, která jsme poznali ve městě podle urbáře z roku 1604. K tomu přistupovala i nespokojenost s místními poměry, anebo i lákání, že jinde si opatří lepší existenci. Vpády v roce 1683, a zejména počátkem 18. století, nezpůsobily městu a jeho okolí již tak četné útrapy jako krajům jižněji a východněji od města. Tak koncem 17. a počátkem 18. století se poměry ve městě ustálily, zkonsolidovaly jak po stránce biologicko-genetické, tak i národopisné a hospodářské.
S příchodem nových obyvatel se seznamujeme v matrikách:
1678 – 10. V.: Jacobus Votruba, civis Sacolcensis, et Regina, filia Martini Herman, incolae Vracoviensis.
1678 –1. XI.: Andreas Kubiss ex Nossovic et Mariana Sestakowa.
1685 – 21. I.: Franciscus, filius Andreae Zelinka, ex Ungaria cum Anna vidua Wenceslai Kočic.
1686 – 4. VIII.: Georgius Kalous Breznicensis cum Cunigunda, filia Joannis Zalud ex Ungaria, oppido Androssowecz.
1691 – Stephanus Georgii Slowacekh Kelczanio ex Hungaria cum Susanna, filia post defunctum Jacobi Bzenicio.
Vylidňování města a nástup nových usedlíků naznačují i nová jména měšťanů. Mohli bychom srovnávat, kolik zůstalo starých jmen a kolik přibylo nových. Vyskytují se nová jména, se kterými jsme se dosud nesetkávali: Adamců, Pokorný, Strnad, Šrámek, Nejezchleba, Sýkora, Mareček, Novák, Kučera, Zálešák, Šidlo, Pogoda, Vaněk, Svrček, Sova a další.
Léta alespoň relativního klidu napomáhala, že se noví příchozí přizpůsobili místním poměrům. Sžili se s městem jak po stránce hospodářské, tak i po stránce jazykové, počeštili se. Nebylo to totiž jinak možné ve městě, které bylo městem českým. Přizpůsobili si i způsobem hospodaření, a to jak na polích, tak zejména ve vinařství.
Pro bzenecké poměry je typické, že noví příchozí do konce 17. století nepocházeli výhradně z vrstev zemědělských, ale převážně z řemeslnického prostředí. Pro město, tamní zemědělství a vinařství byli však především důležití kováři. V lánském rejstříku jsou uvedeni dva: Václav Wolf a Martin Skočánek. Vedle těchto byli potřební bednáři, neboť bednářství bylo důležité pro vinařství. Je jmenován Jiří Klimkovský, stejně i zámečníci, z nichž je jmenován Jakub Soud. Důležitá byla řemesla, jejichž výrobky měly sloužit k ochraně těla. Obuvnictvím se zabývali Petr Miričin, Kašpar Šmunda, Nikl Fabián, z krejčích Alexandr Schranda, Jan Solga, z kožišníků Jan Technahor, Mikuláš Starha a z tkalců lnu Jura Kraus, Havel Ferenc, Petr Masař, Mikuláš Říha, Jura Kubík. Z barvířů to byl Jan Schvartzer, z řezníků Hans Matschkele, z punčochářů Mayer a jako páleník je jmenován Martin Souček.
Jak zemědělci, tak vinaři i řemeslníci měli zájem na tom, aby se město opět stalo takovým městem, jaké bylo v minulosti. Proto bylo zapotřebí odstraňovat četné poustky, zahlazovat dosavadní potíže a opět přistoupit k nové výstavbě. Je pravda, že se v rejstříku nemluví o zednících, ale ti určitě ve městě existovali.
b) Poddanský Bzenec do dvacátých let 18. Století.
Do tohoto období vstupovalo město velmi tristně, v troskách a zpustošení, ale chmurné byly i prognózy do dalších desítiletí, nebezpečí vpádů z Uher, zvyšující se kontribuce a vysávání měšťanů i poddaných nabývaly na neustále rostoucí intenzitě.
Jako poddanské město náležel Bzenec rodu Pruskovských z Pruskova. Jiří Kryštof byl držitelem panství do 15. září 1701, po něm se ujal držby hrabě Erdman z Pruskova. Tento spravoval panství téměř padesát let a zemřel v roce 1753 ve věku 78 let a byl jako první z rodu Pruskovských pochován v kostelní kryptě farního kostela proti dosavadní tradici pohřbů v Hradci u Opavy.
Erdman vynikl svými organizačními schopnostmi i smyslem pro umění. Uskutečnil rozsáhlou přestavbu původního renesančního zámku ve městě, který se mu patrně nezdál příliš honosný, v letech 1709 – 1710. Vznikl tak dvouposchoďový barokní zámek čtvercového půdorysu, s věží uprostřed, portálem a sály se štukovou výzdobou, obklopený v horní části francouzským a v dolní části anglickým parkem.
V rozích zámku byly vybudovány čtyři arkýře na způsob věží a nad hlavním vchodem z nádvoří věž s hodinami. Průčelí bylo situováno do zahrady. Projektantem barokního zámku byl architekt Domenico Martinelli, jehož plány zčásti upravil kounicovský stavitel Václav Petruzzi.
V dolní části parku byl postaven skleník, v němž se přes zimu přechovávaly palmy, fíkovníky a okrasné rostliny. Před zámkem stála oranžerie, vyzdobená dvěma mytologickými postavami značné umělecké ceny, a to sochou Apolóna, opírajícího se o štít s erbem hraběte, a Diany, s pětilistou růží a znakem hraběnky. Parkem protékal potůček, jenž napájel rybník se dvěma menšími a jedním větším ostrůvkem. Nechyběly ani labutě, ani lodičky k projížďkám za letních vlahých večerů.
Erdman stál také u zrodu farního kostela, stejně i poutavé kaple sv. Floriána a Šebestiána na bzeneckém kopci.
Nákladná výstavba zámeckého areálu vedla k zadlužení. K odstranění finančních a ekonomických nedostatků nutilo vrchnostenskou správu k zlepšení hospodářské autarkie a k rozšíření rodového majetku. Je pravda, že činže odváděné z pozemků a vinic se v podstatě nezměnily po třicetileté válce, jak je máme zaznamenány v padesátých letech. V roce 1657 město zaplatilo o sv. Jiří 47 zl. 40 gr. 4 h. a za to, že vrchnost nešenkovala víno, platilo město 120 zl., o sv. Václavu 47 zl. 40 gr. 4h., o sv. Martinu za stříhání ovcí 20 zl. mor., tj. 23 zl. 20 kr., úroku za losunky na sv. Jana a o vánocích po 30 zl. mor., za hlásku o vánocích 8 zl. mor., tj. 9 zl. 30 kr., čili celkem na peněžní rentě 338 zl.
Olšovec odváděl na peněžitém úroku o sv. Jiří a o sv. Václavu 11 zl. 15 kr. 2h., za odúmrť o vánocích 5 zl. 15 kr., za hlásku 3 zl. 30 kr., za 10 másů pálenky 2zl. 30 kr., celkem 22 zl. 3 gr. 2 h. a kromě toho podle urbáře 18 kuřat a 3 kopy 36 vajec v naturáliích.
Židovská obec v Bzenci odvedla na peněžní rentě o sv. Jiří a o sv. Václavu po 63 zl. 28 kr., na sv. Jakuba (25. 7.) 10 zl. mor. 4 gr. alb., tj. 11 zl. 29 kr. a o vánocích 19 zl. 20 kr., celkem 158 zl. 7 kr. 2 h.
Bzenečtí rybáři dávali na peněžní rentě o sv. Jiří po 2 zl. 29 kr. 2 h. a 16 kop raků po 12 kr., tj. 2 zl. 12 kr., celkem 8 zl. 10 kr. 4 h.
Z nálevu piva ve městě platil Ondřej Polák ročně 30 zl., z palírny žid Josef 128 zl. 20 kr., ze solného obchodu žid Wolf 40 zl., z mýta Ondřej Kožík 266 zl. 30 kr., olšovský mlynář Martin Jelínek 101 zl., Řehoř Telátko z větrného mlýna – stával nedaleko šibenice, slul proto šibeniční – 36 zl., městský horný odváděl z deseti sklepů – plže pod Kožuchy – 106 gr. alb., tj. 20 zl. 20 kr. a z 35 achtelů vinic, přeměněných na pole, z jednotlivého 4 gr. alb., tj. 5 zl. 26 kr. 4 h.
V následujících letech zůstaly peněžní renty stejné, jen se měnily nájmy, neboť hospodářské poměry se ustálily. Po Ondřeji Kožíkovi si pronajal mýto Jan Morava, a ten byl povinen částkou 400 zl., což nasvědčovalo, že doprava přes město byla značná. Podobně tomu bylo i s nájmem šenku. Byl Martinu Skočovskému zvýšen na sazbu 40 zl. V panském domě zřídil Pavel Schneller lázně, z nichž odváděl ročně 10 zl. Pojízdný hajný, jenž vybíral od domácích i cizích poplatky z Rubanic, platil do vrchnostenského důchodu 93 zl. 53 kr. 1 h.
Mnohem výnosnějším příjmem nežli výnos peněžní renty byl naturální desátek, který Bzenečtí odváděli ze žita, ječmene, ovsa i prosa, z vína i zeleniny. Peněžní hodnota desátku byla po robotě největším zatížením, rovnala se ročně ceně dvou třetin robotních povinností, podle stavu z roku 1848. Viničný desátek byl skutečným desátým podílem vinné úrody, stejně jako obilní úrody obilní.
Ve smyslu zlepšení finančního stavu u vrchnostenské správy byla snaha po rozšíření plochy polností vrchnostenského dvora ve městě. Tím, že Pruskovští vlastnili většinu polí v katastru, nutili měšťany i podruhy k vinařství, takže tito byli více odkázáni na vinice než na pole. Vedle toho zabrali po třicetileté válce pole a objekty dvora pánů Oseckých. Mimo to zabrali v letech po třicetileté válce tzv. Zadní hory, původně vinice, které přeměnili na pole a přivtělili k svému bzeneckému dvoru v rozsahu 90 měřic. Takto se vytvořil dvůr o rozsahu 540 měřic, k němuž navíc náležela ovocná zahrada v rozsahu 12 měřic.
Rozšířená plocha polností bzeneckého dvora vedla k soustavnému zvyšování robotních povinností. Je pravda, že většinu těchto robot vykonávali poddaní z vesnic, ale vrchnost nutila i obyvatele města ke zvýšeným robotám, i když město mělo výsadu omezené roboty. Avšak noví osadníci, kteří přicházeli do města, se nemohli bránit stále se zvyšujícím snahám o růst robotních povinností. Tyto snahy se obzvláště projevily při stavbě bzeneckého zámku na počátku 18. století. V té době také dochází k prvnímu velkému sporu města s vrchností. Tehdy Pruskovští vyzvali měšťany, aby podle narovnání z roku 1634 přispěli povinnou robotou. Podle tohoto ti, kteří měli pole, byli povinni koňmi pracovat po 13 dní v roce, a sice po tři dny při setí jařin, tři dny při oračce úhorů, tři dny při setí ozimin a 4 dny o žních. Kteří neměli pole, byli povinni 5 dní kosením obilí, 5 dní kosením trávy a v případě potřeby dalších 5 dní, ovšem za mzdu. Byli povinni ročně u města po tři dny pomáhat při senoseči, tudíž ročně celkem po 8 dní. Při započetí stavby žádala vrchnost, aby ti, kteří mají povozy, přispěli jedním dnem v týdnu, ostatní dvěma nádeníky. Je přirozené, že požadavek vyvolal odpor, s poukazem, že sedláci jsou povinni toliko vysláním povozu jednou v týdnu a dovozem jednoho nákladu, nerolníci že by měli dát dva nádeníky všichni společně. Vrchnost toto počínání považovala za vzpouru a nutila tresty sedláky k celodenní jízdě a nerolníky k vyslání dvou dělníků z každého domu. Město se tomuto jednání bránilo a obrátilo se na moravský tribunál dne 17. prosince 1709. Hrabě se snažil počínání města překazit, a proto své počínání obhajoval u císaře Karla IV. a žádal jej o zákrok u moravského tribunálu, aby nebyla poškozena nákladná stavba zámku. Vzniklý spor obě strany doplňovaly novými a novými stížnostmi a novými a novými obhajobami, takže se spor značně protahoval, až posléze došlo ke smíru obou stran, při čemž u robot byl vzat základ dohody z roku 1634. Navíc přibyla povinnost dovézt jednou v roce náklad do Přerova a náklad potravin do Brna. Měli také napomáhat při honech, zejména při špatných povětrnostních podmínkách. Spor, i když město bylo nuceno uznat některé nové povinnosti k vrchnosti, měl dobrou stránku v tom, že uchránil město od zvyšování robot, jak tomu bylo na jiných panstvích.
Ve snaze vytvořit si z města trvalou hospodářskou základnu, pečovali Pruskovští o povznesení nezemědělské výroby ve městě organizací řemeslné výroby a obnovou artikulí nejvýznamnějších bzeneckých řemesel i doplněním starých cechů novými, stejně i budováním hospodářských manufaktur.
