Bzenecké sklepy, Vela a partyzáni

Uvedený článek pochází z knihy „Železničáři v odboji“, kterou dle dokumentárních zpráv sepsali v roce 1947 Stanislav Krajíček a Jaroslav Pecl. Článek je ponechán v původní podobě a v uvedené knize jej naleznete jako samostatnou kapitolu na stranách 73 až 78.

Za situace, do které se naše země dostala po 15. březnu 1939, se ukázalo, že je nutné, aby za každou cenu zůstaly otevřené východy z Moravy; jak pro odchod našich uprchlíků do zahraničí a do odboje, tak pro snazší dopravu zpráv a dokumentů, a samozřejmě také pro znemožňování přepravy německých vojsk a válečného materiálu. V základě šlo o průchody v pomezí Beskyd a Bílých Karpat, tedy z hlediska železničního o Košicko-bohumínskou dráhu, a o dráhu vlárskou a myjavskou. V těchto krajích bylo tudíž třeba najíti a vycvičiti dostatečný počet dobrovolných a zdatných odbojníků. Výběr se týkal nejen železničářů, ale také znalců místních poměrů ze všech složek civilního obyvatelstva. V Ostravě, Zlíně, Květné a ve Velké nad Veličkou byly utvořeny skupiny sice samostatné, ale pracovně a taktickými plány vzájemně se doplňující. Jejich vedoucími byli Dr. Kasalický, Morys, Götz a Jagoš.

Tyto skupiny přirozeně nesměly o sobě vědět a to z důvodů konspiračních. O všech věděl jen jejich štáb řízený generálem Dr. Josefem Koutňákem, velitelem organizace, která roku 1944 dostala konečný název Vela (Vojsko lidové armády).

Pod svícnem bývá tma. A kdo mohl tušiti, že by centrála mohla pracovati dokonce v tak veřejně neskrývané budově, jako je nádraží? A přece tomu tak bylo. V Bzenci, v bytě přednosty Karla Šostého, který bez ohledu na osobní bezpečnost svou a své rodiny dal odboji k dispozici svůj byt a sám také pracoval pro odboj; jak svými odbornými znalostmi železničními i krajovými, tak také tím, že organizoval doručování zpráv a rozkazů, které rozepisoval často do noci.

Tato činnost byla tím lákavější, že právě Bzenec byl jedním z center gestapácké volavčí sítě na Moravě. Těmito „volavkami“ nebyli jen zvrhlí konfidenti, kteří za peníze a pro materiální prospěch přiváděli do neštěstí celé desítky rodin i jednotlivců, nebo na Bzenecku značně rozšíření fašisté, jichž pobloudilé ideologie používali nacisté ve svůj prospěch proti opravdovému vlastenectví českých lidí. Smutné je na tom to, že mnozí prostí i zdánlivě inteligentní lidé sedli na lep profesionálním agentům nacistického řádu a prozrazovali jim mnoho tajností jen z pouhé důvěry, že mluví s odbojníky, partyzány či parašutisty. Mysleli si, že shánějí a dodávají zprávy pro Londýn nebo Moskvu a zatím splétali provazy na hrdla vlastní a celého okolí. Bzenec, středisko vína, zeleniny a zásobárna potravinami na černo, přitahoval nejen pohlaváry nacismu a Protektorátu, ale lákal do svých sklepů kdekoho. To věděla strana jedna i druhá. In vino veritas je věčné pravidlo; ale mnohý z těch, kdo doufali, že zví pravdu od toho druhého, který již podlehl lahodnému, ale mámivému moku, sám padl často do jámy přichystané protivníkovi. Konec konců je pravdou, že síly se vyrovnaly, ale jediné české hlavy je tisíckrát větší škoda než celého oddílu netvorů s umrlčí lebkou na čepici. Však to také dalo práci, než byl někdy suchou cestou odstraněn ten či onen jejich netvor! Proto právě mohl míti zisk jen ten, kdo měl stále jasnou hlavu, kdo věděl, že kráčí po uzounké a nebezpečné cestě za jediným cílem; proto si našla Vela své místo zde, přímo pod svícnem.

Přednosta Šostý měl lidi dobře zorganizované a bezpodmínečně oddané. Všichni byli na svých místech a každý přesně splnil svůj úkol. Velmi čilou spojkou byl syn přednostův Jožka, který byl tak těžce nemocen, že nebyl s to ani konati službu v říši. Kdekdo litoval tohoto chudáka, kterému však jeho „nemoc“ nijak nevadila, když trávil celé noci na cestách ve vlaku i pěšky a dodával zasvěceným železničářům rozkazy a pokyny a nádavkem k tomu kus dobré nálady a povzbuzení.

Bzeneckým odbojářům však nestačila jen široká práce, řízena Dr. Koutňákem. Sami o své újmě ničili Němcům vše, co se dalo, dezorganizovali dopravu a vůbec jednali tak, jak to dělali železničáři všude. Proto také se nezmiňujeme o jednotlivých lidech a akcích sice závažných, ale pro svou početnost běžných a vypsaných na jiných místech. Jen o jednom z nich, který měl své zvláštní úkoly, často pracoval na vlastní pěst a který konečně, když už mu hořela půda pod nohama, utekl do buchlovských lesů. Je to Josef Průša, službou tehdy přidělený do Vlkoše – Kelčan.

