Článek o bzeneckém vinařství sepsal v roce 1925 bývalý ředitel bzeneckých škol Jan Gartner pro časopis Zahrada Moravy.

Vinařství v Bzenci

Jan Gartner

Vinařství je na Moravě prastarým hospodářským odvětvím mnohem většího významu, než bývalo a dosud je v Čechách, neboť zde jsou pro ně příhodnější podmínky. Země se svažuje celkem k jihu a je do Dolních Rakous otevřena. Úval dolnomoravský až k Napajedlům a dyjskošvarcavský až k Brnu pro chráněnou polohu a skrovnou nadmořskou výšku zůstává dosud hlavním vinařským územím. Zaujímalo dříve skoro celou Moravu až na hornaté kraje s podnebím drsným, o čemž svědčí obecní pečeti, názvy místních tratí a zápisy v knihách veřejných.

Pěstování révy zavedly asi v zemích podunajských legie římské. Odtud údolími řek moravských k severu šly dávné obchodní cesty. Podél nich vznikaly nejstarší osady, sídla údělných knížat, úřadů zeměpanských, šlechty, též prastarých klášterů. Tudy ve středověku vnikala k nám vzdělanost a spojením se světem šířily se pokročilejší způsoby hospodaření. Záznamy sahající nazpět až do XI. století mluví již o vinařích, o vinicích a desátcích z nich. Některé obce chovají dosud rukopisy „Práv horenských“ (viničných), pocházející až ze XIV. stol. Spravovalo se vinařství naše zvláštním „perkrechtem“ od pradávna.

Vinohrady bzenecké zelenají se na posledních jižních výběžcích pahorků chřibeckých od údolí Syrovinky potoka na západě až po Kněží břeh na východě. Svahy tyto výslunné, mírně nakloněné, všelijak zprohýbané místem přívaly rozryly hlubokými, divoce zarostlými stržemi. Pod nimi v příjemném závětří podél silnice z Uh. Ostrohu do Kyjova rozložil se Bzenec. Nad městem strmí se památný pahorek „Starý Hrad“ s kaplí daleko viditelnou právě uprostřed této vyhlášené oblasti vinařské. Na Slovácku jenom dvě místa ještě honosí se pověstí tak dobrého vína jako je zdejší: návrší nad Vel. Blatnicí, Roháč zvané, a návrší s kaplí svatého Antonínka, která svítí do tučných luhů jihomoravských bílými stěnami v jemné cloně modravého oparu, kdež i rodina učitele J. A. Komenského mívala vinohrad „Plachtu“, a stráně polešovické plné vinohradů a ovocných stromů, z jejichž výšin se po Slovácku rozhlížel roku 1885 plachý samotář, básník Svatopluk Čech.

Bzenecké vinohrady nyní měří asi 60 ha v délce přes 2 km a vyplňují místní trati: Liščí Hory, Novosady, Bílé Hory, Kožuchy, Pohany, Starý Hrad, Kuklu, Budíky, Maršálky, Horní, Zadní a Prostřední Hory, Grefty, Čihůvku, Kněží Horu, Cukmantle, Růženou a Hažneky. V bělavé spraši, v žlutavém písku neb v těžké půdě jílovité na rozkouskovaných pozemcích, rýčem a motykou lopotí se zdejší člověk od božího jara po celý rok vynucuje na půdě nejušlechtilejší její dar, ohnivé, těžké víno, vyvážeje na trakaři neb v putně vynášeje mrvu, kam zajeti nemožno. Ve velkých vinohradech táhnou révu po drátech, což přijde laciněji, v menších otáčí se okolo tyček do země zaražených a mezi révami košatí se ovocné stromy. Na takových pozemcích shledáš na okraji i keře a mezi řádky fazole, turkyň, zeleninu a jiné plodiny. Hledí drobný majetník každou píď půdy co nejlépe využitkovati. Co krásných třešní a višní rozličných druhů, meruněk i moruší vyveze se z Bzence za úrodných let! Jaké to bývají denně v období zrání ovoce hlučné trhy na zdejším velikém bzeneckém náměstí (přes 26 000 m²), jinde nevídané a co shonu a spěchu v horku a prachu s odvážkou košů ovoce na dráhu!