Zvláštní užitek vrchnostenské správě přinášela panská palírna, v níž se pálila režná i mlátovice. V roce 1658 činil nájem z ní 140 zl. V následujícím roce ji měli pronajatu dva židé Jakub Lasarek (Laser a Israel Levin za obnos 320 zl., který odváděli ve čtyřročních lhůtách. Mimo to byli povinni od vrchnosti odkoupit 280 měřic žita po 24 kr. (o 6 kr. dráže než na trzích), za led dávali 19 zl. 30 kr. a 9 žejdlíků pálenky, a za povozy 18 zl. Z palírny byl povinen Vracov odebrat 136, Syrovín 52, Hostějov 12, Olšovec 10 mázů pálenky, máz po 15 kr., kdežto vrchnost dávala toliko 12 kr. V roce 1660 obnášel nájem jen 270 zl., ač bylo pálenky dodáno více (Vracovu 230, Syrovínu 60, Hostějovu 12, Vacenovicím 12 a Olšovci 16 mázů). Výnosnost pálenky se ještě více zvýšila, když byla vybudována i palírna v sousedním Vracově. Obě měl v roce 1661 pronajaty Jakub Laser, který z obou platil nájemného 500 zl.) Od vrchnosti odkoupil 450 měřic žita po 36 kr. a 8 beček vinného mláta po 1 zl. 30 kr. V následujícím roce měl Jakub Laser za společníka Josefa Levina, s nímž platil nájemné jen 300 zl. Vracov odebíral 230 mázů, Syrovín 62, Hostějov 10, Vacenovice 18 a Olšovec 22 mázů po 20 kr. Za 100 měřic žita dávali vrchnostenské správě 120 zl., tedy za měřici 1 zl. 20 kr. V roce 1663 obhospodařoval obě palírny Jakub Laser za 150 zl. Nízký nájem snad způsobil špatný hospodářský rok a vpád Turků a Tatarů na jižní Moravu. Tak bychom mohli pokračovat dále a seznali bychom, že palírny se staly předním faktorem v peněžních příjmech velkostatku.
Dalším zdrojem příjmů byl pivovar, jehož budova byla vybudována na počátku šedesátých let 17. století. Tento vykázal v dominikální fasi výrobu 715 věder, takže jeho příjem náležel po celé 18. století k základním příjmům důchodenské pokladny. Pivo se předně prodávalo ve městě v tzv. panském domě. Tento na náměstí koupila vrchnost po Tomáši Lomnickém a zřídila v něm panský hostinec, aby se v něm nalévalo vrchnostenské pivo a pálenka s ročním nájmem 30 zl. Prohlašovalo se, že může však za pokojných časů nésti až 50 zl., výčepný je však povinen bráti pivo a kořalku jen od vrchnosti.
Vedle městského šenku byly povinny všechny obce panství odebírati vrchnostenské pivo. Tím byla zaručena jeho konzumace. Bzenecké pivo se těšilo oblibě a bylo žádáno i mimo hranice dominia.
V období klidu nastal rozvoj cechů ve městě. Členové cechů se spolčovali v bratrstva, aby mohli prodávat své výrobky nejen ve městě a jeho okolí, ale i v dalších městech regionu. Tak například obuvnický cech měl bratrstvo s cechem veselským, strážnickým a kyjovským. Veselský cech utvořil s bzeneckým cechem bratrstvo zpočátku jen ústně, potom písemně již v roce 1616, což bylo písemně stvrzeno v roce 1645 a znovu potvrzeno v letech 1746 a 1798. Písemné prohlášení se stalo za cechmistrů Matouše Ušála a Michala Bezděkovského, stejně i doplnění a rozšíření s cechem strážnickým a kyjovským. Spory mezi cechovníky měli srovnávat cechmistři, spory mezi příslušníky bratrských cechů „starší páni bratří“. Dokladem urovnání takového sporu je Protokolní neboli památní kniha z roku 1693.
Již v předbělohorské době bylo proslulé řemeslo blanařské a kožešnické, takže již tehdy vytvořili v městě samostatný cech. V roce 1658 žádali jeho mistři blanařský cech v Uherském Hradišti, aby jim vydali „svůj pořádek“, což tito učinili listinou na pergamenu 31. prosince 1658, která je dodnes dochována. Tam se uvádí, že kožešníci o trzích měli prodávat své výrobky v radnici. Z 18. století se nám dochovaly artikule společného cechu bednářského, kovářského, kolářského a zámečnického, což je znamením, že bzenecké cechy byly opravdu početné.
Artikule bednářského cechu pocházejí z roku 1703 a jeho zakladateli byli Václav Truchlík, Václav Krajánek a Jan Martinovský. Cechovní pečeť z roku 1781 se dodnes dochovala, stejně i cechu řeznického a pekařského, kovářského z roku 1705. Jejich výsady potvrdil hrabě Erdman Kryštof Pruskovský 3. srpna 1703. Posledně uvedené cechy, to je bednářský, kovářský, kolářský a zámečnický byly spojeny v jeden celek a dne 1. ledna 1701 si slíbily bratrstvo s cechy města Uherského Ostrohu, jímž získaly oprávnění prodávat své výrobky na ostrožských trzích. Jména členů cechu, to je mistrů, se zapisovala do cechovní knihy, stejně i s odváděnými cechovními poplatky, jak svědčí: „Kniha zapisování jmen pánů mistrů v nově ustanoveného cechu řemesel, totiž bednářského, kovářského, kolářského a zámečnického“. Tato byla založena dne 2. srpna 1703 „s obzvláštní horlivostí a přičiněním cechmistrů a starších Václava Truchlíka, prvního, Jana Martinkovského, druhého cechmistra a za spolucechovních mistrů Karla Trnky, Martina Fialy, Václava Sigmunda, Antonína Hučického, měštěnínů bzeneckých.“ Zápisy do cechovní knihy se dály do roku 1744 česky, potom střídavě česky nebo německy, byl-li cechmistrem Čech nebo Němec. Německy se úřadovalo, byl-li německé národnosti, zvláště za cechmistra Antonína Donnersbergera. Společný cech pro společné slavnosti si opatřil korouhev, na níž byli vymalováni patroni každého řemesla, a to kovářského s obrazem sv. Aloise, kolářského proroka Eliáše, bednářského sv. Urbana, zámečnického sv. Petra a vyzdobena nákladem 90 rýnských. Byla poprvé nesena ve slavnostním průvodě 4. května 1734 za cechmistrů Václava Sigmunda, staršího a mladšího Antonína Rúblka, za spolumistrů Antonína Hučického, Lorence Truchlíka, Václava Valda, Šimona Sýkory, Martina Koudele, Petra Ostrézi, Antonína Donnersbergera a Františka Vašíka. Nová pokladnice byla pořízena v roce 1749 za cechmistrů Františka Pokorného a Ferdinanda Bendla nákladem 19 rýnských.
Do „Knihy poctivého cechu kožešnického“ byli zapisováni nejen členové kožišnického cechu, ale i punčocháři, kteří neměli vlastní cech.
Židům bylo dovoleno provozovati řemesla, ovšem jen pro souvěrce. Jen výjimečně, za jistý poplatek do cechu, směli židovští řemeslníci pracovat i pro křesťanské obyvatelstvo. Tak v artikulích krejčovského cechu, potvrzených vrchností dne 9. srpna 1659, se dovolovalo dvěma židovským krejčím přijímati práci i od městského obyvatelstva. Této výjimky používali však i další židovští krejčí a způsobovali takto křesťanským členům cechu nezřízenou konkurenci. Proto 17. srpna 1737 bylo rozhodnuto hrabětem Erdmanem, že je nutno se spokojit výjimkou dvou židovských krejčích, kteří mohou pracovat pro ostatní obyvatelstvo jak ve městě, tak i na venkově.
Řezníci tvořili také svůj vlastní cech a byli povinni odvádět vrchnosti na stavbu nebo opravu jatek buď 20 liber masa a 4 gr. alb., nebo 1 zl. a 4 gr. alb.
Řemesla přecházela z velké části z otce na syna a po dlouhá léta se udržovala v určitých rodinách, čímž se v Bzenci vytvářela staletá řemeslnická tradice.
Z uvedeného seznáváme, že zejména Erdman Pruskovský znovu zorganizoval bzenecká řemesla, takže město znovu nabylo řemeslnický charakter. Stejně se zaměřil i na městský obchod a s tím spojené městské trhy, ať výroční nebo týdenní. Výroční trhy byly od starodávna čtyři, a to v oktávě Tří Králů (6. ledna), po neděli Oculi (třetí neděle postní), po sv. Janu Křtiteli (24. června) a po sv. Václavu (28. září), a to v pondělí pro dobytek, v úterý výkladní. Týdenní trhy byly o každém pondělí a čtvrtku. Výsady trhů byly potvrzeny císařem Karlem VI. v roce 1735 a též Marií Terezií v roce 1748. Bzenecké výroční trhy lákaly kupce z blízkého i dalekého okolí i z ciziny, pokud přicházeli nabídnout své zboží a odprodat své výrobky. Většinu obchodu na sebe strhlo židovské obyvatelstvo.
Židé nevlastnili ve městě pozemky, živili se výhradně řemeslem a obchodem, zvláště prodejem vína, a částečně i vlastním vinařstvím. Tím se dostávali do sporů s městem a i s vrchností. Židé v té době byli považováni za určité zlo, jež vláda se snažila omezovat. V roce 1656 bylo v židovské obci osídleno pouze 21 domů a v roce 1699 dokonce jen 19. Avšak počet přistěhovalých židovských rodin neustále vzrůstal, takže již Tomáš Pěšina z Čechorodu († 1680) nazval Bzenec ne příliš lichotivě: „nidus Judaeorum“, židovským hnízdem.
Vrchnost je většinou podporovala, neboť měla z nich podstatný zisk. I židům během doby ukládala nové a nové povinnosti, jako byla sklizeň bobu a krmení panských psů. Židé se snažili vykoupit z těchto závazků, čímž jim značně přibývalo peněžní renty. Tak o vánocích v roce 1703 kromě úroků z dřívějška odvedli do důchodu za svobodnou volbu rabína 17 zl. 20 kr., za sklizení bobu 9 zl., za 4 jatky 15 1. 4 kr., za práci na vinicích 10 zl., za sklizení chmele 17 zl. 30 kr., za krmení panských psů 20 zl., z tabákového obchodu 15 zl., za ochranu erefu – to je řetězu, jimž o svátcích uzavírali silnici – 3zl. a na kancelářské potřeby 10 zlatých.
Vedle obchodů, nájmů palírny, obchodů s koňmi a dobytkem se živili dalšími rozličnými obchody, ponejvíce se zabývali vetešnictvím, prodejem vlny a lichvou (půjčováním peněz na vysoké úroky). Vrchnost povolovala, zvláště Berlu ze Střílek, nákup vína ze sousedních osad.
Sociální rozdíly mezi bohatšími vrstvami na jedné straně a chudinou na druhé straně se do počátku 18. století prohlubovaly. Vlivem různých válečných nepokojů a různých epidemií vzrůstal ve městě počet chudiny, která dosahovala téměř jednu čtvrtinu usedlíků ve městě. Pro nejchudší byl ve městě v roce 1613 zřízen chudobinec, který měl poskytnout nejzákladnější ubytování zejména starým lidem. Měl pole, z něhož se odvádělo ročně 5 měřic obilí, a kapitál 30 kr. nemohl poskytnout starým lidem to nejzákladnější, takže tito byli nuceni se živit žebrotou. Vlastní budova byla v dezolátním stavu a byla na spadnutí. Teprve ve čtyřicátých letech 18. století byl chudobinec znovu vybudován. Účelu sloužil přízemní domek s doškovou střechou pro šest chudých osob (tři muže a tři ženy). Šlo o vrchnostenský či panský špitál nebo útulek pro žebráky a staré, k práci neschopné občany.
V čele města zůstávala městská rada, schvalovaná vrchností, která o každém členu projevovala svůj souhlas nebo nesouhlas. Nátlak v době hraběte Erdmana podstatně zesílil. Při obnově rady byl vyplácen zástupci vrchnosti uznávací poplatek poddanského města, tak zvaný akcidence, ve výši 6 zl. V stížnosti moravskému tribunálu si stěžovalo město 1. září 1711, že město má od pradávna právo svobodné volby rady, avšak vrchnost tuto výsadu omezovala, neboť prý hejtman dvakrát zrušil hlasování. Poněvadž se město ocitalo v časté finanční tísni, ať zaviněné nebo nezaviněné, vrchnost se k městské radě stavěla velmi tvrdě. Stávaly se i případy, že vsadila konšely do panské šatlavy. Takovým dokladem je rok 1696, kdy město zůstalo dlužno císařské pokladně 700 zl. Hrabě poručil radu uvěznit a nařídil, aby dlužníkům byla zabavena vína. Dochoval se dopis z žaláře s prosbou o propuštění.
Leč spory města s vrchností zůstaly i nadále častým zjevem. V čele městské rady stál purkmistr, jehož pravomoc v 17. a na počátku 18. století se zvyšovala, zatímco moc rychtáře poklesla. Purkmistr připravoval schůze rady, jimž předsedal, vykonával rozhodnutí rady, měl ve své péči městskou pečeť a spravoval majetek obce. Je proto přirozené, že purkmistr vždy před nástupem svého úřadu skládal přísahu, že bude pečovat o blaho města.