Průša byl jedním z těch odbojníků, kteří nikdy nevystačili jen s jednou prací. Mimo běžné záškodnické práce byl důležitým článkem ve skupině Vela a pak ještě patřil do skupiny parašutisty poručíka Jaroslava Šperla.

Generál Dr. Koutňák pověřil tohoto bývalého náčelníka Sokola z Rudíkova u Velkého Meziříčí, aby utvořil nové skupiny v okolí svého nového působiště. A tak za pomoci Ing. Stanislava Krista vznikly odbojné skupiny v Kelčanech, Vracově, Skoronicích, Ježově, Žadovicích, Boršově, Sobůlkách a v Kloboukách u Brna.

Když byla takto utvořena hustá síť, připravená splnit každý úkol nařízený velitelem, který jim nebyl znám osobně ani jménem, připravovaly se bojové akce vojenské. Pro všecky potřeby byly vhodné chřibské vrchy a lesy. Byly důkladně prozkoumány generálem Koutňákem, plukovníkem Kašíkem z Vyškova, Průšou a ještě dvěma zasvěcenci. Byla vyhlédnuta vhodná místa pro shozy spojeneckých zbraní a parašutistů a pro stanoviště ozbrojených jednotek, při čemž bylo třeba zvoliti cesty nástupu i stezky a střediska pro možný odsun do obrany.

Za středisko skupiny bylo zvoleno místo na Kameňáku. Bylo třeba rozšířit a přetvořit síť spojek pro střediska odboje na Ostravsku, Valašsku, Vyškovsku, Slovácku a Českomoravské vysočině. Průša také občas zastupoval hlavní spojku, iniciativní a obezřetnou vysokoškolačku M. Sedláčkovou z Litomyšle.

Když byly skončeny tyto všecko práce, přišla pohroma. Začátkem února 1945 byl zatčen generál Dr. Koutňák i rodina Šostých. Tím byl úplně rozrušen celý plán dlouho a pečlivě připravovaný a při tom se cítil ohrožen každý, kdo neupadl do tenat hned při tomto prvním zátahu. Také Průša prožil v napětí tři nekonečně dlouhé dny a noci, které většinou strávil jízdami ve vlaku sem a tam, ačkoliv by byl nejraději hned přešel do lesů. Rozkaz plukovníka Kašíka, nástupce zatčeného velitele skupiny Vela, však zněl: „Zůstat na svých místech, je třeba udržet spojení.“ Rozkaz je více než vlastní přání, plnění rozkazu je práce, která nepřipouští myšlenky na vlastní osobu. A tak, když zasvěcený četník přinesl zprávu, že je vydán zatykač na M. Sedláčkovou, spojka vyslaná do Vyškova ji zavčas varovala. Zas jeden zachráněný život – aspoň dočasně.

Jednoho čtvrtka přišla nějaká starší žena a přinesla Průšovi ústní vzkaz, aby se dostavil na schůzku s parašutistou poručíkem Šperlem. Sraz v Míkovicích u Uherského Hradiště, v sobotu ve 23:00. Nedůvěřivý Průša vykázal sice poselkyni z domu, ačkoliv se nechtěla nechat odbýt, ale hned šel a ověřoval si její věrohodnost. Byl sice spokojen s výsledkem pátrání, ale přece jen prožil nové tři dny v nejistotě, nejde-li o jednu z léček, které už stály tolik životů. Vždyť i před rodinou je třeba mlčet a těžko hledět do očí ženě; v kapse svírat jednou rukou pistoli a druhou hladit čtyřletou dcerku; říkat nevinně, že volá služba a zatím si uvědomovat, že snad vidím své drahé naposled.

Do Vracova raději pěšky a odtud vlakem do Kunovic, kde již čeká předem poslaný kamarád. A pěšky přes Vésky do Míkovic. Před určeným domkem zůstal kamarád na stráži; ostražitý návštěvník přeskakuje plot a vchází dovnitř. A pak nejistota do chvíle, kdy konečně přichází poručík Šperl. Starosti se rozplynuly, nastala práce. Je třeba zjistiti všechny vojenské posádky v prostoru Kyjov-Koryčany-Buchlovice-Bzenec-Strážnice-Hovorany do speciálních map zakreslit všechny kulometná hnízda a překážky. Poručík Šperl, který se představoval jménem Konečný, byl přesný člověk; stejně jak přišel s úderem dvacáté třetí hodiny, tak schůzku skončil přesně za pět hodin. Spokojenost z výsledku a zbytečných obav a radost z dobré práce, která čeká a žádá přesnost a rychlost.