S nastalými mrazy třeba hlavy amerických rév přihrnovati prstí, naše nešlechtěné snášejí obyčejně zimu dobře. Po vánocích pokud dopouští pohoda, se vinohrady začínají stříhati. Vyváží se hnůj. Vinař si chystá „oblouky“ k vysazování nových pňů. Za časného jara, jak půda oschne, ryje neb „zakopává“ se. První kopačce říkají „postnica“ a kypření se musí opakovati dle potřeby, aby se na povrchu neutvořil škraloup a vinice nezarůstala travou. Dokud ještě neraší křehké pupeny révy, „holoubátka“, zaráží se kolí ke hlavám. Za čas se hlavní výhonky k němu přivazují lýkem a vedlejší se ulamují. Příliš bujné vršky se začátkem srpna „smítají“. Starostlivě zírá vinař k večerní jasné obloze po celý máj, ba i červen: noční mráz často zničí mnohoslibnou „ukážku“ ve vinohradech. Hledí tomu předejíti zaněcováním hromádek vlhkého hnoje, aby se nad pozemkem utvořil ochranný oblak. Uhodí-li v čas květu počasí studené a deštivé, veta po úrodě. Co zažije strachu, hrozí-li v létě zlověstná mračna krupobitím! Časem objevují se houfněji rozliční drobní škůdcové neb známky chorob révy. Proti vřetenatce (perenospora viticola) třeba listoví opětovně postřikávati roztokem vápna a modré skalice, proti kaziplodu (oidium Tuckeri) sírou zaprašovati a co já vím, kolik ještě neduhů sužuje révu, rostlinu tolik seslabenou a vyčerpanou? Hlavní zkáza ji teprve očekává: mšice phyloxera vastatrix již ničí vinohrady v Čejkovicích a Žarošicích. Dlouho-li nedospěje sem, i když zdejší písek jí z části překáží? Proti ní se omlazují vinohrady: vysazují se šlechtěnci na amerických podložkách vypěstovanými. Taková sazenice stála před světovou válkou 40-50 hal. a s ten náklad drobný majetník není. Zemská rolnická vinařská škola v Bzenci učí své žáky, aby si mohli doma šlechtiti sami pro vlastní i cizí potřebu. Přimysleme si k tomu ještě značné zdanění a drahotu nádeníků; shledáme, že vinařství vyplácí se jedině malému majiteli, který si všechny ty četné práce vykonává sám, v pravý čas a bedlivě. Větší hospodář dopočítá se jakéhos výtěžku v průměru as tak 10 let a stýskává si: ,,Vinohrad – mořihlad.“ Po měřici rozlohy nabere se 1– 5 hl dle toho, jaký je rok. Bílých vín se pěstuje třikrát tolik, co červených. Z druhů bílých tu mají ryzlink rýnský („lipka“, druh nejvzácnější, malých bobulí), burgundské bílé, sylván zelený, veltlínské, muškátové, ušlechtilé bílé a tramín; z červených: portugalské, burgundské modré, sv. vavřinecké, frankovku a ušlechtilé bílé. Rozeznávají se tvarem a rozměry listů, kolínek a pupenů. Mělo by se raději pěstovati druhů méně, aby lépe vynikla zvláštnost jednotlivých vín našeho kraje.

Nejlépe vyzrají hrozny na nejpříkřejších plochách, kde nejvíce tepla zachycují: na Starém Hradě, v Kožuchách, Maršálkách a v Kněží Hoře daří se zboží nejlepší. Ze všeho viděti, že vinařství vyžaduje nejen mnoho píle a bedlivosti, však též i znalosti odborné a nákladu. Pěstování chlebovin a zeleniny pro množící se obyvatelstvo, též sázení cukrovky má za následek, že víno stává se jen vedlejší plodinou a že vinařství moravské přes všechno přispění vlády znenáhla asi stane se obětí změněných výrobních poměrů.