V městské kanceláři na radnici se vedly pozemkové, sirotčí i jiné úřední knihy, do nichž se zanášely koupě a prodeje pozemků a jiných realit. Za připis gruntů ve městě se vybíralo z větších statků 1 zl. 30 kr., z menšího pozemku 1 zl., z každého sirotka staršího deseti let bral sirotčí (vedoucí sirotčích register) 3 krejcary.
V druhé polovině 17. století nabyl na významu městský syndik. V roce 1692 byl jím Jiří Ignác Scholz.
Město si uchovalo výsadu hrdelního práva, takže městská rada rozhodovala o životě a smrti měšťanů a městských usedlíků. Právo útrpné a hrdelně vykonával rychtář s přísežnými, kteří měli „míti k ruce práva zkušeného, vážného a přísežného písaře neboli notáře, jenž měl upozorňovati přísedící na obtěžující i zlehčující okolnosti, napomínati, by lidskou krev snadnomyslně a kvapně nesoudili a vysvětlovati jim povinnosti.“ Z toho důvodu městský písař, jenž byl písařem i při právu hrdelním, musel být syndikem, to je právníkem se soudcovskou zkouškou. Město k vydávaným přípisům užívalo městské pečeti, jak jsme ji popsali již dříve. Takovou pečeť užívali ještě v roce 1690, ba ještě v roce 1850. Teprve velmi pozdě se místo jednoho okna v každé věži počalo znázorňovat jedno okno v prvém a druhém poschodí, zeď s branou dostala spáry místo spár kvádrových a do otevřené brány byla přidána červená ruka s mečem směřujícím zleva doprava, které bylo potom užíváno v pečeti bzeneckého hrdelního práva. Také byla užívána pečeť rychtářská i pečeť horenská.
Sídlem městské samosprávy byla městská radnice. Její střecha byla pokryta šindelem.
U sirotčího úřadu se na počátku roku „stavěli“ sirotci. Menší a neduživí byli ponecháni u matky nebo poručníka, zdraví po dvanáctém roku byli povinni „stavěti se“ na radnici a potom byli buď ponecháni na práci doma, nebo dáni na řemeslo či do služby. Sirotčí jmění, ať movité nebo nemovité, spravoval sirotčí úřad; před sirotčím právem se skládaly splátky a podíly, provádělo se zde také vyúčtování a zapisování do sirotčí knihy.
Pohromou pro město byly časté požáry. Tak při požáru v roce 1709 vyhořela radnice, vrchní strana rynku, z obojí strany radnice až do konce, a Židovská ulice od zámku až k židovské škole. Dne 20. dubna 1720 vypukl nový požár u Martina Stavjaného, kdy požárem vzal za své panský šenk, stodoly a okolo rynku 33 domů, v židovské obci 23 domů a jejich škola. Také shořela radnice, obecní dům a přilehlá šerhovna. Neuplynuly ani tři roky a vyhořela opět další část města, a to 31. března 1723. Znovu shořela radnice, obecní dům, v Dolním rynku ve směru do Vracovské ulice 19 domů, ve směru k Bzinku 8 domů, všechny židovské domy až na 10 chaloupek. Oheň vyšel od nějakého žida Mandla, jednookého řezníka.
Po požárech nastalo nové budování města, které mu vtisklo ráz přetrvávající až do 19. století.
Vinice
Vinařství i nadále prožívalo v Bzenci období svého rozkvětu. V roce 1655 se napočítalo ve městě 427 měřic polí a 302 a půl měřice vinic. Shledalo se jen 16 osob, které vlastnily jak pole, tak i vinice. Ostatní drželi jen vinice. A při tom nutno ještě připomenout, že se v katastru nacházelo 161 a půl achtele pustých vinic, čili to je znamením, že před třicetiletou válkou byl rozsah vinic ještě větší, to je o jednu třetinu. Celkový poměr mezi polní a vinařskou výměrou se nám zračí ještě daleko lépe při lánské vizitaci v roce 1669, kdy vedle 925 měřic polí bylo vykázáno 674 měřic vinic, při čemž zůstávalo 222 achtelů pustých vinic. V té době existovali ve městě 4 celoláníci – jak jsme již seznali – vedle jednoho tříčtvrtiláníka, 8 půlláníků a jednoho čtvrtláníka. Achtel vinice se tehdy rovnal jedné měřici pole s jednou osminou měřice. Značný rozsah vinic byl umožněn tím, že město vlastnilo svůj vlastní šenk vína a dále výsadu měšťanů šenkovat čtyřikrát ročně svá vína, při čemž dva frejunky trvaly čtrnáct dní a dva byly po čtyři týdny.
Rozsah polí ve městě takto tvořil 6,5 lánu, vinic bylo 14 lánů. Srovnáme-li rozsah vinic a polí na jednotlivých místech bzeneckého panství, pak seznáváme, že v Syrovíně bylo 5 lánů polí a pět lánů vinic, v Hostějově 2,5 lánu polí a 0,5 lánu vinic.
Na držbě vinic se nepodíleli jenom místní měšťané a chudí podruzi, ale i četní držitelé jsoucí mimo Bzenec. Značné množství vinic držela i jezuitská kolej v Uherském Hradišti. Byla to Kateřina Alžběta Zoubková ze Zdětína, která darovala svou pozůstalostí z 5. října 1635 své vinohrady jak frejunkové, tak zčásti i pod desátkem a zemním, dále čtyři čtvrti v bzeneckých horách pod Prostřední a Kněží Horou zvanou Havala, jak je možno seznat ze zápisu v Horenské knize:
„Léta Páně 1662 den památní nejsvětější rodičky blahoslavené Panny Marie za horného Pavla Schuberta a h. t. r. Jiřího Střešňáka, Václava Nevřivého, Václava Vincourka, Jana Plumy a Řehoře Novosada s jistým dovolením J. M. pana Jiřího Kryštofa Pruskovského, svob. pána z Pruskova, ten čas dědičného pána bzeneckého, na žádost velebného a vysoce učeného pána pátera Jiřího Crugeria, ten čas rektora koleje hradišťské, v přítomnosti velebného a vysoce učeného kněze pátera Jana Laubského, ten čás prokurátora též koleje hradišťské, tyto vinohrady jak frejunkové, tak pod desátkem (jakž v těch knihách folio 95 obšírněji se vynachází) do těchto lejster slavné koleji hradištské se zaopatřují a od nás horného a horníků, za volné a svobodné v ničem nezávadné se koleji Pánů Patres hradišťské odevzdávají.“
Dne 31. srpna 1647 zvýšily donaci Ludmila, Anna, Marie a Lucie, dcery svob. pana Jana z Říčan darováním velké vinice v městě, čímž podstatně rozšířily držbu jezuitů ve městě. I tuto donaci dala kolej vtělit do bzeneckých horenských knih. Dne 3. března 1662 přidal k těmto Jiří Sova z Kyjova půl třetí čtvrti vinohradu v Horní hoře a jezuité ještě přikoupili za 50 zlatých následujícího roku od Jana Hoffmanna, bzeneckého vinaře, vinici s vinným lisem a s přilehlým dvorem a prostranstvím, sahajícím až k veřejné silnici pod Psí horou, odedávna zvanou Kukle, čímž vlastnili v Bzenci 17 měřic a 7 achtlů vinic. Klidné držbě zpočátku bránil vrchnostenský hejtman Jan Saletta, který odmítal uznat právoplatnost této poslední koupě.
V druhé polovině 17. století se vinice v tamním katastru rozšiřovala, takže pusté vinice mizely. Tím se stalo, že převaha vinic v 18. století byla ve městě plně výrazná. Je to vidno již v roce 1728, kdy všechny bzenecké pozemky vyměřil Josef Antonín Sommer a zjistil, že ve městě se nachází 656 poddanských polí a 756 měřic vinic, čímž se vykázalo více vinic než polí. Podle tereziánského katastru se napočítalo na bzeneckém panství vinic: v Olšovci 31 ½ měřice, v Hostějově 17,4 měřiče, v Syrovíně 247,2 měřice, 253 achtelů, zatímco samotné město vykázalo 1251 měřic, čili mnohem více, než celé panství. Vinná produkce vyvrcholila v letech 1780-1785, kdy výnos jednoho jitra dosahoval 8,5 vědra, čili podle toho by na jednu měřici připadalo 2,8 vědra.
Obnova vinic po útrapách třicetileté války a po vpádech v druhé poloviněstoletí nebyla snadná, vždyť lidských rukou bylo zapotřebí v prvé řadě na obnovu polí. Tím získání vinic do vlastní péče nebylo obtížné. Je to zřejmé, že dokonce poručníci po zemřelém Janu Kryštofu Pruskovském, a to Jiří hrabě z Oppersdorfu a Joachim svob. pán z Čížova a Malichnic souhlasili s vyhotovením smlouvy s městem, kterou se měšťané-vinaři zavázali ke každoročnímu odprodeji bečky vína za levný peníz, totiž za půl druhého tolaru, spolu s půl druhou měřicí ovsa za bečku. Zato se vrchnost vzdala výsady panského šenku vína, totiž 12 beček za zaplacení 10 tolarů za bečku, čili dohromady 120 tolarů, které měli zaplatit na sv. Jiří (23. dubna) a na sv. Jana (27. prosince). Při tom souhlasili, že budou jako odedávna ošetřovat vrchnostenský vinohrad pod Starým hradem.
Na obdělání zpustlých vinic měla zájem jak vrchnost, tak i město. Proto byly zpustlé vinice dávány zájemcům za mírný poplatek, ba mnohdy i zdarma a to vinice vázané na odevzdávání desátku a zemního, které předávala vrchnost, tak také i vinice frejunkové, dávané horenským úřadem. Podobně v roce 1637 zámecký hejtman Jan Tomáš ze Střelic daroval pustou čtvrť vinohradu v Novosadech Bartoni Gasnigrovi jako „volnou, svobodnou a zaplacenou“. Nejvíce donací z pustých vinic bylo v Novosadech a Liščí hoře. V roce 1638 odprodali starší Bratrstva sv. Jana Křtitele jménem všech bratří čtvrť vinohradu v Horní hoře za 100 zlatých a v roce 1648 odkoupil Václav Kříž od Jiřího Střešňáka čtvrt vinohradu v Novosadech za 10 zlatých a v roce 1650 dvojctihodný kněz Tomáš Silvestr, bzenecký farář, od Jakuba Skřivánka čtvrt vinohradu v Novosadech, kterou tento byl vysadil, za 40 zlatých, a čtvrt vinohradu v Psí hoře za 35 zlatých. V roce 1665 se odprodal achtel vinohradu po zběhlém Andrýsu Můllerovi za 6 zlatých a téhož roku odprodalo Bratrstvo čtvrt vinohradu v Prostřední hoře za 30 zlatých. Aby pustá místa nezůstala ladem, bylo dovoleno tato osívat obilím, a v takovém případě se odvádělo vrchnosti místo zemního 9 V2 kr. z achtelu. Iniciativou města i vrchnosti se stalo, že počátkemstoletí pusté vinice již neexistovaly, takže v roce 1728 se mohlo vykázat, že jsou všechny vinice v bzeneckém katastru obdělány.
Vinohrady měly svou vlastní správu, svou vlastní organizaci, jíž se řídilo nejen samotné město, ale i obce bzeneckého panství. Řídila se horenským řádem, který byl převodem původního horenského řádu z doby předhusitské, jak svědčí platnost drastických tělesných trestů, poněkud zmírněných. Jeho přepis pochází z roku 1735 od bzeneckého syndika Bernarda Jakuba Hoffmanna s názvem: „Za horenství pana Jana Kotka mladého, pana Martina Hodonského, pana Josefa Součka, pana Jana Kučického, pana Antonína Bílého, pana Michala Grejšla v nově přepsané právo horenské Engelštejnské při městě Bzenci.“
Tomuto právu byl podroben každý z domácích nebo cizích obyvatel. V čele horenské organizace stál perkmistr, jemuž po boku byli horenští konšelé. U horenského úřadu se prováděly kupy, převody a směny vinic, které byly zapisovány do horenských knih. Nejstarší začínala rokem 1618 a měla nápis: „Ve jméno boží, Amen. Léta páně 1618 za horného Jana Moravy, horníkův k němu přidaných Ondřeje Kejcholda, Petra Plumy, Balcara Dlúhýho, Štěpána z Ostí Vaňkových, Martina Hoffmanna a Pavla Guoldmanna tyto knihy jsou v pořádek uvedeny a znumerovány, aby se lidem spravedlnost z nich udělovati mohla. Jiří Hlásník, notarius civitatis Bizenez.“ Ze zápisů před rokem 1618 je patrno, že bylo s nimi započato již dříve a uvedeného roku byla svázána a opatřena titulním listem.
