Jan Kubík, hrdina z modré armády
Pamětní deska na bzeneckém nádraží.
Každý den chodí desítky lidí okolo pamětní desky na bzeneckém nádraží, umístěné vedle vchodu do dopravní kanceláře. Je zde jako připomínka člověka, jenž v časech, kdy naše země byla Protektorátem Čechy a Morava a my jsme v ní opět po 21 letech vlastní vlády nebyli svými pány, ale zákony a osudy nám určoval někdo jiný, obětoval to nejcennější co měl. V této těžké době se našlo mnoho hrdinů, kteří neváhali vystoupit z relativního klidu a bezpečí a udělat něco pro druhé, ač byli ve větším či menším ohrožení, za cenu ztráty svobody a často i vlastního života, a to nejen svého, ale i svých blízkých. Němci jak známo, byli v tomto velmi důslední a pečliví. Jako účinnou zbraň gestapo s oblibou používalo metodu kolektivní odpovědnosti všech příbuzných tzv. Sippenhaftung a systém konfidentských sítí a falešných odbojových skupin. Během velkého zatýkání padlo do rukou gestapa celkem 46 osob, které nějakým způsobem pomohly Oldřichu Pechalovi nebo Cyrilu Žižlavskému. Z nich 33 bylo popraveno nebo zahynulo v koncentračních táborech a káznicích. Jen díky velké osobní statečnosti těchto osob během krutých výslechů byl nakonec počet obětí relativně nízký. Jedním z těch, kteří pro naši svobodu podstoupili oběť největší, byl pan Jan Kubík se svou ženou Apolenou.
Jan Kubík se narodil 21. 7. 1883 v Lanžhotě v č. p. 287 rodičům Janovi a Terezii rozené Havlové. Jeho otec byl zaměstnán jako strážník na Severní dráze císaře Ferdinanda (KFNB) v Lanštorfu, dnešní Ladná nedaleko Břeclavi. 16. 10. 1906 se oženil do Žeravic, kde v místním kostele Stětí svatého Jana Křtitele pojal za manželku dělnici u dráhy Alžbětu Němcovou. On sám je v matričním zápisu u svatby uváděn jako strážník u dráhy v Lanštorfu, tedy jako nástupce svého otce. Služebně byl později zařazen pod železniční stanici Bzenec, jako úpravčí trati. Se svojí ženou bydleli v domě jejich rodičů v Žeravicích, č. p. 54 později 237. Po necelých deseti letech manželství, přesněji 16. 8. 1916, ale jeho žena umírá ve věku jednatřiceti let na tuberkulózu a Jan zůstává sám s dětmi Annou (20. 7. 1907), Janem (28. 11. 1909) a Miroslavem (28. 7. 1915). Za tři roky dne 4. 2. 1919 se Jan oženil podruhé, a to s Apolenou Kalivodovou (29. 1. 1890) z Žeravic. Chvíle štěstí a radosti bohužel brzy střídají opět momenty tragické, 25. 3. 1919 umírá na zápal mozku jeho syn Miroslav. Po roce společného života se jim narodil syn Josef (11. 2. 1920), za další rok syn Jakub (4. 7. 1921 – 1. 11. 1921), jenž ale po 3 měsících zemřel na střevní katar. Dalším v pořadí byl syn Stanislav (31. 8. 1923), po něm jejich první dcera Anežka (18. 7. 1925 – 26 .7. 1926), které ale osud a černý kašel dopřál pouhý jediný rok života a poslední dcera Libuše Tekla (13. 7. 1927 – 15. 8. 1935), jež umírá v osmi letech na zánět ledvin.
Na začátku třetího jara 2. světové války se začal za hranicemi Slovenského státu příběh s velmi krutým koncem pro Jana a Apolenu. 28. března 1942, paradesantní skupina ZINC pod velením nadporučíka Oldřicha Pechala (12. 5. 1913 – 22. 9. 1942) opouští útroby letounu Halifax. Předpokládané místo výsadku – okolí obce Vřesovice, Protektorát Čechy a Morava. Navigační chybou posádky se výsadkáři, namísto v Pechalově rodném kraji, ocitají u slovenského města Gbely.