Stojíš-li zde začátkem léta na Starém Hradě, neb kráčíš-li cestou od kříže mimo „Kuklu“ a „Maršálky“ vzhůru a pozoruješ spanilý kraj ve znoji žhnoucího slunce, až zrak přechází pichlavým odleskem světla na zdejší bělavé půdě, ucítíš jemné aroma kvetoucích rév. I ze zahrad bzeneckých sálá teplými omamujícími vlnami těžká vůně resed a majoránu. Vítr západní, zaduje-li ve vyšších vrstvách ovzduší, přináší sice plovoucí dešťonosné oblaky od Kyjova; však tyto, přišedše nad výheň zákoutí bzeneckého, úpalem odraženého tepla slunečního od zdejších nakloněných strání do výše se vznesou a neposkytnou prahnoucímu rostlinstvu žádoucí vláhy. Tráva žloutne na mezích, hynoucí byliny smutně kloní vadnoucí listy toužebně očekávajíce nočního chladu a rosy. Jen drsné koruny tuhých akátů čnějí okázale k blankytu pernatými větvemi. Vzduch rozptýleným prachem zakalený tetelí se vedrem, hlas dotěrných komárů zaznívá teninkou stříbrnou strunou. Suché světlé lesy naše nepřitahují mračen. Teprve nad „Rúbanicemi“ a hřbety Karpat zahrají srážky dešťové duhovými barvami, od nás za takového horka závistivě pozorovanými. Však révě sucho z míry svědčí. „Loza (réva); a koza vody nemilují“, říkává Slovák, a lidé bzenečtí ani za suchých let se nemodlívají za déšt.

Začátkem srpna zaměkají časné druhy hroznů a vinohrady vyžadují zvláštních hlídačů. Na sv. Vavřince odpoledne vypraví se s hudbou obecní rada a veselý průvod na lysinu u kaple St. Hradu. Čím hojnější je „ukázka“, tím rušnější slavnost „zavírání hor“. Ustanovení „hotaři“ už vykonávají svůj úřad. Na stole hodnostářském se pyšní talíře prvních hroznů. Hudba řinčí, zpěv hlaholí, pronášejí se žerty a přípitky. Na místě daleko viditelném vztyčují žerď s výstražným víchem, že jest od nynějška hora „zaražena“. Od té doby zříš mezi révami všude motykou načechranou prsť, aby bylo ihned zřejmo, vkročil-li kdo nepovolaný na hájený pozemek. S pokračujícím dozráváním hroznů přibývá i nepřátel a zlodějů: vrabci, koroptve, psi, hejna špačků, množství much neb vos… a častěji zaznívají střelné rány hotařů.

V polovici října, právě když celý obvod města naplňuje zvláštní zápach pitvaných okurek, nastane konečně vinobraní. Od milého rána ozývá se po cestách bzeneckých jakési bubnování: to vyvážejí ze sklepů a komor na trakařích a vozech kadečky do vinohradů. Dříve už se v búdách dřevěné nádobí „zamáčelo“, čistilo a chystal se vinný lis. Kde kdo dostaví se ven na pomoc a v poledne se za lidmi přinese oběd. Sběrač pozorně uřezuje hrozen po hroznu z pně počínaje odspodu, skládá do puténky a pak vysýpá do kádě na kraji pozemku postavené. Za dobrých roků odevšad v trati ozývá se veselý hovor, pistole bouchají a cesty se lidmi netrhnou. Což to bývá za práci radostnou, rozzáří-li se nevýslovnou něhou jeseně slunné dni, vzduchem se stříbří vlákna babího léta a obzory se prohlubují do nevídané dálky! Svezená úroda se v předsklepí v kádích zmestuje „mestůvkou“ a „nahodí“ na lis, až na ni dojde řada. Sladkou šťávu přelévají do beček, v nichž potom nastává tajemné a důležité dění: šťáva šumíc a bublajíc kvasí, sklep se plní nebezpečným kysličníkem uhličitým. Čím lepší má býti nápoj, tím delší doby vyžaduje kvašení. Každým dnem získává jinačí a určitější chuti a vůně. Kdo vypíše jemné změny v něm od zakaleného „sladkého“, jež se lepí na sklínky, k „burčáku“, opojnému zahořklému „řezáku“ a konečně k vínu hotovému? Z údolí Dyje pocházejí jemná vonná vína, upomínající na nejlepší druhy rakouské; v nížině u Švarcavy a na kopcích Polavských zrají tvrdší, zatrpklé, nakyslé; však těžká vína úvalu dolnorakouského pro ohnivost a jemnost přirovnávají znalci k vínům rýnským. Kdo nezkusil, neuvěří… Důvěrně sdílnými stanou se tím časem večery, zpod zešeřelé oblohy chvílemi ozve se ostrý skřek vodního ptáka letícího tmou…

Po vinobraní mládež ještě ve vinicích paběrkuje („ostrlizuje“); hospodáři pozvytahují kolí’ a složí je na hromady. Vylisované slupky hroznů, matoliny („mláto)“, zakvašují za sucha a později z nich pálí silnou „mlátovici“. Révy před zimním spánkem ještě zahýří v nádherných barvách podzimu než opadají, listy žloutnou, rezavějí, hnědnou, rudnou, rdí se krví, planou zlatem v paprscích mírného zubatého slunce, obraz oku tolik vábný. Zakrátko pak už jen studený severák hvízdá a šelestí holými pni a zajíc viničný prchá před slídícím střelcem.

