47. VĚZEŇ Č. 28844 VYPRAVUJE

Zatčen jsem byl – pravil Lojzík – v Kroměříži dne 4. prosince 1940 a odevzdán gestapu v kroměřížské reálce k výslechům. Nejdelší z nich trval 9 hodin se všemi známými methodami gestapa. Dvě stě dřepů, „plombování zubů“, „konfrontace“, kdy obžalovaný stál čelem ke zdi a svědkové jej usvědčovali za zády „do očí“. V pondělí 8. prosince byl jsem převezen přes Tovačov a Olomouc do Brna, do baráků „Pod kaštany“.

„Tedy tam, kde jsem se octl za rok také já,“ podotkl jsem.

Ano, ale v březnu r. 1941 byl jsem odkomandován do Kounicových kolejí jako účetní. 28. září 1941 bylo vyhlášeno stanné právo a počaly popravy. Nejprve se střílelo a potom postaveny na zahradě tři šibenice. Střílecí deska byla umístěna na zadní straně přednáškového sálu pod obrazem sv. Václava a první dvě popravy vykonány 30. září – 29 lidí – večer v záři světlometů. Na příkrém svahu ulice proti střílecí desce klečeli v davu brněnští občané na dlažbě a modlili se. Odsouzení byli přivazováni za ruce k dřevěnému trámu. Střílela popravčí četa SS a velící důstojník dával z pistole „ránu z milosti“. Mrtvé tahali po zemi na trávník a kladli vedle sebe obličejem na zem.

Popravy věšením obstarávali uvěznění židé. V Kounicově koleji bylo tak zvané „pracovní mužstvo“, asi 20 židů, určených k hrubším pracím. Z těch určováno k vykonávání poprav po 4 až 5 židech. Po straně reptali, ale netroufali si ovšem postavit se na odpor. Na věšení těmito laiky byla hrůzná podívaná. Pověšení se houpali a zmítali na šibenici až 10 minut, přetrhávali provazy, jimiž měli ruce svázány nazad atd. Nejeden odsouzený žid ještě pod šibenicí proklel tyto své souvěrce, ač za to nemohli.

Viděl jsem téměř všechny exekuce až do 3. prosince r. 1941, neboť jsem měl svou kancelář vedle cely A 17, v níž byly dveře vysazeny, uvnitř byl dřevěný stůl a lavice. Odsouzení bývali sem přiváděni od stanného soudu a potom odpoledne nebo večer popraveni, K jídlu celý den nedostali nic a záleželo na dobré vůli hlídajících SSmanů – stáli dva mezi dveřmi s karabinami v rukou – zda jsme směli jim donésti něco k jídlu a cigarety. Z počátku nesměli ani psát domů, teprve později bylo jim dovoleno napsat poslední dopis a poslat cenné věci s fotografiemi. Mrtvé zouvali a svlékali. Boty, kabát a klobouky jsem po popravě dostával k úschově do skladiště. Polovina bývala ovšem SSmany hned rozkradena. K popravě byli voděni i lidé nemocní přímo z nemocnice, třeba v noci. Odsouzení byli ku přečtení rozsudku přivázáni k sobě za ruce, třeba 10 lidí. Když šňůra při exekuci praskla a odsouzený, se utrhl, byl oběšen po druhé. Po sundání ze šibenice byli položeni na trávník proti vilám a Oberscharführer Pilny, syn brněnského pekaře, zástupce přednosty interní kliniky v Brně, zjišťoval smrt: utrhl si kus trávy a strkal ji mrtvým do nosu. Potom se mrtvoly dávaly do beden a vozily nákladním autem do krematoria. Chování Čechů k smrti odsouzených bylo skvělé. Neviděl jsem pláče, ale slyšel jsem dokonce z cely A 17 písně: Čechy krásné, Zelení hájové, Bývali Čechové.

Viděl jsem s Hatoněm a Svobodou (Olomouc) i smrt posledního českého presidenta země Moravské Dr. Mezníka. Měl samovazbu na bloku B v patře. Otevřel asi 14. listopadu 1941 ve čtvrt na 10 hod. okno a SSman po něm střelil. Dr. Mezník nato vypadl z okna. Ležel na chodníku smrtelně raněn asi hodinu až do příchodu SSlékaře. Potom zavolali pět Židů, aby jej odnesli na stolní desce, protože nosítek v Kouničkách nebylo. Když desku s ním zvedali, Dr. Mezník z ní spadl ještě na zem. Zemřel před polednem.

Dne 4. prosince 1941 byl jsem ráno o půl čtvrté hodině zařazen do transportu pro koncentráky za nehorázného smíchu všech SSmanů v kanceláři. Jelo nás asi 90, já jediný do Dachau, jihlavský primář Dr. Horn s Kubelíkem do Buchenwaldu, ostatní do Mauthausenu. To jsme se však dověděli až cestou. Dne 7. prosince v poledne jsem prošel branou K. L. Dachau.

Za dvacet dní jsem se dostal z nařízení brněnského gestapa do kárného bloku 15. Blok 15 byl „koncentrák v koncentráku“, ještě zvlášť zadrátován a uzamčen, zcela odloučen od ostatních bloků, jako místo pro Židy a vězně, „jejichž návrat byl nežádoucí“. Blokový personál (blokan, 4 štubáci a „cvičitel“ Galbawy, mluvící dobře česky) a dozírající SSmani (blockführen) byli pečlivě vybráni komandantem tábora Zielem. Byl-li celý Dachau peklem, má tedy peklo několik stupňů a trestný blok 15 byl v něm nejspodnějším patrem. Jako vyvrhelové byli jsme označeni černými terči vpředu, na levé straně, na zádech a na nohavicích. Psát jsme směli jen jednou za čtvrt roku německy a také jednou za tři měsíce dostat z domova německý dopis. Jídla bylo ještě méně než v ostatních barácích, přísný zákaz kouření, nákupu v kantýně, četby i psaní. Nejtěžší práce bez svačiny jsme vykonávali i v neděli. Naším pracovištěm byla pískovna, v níž jsme vozili na kolečkách štěrk poklusem. Zima r. 1941-1942 dosáhla v Dachau 45 stupňů a pracovali jsme většinou v pantinách – dřevěných podešvích s hadrovou špičkou, která zmrzala i s prsty v ní. Z hladu se jedla syrová, zmrzlá řepa a lesklé rybičky z jezírka na našem pracovišti. Po chvatné večeři odklízeli jsme ještě sníh v ulicích koncentráku.

Každý sebemenší přestupek znamenal hazardování se životem, to jest utlučení. Jiné tresty byly: pověšení na trám v koupelně na dvě hodiny, 25, 50, 75, 100 ran býkovcem. Sté rány se již málokdo dožil. Bylo i betonové vězení (bunker), zostřené skřínkou na stání, kde nebylo možno si lehnout nebo sednout, jídlo jednou za tři dny. Dvakrát za měsíc se vybíral z trestného bloku invalidní transport (pro plynové komory). Pro choré nebylo místa, do nemocnice se od nás téměř nikdo nedostal. Umíralo se na bloku nebo v práci. Já jsem se dostal do revíru jen výjimkou, jakýmsi šťastným omylem našeho blokáče.

Podotýkám, že tento kárný blok býval v prvních letech samozřejmým „domovem“ uvězněných českých kněží. Tak se tam hned po svém příchodu dostal známý velehradský rektor P. Alois Koláček a P. Celestin, pražský převor Milosrdných bratří.