Sezení horenského soudu se konávala dvakráte v roce, a to první neděli po sv Jiřím (23. dubna) a v neděli před nebo po sv. Vavřinci (10. srpna). K zasedání zvaly nápisy: „Všichni, kteří vinohrady v horách mají, ti mají v ty časy jmenované při obojích soudech aneb právích býti, a každý má oznámiti své vinohrady před perkmistrem a horními konšely a má dáti z jedné každé čtvrti 1 den, a kdož by toho neučinil, ten propadne 10 gr. tolikrát, kolikrát by toho neučinil a to beze všeho odporu.“ Do horenských knih se zapisovala každá změna v držbě vinohradu, k níž docházelo prodejem, koupí, donací nebo dědickým řízením. Převody vinic se dály nejen při koupích a prodejích, ale i při předávání majetku synům, resp. při předání nevěstám. Vinice se velmi často stávaly věnem nevěst, neboť se dědily více po přeslici než po meči. Proto o vinicích se tak často mluví při svatebních smlouvách. Na syny přecházely vinice jen asi v polovině všech známých případů. Pro nákladnost a odbornost prací ve vinicích bylo vyloučeno, aby se jejich uživateli mohly stát nedospělé děti. Užívaly je po smrti manželů jejich vdovy až do zletilosti, čili, jak se tehdy v Bzenci říkalo, do jejich „člověčenství“. Ti majitelé vinohradu, kteří byli nuceni odebrat se na vojnu, dávali je v užívání některým příslušníkům své rodiny, nejčastěji bratřím.
U větších vinic, resp. viničných ploch, býval v čele vincour, jemuž v horenském řádu se přikazovalo: „Také oznamujem, že žádný vincour nemá dělníkův z cizího vinohradu do svého odluzovat, pakli by to učinil a na něj to shledáno bylo, kolikrátkoliv by toho dopustil, tolikrát připadne 10 grošů svým pergnosům, a v tom jeho pán nic vinen nebude.“
V horenském právu následují dále předpisy o sousedském vztahu, o znečišťování vinic, o vinobraní, zákazu podtahování révových pňů z jednoho vinohradu do druhého. Mezi nejpřísnější tresty patřily tresty za krádež hroznů. K trestu měl být odsouzen nejen zloděj, který byl při krádeži plodů chycen, ale i ten, kdo byl přistižen ve vinohradech, ať na cestě nebo na mezi, třebas nic nenesl, ale měl-li úmysl ke krádeži. Věnovala se i pozornost kupu vína přespolním osobám: „Kdo by víno koupil, taky oznamujem: Kdyby který host víno koupil v horách, tedy kdo by víno prodal, má to víno jemu před dvěma sousedy pro svědectví hamovati, tak aby pánu na jeho desátku nic nesešlo; má to vypraviti bez překážky a má ochrániti za míli od hory a žádný usedlý člověk nemá zapovídati tohoto člověka neb pro peníze obstavovati, jeden druhého obstaviti, a má se jim na druhý den pomoci, aby na třetí den mohli být odpraveni.“
V horenském řádu se uvádí zákaz honby po vinohradech, pastva dobytka, pouštění psů do vinice v době, kdy hrozny „zaměkají“, dále ustanovení zakazující tvoření nových cest a přemísťování hraničních kamenů ve vinohradních tratích. K tomu se připomíná: „Když již víno zberou, tehdy pergmistr s radou horních konšelů má dáti provolati, aby žádného dobytka, krav, koní, sviní, ovec do vinohradu nepouštěli, a čí by koho dobytek postižen byl, ten propadl z každé hlavy 4 gr. a z drobného dobytka 1 gr. a komu by se škoda stala, opraviti a s ním se umluviti má.“
K zápisům do horenských knih měl perkmistr písaře, který prováděl příslušné zápisy do horenských knih.
Ochrana vinic byla svěřována hlídačům, zvaným hotaři. Jejich volba se konávala v srpnu kolem svátku sv. Vavřince (10. srpna). Před započetím své služby skládali hotaři služební přísahu: “..že v takové službě věrně a spravedlivě se vší bedlivostí a pilností chovati chci a vinohradům jak panským, obecním, sousedským i přespolních, kteří v těch horách své vinohrady mají, aby se od žádného škoda nedála. . .“. Byli vybaveni velkou pravomocí, mezi jiným i právem použití zbraně. Již zdaleka bylo možno je poznat podle jejich uniformy: měli přes rameno koženou brašnu, dlouhý kožený bič na krátké hůlce (kocar), v ruce sukovitou hůl a ručnici.
Jejich poslání začínalo od okamžiku tak zvaného „zarážení hory“, které se konávalo v den sv. Vavřince. Začínalo vždy bohoslužbami v kapli sv. Floriána. Odpoledne kolem čtvrté hodiny se shromáždil horenský výbor v čele s perkmistrem a s pozvanými hosty u městské radnice a v průvodu se ubírali do prostor starobylého hradu. Tam bylo vše připraveno k obveselení spolu s hudbou. Během slavnosti se střílelo z moždířů, pronášely se slavnostní přípitky. Teprve ve večerních hodinách se ubírali zpět k radnici. Ten den se vztyčil na starém hradě a Kněží hoře prapor na žerdi s víchou na znamení, že vstup do vinných hor je zapovězen. Střežení vinohradů bylo nutné a potřebné, neboť takto výsledek celoroční práce byl zabezpečen. Význam takové doby byl městským kolektivem i okolím plně respektován. A právě po uzavření hor přešla všechna pravomoc nad vinicemi na zmíněné hotaře. Vztyčené znamení na žerdi bylo návěstím, že žádnému nebylo dovoleno do hor vstupovat. Tento zákaz vycházel z bzeneckého viničného řádu – stejně jako jinde z tamních řádů – jejichž artikuly byly při uzavírání hory předčítány.
Pro úschovu vylisovaného moštu a pozdějšího vína během roku byly budovány vinné sklepy či búdy, resp. plže, jak jsou zvány v bzeneckých horenských knihách. Na jejich vzniku i údržbě měla zájem jak bzenecká vrchnost, tak samotní vinaři. Vrchnost měla zájem na čistotě odevzdávaného vinného desátku. Bzenecké sklepy měly ráz skutečných plžů, jako sklepů vykroužených v prašnici, v nichž lisovna byla spojena se sklepem v jeden celek, při čemž byla lisovna umístěna při příchodu do sklepa. Bylo zapotřebí, aby předsklepí bylo vystavěno z cihel a tvořilo malý domek, jemuž se říkalo „bouda“ či „búda“. Býval prostorný, a v něm kromě stolů a lavic stával lis a všechny nástroje potřebné k lisování a ke sklepnímu hospodářství.
Zvláštní sklep si vybudovali jezuité z Uherského Hradiště, kteří odprodali vinici s boudou pod Psí horou a vybudovali nové sídlo v trati zvané „Havala“. Tato trať se nacházela mezi Kněží a Prostřední horou. Zde kdysi vlastnil svůj vinohrad Bedřich z Zerotína. Tuto vinici o výměře čtvrti lánu, tj. 18 achtelů, koupil Jan st. Ríčanský z Říčan na hradě Brumovicích a Vlachovicích za 700 zlatých od Elišky Žerotínské z Valdštejna. Jak již bylo připomenuto, tento nabyli od jeho dcer uherskohradišťští jezuité, kteří z něho odváděli roční kontribuci 6 zlatých mor. Jezuité postavili v Havale prostrannou boudu, jejíž průčelí bylo o jednom poschodí, se střechou pokrytou italskou břidlicí, takže vypadalo působivě a měla podobu letohrádku. Vedle potřebné lisovny měla i velký sál, kapli a vše potřebné k přenocování a bydlení příchozích. Po zrušení řádu v roce 1773 a po likvidaci hradišťské koleje odkoupilo vinice spolu s „boudou“ bzenecké panství. Je škoda, že budovu dala v roce 1919 správa velkostatku zbourat, takže jen název „u jezuitské búdy“ připomíná její někdejší existenci, stejně i socha sv. Ignáce, zakladatele řádu, někdejší lokalitu.
Držiteli takových búd či plžů nebyli jen vinaři z města, ale i držitelé odjinud, jak byli jezuité v Hradišti, nebo myslivci, učitelé či kněží. I bzenecká fara měla svůj vinařský sklep. V roce 1743 koupil Martin Valga v Bzenci lisovnu po zemřelém Michalu Zurniklovi, ležící vedle Františka Svitálka, za 60 zlatých. Po jeho smrti v roce 1767 získal tuto koupí Martin Hertlíček spolu s obytným domem za 30 zlatých. Významnou vinohradnickou stavbou bývala i vrchnostenská lisovna vybudovaná v blízkosti nového zámku.
Bzenecká vína byla oblíbená a těšila se svému věhlasu. Vinaři se těšili, že jejich namáhavá práce přinese užitek a jim napomůže k zlepšení rodinného majetku. Jak jsme se již zmínili, každý obyvatel města byl oprávněn čtyřikrát do roka šenkovat svá vína, při čemž dva frejunky trvaly 14 dní, dva dokonce po čtyři týdny. Každý obyvatel města, pokud vlastnil své vinice, měl tuto výsadu. Pokud neměl vinice a měl zájem o víno, byl povinen nákup provádět jen ve městě, to je u vinařů. Výčep, šenkování, prováděli vinaři v lisovnách, ve sklepích, průjezdech domů nebo v obytných místnostech. V těch dnech označovali šenkovní místa zevním označením, věncem z révového listí. Vinný šenk trval v létě do desíti hodin večer, v zimě do devíti hodin.
Vedle šenku odprodávali svá vína do velkých měst, především do Olomouce, do Brna, ba do Prahy a na sever do Slezska.
Poněvadž vinice byly pro většinu obyvatel města hlavním zdrojem obživy, velmi závisel zdar nebo obtíže na úrodě hroznů a na množství vylisovaného vína. Tak náso tom poučují i horenské knihy svými zápisy. Urodilo-li se hodně vína a dobré jakosti, pak odprodala většina vinařů většinu vín a z utržených peněz opatřila potřebné pro domácnosti, část odložili pro méně příznivé časy. Příznivá léta byla léty plné spokojenosti, a sklepy plné vína, zdrojem četných plánů. V búdách se ozývalo hovořenÍ a žerty hospodářů, kteří v nich se setkávali navečer po denní lopotě a zejména o nedělích a svátcích po týdenní námaze. Neúroda měla za následek hmotný nedostatek, zejména u chudiny. A tudíž víno bylo pro vinaře z Bzence nebeským darem. V Pamětní knize nalézáme zápisy o letech úrody či vinařských kalamit. Tak v roce 1662 čteme: „Paměť, kterak 18. máje Bůh všemohoucí jest dopustiti ráčil, že všechny vinohrady na Bzenecku pomrzly, takže toho roku jednoho mázu v bzeneckých horách nebylo.“
V pozdějších letech není v Pamětní knize záznam o víně až po roce 1717. Tam jsme zpraveni: „Roku 1712 na den sv. Bonaventury (14. července) potlouklo zle ve vinohradech, ale přesto vína ještě hojná a dobrá byla.“ Roku 1716 „byla zlá úroda. Ten milý dar boží byl kyselý a ničemný, a víno bylo dosti octové.“ V následujícím roce „bylo víno dobré, však nehojné.“ V roce 1718 „bylo hrozné, a stálé sucho, a takové horko, že nebylo v Bzenci pamětníka, který by takový suchý rok pamatoval. žeň byla dvě neděle před sv. Janem Křtitelem (24. června) i chléb nový, na sv. Annu (26. července) hrozny již dokonale zralé, že vrchnost je měla na své tabuli.“ Víno toho roku bylo opravdu hojné. Hojností vín se vyznačoval i rok 1720. V roce 1721 se hrozny sbíraly po 16. říjnu (sv. Havel), ale sběr desátkových vín se odkládal až do předvánočních týdnů, jen aby cukernatost byla maximální.
Pro mimořádnou kvalitu hroznů se v roce 1722 prodávala bečka vína za 20 rýnských, v listopadu však cena vzrůstala, až kolem počátku února dosahovala 30 rýnských. A záznamy uvádějí, že bzenecká vína putovala až do Čech, ať do Prahy, či ještě dále za Prahu.
Poté prameny o letech hojnosti či kalamitách se neuvádějí, spíše jsou záznamyo cenách vína. Podle těchto záznamů se prodávalo vědro vína za 2 zlaté, jen ve válečných letech se cena zvyšovala. Po pruském vpádu podle listiny dochované v kostelní báni se prodávala bečka deset let starého bzeneckého vína za cenu 150 zlatých a bečka 1 rok starého vína za 64 zlatých.
Později ceny vín klesaly, udržely se ve výši 40-60 zlatých za bečku podle stáří a jakosti. V roce 1762 se cenila po smrti Ondřeje Jakši, zemřelého bez závěti, bečka vína 55 zlatých, roku 1757 60 zlatých, roku 1759 42 zlatých. Roku 1772 se cenilo v pozůstalosti Martina Jakše 5 věder vína na mlátě za 12 zl. 30 kr., podle listiny vložené do báně vížky se prodávala bečka vína za 10 zl. 75 kr. a máz vína se na radnici naléval za 8 kr.
