27. V UČENÍ

Kterýsi kazatel pravil, že ďábel je opicí Boží, totiž že napodobuje díla Boží nebo jeho služebníků, ale svou zlou přirozeností je nezbytně znetvořuje. V tomto smyslu by bylo lze přirovnat koncentrák k ohromnému padělku kláštera, v němž dobrovolný vstup byl nahrazen násilným přivlečením, pokora zneuctěním, radostná práce trpkou robotou, snaha po stálém zdokonalování otupováním a utloukáním. Příchodní blok 13, v němž jsme trávili první týdny května 1942, byl tedy čímsi jako noviciátem v tomto zrůdném klášteře a náš neurvalý novicmistr, štubák Mühling, měl obtížný úkol, svými pohlavky usměrnit různorodé živly, svezené ze všech koutů Evropy na dosah jeho pádné pěsti, k splynutí s jednotvárnou masou táborového osazenstva. Snad si připadal jako universitní profesor za katedrou, když zasedal k dennímu „vyučování“, aby předčítal s příslušným výkladem kázeňský řád, který se nám zdál jakýmsi paskvilem katechismu. Bledé tváře jeho zkoprnělých žáků se vůčihledě dloužily, když se dovídali stále jasněji, že v lágru je vlastně vše zakázáno a na všechno je stanoven strohý trest. Když ochraptěl samým vyhrožováním, vystřídal ho blokový písař jako výpomocný docent pro veledůležitou nauku o hodnostních distinkcích esesáků, s nimiž jsme přicházeli do styku. Tabule s vysvětlením proužků, hvězdiček a kroužků různých šarží visela na stěně a bylo nám uloženo naučiti se zpaměti jejich kostrbatým titulům, jež plynně vyslovit marně se namáhaly jazyky neněmců. Teprve postupem času jsme objevili, že téměř všichni esesáci jsou „šárfírové“ nebo chtějí jimi být a že nikdo nepohořel, kdo připojil k oslovení předem nejmilejší jejich sluchu předponu „ober“ = vrchní. S tím bylo možno vystačiti až do konce vazby, protože s vyššími hodnostmi se obyčejný heftlink beztak nikde nedostal do řeči.

K vyučování přistupovaly praktické demonstrace stavby postelí, úklidu skříněk, nacvičování pochodu a zpěvu. Nejobávanějším předmětem bylo přinášení kotlů z kuchyně. Již sama blízkost této místnosti se nevyznačovala libými pachy jako občanská kuchyň před obědem. Či chcete po nahnilé řepě, aby ještě voněla? Bujní kuchtíci číhali, komu by vlepili facku, když některý nosič strachem a rozčilením zapomněl smeknout při vkročení do jejich říše. V dlouhých řadách čekaly desítky neforemných kotlů jako bachraté ropuchy na své neveselé tahouny. Takový kotel, plný horké tekutiny, vážil nejméně 80 kg a měl po stranách dvě nepatrná ouška k nošení pouhýma rukama. Již sám dotek pálil, a když vřelý obsah záludně vyšplíchl, opařil holou kůži a způsobil bolestné, těžce zhojitelné rány. Obyčejně bývaly spřeženy nestejné dvojice, krátký a dlouhý, starý a mladý, slabý a silný. Dřevěné sandály sklouzaly při tom snadno z nohou nebo uvízly v blátě či sněhu a smekaly se po náledí.

Jaké klopýtání, potácení, bědování a lání! Leckdo klesal pod přílišným břemenem a kotel se s duněním převracel, rozlévaje daleko široko kouřící louži. Kletby a kopance mstily neslavné povalení předčasně vyprázdněné nádoby. Tímto způsobem si uhnal náš spolucestující kanovník Gebert vážnou vnitřní poruchu, pro niž byl odnesen do nemocnice, kde nápadně rychle skonal. Měl prý ve své průvodní listině osudné litery RU, tj. Rückkehr unverwünscht = návrat nežádoucí. Před svou smrtí vzkázal tento dobrý člověk nám, svým společníkům z Terezína a v ponorce: „Neklesejte na mysli, vrátíte se domů!“ Jeho předpověď, zrozená snad v jasnozření na prahu věčnosti, se vyplnila, byť ne tak brzy, jak jsme tehdy očekávali.

Říšští kněží, kteří s námi přijeli do tábora, měli trochu lepší postavení ve vedlejší jizbě, asi proto, že jejich štubák měl ochromenou pravici. Byl tam ústřední ředitel Charity Karls, který již tehdy pojal plán ke knize o Dachau „Město Satanovo“ a začal sbírat k ní látku, jíž bylo spíše nadbytek než nedostatek. Nesnáz byla jen v tom, jak nashromážděné záznamy a doklady ukrýt před slídivými zraky a spáry gestapáků a jejich pomahačů. Šlo při tom o krk. Nicméně dík jeho diplomatickým a společenským schopnostem dílo se mu dlouho dařilo. – Dále jsem vídal zchřadlou postavu provinciála palotinů P. Kentenicha, původce zvláštního asketického směru (schönstadtského hnutí), který měl hojnost oddaných stoupenců a rozhodných odpůrců. Obojí se k svému překvapení setkali rázem pod jednou střechou v koncentráku a zásady, o nichž z dálky tak horlivě debatovali, mohli zblízka vyzkoušeti v praxi. Vzpomněl jsem si, co mi pravil kriminální komisař, snaže se na oko zaujmouti objektivní hledisko k zatýkání kněží: „Církev katolická by nám vlastně měla býti vděčna za to, že ji zbavujeme všech neklidných živlů.“ Opomenul však dodati, že do opuštěných církevních ústavů sami nasazovali hnízda svého rámusivého, rozjíveného dorostu, jenž hrozil nepokojem celému světu.