K vinohradu patří i pořádný sklep, příhodný, suchý, průvětrný, vyrovnané teploty a těch je tu plno. Mnohé časem staly se zbytečnými – není už tolik vína v zemi zaslíbené jako kdys – zpustly, na mnohé se už zapomnělo, kde pod zemí se dují. Do sklepa se vchází zděnou „búdou“, v ní se uschovává náčiní vinařské a stojí stoletý „pres“ z mohutných dubových trámů, na „hynštu“ s vročením staročeským L. P. 1780 (např.). Nyní všude zavádějí moderní lisy hrazděné, lehce pracující. Z búdy otvírají se dveře do sklepa vlastního, z počátku obyčejně klenutého, dále v hloubi už jen v suché spraši bezpečně vykrouženého, kdež na „kantnýřích“ se řadí sudy a soudky. Zde se uctívají hosté o návštěvách, sem se scházejí sousedé k přátelskému posedění v neděli odpoledne neb za zimních večerů. Někdy se kují též společenské pikle; o řeči marné a plané se dí: “Vždyť to bylo řečeno ve sklepě“. Pozván usadíš-li se tu, čtenáři, na lávku stářím zčernalou a hospodář natáhne ti „koštýřem“ z plné nádoby perlícího se vína: vedou se hovory zahřívající srdce i ducha, společnost lidská ti znenáhla připadá tolik žádoucí, spory snadno vyrovnatelné, křivdy odpustitelné… věz, že to je jenom líc života bzeneckého, mající i svůj rub. Že čím výše se tvá představa vypne, tím hlouběji pak přirozeně musí klesnouti. Že tvůj snadno získaný růžový názor na svět vyžádá si tolik dodatečných oprav, až z něho nezbude ničeho… Zemědělci naši, vesměs lidé drobní, málo vína odprodají. Ponechávají je pro svou vlastní spotřebu a to je v jejich majetkových poměrech přepych; svádí k dlouhému vysedávání pod zemí, přispívá k šíření kořalečního moru a k ochuzení. Zemdlí a zmatou se pojmy právní; vše se zapomene, vše odpouští. Lidé vyžadují, abyste je považovali za to, čím se chtějí na venek zdáti a nikoliv, čím skutečně jsou. V takovém prostředí žalující měli by za- sednouti na lavici obžalovaných, není spolehnutí ani pevné půdy, důvěry!

Slavnou minulostí honosí se vinařství v Bzenci. Pod ochrannými perutěmi královské kurie na St. Hradě vzmáhalo se bzenecké podhradí, nynější město. Zdejší královský hrádek býval správním, soudním a vojenským střediskem břeclavského kraje určitě v XIII. století. Zde se provozovalo také zeměpanské hospodářství polní a lesní. Královna Konstancie držela zdejší zboží v letech 1230 – 1237 , jakožto vdovské léno po Přemyslu Otakarovi I. a měšťanům prý odstoupila své vinohrady; vnuk její Oldřich, kníže korutanský, po ní v majetek nastoupil a zde v letech 1237 – 1269 sídlil. Bývalý život dvorský připomínají názvy tratí viničných „Maršálky“ a „Čihůvka“. Za Václava II. činí se zmínka o královských vinných sklepech zdejších. V nepokojných časech při vpádech nepřátel z Uher na Moravu do slováckého kraje nejvíce vždy trpěly vinohrady. Zikmund, král uherský, panství bzenecké zastavil a pak přecházelo z ruky do ruky rozličných vrchností. Nejdéle patřilo hrabatům Proskovským, již přišli ze Slezska a od roku 1584 je měli přes dvě stě let.