V druhé polovině 18. století se zvyšovala i cena vinic. V roce 1761 se cenil achtel vinohradu v Klínech 160 zl., v Horních Horách 200 zl. a v roce 1781 se odadly dva achtele po Dominiku Goldmannovi v trati Maršálky na 300 zl. a dva v Hasuňku v téže ceně. Třeba upozornit, že při odhadu pozůstalosti se cenily nemovitosti níž, než se ve skutečnosti prodávaly. A tím způsobem zůstávaly vinice nejvýnosnější zemědělskou kulturou a tím nejdražší půdou. Víno se stále vysoko cenilo, lnem se platily i vrchnostenské dávky, do vína se ve městě ukládaly majetkovérezervy. Měšťané se nemuseli valně starat o odbyt vinných přebytků. Vinice byly také obživou tamní chudiny, podruha i výměnkáře.
I vrchnost víc a více cenila výnosnost vinic, a proto ve svých hospodářských i finančních problémech přikročila k obnovení svého vinného šenku a k útisku bzeneckých vinařů. A tak koncem 17. století začala znovu ve svém šenku nalévat vína, ač se toho v roce 1634 vzdala. Tím se stala znovu konkurencí bzeneckých měšťanů, jimž ztěžovala odprodej jejich vín. Mimoto při braní vinného desátku násilím vymáhala červené víno místo bílého, zapovídala nálev vín z frejunkových vinic dráže než za korunu za máz. Taktéž dovolovala bzeneckým židům nákup vín ze sousedních vinic a taková ve městě prodávat. Dokonce nařídila, aby každý soused byl nucen od 8. ledna 1709 v pátek i ve svátek prodávat v zimě do osmé hodiny večerní a v létě do deváté hodiny. Kdo se opovážil tento zákaz překročit, byl pokutován 10 zl. do vrchnostenského důchodu. Jestli se to opakovalo, bylo pohroženo, že bude takový hejtmanem odveden v poutech na Špilberk do Brna. Následek takového nařízení byl takový, že pocestný, který pozdě večer zavítal do města, odcházel do sousedních obcí, ať do Olšovce či Vracova, aby tam obstaral potřebné víno. Nařízení je tím zajímavější, že uvedené obce byly součástí bzeneckého panství, stejně jako samotné město. Tím bzenečtí vinaři byli podstatně poškozováni.
Tyto i jiné křivdy a útisky vrchnosti vedly ke stížnostem a sporům, které se vlekly po celá desetiletí a částečně se urovnaly smlouvou uzavřenou v roce 1750 tzv. transaktem. Uzavřenou smlouvou nabyla vrchnost znovu právo šenku mladého i starého vína ve svém vrchnostenském šenku, jen se vzdala nálevu vína jednoročního. Navíc se zavázala, že nedovolí ve městě nalévat cizí vína. Zákaz časového večerního omezení byl zrušen a vinaři mohli nalévat vína jako dříve.
Obec přesně a přísně dbala na to, aby z její strany byla smlouva dodržována a aby nezavdala podnět k jejímu porušení. Dokonce dbala, aby zde bez dovolení perkmistra nebyla cizí vína vůbec přechovávána. Například když bzenecký rodák P. Duchoslavský – dominikán – žádal perkmistra, aby si směl do svého sklepa v Bzenci vzíti bečku darovaného vína, které zamýšlel co nejdříve odvézt, horní sice 8. března vyslovili s tímto požadavkem souhlas, avšak požadovali zapečetění horenskou pečetí, a to na tak dlouho, dokud by si ho neodvezl.
Zcela jinak si počínala vrchnost. Dne 1. ledna 1757 proti znění transakce sjednala se židovskou obcí smlouvu, kterou jim dovolovala dovézt ročně ze Syrovína 10 beček vína za poplatek 1 zl. 30 kr. z bečky a smlouvu rozšířila v roce 1772 o povolení, aby židovská obec bez jakéhokoliv poplatku si odtamtud dovezla dalších 10 beček „košer“ vína. Toto své jednání odůvodňovala tím, že narovnání z roku 1750 se vztahuje jen na křesťanskou obec a že židům není možno bránit, aby pro svou potřebu nakupovali levnější vína. Avšak gubernium – na stížnost města – dekretem ze dne 30. září 1771 zapovědělo židům i křesťanům nalévat ve městě cizí vína.
Leč přes tento zákaz prodávali židé ve městě tajně cizí vína i nadále. V prosinci 1780 zabavila dokonce městská obec židu Heslu Löblovi 20 věder cizího vína a oznámila tento přečin krajskému úřadu. Ten po vyšetření záležitosti postoupil záležitost guberniu, jež dekretem z 26. února roku 1781 rozhodlo, aby jmenovaný žid byl za svou opovážlivost pokutován za každé vědro částkou 30 krejcarů a aby pokutované peníze složil u křesťanské obce. Poté se mu měly bečky s vínem vydat pod podmínkou, že je odveze z Bzence. Pro budoucnost bylo stanoveno, že kdo by z křesťanské nebo židovské obce přivezl do města cizí víno, měl je – po prozrazení – odevzdat na křesťanské obci.
Ke konci 18. století došlo k novému sporu města s vrchností stran šenku vína v panském hostinci. Spor začal tím, že v roce 1796 nájemník začal šenkovat mladé víno. Obec podala dne 27. července 1798 stížnost na takové počínání a žádala, aby ve svém hostinci nedovolovala nálev mladého vína, aby za dobu od 1. října 1796 dala obci náhradu ve výši 8 zl. z bečky, celkem 227 zl. 12 kr. Vrchnostenský hejtman Josef Papík odpověděl 8. srpna, že vrchnost se vzdala transakcí z roku 1750 nálevu mladého vína, jen požadovala, aby nájemník směl vyprodat mladé víno, že prý běží o nepatrnou zásobu a poté od nálevu upustí. Žádost o náhradu zamítla, neboť prý o nálevu mladého vína nevěděla, obec ji prý měla na toto počínání upozornit.
Obec nebyla s vrchnostenským počínáním spokojena. Po delších úvahách podal 18. listopadu 1799 purkmistr Matouš Richman s městskou radou stížnost krajskému úřadu, že vrchnost provádí šenk vína proti daným smlouvám a privilegiím. Žádala zákaz takového počínání, zaplacení náhrady městu. Krajský úřad rozhodl 18. července 1800 v tom smyslu, že je pravda, že vrchnost se v roce 1634 vzdala šenku vína, ale transakcí z roku 1750 je tento oprávněný. Pokud běží o odprodej mladého vína vrchností, odkazuje krajský úřad město na soudní stíhání. Také připomíná, že politický úřad nemůže nařídit vrchnosti, aby dala městu žádanou náhradu.
V posledních desetiletích začal úpadek vinařství a vinic i v samotném městě. Běželo o zjev, který v té době se dostavil i v celém okolí. Vrchnostenské vinice robotním patentem z roku 1775 ztrácely část poddanských námezdníků ve svých vinicích. Navíc klesala spotřeba vína především v lidových vrstvách, neboť většinou byla zatlačována výrobou kořalky, vyráběné z brambor, jejichž produkce se neustále zvyšovala. Stejně se zvyšovala i výroba piva z vrchnostenského pivovaru. Proto dochází ve městě k prvnímu rušení vinic a jejich přeměňování na pole. Leč mnohem větší zásah do vinařství ve městě mělo přinést následující století.
Duchovní správa a škola
O duchovní správu pečovali místní faráři. Až do října 1653 spravoval bzeneckou faru Tomáš Silvestr, jehož poslední zápis ve farní matrice končí 3. října 1653. Bylo to v době, kdy generace tajných nekatolíků již vymřely, protestanté a čeští bratří nucené opustili město i jeho okolí a poddaní se stali katolíky. Tomáš Silvestr spravoval vedle Bzence ještě faru ve Vlkoši a Vracově. Nápor švédských vojsk dolehl i na město a jeho okolí, takže lid spolu s farářem se skrývali v lesích Doubravy – takže jak se uvádí v matrice „pro časté a více než tyranské vpády obojího vojska, pro loupeže a katanské muky byli jsme nuceni všichni uprchnout a se skrývat:“ Teprve po návratu byly dítky zapsány do matriky, i když ne všichni, jak se dále připomíná: „Ostatní, kteří toho roku byli pokřtěni, nejsou zde zapsáni, poněvadž nebylo této knihy po ruce a lístky se ztratily. Když zuřil mor, nebylo radno pro nebezpečí nákazy s lidmi déle meškati, nebo je, zvláště ty, kteří byli neznámi, nebo kteří z nakažených domů a míst přišli, do domu vpouštěti.“
Od června 1654 vedl duchovní správu ve městě Šimon Bartoloměj Svoboda, mistr svobodných umění a kandidát filozofie a teologie, jak se podepsal v matrice. I on nadále spravoval již zmíněné dvě fary, ovšem je zajímavé, že se nepodepisoval jako farář bzenecký. To by ukazovalo, že nesídlil ve městě, ale sem jen dojížděl. Nasvědčovala by tomu i okolnost, že město dalo jeden farní lán k dispozici městskému písaři, jak vyplývá ze Svobodovy stížnosti olomoucké konzistoři.
Dne 27. července 1659 se stal městským farářem Mikuláš Ignác Přerovský. V jeho době prožívalo město spolu s okolím nešťastný vpád Tatarů v roce 1663, o němž poznamenává: „Od 4. září není nikdo z pokřtěných v této matrice zapsán, protože úhlavní nepřítel křesťanského jména Turek s Tatarem plenil moravské kraje a odvlekl množství křesťanů do nejtvrdšího otroctví. Proto všichni jsme nuceně v horách, lesích a jiných odlehlých místech hledali záchrany.“
Hospodářská situace farního obročí byla značně neutěšená. V generální vizitaci si totiž farář stěžoval, že farníci odmítají opravit farní budovu, která prý byla na spadnutí. Navíc velehradský opat rozdělil farní pole v Domaníně mezi tamní usedlíky a Moravský Písek prý mu odmítal odevzdání desátků. Příjmy fary v té době byly takové: z Bzence pobíral duchovní správce na obilním desátku 44 kop 30 snopů ozimého a 10 kop jarního obilí, z Moravského Písku dostával 8 měřic ovsa, z Domanína 44 měřic ovsa, z Těmic 16 kop ozimého obilí. Peněžité i naturální dávky z města vypadaly takto: 7 zl. 24 kr. peněžité renty, v naturáliích 87 kuřat, 8 kop 10 kusů vajec, 4 měřice cibule, dále 1 bečku vína od měšťanů, tolikéž od vrchnosti, která navíc dávala 2 bečky piva. Kromě toho farář pobíral štolové poplatky a vlastnil ve městě dva lány polí.
Obtížnost duchovní správy byla vylepšena zřízením kaplanského místa, i když zpočátku se tak stalo na dobu života Jiřího Kryštofa Pruskovského, na základě smlouvy ze 7. března 1673. Nově ustanovený kaplan byl povinen každých čtrnáct dní bohoslužbou ve Vracově. Jeho vztah k Vracovu byl neustále napjatý, takže posléze na držbu fary ve Vracově resignoval před 10. červnem 1684. Dne 23. dubnabyl na městskou faru investován Václav František Kolumbanus, bývalý farář ve Slatině. V té době tamní kostelní budova se nacházela v dezolátním stavu. Podle děkanské matriky měl kostel tři oltáře. K němu náleželo bratrstvo sv. Jana Křtitele, zřízené v roce 1613 jako literátské bratrstvo a chudobinec, který potřeboval alespoň základní stavební úpravy. Z polí, které k němu náležely, se odvádělo ročně 5 měřic obilí a na kapitálu měl 315 zl. 30 kr., což však bylo minimální, takže chudina nedostávala téměř ničeho a byla odkázána na žebrotu.
Po faráři Kolumbánovi se stal jeho nástupcem 12. března 1693 Václav Alois Nehrbauer, jenž zemřel již v roce 1695 a poté obdržel bzeneckou faru – asi vlivem hraběnky Rosalie Proskovské, dědičné paní na Bohuslavicích u Konice – bohuslavický administrátor Jan Hóger, rodák z Příbora. V té době kostelní budova stavebně nedostačující a nevyhovující byla zbourána a 3. května 1696 byl položen základní kámen k dnešnímu kostelu. Tato událost je zvěčněna v bzenecké Pamětní knize slovy: „Léta Páně 1696 dne 3. máje za regírovánívys. uroz. p. p. Jiříka Kryštofa, sv. říše římské hraběte z Proskova, dědičného pána na Pruskově, Chřesticích, Bělé, Hradci, Bzenci, Prinku, Hetwigswaldu, jejich římské císařské jasnosti tajného rady, skutečného komorníka a při soudech zemských Markrabství Moravského assesora, velebného pána Stanislava Kopenického, děkana královského města Uherského Hradiště, velebného a dvojctihodného pána Jana Jiřího Högera ten čas faráře bzeneckého a purkmistrovství p. Jana Václava Somra a konšelů jemu přidaných p. Václava Poláka, p. Jana Hejla, p. Jana Scholze, p. Jiříka Matyášů, p. J. Sůvka, p. Bernarta Orlického, p. Jana Pečírky, p. Jana Šlapanského, p. Jana Myšíka, p. Jana Fabiána, p. Jana Vrzala: zbořen jest starý a založen nový chrám Páně zdejší bzenecký, do jehož fundamentův sám svrchu psaný vys. uroz. p. náš milostivý ku cti a chvále Boží a všem pobožným křesťanům ku příkladu tak se ponížiti ráčil, že v starosti své prvý fundamentálný kámen rukama svýma po deskách spouštěti a založiti jest pomáhal. Pán Bůh sám pomáhati rač, aby šťastně k perfekcí přijíti mohl. Actum anno et dieut supra, za rychtáře p. Václava Plachty, ten čas skutečného spoluotce a hospodáře kostelního.“
Kostelní stavbu vedl zednický mistr Jan Kern. Není známo, kdo je autorem plánů stavby. Podle kostelních účtů z let 1696-1697 seznáváme, že za uvedená dvě léta se na stavbu vydalo 30 150 zlatých. Ze smlouvy ze dne 1. února 1700 Jiřího Kryštofa Pruskovského s kamenickým mistrem Pavlem Hejdou vyplývá, že z buchlovického lomu byl dopraven potřebný kámen ke kostelní dlažbě. Za práce s tímto spojené obdržel 1051 zl., mimo dvě měřice žita, 2 čtvrti krupice a 2 vědra piva. Takto byla vybudována stavba, která je 13 m široká, 45 m dlouhá a 12 m vysoká a je opatřena valenou klenbou. Práce se stavbou spojené byly dokončeny v roce 1702. Tehdy dal Jiří Kryštof Pruskovský z Pruskova vchod vyzdobit honosným portálem se svým erbem a erbem své manželky, takže vyrostla budova, která je ve městě vkusnou památkou barokního slohu. Původně stavbě dominovala věž vyšší a ušlechtilejší struktury. Na věž byl dán velký zvon z roku 1613, vedle něhož donátor dal ulít ještě jeden zvon, který by připomínal jeho donaci.