Zatím však přicházejí na stejně již oslabenou skupinu nové rány. Byl zatčen plukovník Kašík a téměř současně s ním byla při přestřelce na železničním mostě u Vyškova chycena hrdinná spojka M. Sedláčková. Oba tito pro moravský odboj tak důležití a výkonní nadšenci byli převezeni do Terezína a popraveni.

Jejich smrt nezůstala nepomstěna. Mimo jiné kousky, které skupina provedla okupantům, odzbrojila též v Nětčicích u Kyjova 84 Němců. Přesunům vojska pak uškodila hodně tím, že na trati Kyjov – Bohuslavice poškodila dva mosty. To se již zase rozšířila tím, že byli do ní přibráni 3 Belgičané a 14 zajatých Rusů.

Přišla doba, kdy bylo zbytečné každé další prodlévání ve službě. A tak přešel Průša k partyzánům definitivně. Němci však též nezaháleli. Tušili dobře, že přichází konec jejich panství a snažili se oddálit svou porážku aspoň tím, že vyvinuli větší úsilí při pátrání po záškodnících a tím, že ničili v lesích každé místo možného úkrytu či odporu. Je přirozené, že jejich pozornosti při tom neušly bunkry na Kameňáku, ani jiné osamělé domky, které mohly sloužit partyzánům. To také poznal Průša, když u dříve upraveného domku v Kunovicích narazil na polámaný plot a už z dálky viděl, že záclony visí v cárech. Došlo tu k přestřelce, při níž se naštěstí zachránili oba parašutisté kapitán Bogataj i poručík Šperl. V poslední chvíli ještě byl varován a vzat sebou i odbojník Krist, jehož manželku hned příští ráno sebralo gestapo. Svou ženu poslal Průša do slavkovské nemocnice a dítě s otcem k příbuzným do Velké.

Na velikonoční neděli přicházel Průša do bunkru na Kameňáku se čtyřmi jinými partyzány – ovšem každý jinou cestou. Nebyla to jen klidná procházka; každou chvíli někdo ukrytý žádal heslo, které teprve otevíralo další cestu. V bunkru nebyli ti, jež hledal; velitel s několika odbojníky odešli, aby odstřelili dva přivlečené bzenecké fašisty. Pojednou střelba. Rány padají ze všech stran, kulky z automatů hvízdají nad hlavou. Němců bylo mnoho a důkladně ozbrojených, kdežto naši nebyli pohromadě; a právě ti chyběli, kteří měli u sebe automatické zbraně. Rychle tedy rozchod, jednotlivě či po dvou, tak, aby dělali dojem nevinných lidí, kteří měli právě práci v lese. Průša se chtěl stáhnout s Ištokem k jeho chatě. Klidně šli proti záložnímu německému družstvu. Prohlídka průkazů, které měl ovšem každý v pořádku. Půl hodiny trvala prohlídka – co to znamenalo nechat se kontrolovat Němci, každý dobře věděl a sotva mohl počítat s tím, že vyvázne se zdravou kůží. Mezitím už hořely na Kameňáku partyzánské tvrze. Přece však Němci nedostali do svých spárů nikoho, ačkoliv se jich na tuto akci vypravilo na půl druhého tisíce.

Tož jak to vypadalo při záškodnické práci na trati: Skupina zjistila, že těsně u Vracova stojí na kolejích cisternový vlak. V cisternách olej i jiné pohonné látky. Ve dne střežili vlak čtyři vojáci, v noci byla stráž zesílena. Vypracuje se plán pro činnost každého záškodníka a určí se přesně na minutu co má kdo dělat. Musí se též uvážit, co činit v případě nezdaru a nakonec se stanoví, kdo a kam se stáhne, kudy a jak. Tři dvojice se plíží k vlaku tak, aby přísuny byly shodné s odměřeným místem přecházejících strážců. Na každém křídle je muž s automatem. Při práci nesmí vzniknout ani jeden podezřelý zvuk, natož snad klepnutí železného páčidla. Napřed bylo třeba uvolnit závěr za závěrem a na to muž v bačkorách leze na cisterny, kde uvolní nahoře záklopky. Když bylo takto vše připraveno a kohouty málo povoleny, každý rychle úplně uvolnil své cisterny a už hleděl, aby byl pryč. To už se čtrnáct cisteren s hukotem vyprazdňovalo. Všichni se stáhli bez pohromy do lesa a pak domů, s radostným pocitem, že se vše podařilo.

Někdy se podařilo sabotovat jaksi obráceným způsobem. Při konečných fázích bojů nebylo již třeba mosty ničit, ale spíš dbát, aby zůstaly zachovány pro osvobozenecká vojska a pak nám. Němci chtěli vyhodit do vzduchu dva betonové železniční mosty v úseku Vlkoš – Kyjov. Rakušan, který měl destrukci provést, dal si říci a tak vybuchla jen malá nálož, která sice porouchala násep, ale neublížila mostům ani kolejnicím. Stálo to jen pár hltů slivovice. Také cukrovar v Kelčanech zůstal neporušen a zachovalo se v něm 1 500 tun cukru.

Každý dělal co mohl a dovedl – drobná práce pomohla vytvořit velké dílo.