Probíráme-li spis J. Hanáka „Dějiny vinařství v Bzenci“, všimneme si blahobytu, jemuž se těšily končiny jihomoravské před vpádem Bočkajovců roku 1605. Naše Slovácko podobalo se skutečně oné „krajině Eden vší hojnosti a užitku plné“. V Bzenci počítalo se 1 158 měřic vinohradů měšťanských a 48 měřic panských. Z cizích vrchností měl zde vinici přední velmož království Petr Vok z Rožmberka v Horních horách, již působením své ženy Kateřiny z Ludanic roku 1600 věnoval zdejším starším Jednoty bratrské. Vinohrad „Havalu“ pod Kněží horou držel Bedřich z Žerotína, zemský hejtman markrabství, slavný státník a turkobijce. Půl století později pozemku toho darem získali jezuité hradišťští; zbudovali si při něm pěknou „Jezuitskou búdu“, kterou teprve nedávno dal velkostatek zbořiti. Sloužila k lisování vína.

V městských knihách horenských ze XVI. století čteme dosti jmen drobné šlechty moravské, jakožto majitelů gruntů viničných. Zde v mravech pitelských se v mládí zaučoval potomní veršovec Šimon Lomnický z Budče za občasného pobytu u svého strýce Tomáše Zelenky Lomnického, bohatého měšťana a majitele hospody „U zlatého hroznu“ na Dolním náměstí. Židé za stara směli kupovati vinice a vedli značný obchod s vínem. O ten bývaly mezi nimi, obcí a vrchností časté spory. Úroda páčila se v dobrých letech tak na 10 – 12 000 věder, z nichž pobírala vrchnost 1 000 – 1 200 věder desátku. Dosud ukazují v některých sklepech tajné „skřichy“, v nichž se snažili ukrýti plné sudy před vytýkači. Desátkové víno dostalo se pod lípu do ohromných sklepů zámeckých; stačí ve svých věky zčernalých, plísní a pavučinami ověšených klenbách pojmouti 6 000 věder. Hlavním pramenem příjmů obyvatel za oněch časů mimo pěstování zeleniny, ovoce, obilí, luštěnin a okopanin, mimo chov dobytka, zvláště ovcí, bylo vinařství. Při tom sluší uvážiti: vrchnost sama měla bezmála třikrát víc orné půdy než všichni občané dohromady a to kusy nejlepší. Nedivno tedy, že práv svého šenku Bzenčané žárlivě hájívali. Chvála bzeneckého nápoje se široko daleko rozhlásila. Proto vinohradům věnována starost veliká. O dobrotě a hojnosti úrody rok, jak rok, psávali záznamy do register horenských i jinam.

Vinice chránilo právo horenské. Opis jeho dle zteřelé předlohy; pro město pořídil roku 1735 městský písař B. Hoffman. Výkonem pověřen býval „horný“ („perkmistr“) se šesti horními konšely. Dohlíželi na řádné obdělání vinic, vyřizovali spory, prováděli trhy majetku a zapisovali vše do knih. Soudili dle práva falkenštejnského, nazvaného tak po hradě téhož jména v Dol. Rakousích pod Pálavskými vrchy. Ze zdejšího rozsudku šlo odvolání k markraběti moravskému a k radě města Brna. Roku 1619 žádala mnohá horenská práva, aby apelace k právu falkenštejnskému z Moravy byla sněmem zemským výslovně zrušena. Však sněm návrhu nevyhověl a tak zůstalo v platnosti staré horenské právo až do roku 1784, kdy nově vydané vinohradské zřízení pro markrabství moravské je teprve nahradilo.

Z krutých trestů, jimiž falkenštejnské právo stíhalo škůdce vinic, z veliké moci horných a přísežných hotařů vidí se, jakou důležitost přikládali tehdy předkové vinohradům. Snad to byly pouhé vyhrůžky „pro vostrach“, neboť doslovně v praxi vykonávány, byly by si vyžádaly mnohých obětí. Kdyby např. pocestný v horách vzal vinohradský kolek, aby se o něj cestou podpíral, o to nic. Kdo by však vzal kolky dva (ejhle zpupnost!) propadl 5 liber masa těla svého neb ruku. (V některých jiných právech čteme „5 liber vosku“; ten byl lacinější.) Vzal-li by kdo kolkův tré, hrdlo ztratí. Kdyby „vincour“ (vinohradník za plat sjednaný) lámal dobré a užitečné koly na kusy, propadl hrdlo právě tak, jako hotař, jenž by o své újmě vstoupil do vinohradu dále než na tři „grefty“.

Kdo by ukradl kolek při zarážení hospodářovi, hrdlo tratí.