Nezměněny zůstaly dosavadní krypty, které tvořily součást původního kostela. První s venkovním vchodem byla vybudována v roce 1588 Kašparem Pruskovským z Pruskova s určením pro členy hraběcí rodiny. Krypta v kostelní lodi sloužila pro duchovní, kteří ve městě působili, resp. těm, kteří se zasloužili o rozvoj kostela a fary, resp. těm, kteří si zajistili právo splacením daného poplatku. Některým z posledně zmíněných byly do kostelní zdi vsazeny epitafy, jako Anně Varadínkové (f 1699) a Anně Šulcové, manželce Martina Šulce († 1712).
Kostel byl původně benedikován a teprve 9. srpna 1744 byl konsekrován olomouckým biskupem Janem Arnoštem z Lichtenštejna. Přičiněním tehdejšího děkana Josefa Foltina byla kostelní věž v roce 1746 upravena na dnešní podobu, kdy byla do věžní báně vložena pamětní listina spolu se stávajícími běžnými penězi té doby. Podle dochovaných účtů si úprava věže vyžádala 968 zl. 57 kr. nákladu. Děkan Foltin zjednal v roce 1768 i nový zvon o váze 12 centů.
V roce 1770 se stal městským farářem a pozdějším děkanem svitavský rodák Arnošt Heinrich. Vynikal mimořádnými uměleckými sklony, které napomohly, že dosavadní chudobný interiér nabyl četné umělecké předměty. V prvé řadě opatřil vkusnou kazatelnu i mramorovou křtitelnici, zakoupil velmi vzácné ciborium, zhotovené v roce 1738 pro cisterciácký klášterní kostel v Sedleci. To se po zrušení kláštera dostalo na Velehrad a po zrušení i velehradského kláštera je odkoupil Heinrich pro Bzenec. Ciborium vynikalo svou krásou i kvalitou, bylo vystaveno na několika výstavách, až 14. března 1918 bylo neznámými pachateli ukradeno a od té doby se nenašla po něm žádná stopa. Bohatost interiéru byla doplněna plastikami 18. století, kdy byl vyzdoben vzácnými uměleckými obrazy od předního moravského umělce Ondřeje Schweigla.
Kolem kostela stával hřbitov, který v roce 1812 nalezl nové umístění. V důsledku jeho likvidace byl z prostoru kolem kostela upraven park.
V místech starobylého hradu byla počátkem 18. století vybudována půvabná kaple sv. Floriána a Šebestiána. Iniciátorem stavby byl hrabě Erdman z Pruskova v roce 1703. V interiéru neznámý umělec vymaloval obraz sv. Floriána poměrně značné umělecké ceny, pro nějž donátor dal vyhotovit rám s bohatou řezbou a opatřit svým erbem i své manželky Marie rozené z Rosenbergu. Podle všech známek dal Erdman z Proskova pořídit obraz sv. Šebestiána, který dnes zdobí interiér farního kostela. Takto vyvstala poutavá dominanta v raně barokním slohu. Byla terčem častých blesků a hromů. Již v roce 1731 – dne 12. července – blesk zapálil a zničil věž i střechu kaple, která byla nákladem obce několikrát obnovena, znovu v generální opravě v roce 1852. Při josefínských reformách byla kaple v roce 1783 uzavřena a její kapitál 300 zl. byl zabrán pro veřejné účely. Ale již v roce 1793 byly bohoslužby v kapli znovu povoleny a tím kouzelná dominanta Bzence byla zachována. Poněvadž prudké vichřice kapli značně poškozovaly, byla podstatná část kaple v šedesátých letech 19. století zazděna a opatřena železnými okenicemi, takže její Půvabný zevnějšek podstatně utrpěl. Dne 15. září 1915 opět blesk zapálil střechu kaple, od níž se chytila i střecha vížky, takže byl její exteriér zničen. Byla však znovu upravena, takže pohlednice z roku 1936 ji ukazují v její kráse. Vedle ní stávala hotařská budova, kde se každoročně konala o svátku sv. Vavřince slavnost zavírání viničných hor. Posléze byla znovu zničena – nikoliv však bleskem, ale rukou německých fašistů. Ustupující nacistická vojska použila věže kaple jako vojenskou pozorovatelnu, zaminovala všechny cesty do vinohradů a vybudovala ochranné postavení. Po ústupu z města 18. dubna 1945 v 11.30 hodin vyhodila kapli do vzduchu. Dnes jen smutně nad městem vzhlížejí ruiny kaple, které ohlodává neúprosný zub času.
S kaplí sv. Floriána a Šebestiána vzalo za své i bratrstvo sv. Jana Křtitele spolu s jeho jměním, sklepem i vinohradem. Pěkně psaný kancionál byl darován olomouckému muzeu, jehož je dodnes ozdobou.
Současně v roce 1787 byly z města vyfařeny Těmice s Domanínem, kde byla zřízena lokálie. Podle urbáře z roku 1604 byli povinni čtyři rolníci z Bzinské ulice každoročním odváděním měřice cibule. Se třemi z této skupiny, a to Janem Koutným, Janem Strnadem a Šebestiánem Karnuflem uzavřel děkan Heinrich smlouvu, aby místo tří měřic cibule platili ročně poplatek 2 zl. 24 kr.
Zevnějšího lesku se dostalo městské faře tím, že v roce 1730 byl zřízen bzenecký děkanát, k němuž náležely čtyři fary a tolikéž lokálních kuracií.
Můžeme předpokládat, že s obsazením fary v době třicetileté války začala existovat i škola, i když v prvé době nemáme o ní zprávy. Teprve v roce 1658 se uvádí v křestní matrice jako kmotra Zuzana Regulka, manželka bzeneckého rektora, což by nasvědčovalo existenci školy v té době. S rektorem bzenecké školy se setkáváme na začátku 18. století. Prvním nám známým správcem školy po třicetileté válce byl Jan Ostrožka. Jeho příjmy byly velmi skromné: od města dostával ročního platu 20 zl., dále mu patřil školní plat, jejž vybíral od žáků každou sobotu. Ani ten nebyl valný, poněvadž více než polovina žáků do školy vůbec nedocházela. Posléze mu vrchnost dávala menší deputát, neboť vedle rektorství zastával v kostele službu varhanickou. Tato však v Bzenci nenáležela k pravidelným úkonům rektora, neboť kostel měl svého vlastního varhaníka, který pobíral plat 20 zl. vedle fundačních a štolových poplatků a drobného deputátu.
Škola tehdy stávala na Dolním náměstí v čísle 77. Požár v roce 1777 jí sice ušetřil, ale poněvadž prostorově nedostačovala, zaměnilo ji město za spáleniště na rohu, který tvořila jižní strana Horního náměstí spolu s ulicí vedoucí na Dolní náměstí naproti kostela. Spáleniště náleželo původně Jiřímu Režnému. Zde byla postavena nová školní budova s jednou učírnou a třemi pokoji pro rektora a jeho pomocníka.
V roce 1787 vzorný učitel Antonín Kraus podal hlášení o stavu své školy: Navštěvovalo ji 183 chlapců a 116 děvčat, čili celkem 264. Z těch se zdarma vyučovalo 38 chlapců a 25 děvčat, celkem 63. Příjmy byly tyto: od kostela za kostelní hudbuzl. a z nadací 9 zl. 10 kr., za zpěv pašijí 1 zl. 10 kr., celkem 24 zl. 20 kr.
Od vrchnosti pobíral peněžitý plat 50 zl., na naturáliích 4 měřice pšenice po lzl. 30 kr., 12 měřic žita po lzl., 2 měřice ječmene po 48kr., 1 měřici prosa za 2zl.,sudy (tj. 8 věder) piva po 7 zl., 8 sáhů dříví po 1 zl. 30 kr., čili celkem 97 zl. 36 kr.
Platu od města dostával 25 zl., pohřebních poplatků 25 zl., místo koledy 10 zl. Z týdenního školního platu od 68 dětí měl dostat po 1 kr., od 42 dětí po 1 V2 kr., od 59 dětí po 2 kr., od 32 dětí po 3 kr., čili měl mít ročně 270 zl. 15 kr. Roční příjem vzorného učitele činil 452 zl. 11 kr., varhaníka 138 zlatých.
Z výčtu vyplývá, že plat vzorného učitele – z něhož bylo nutno vydržovat pomocníka – by byl poměrně slušnou hodnotou, kdyby děti chodily do školy a také kdyby tak činily po celý rok. Vzhledem k nižší školní docházce byl však výtěžek školního platu mnohem nižší. Vedle toho se projevoval i nepoměr mezi odměnou za vyučování ve škole a odměnou za kostelní služby, ba byl i křiklavý.
Město v 18. století
Nastala léta budování, město se znovu rozrůstalo, i když nedosáhlo výše jako na počátku 17. století, jak nám osvětluje tabulka:
| Rok | Počet domů | Počet rodin | Obyvatel |
| 1604 | 270 | 340 | 2040 |
| 1656 | 175 | 175 | 1050 |
| 1970 | 195 | 195 | 1180 |
| 1718 | 168 | (židovských 32) | 1080 |
| 1777 | 184 | baráků 130 | 314 |
| 1790 | 391 | 2436 |
Z přehledu vyplývá, že hlavní výstavba a růst města nastal teprve v polovině 18. století, takže do roku 1790 mělo město více obyvatel než v roce 1604.
Podařilo-li se poustky u polí a vinic do dvacátých let 18. století úplně zahladit, nebylo tomu u domů. Vizme stav města v roce 1719:
Dolní náměstí: 1. Pavel Maitner, 2. radnice, 3. Matyáš David, 4. Panský šenk, kdys Tomáše Lomnického, 5. Martin Rychmach, 6. Jan Somer, 7. Epimach Storch, zběhl, r. 1719 byl rychtářem, 9. malý panský dvůr, 10. při dvoře pustá usedlost,11.pustá usedlost Martina Krtičného, 12. pustá usedlost Eliáše Blanařovského, 13. Filip Kotek, 14. Antonín Hučický, 15. Pavel Kotek, 16. pustá usedlost, kdys Jana Hrubého, 17. Jan Mišík, 18. Bernard Koltman, 19. Antonín Blahutka, 20. Jan Plyma, 21. pustá, prve Jana Kováře, 22. pustá, prve Lorence Tesaře, 23. pustá, prve Mikuláše Rybáře, 24. pustá, prve Jana Hrnčíře, staví Antonín Vincúrek, 25. František Hýbl, 26. Jan Kotek ml., 27. Jan Martinkovský, 28. Pavel Goldtman, 29. Jan Stehlík, 30. Jan Kotek st., 31. Melichar Matyáš, 32. Jan Koltman, 33. Jura Koltman, 34. Karel Weisberger, 35. Lorenc Truchlík, 36. vdova Plachtová, 37. Jan Englman, 38. Bernard Srba, 39. Filip Duchoslavský, 40. Jan Strážnický, 41. obecní dům, 42. Matěj Maleček, 43. Martin Schulz, 44. Václav Polák, 45. Pavel Jedlovský, 46. Antonín Solga, 47. židovka Eliáška, 48. žid Eliáš Kotlib, 49. žid Jakob Hrbáček, 50. žid Lazar, 51. žid Wolf Löbl, 52. žid Jakob Lazar, 53. žid Abraham Císař, 54. žid Šimon Salomon, 55. židovka Lea Hrnčířka, 56. Jakob Beran, 57. žid Srut Beran, 58. žid Jakob Hrbáček, 59. žid Jakob Bondit, 60. žid Baruch Salomon, 61. žid Jakob Vrac, 62. žid Jakob Libman, 63. židovka vdova Vězlická, 64. žid Berl Šalomoun, 65. žid Jakob Löbl, 66. židovka Löblová, 67. Martin Skočovský, 68. Jan Ostrožka, 69. Jíra Nikl, 70. Jiřík Šubert.
