51. VYŘIZUJÍ SE ÚŘEDNÍ FORMALITY

Po poučném výkladu o ctnosti skromnosti navazuji opět nit svého vyprávění na onu chvíli, kdy jsem se po odchodu z kvetoucí říše Emila paši octl s jinými druhy na dvoře 28. bloku v trpělivém čekání na slyšení u blokáče Frice Bechra.

Konečné se objevil, rozložitý, vyspaný a nakrmený do ruda, s bezvadně vyleštěnými botami – měl více párů a také jsem mu je později několikrát cídil, když mi je s úsečným zablafnutím hodil z okna na hřbet a na hlavu: aspoň jsem mu na ně plivl s opravdovým přesvědčením, ale napřed jsem se ohlédl, zdali mne nevidí, neboť jako většina jeho soukmenovců neměl mnoho smyslu pro humor.

Pozorný čtenář těchto vzpomínek předem uhodne, jak zahájil naši audienci. Výmluvnost nebyla jeho silnou stránkou, větší důraz kladl na gestikulaci svých svalnatých paži, jako by se mu do nich přestěhovaly poslední funkce zanedbaného mozku. Spatřil před sebou belgického faráře z malmédského okresu, Lamboraye, vytáhlého chlapíka svérázné povahy, a tento pohled ho jaksi rozčílil jako krocana červený šátek. Snad proto, že onen vyčníval jako Montblanc nad ostatní. Beze slova jal se mu otloukat obě tváře. Postižený hleděl svému pánu stále vzdorně do očí a to ho dráždilo tím více. Stál jsem zrovna za Belgičanem a pozoroval jsem nechápavě, jak se mu hlava kymácela po každém úderu střídavě vpravo a vlevo. Cožpak se blokáč pokládá za rohovníka, který cvičí své pěsti na zavěšené gumové kouli?

Konečně bitce přece zabrněla ruka, takže ustal a pronesl svou stručnou řeč, kterou uměl již dobře zpaměti častým opakováním. „To si zapamatuj, Lamboray, ty zmetku špinavý (v originále „drecksau“, zcela běžný lágrový titul), že u mne nebudeš provádět žádné skopičiny – a vy ostatní pitomci také).“

„Jawohl – tak jest,“ zahlaholil svorně podle předpisu sbor ostatních pitomců.

„Pořádek ve skřínkách a slušné budování postelí, řádně nastupovat a řízně pochodovat – jinak s vámi hovady zatočím,“ rozvíjel blokáč další body svého výchovného programu.

„Tak jest,“ zahučel opět poslušný souhlas, ačkoli každý z nás ze zkušenosti věděl, že nikdy nedosáhneme těchto vznešených ideálů k plné spokojenosti svých vychovatelů.

V třetí a poslední části řeči následovalo přesně podle pravidel rétoriky krátké shrnutí a působivý závěr: „Jednou pro vždy prohlašuji, že u mne nic nepořídíte s farářskými podfuky. Nebo snad myslíte, že jsem blbější než vy?“

„Tak jest,“ zahřměl sbor farářů, tentokrát zcela spontánně, a Fritz se přece na okamžik zarazil v pochybě, zdali volil správnou formu rétorické otázky.

Nicméně toto trojí nadšené „tak jest“ poněkud uklidnilo našeho představeného. Ostatně – kterému řečníku by nelahodilo, když posluchači schvalují tak jednomyslně jeho vývody, i když je to nakomandováno?

Mezitím se po jeho boku objevil suchý blokový písař, který monotónním hlasem všech úředníků na světě předčítal z lístečků naše jména, stará i nová, a za každým vyčkal na vteřinu, aby ho vyvolaný ujistil o své přítomnosti slůvkem „hier – zde“. Tento Němec strašlivě komolil slovanská a románská jména – vyšší rasa nebyla mezi námi zastoupena – a proto se stávalo, že se jmenovaný nehlásil, protože se prostě nepoznal. Tím hůře pro něho, neboť Fritz nemiloval průtahů v úředním jednání a pohotovou pravicí mu vštípil německou výslovnost. Děkoval jsem svým rodičům v té chvíli, že mi zanechali jméno mezinárodně tak snadno vyslovitelné, kdežto Poláci trpce odpykávali složitost svého spřežkového pravopisu. Posuďte sami, co si měl takový Němec s obecnoškolským vzděláním počít se slovem „Chrzaszcz“, čti chřonšč, česky „chroust“? Tento Polák již pro své osudné jméno, které ohrožovalo tuhý germánský jazyk úplným přelámáním, téměř ani nevycházel z pohlavků a kleteb, až zmizel s transportem invalidů.

Seznam přírůstků byl konečně vyčerpán, nikdo nechyběl, nastalo rozdělení na světnice. Tak jsem se opět shledal bez jakýchkoli výlevů citového dojetí se svým štubákem Willim, který se mi hned po příchodu vyšplhal s opičáckou mrštností na krk, ne aby mne objal a políbil jako vracejícího se marnotratného syna po dlouhém odloučení, nýbrž aby mne upozornil obvyklým způsobem, že mám na kazajce své jméno přišito trochu nakřivo.