Kdo by zašel do vinohradu a šlo-li jemu o věc nepoctivou, nemá užiti žádné právní ochrany a bude jako zrádce, mordéř nebo násilník.

Svadí-li se dva ve vinohradě přes soumezí neb před vinohradem, na stanovišti pro povoz, propadnou pokutě 10 grošů; kdyby se poprali a tak frejunk vinohradní porušili, hrdlo tratí.

Kdo by sobě ku polepšení doloval u soumezí a meze tím utrpěla, dá 5 liber vosku pánu a 12 denárů bílých perkmistrovi.

Kdo podtáhne pod zem oblouk pně ze sousedova do svého (sousedu ke škodě), uzná-li provinění 1 konšel horní neb 2 obecní, hrdlo tratí, jest falešný, přísluší na rošt. Uteče-li, propadne vším statkem! Pánu, je bezprávný a nemůže nikde žádné ochrany užiti.

Zloděj hroznů ve vinohradě propadá hrdlo na útraty vší obce s mistrem popravním.

Kdo má pouze úmysl krásti a chodí po soumezí neb „frýdu“ (místo pro povoz) nahoře neb dole, bude počten za zloděje a hrdlo tratí.

Ukryje-li kdo víno před desátkem, to víno propadne a ještě se k němu jako k jinému zloději trestáním přikročí.

Kdo by vinohradu neřezal včas, propadne ten pozemek pánu. Dočteme se též o pokutách za odluzování nádeníků, za pasení dobytka ve vinicích, za ostrlizování na cizím, za myslivost ve vinohradech konanou, za přivážení a šenk cizopanských vín, za volně pobíhající psy; a jiné věci většinou zpředu nelidské, k nám přenesené germánské tresty měkčí mysli našeho kmene nesvěčné. „Chceme, aby ve vinohradech tak jisto bylo jako v nejpevnějších komorách našich“, dí horenské práva bořeticko – rákvické a bzenecké nemíní slevovati ničeho.

Co však zmohla všechna práva proti návalu hord Bočkajových, které léta Páně 1605 za čtvrt roku obrátili jihovýchodní Moravu v poušť? Teskno čísti v těch krvavých zádavách, kterak uherští kořistníci s lidmi divně se kvaltovali, kladouce je v budách hlavami do lisů je mučili, aby jim pověděli, kde mají peníze ukryté. Onoho roku Bzenec dvakráte vzplanul požárem a téměř z kořene vyvrácen. Těžce vzpamatovávalo se město z dlouhé strázně. Měšťané pozbyli svých městských práv a sedlákům na roveň postaveni a považováni. Domy většinou zpustly, pole a vinice zůstaly ladem a nikoho nebylo, kdo by je lacino, ano i zadarmo chtěl vzdělati. Sotva, že se trochu sebrali, zasáhly sem opět nájezdy turecké z Uher, stálá nejistota a nevýslovné vyčerpání. Obyvatelstvo kleslo počtem, blahobytem i duševními zájmy. Živořilo, nevědouc si rady v této době „temna“ jako jinde, hájíc jen holého života v bídných přístřeších. Chudoba všechny tiskla. Průmysl zde neměl půdy a zelinářství na vše nestačilo. Svírala je neobmezená vůle vrchnosti, sužovaly velké platy, tuláctvo, zlodějstvo, jemuž čekan šibenice a popravní kolo strmějící se na „Babí“, bzenecké to spravedlnosti, nebylo vždy dostatečnou výstrahou. Jen ta kapka vína rozjařovala a utěšovala domorodce v nížinách jejich pravšedního bytí v nekonečném tahu let.

Ctihodný Řehoř Volný ve své „Topografii markrabství moravského k roku 1834“ odhaduje množství vypěstovaného vína v Bzenci ještě na 5 000 věder ročně. Chválí, že je velmi silné, dá se dlouho chovati a náleží k nejznamenitějším v zemi. Velkostatek v letech 1876 – 1905 vyráběl vína šampaňská. Těšila se dobré pověsti a častokráte o výstavách došla vyznamenání a cen. Nyní spravuje vinohrady bývalého panství Zemská rolnická a vinařská škola zdejší. Ohromné sklepy zámecké zejí prázdnotou; dobrosrdečné obhroublé samorostlé veselí, bodrá požívavost, které vyzařují z obrazů různých hodokvasů dávných holandských mistrů a které vyznamenávaly starý Bzenec, v stísněné sobecké době nynější vyprchaly…