Horní náměstí: 1. žid Wolf, řezník, 2. žid Šalomoun Kimpl, 3. žid Mojžíš, krejčí, 4. žid Löbl, sklenář, 5. žid Baruch Natan, 6. Pavel Klúčka, 7. pustá Matyáše Masaře, 8. pustá Šimona Syrového, 9. pustá Matyáše Šilhavého, 10. pustá Jana Chotěbořského, 11. pustá, jatky, prv Janka Tomana, 12. pustá Jana Dřevosúkala, 13. pustá Doroty Kropáčové, 14. pustá Maruše Kadidlové, 15. pustá Jana Trnky, 16. František Mareček, 17. pustá Jiříka Záviše, 18. pustá, dům panský, 19. pustá Jiříka Tichého, 20. pustá Martina Ušákového, 21. František Kříž, 22. pustá Pavla Nováka, 23. pustá Jana Hanáka, 24. pustá Andryse Bolešova, 25. pustá Janka Poláka, 26. pustá Jiříka Hanuska, 27. pustá Stefla Blanaře, 28. pustá Jana Boukala, 29. Pavel Chmel, 30. Tomáš Rychmach, 31. Jiří Rychmach, 32 Martin Tvarůžek, 33. Šimon Sýkora.
Suchý řádek: 1. pustá Mikuláše Mudroně, 2. pustá Jana Hošťálkovského, 3. pustá Jana i Andrýse Mastného, 4. pustá Val. Šilhavého, staví Kašpar Klapetka, 5. Václav Žižík, 6. pustá Mikuláše Albrechta, staví Fr. Matoušek a Ignác Koráb, 7. pustá Jana Mikulů jinak Nikl, staví Jíra Mikulík, 8. pustá Pavla Korába jinak Choravého, staví Jan Jáchym, 9. pustá Vítka drába, staví Ignác Kazda, 12. pastýřská chalupa pastýřů obecních, 13. pustá, sbor. 14. pustá Ondřeje Křížového, 15. pustá Šebesty Masařového, 16. pustá Adama Slívy, 17. pustá Petra Šobaňového, 18. pustá Jáchyma Blanařového, 19. pustá Jana Chvátalového, 20. pustá Mikuláše Kočího, 21. pustá Tomáše Kučeravého, 22. Jiřík Rojíček, 23. pustá Janka Třetiny, 24. pustá Henrycha Barvíře, 25. pustá Jiříka Valáškového, 26. pustá Matěje Šrankového, 28. pustá Matyáše Háčkového, 29. pustá Jana i Andryka Potočkového, 30. pustá Buryana Lubynského, 31. pustá Vaňka Kadlcovského, 32. pustá Vávry Šardického, 33. Jan Kuba, 34. pustá Jana Přerovského, 35. Jan Fabian, 36. Jan Trubanský, 37. Václav Vinařský, 38. Adam Dohnal, 39. Jura Solga, 40. František Růžička, 41. Jan Kučera, 42. Václav Klúčka, 43. pustá Tomáše Lomnického, staví Antonín Zapletal, 44. Andrys Jakšíček, 45. Jan Jakšíček, 46. vdova Kristina Jančího, 47. Jakub Baďura.
Mlýnská ulice: 1. Melichar Pohoda, 2. Antonín Sumer, 3. Jura Juřena, 4. Jan Smyslík, 5. Jakub Hering, 6. Antonín Jaroš, 7. Jura Súček, 8. Tomáš Pohoda, 9. Martin Novosad, 10. Samuel Jančí, 11. vdova Jana Matyáše, 12. Josef Súček, 13. Martin Valštýn, 14. Václav Myvalt, 15. Václav Matyáš, 16. Jakub Stařeček, 17, Václav Dubianský, 18. Václav Kuba, 19. Václav Sumr, 20. Jura Skupňa, 21. Jan Klúčka st., 22. vdova Jana Kazdy, 23. vdova Jana Chmela st., 24. Mikuláš Kutný, 25. Václav Beránek, 26. Václav Zapletal, 27. Jan Kútný, 28. vdova Jelínková, 29. Jan Baďura, 30. vdova Nováčka, 31. Bartoloměj Rychmach, 32. Václav Kaluška, 33. Pavel Paša.
Bzinská ulice: 1. Martin Sova, 2. Lukáš Foltin, 3. Martin Stařeček, 4. Martin Stavjaný, 5. Václav Súček, 6. Martin Jureček, 7. Bernard Strnad, 8. Václav Krúz, 9. Martin Cvrček, 10. Jan Matyáš Chromý, 11. Václav Zigmund, 12. Jan Adamec, 13. Kašpar Pečírka, 14. Martin Hodonský, 15. Jiří Jaroš, 16. Jan Hutšický, 17. Andrys Procházka, 18. Martin Vrzal, 19. Matyáš Bílý, 20. Bernard Orlický, 21. Kristián Vacenovský, 22. Mikuláš Lachman, 23. vdova Dorota Bránková, 24. Mikuláš Veverka, 25. Jiří Pečírka, 26. Jakub Ivan, 27. Matyáš Růžička, 28. vdova Chmelka, 29. vdova Haniška, 30. Petr Nevřivý, 31. Karel Trnka.
Vracovská ulice: 1. Tomáš Klúčka, 2. panské sídlo, které vlastnívali purkrechtní, 3. Chaloupky, nyní panský mlat, 3. Jan Wolf Fojtík, 4. Jíra Jurnikl, 5. vdova Bička, 6. Melichar Vacenovský, 7. Jiří Rúčka, 8. Pavel Brázda, 9. Jan Cvrček, 10. Martin Strnad, 11. František Řepík, 12. Bernard Vacenovský, 13. Martin Vojtěch, 14. Jiří Šebesta, 15. Jan Klúčka ml., 16. Jiří Zabelkovský, 17. Martin Řepík, 18. vdova Plachá, 19. Antonín Klúčka, 20. Jan Rozdal, 21. Václav Šemila, 22. Mikuláš Smetana, 23. Jan Urban, 24. František Josefík, 25. Pavel Vincúrek, 26. Josef Klúčka, 27. vdova Kruzka, obhospodařuje zeť Serafin Bezchléb, bažantník, 28. Václav Musil, 29. Jan Rundák, 30. Pavel Orlický, 31. vdova Jíry Koltmana, 32. Antonín Jureček, 33. Václav Strážnický, 34. Jan Musil, 35. Martin Lukovský, 36. Tomáš Šlechta, 37. Jiřík Fišer, 38. Jakub Chmel, 39. žid Ešerka Bezduše, 40. žid Jakub Vlach, 41. žid David, 42. žid Srul Boskovský, 43. žid Jakub Majer, 44. žid Josef Vlášek, 45. žid Volf Polách.
Tudíž v roce 1719 bylo ve městě obydleno 168 domů, z nichž 32 bylo židovských. Pustých zůstávalo 58 domů, a to 5 na Dolním náměstí, 21 na Horním náměstí a 32 ná Suchém řádku. Mlýnská ulice, Bzinská a Vracovská byly plně osídleny. Důvod, proč se tak stalo, je vysvětlitelný tím, že se v prvé řadě osídlovaly domy s větším množstvím pozemků a takové byly zejména v Mlýnské ulici, Bzinské a na Vracovské. Usedlosti na Suchém řádku zůstaly pravděpodobně neosídleny již z doby třicetileté války. Byly totiž osídleny obyvatelstvem náležejícím k českým bratřím, kteří museli opustit město v roce 1624. Dále část poustek způsobily požáry, které navštívily město v roce 1709 a 1717. Zejména v posledním požáru bylo likvidováno 15 domů, které nemohly být do roku 1719 obnoveny.
Ale požáry neušetřily město ani v dalších letech. Jedním z velmi zhoubných byl požár v roce 1777, který vznikl u Judy Sabla na Dolním náměstí, jemuž padly za oběť všechny židovské domy a 38 křesťanských domů na Dolním i Horním náměstí i s obecními domy a radnicí. Bylo to v letech, kdy ve městě byla taková nouze a taková drahota, že jejich držitelé nebyli s to postavit nové usedlosti.
Městu se stejně ani nevyhnul vpád Prusů v únoru a březnu roku 1742, kdy tito obsadili jižní Moravu a pokračovali ve svém náporu na Skalici ve směru do Uher. Tehdy město i zámek byly vyrabovány a ze zámku bylo odvlečeno 13 koní. Přes tyto útrapy město se muselo podílet na splácení válečné daně i když nejsme zpraveni, jaká výše na město připadla.
Zájmy města řídila městská rada v čele s purkmistrem, rychtářem a syndikem. Podle Počtu obecního města Bzence z roku 1720 byl hlavním zdrojem městských příjmů šenk vína na radnici. Tam se šenkovalo v prvé řadě víno občanů, kteří se nechtěli obtěžovat s nálevem vína, a proto je s jistým ziskem předávali městu, jednak víno koupené, jednak víno vypůjčené. Od 1. července 1720 do 31. prosince téhož roku se tam prodalo 27 věder a od 1. ledna do 30. dubna roku 1721 100 věder vína se ziskem 293 zl. 14 kr. Na vypůjčeném víně se vyzískalo 39 zl. 51 kr., vína útěžkovéhó se prodalo 93 věder s výdělkem 293 zl. 14 kr. Příjem z radničního šenku tudíž obnášel za 10 měsíců 621 zl. 12 3/4 gr. Jiným pramenem příjmů byly „peníze akcízové“ a sbírky po občanech. Akcíz neboli konzum, odváděný občany z vína, činil 149 zl. 1 kr.; pokud běží o sbírky, podařilo se Antonínu Klúčkovi zajistit na vyhořelou radnici 54 zl. 45 kr., Martin Sova pro advokáta ve sporu s vrchností sebral 63 zl. 45 kr. a opět 41 zl. 45 kr., na brněnské potřeby od sousedů –158 –79 zl., od hoferů 121 zl. 7 kr., mimořádný příjem činil 111 zl. Z vydání byly nejdůležitější položky: městský písař dostával měsíčního platu 4 zl. 10 kr., tudíž ročně 50 zl., rektor 20 zl., varhaník 20 zl., mistr popravní 12 zl. 40 kr., náklad na vyhořelou radnici obnášel 77 zl. 21 kr. 2 d., na vyhořelý obecní dům 66 zl. 48 kr., na šerhovnu 4 zl. 24 kr.
I nadále radnice byla kryta šindelem, obecní dům a šerhovna slámou. Je zajímavý výčet oprav na těchto domech: Janu Vysloužilovi za práci a vykrytí 7 kop došků na obecním domě a po velkém povětří na šerhovně dáno 28 kr., bednáři za vrážení obručí – 6 – pro obroční víno ve sklepě 4 kr. 2 d., kravákovi za opatřování býků v roce 1736 1 zl. 36 kr., městskému písaři za dovoz exekuce 15 kr., za dovoz dvou fůr sena pro býky z Moravského Písku 30 kr., od počátku školního roku kaplanovi 30 kr., rektorovi a varhaníkovi 18 kr., hejtmanovi za renovací 3 zl., za 5 knih papíru na knížky 30 kr., úroky Berlovi z Křížových 100 zl. a 6 zl., za krmivo pro býky 3 zl., čili suma vydání 16 zl. 17 kr. 2 d.
Radnice neodpovídala svému poslání, neměla prostor pro zasedání, která se konávala v hostinské místnosti. Vrchnost nařizuje, aby bylo postaráno o vybudování zasedací místnosti. Zasedání se konávala v pondělí, ve středu a v pátek podle potřeby.
Městský znak vypadal takto: Na modrém, bohatě zdobeném barokním štítu ozubená věž s cihlovými spárami, s otevřenou, kulatě zaklenutou branou, v bráně zleva doprava červené rámě se stříbrným mečem; vpravo a vlevo od brány navazuje na zeď po jedné čtyřboké věži beze spár, s jedním oknem v prvním a ve druhém patře, se čtyřmi stínkami a s vysokou střechou mezi věžemi, na červeném štítě tři bílé horky, nad nimi vzhůru rostoucí korunovaný černý lev s rozdvojeným vztyčeným ocasem a bílé lilie na hůlkách postavených kolmo a druhé nakloněné vpravo a vlevo a nad střechou každé věže byly podpěry pro makovice, které scházely.
V pravomoci města zůstávalo nadále až do roku 1787 hrdelní právo. Při hrdelním soudu se řídilo „Novým útrpným a hrdelním právem pro království české, markrabství moravské a knížectví slezské z roku 1708.
K soudu vedle rychtáře náleželi přísežný písař a žalářníci, biřici neb šatlavní, mistři ostrého meče neboli popravní katané, „kteří se měli jako mírní lidé chovati, vězňů nesoužiti a nemučiti, jim věcí nebráti, s nimi přísně a ostře nezacházeti a tím útrapy jejich ještě nerozmnožovati.“
Hrdelnímu právu příslušelo znamení popravního práva, totiž šibenice, kolo, stínadlo a pranýř. Šibenice s kolem stála na panském poli Babí: její základy byly z cihel do čtverce, v jejichž rozích byly zazděny dřevěné sloupy spojené nahoře trámy, na něž se odsouzenci věšeli. Pranýř, vyvýšené místo s kruhem, u něhož byl provinilec přivázán na hrdle, stával před radnicí.
