19. VEČER PRVNÍHO MÁJE

Jako č. 29883 vykročil jsem z koupelny na půdu ohromného nádvoří dachauského. Seřadili nás do pětistupů a zazněl povel, který jsme potom slýchali tolikrát denně: im Gleichschritt marsch! – pochod stejným krokem! S nejlepší vůlí zvedli jsme nohy, ozvalo se první dupnutí, ale běda! Sandál zůstal vzadu a bosé prsty nohy se zaryly do ostrých kamínků. Než ses ohnul pro opozdilce, soused ti jej odkopl a druhý podobně postižený ti honem do něho vklouzl, dozorce do tebe rýpl s nadávkou a byl jsi rád, když jsi belhal dále s odřenými chodidly s dvěma porůznu posbíranými dřeváky v rukou. Teprve nyní jsem znenáhla poznával své společníky – jaká změna! Vpravdě ubohé zjevy v nezvyklém prostředí! Předtím celkem slušně odění, nyní mi připadali za elektrického osvětlení v novém ústroji, v příliš krátkých nebo příliš dlouhých kalhotách a kazajkách s titěrnými čapkami na oholených lebkách jako maškarní průvod pohupkujících opic v potulné menažerii.

Od čeho je tenhle tenký krvavý proužek, který se vine před námi po štěrkované cestě? Paprsky žárovek se chvilkami kmitají v čerstvých červených krůpějích. Tam v přední řadě se vleče muž v chůzi schoulený, drže si oběma rukama křečovitě spodní část trupu. Z nohavic mu crčí drobný potůček krve na zem. Ach, to je onen nešťastník, který se ve chvatu srazil v úzké chodbičce z převlékárny do koupelny s esesákem. Kopnutí mezi nohy – oblíbený zásah – ho ztrestalo za neuctivé střetnutí s podrážděným představitelem vyšší rasy. Ještě několik dní se pak vláčel s nabobtnalým spodním tělem, znamenaje své poslední kroky krvavými stopami, až mu to rozmrzelí správcové táborového pořádku rázem zastavili několikaminutovým ponořením hlavy do vody.

Kam nás uondané ještě tak pozdě v noci ženou? Do přijímací síně v revíru čili nemocnici k lékařské prohlídce. Ve skutečnosti nebylo mezi bělopláštníky, před nimiž jsme znovu zcela svlečeni defilovali, ani jednoho s lékařským diplomem, ba ani s maturitním vysvědčením. Byli to členové privilegované kasty vězňů čili heftlinků, vesměs Němců, kteří si různým způsobem získali přízeň pánů a zaujali výhodná postaveni vrchních ošetřovatelů. Ti pouze zkoumali, zdali někdo z nováčků není postižen svrabem nebo jinou kožní nemocí. Na všechno měli tinkturu ohnivě červené barvy, kterou hojně pomalovali nakažená místa i na tváři, takže se někteří vynořili z ordinační místnosti jako plnokrevní Indiáni. Dostavil se i táborový stařešina (lagerältester) a jiní hodnostáři z řad heftlinků. Správa koncentráku svěřovala částečnou odpovědnost za pořádek vyvoleným heftlinkům německé národnosti, kteří si tuto výhodu vykupovali bezohledným jednáním proti spoluvězňům. Báli jsme se jich stejně, ne-li více než esesmanů, s nimiž často závodili o prvenství v krutosti. Jediné, čím je esesáci přetrumfli, byla střelná zbraň.

Tito pohlaváři, kteří na úkor obyčejných plebejců byli dobře živeni dvojnásobnými porcemi a přídavky, přihlíželi vážení nováčků (vážil jsem tehdy 65 kg, tedy o 20 kg méně než při zatčení) a bavili se hlasitě velmi roztomile: „Koukni se na toho, jaké má břicho! Že je to farář!“ Byl to obchodník z Holandska. „My se již postaráme, aby ti ten nádor splaskl. Právě včera vyletěl komínem jeden žid, který měl zrovna takový panďoch a za pár týdnů mu visela kůže přes nohy jako zástěra. Máme jeho fotografii v museu.“

„Čím jsi ty?“ obrátili se na německého kněze. „Duchovní.“

„Vida, flanďák (pfaffe)! Nestýská se ti po kuchařce?“ A již byli ve svém živlu, který zaváněl odpadovou stokou mravní nízkosti. „A odkud jsi ty?“

„Z Čech.“

„Z protektorátu se říká u nás. Ty také brzo vyletíš komínem!“ Jak poznat, rčení „vyletět komínem“ bylo velmi v užívání, což je pochopitelné, když tě komín krematoria, chrlícího rezavé chuchvalce čpavého dýmu, čněl vysoko nad táborem jako ruka vztyčená k stálé hrozbě. Tak byl oslaven 1. květen fysickými i morálními políčky.

Příchodní blok 13 – toť naše konečná stanice, do níž jsme se po rozmanitých příhodách tohoto rušného dne doklopýtali. Všude již panovalo hrobové „ticho – udření vězňové spali vždy jako zabití, to bývaly pro ně přece jen hodiny klidu. Dosud jsme nevečeřeli, snad na nás čeká občerstvující krmě? Nikoli, rozespalý starší jizby (stubenältester), krátce „štubák“, pokládal svůj přerušený odpočinek za přednější, hybaj do lůžek! „První májová pobožnost,“ povzdechl kanovník Gebert v mém sousedství. Ano, dnes jen tichý zdrávas vzlétl ke Královně milosrdenství. Teprve za tři roky přinesl Její měsíc i naše osvobození.