Oldřich Pechal se po mnoha událostech dostává 6. 4. 1942 do bezpečného úkrytu v Blišicích na Koryčansku. V domě legionáře Rudolfa Berky jej ukrývá Pechalův vzdálený příbuzný, učitel Cyril Žižlavský (21. 2. 1908 – 5. 3. 1943). Pechal se později skrývá v lesích nedaleko Koryčan. 15. 4. musí vyhledat pomoc legionáře Berky i sám Cyril Žižlavský. Do jeho bytu v Koryčanech si pro něj přišlo gestapo. Je postřelen do ruky, ale uniká. S Pechalem se znovu setkají na hájence Zavadilka u hajného Seluckého. Ten z Kyjova přivádí MUDr. Vladimíra Dunděru, který zraněného Žižlavského ošetří. Rodina pana doktora Dunděry je jednou z nejznámějších obětí v našem regionu. Kola dějin se otáčejí dále, Oldřich Pechal je oběšen rozběsněnými nacisty v rakouském Mauthausenu, jelikož i přes nelidské mučení nic neprozradil. Cyril Žižlavský jim však uniká dále.
Jan a Apolena jej ve svém domě v Žeravicích ukrývali od začátku ledna do 27. 2. 1943. Pomyslnou smrtelně nebezpečnou štafetu převzali od místních manželů Františka a Marie Janouškových z č. p. 258, ti Cyrila skrývali již příliš dlouho a mohlo dojít k jejich vyzrazení. Krutému osudu Janouškovi ani jejich rodina bohužel neušli a byli nacisty popraveni. 5. 3. se Cyril Žižlavský obklíčen přesilou bezpečnostních složek v Mouchnicích zastřelil. V úterý 30. 3. 1943 byli manželé Kubíkovi zatčeni a obviněni z přechovávání osob říši nepřátelských. Podle záznamů v pražském Klementinu, kde počasí sledují již od roku 1775, bylo ve čtvrtek 14. 10. 1943 5 °C, beze srážek. Jako každý popravený, si Jan nejprve vyslechl formální větu „Jménem Vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině.“ Pět minut před pátou hodinou odpolední dopadla z výšky 2,25 m 60 kg těžká čepel popravčího nástroje nechvalně známého z dob francouzské revoluce, ale aby názvem Francii nepřipomínala, byla místně pojmenována F – Gerätt (Fallbeil – Gerätt, zařízení s padající sekerou) na šíji pana Jana Kubíka. Bylo mu 60 let, 2 měsíce a 23 dní. Jeho jméno je zapsáno jako v pořadí 237. popravený v pankrácké policejní věznici gestapa (Gehaime Staatspolizei – tajná státní policie) – na oddělení II/A nazývaném „sekyrárna“ katem Aloisem Weissem. Ten byl spíše než sadistou stejně jako většina popravčích člověkem praktickým a pedantským. V 60. letech minulého století dokonce zažádal československou vládu o vydání důchodového zápočtového listu za dobu jeho zaměstnání v pankrácké věznici.
Apolena Kubíková má v záznamech pouze strohou poznámku – zemřela v cele 8. 9. 1943. Žeravická matriční kniha zemřelých je poněkud sdílnější a uvádí jako příčinu smrti krvácení do mozku. Ve většině literatury bývá jako místo smrti manželů uváděno Brno – Kounicovy koleje. Touto vzpomínkou na jejich život a tragický konec bych rád tuto opakovanou chybu opravil a také vzdal hold jejich památce.
V neděli 7. 7. 1946 byla na připomínku oběti Jana Kubíka slavnostně odhalena deska na budově bzeneckého nádraží.
Mezi zatčenými rodinami, které figurovaly v případu Oldřicha Pechala a Cyrila Žižlavského, byli také manželé Ctibor a Anděla Šťastní ze Bzence. Jejich příběh pak naleznete zde.