Útrpné vyšetřování se dálo takto: Nejprve byl obviněný napomenut, aby se dobrovolně přiznal. Neučinil-li tak, bylo mu oznámeno, že se mu dává jeden den na rozmyšlenou. Při zapírání se druhého dne přikročilo k tortuře neboli mučení, které bylo pětistupní: šněrování, přiložení palečnic, sevření šroubovacími botami, vhození na žebřík a pálení. Mučení se mělo provádět ve všední den. Mučitelé měli být střízliví. Kdyby mučený utrpěl poruchu na zdraví, měl být nejdříve vyléčen, a kdyby upadl do mdloby, měl být přiveden k sobě a potom teprve se mělo pokračovat v mučení.
Přiznal-li se mučený při mučení palečnicemi a své přiznání potom odvolal, pokračovalo se v mučení dále dalším stupněm. Byly-li nepochybné důkazy o spáchaném zločinu, nebo jestli se obviněný přiznal, byl vynesen rozsudek. Z Bzence byl předkládán k moravskému tribunálu v Brně nebo ke královskému tribunálu na Pražském hradě. Byl-li rozsudek jimi potvrzen, následovalo jeho provedení.
Tresty se ukládaly velmi kruté. Kdo zlořečil Bohu, tomu byl jazyk týlem vytažen, kdo zlořečil skutkem, byla mu uťata ruka a v obojím případě bylo tělo spáleno na prach; kdo se rouhal, byl místo spálení trestán mečem. Uvedené tresty se ještě zostřovaly rozličným mučením, jako uštknutím rozežhavenými kleštěmi, tažením řemenů s těla, smýkáním koněm apod. Stejně jako zlořečení bylo trestáno i kacířství, odpadnutí od víry a svatokrádež. Čarodějnictví se trestalo stětím a upálením, křivá přísaha stětím. Urážka panovníka, vzpoura, zrada se trestaly konfiskací majetku, vražda dítek, rodičů byla trestána lámáním kolem, za vraždu nemanželského dítka byla matka mečem sťata, její srdce bylo prohnáno kolem a tělo zahrabáno.
Z výčtu je zřejmé, že běželo o kruté tresty, jejichž výše měla jednotlivce odradit od takového počínání.
Nutno však připomenout, že hrdelní pře byly v Bzenci řídkým zjevem. Alespoň příkladem: „C. k. tribunál v Brně dne 12. července r. 1753 potvrzuje rozsudek hrdelního práva v Bzenci, aby Marie P. pro těžké provinění krádeže byla trestána mečem na hrdle. R. 1767 byla Anna K. pro pašerování tabáku z Uher, ač se při výslechu doznala, že tak jen jednou učinila, odsouzena k jednoroční obecní práci v poutech a v železech.“
Od zločinnosti měly chránit nejen přísné, ba až kruté tresty, ale i vysoké taxy a poplatky, které se hradily z majetku odsouzencova. K osvětlení uvádíme poplatky při exekuci zmrskání Anny Kaluskové v roce 1703: městským soudním přísedícím za výkon výslechů 9zl., městskému rychtáři za starost a námahu 6 zl., městskému písaři lzl. 10 kr., městskému magistrátu v Uherském Hradišti za dvoje povolení stran popravního mistra 2zl. 20 kr., zdejšímu radničnímu a soudnímu sluhovi 40 kr., popravnímu mistru za dvojí cestu 2 zl. 20 kr., témuž stravné za tři dny po 24 kr., zl. 12 kr., tzv. „staubschilling“ 1 zl. 30 kr., za útrpný výslech dvou osob 2 zl., za svíce k mučení a jiné k tomu potřebné věci 43 kr., za povoz pro dovoz a odvoz mistra popravního 3 zl. 12 kr., poslu do Zeravic 18 kr., za hlídku v obecním domě po 19. týdnů ve dne po 10 kr. a v noci po 6 kr., 35 zl. 28 kr., městskému soudnímu sluhovi 9 zl., celkem 74 zl. 53 kr. Realizační repartice byla podepsána hrabětem Erdmanem z Pruskova 3. srpna 1703. Na základě toho obdrželo pak město výhodu v kontribuci na tentýž rok v částce 30 zl.
Vrcholná soudní instituce skončila pro město v roce 1787. Vedle několika protokolů a soudních rozsudků se nám dochovala i pečeť hrdelního soudu, na níž kolem obrněné ruky s mečem je vyryt nápis: SIGILLVM JUDICII BZENECZ, pocházející z konce 16. století.
Městská správa nebyla v dobré shodě se svou vrchností. Příčinou rozporů nebyla jen určitá umíněnost městských funkcionářů, ale především povýšenecký postoj představitelů rodu a jejich hejtmanů. Hrabě ErdmanPruskovský z Pruskova zemřel 12. února 1753 a jako první byl pochován v kryptě městského farního kostela. Jeho nástupcem hr. Leopoldem vymřel v roce 1769 rod Pruskovských. Slezský majorát připadl spřízněnému rodu Ditrichštejnů. Hrabě František z Ditrichštejna se oženil v roce 1693 s dcerou hr. Jiřího Kryštofa Marií Maxmiliánou a zval se od té doby z Ditrichštejna-Pruskova. Bzenecké panství zdědila sestra hr. Leopolda, ovdovělá hraběnka Arnošta Salmová-Neuburgová. Za posledních držitelů se podstatně zvýšila pravomoc vrchnostenského hejtmana a zejména Arnoštin hejtman Josef Papík vynikal svou nelaskavostí a přílišnou bezohledností. Nedivíme se, že od roku 1711 probíhaly mezi městskou správou a vrchností tři dlouhé a obtížné spory v záležitosti obsazování funkcí u městské správy, robot, šenku vín, jakož i kontribucí, které se řešily nejen u moravského tribunálu, ale dokonce u císařského dvora. Město vleklými spory se dostalo do těžkých finančních problémů.
Nejpalčivějším problémem byly platy kontribuce. Na místo platů podle zbrojného koně byly stanoveny platy z lánů. Ty obnášely v roce 1694 23 zl., v r. 1695 a 1696 24 zl., v r. 1701 221., v r. 1703 26 zl., v r. 1704 s mimořádnou přirážkou na obranu země 34 zl. V roce 1745 dostoupila výše 41 zl. 24 kr. Další veřejnou daní byla daň z komínů, čili domovní berně. Podle soupisu z roku 1671 se platilo 40 kr. Vedle řádné daně nastupovala i daň mimořádná, která byla v jednotlivých letech rozličná, např. v roce 1702 se platilo z komínů celkem 3 zl. 30 kr. V době tureckého nebezpečí se vybírala tzv. turecká daň a daň z hlavy, a to usedlíci, výměnkáři a podruzi platili 12 kr., ženy 6 kr., služky a pacholci po 3 kr. Židé byli rozděleni na tři třídy: v první třídě platili muži 1 zl., ženy 30 kr., děti 15 kr., ve druhé třídě muži 30 kr., ženy 15 a děti 15 kr., ve třetí třídě muži 12 kr., ženy 6 kr. a děti 3 kr. Daň z hlavy se vybírala na počátku roku najednou, daň z komínů čtvrtletně a berně z lánů měsíčně, a to předem.
Město s odváděním kontribuce nespěchalo. Poněvadž domluvy nepomohly, dal v roce 1696 hrabě Jiří Kryštof některé členy městské rady uvrhnout do zámeckého žaláře a na úhradu dluhu poručil zabavit víno. Konšelé po čtrnáct dní „ve špíně a hmyzu“ strádali ve vězení. Odtud odeslali svou supliku nejdříve hraběnce, poté hraběti, v níž žádali o omilostnění. Nedoplatky svalovaly na neúrodu a slibovali vše rádně zaplatit. Po čtrnácti dnech byli propuštěni. Při sestavování seznamu dlužníků se mimo jiné zjistilo, že řádnou kontribuci neplatili jezuité ze svých bzeneckých vinic. Proto k vánocům v roce 1696 zaslal purkmistr rektoru koleje v Uherském Hradišti Tomáši Koukoloví dopis, v němž jej žádal o úhradu každoročních 6zl., což činilo za 27 let 162 zl. Rektor koleje však nazval požadavek vymydleným.
K Novému roku poslal purkmistr s městskou radou nový list, již důtklivější. Na základě prošetřením ministrem koleje se zjistila oprávněnost požadavku. Kontribuce se během 18. století zvýšila, takže k roku 1749 obnášela 16 zl. 24 kr.
Stejně i roboty byly předmětem častých sporů. Před robotním patentem v roce 1775 byl nutno robotovat od rána do večera, po roce 1775 od 6 hodin ráno do 6 hodin večer. Všichni měšťané byli povinni robotou 11 dní, hofeři 13 dní ročně. Baráčníci, kteří si postavili své baráčky na obecní půdě – 43 – byli povinni robotou 13 dní, kteří měli domku na vrchnostenské půdě – 98 – po 26 dní. Před rokem 1775 bylo od těchto požadována robota 52 dní v roce. Mimo to byl každý povinen robotovat na úpravě hráze u Dolního mlýna, kterou pasoucí se dobytek poškozoval.
V roce 1775 bylo 81 osob vlastnících sice domky, avšak nebyli povinni robotou; ať pro stáří či jako výměnkáři, panští služební, osiřelé děti, invalidé, vojáci a žebráci. Přesto, že robota byla velmi obtížným zjevem a těžce doléhala na obyvatele nutno přiznat, že byla mnohem mírnější než na vesnicích bzeneckého dominia. Velikost židovské obce se v Bzenci zračí i v tom, že tato měla svou vlastní správu, svého rabína a svou školu. Náležela k největším na Moravě. Jako poddaní se vykoupili ze svých platů, takže každoročně platili z celé obce 308 zl. 32 kr.
Zabývali se obchodem, půjčováním peněz a lichvou. V druhé polovině 18. století lichvařili s tabákem, což byl velmi ceněný artikl.
K uzavírání sňatku bylo vyžadováno zvláštní povolení vrchnosti. Rodiče, kteří by si je nevyžádali, byli trestáni žalářem. Mnohem přísnější bylo toto nařízení pro židy. Hilelu Basistovi se v roce 1749 provdala dcera v Uhrách bez vrchnostenského povolení. Když se sňatek prozradil, byl Hilel spolu se svým zetěm potrestáni vězením v zámku. Otec nevěsty byl na svou prosbu propuštěn s omluvou, že o svatbě nic nevěděl. Avšak zeť, „poněvadž se opovážil bez souhlasu vrchnosti se dáti sezdati v Uhrách s mou poddanou“ se nesměl nadále zdržovat na bzeneckém panství a také v bzenecké židovské obci.
O židovské škole se dozvídáme v roce 1740, kdy židovská obec žádala o přijetí kantora MoyzesaIsraele na svou židovskou školu. Tento byl však po dvou letech bezdůvodně propuštěn a novým kantorem se stal – na nátlak hraběte – dosavadní výčepní v panském šenku v židovské obci HerschelLöbl. Představenstvo proti rozhodnutí protestovalo, leč posléze muselo ustoupit nátlaku.
Židovská obec byla předmětem častých sporů s městem, s tak zvanou křesťanskou obcí. Židovští obchodníci prodávali uherskou mouku, čímž poškozovali domácí mlynáře, prodávali chléb i pečivo, a najímali si v křesťanských domech místnosti k prodeji smíšeného zboží, ač měli zákaz bydlet s křesťany. Na stížnost města krajskému úřadu vynesl krajský hejtman soudní rozhodnutí 8. dubna 1784, že se židům nedovoluje prodávat uherskou nebo cizí mouku vyjma výročních a týdenních trhů. Také se nedovolovalo péci chléb, koláče a pečivo vyjma vyučeným pekařům, avšak prodávat je mohl každý a kdekoliv. Židé podle uvedeného nařízení mohli výrobky prodávat i v tzv. křesťanských domech, což se zdůvodňovalo tím, že „kupující byl by poškozen, kdyby měl židy vyhledávat v odlehlém koutě.“ Stejně tomu bylo při sporech o nákup cizího vína a jeho šenku, jak jsme již seznali.
V posledních desetiletích 18. století – podle berní fase z roku 1775 – se obyvatelé dělili na měšťany-rolníky, kteří užívali pozemků (ať polí nebo vinic) ve výměře 14 3/4 lánu. Bylo jich 16; dále na měšťany-nerolníky, jichž bylo 168, na baráčníky v počtu 138, na držitele panských domů v počtu 6 a na domkáře, jejichž počet činil 94.
Přesto, že většinu poli držela tamní vrchnost, a přesto, že jen menší část polností vlastnilo 16 rolníků, město kvetlo, neboť bylo známo svým vinařstvím, svou zeleninou (chřest, okurky, fazole, česnek, cibule) a posléze svými řemesly. Tím se stalo,že jeho věhlas byl mnohem větší než v 19. a 20. století. Poslední desetiletí 19. století jsou známkou stagnace, která se projevila ještě hlouběji, kdy byl Bzenec předstižen mnohými městy a místy ve svém okolí.
Metoděj Zemek