86. V PUNČOCHÁRNĚ

Po smrti svého soka Hanse stal se samovládcem punčochárny Wilhelm. Šeptalo se, že Hans neodešel ze světa bez jeho přičinění. V malém se opakovalo, co se stalo kdysi v republice římské, když diktátor Sulla strhl na sebe veškerou moc po záhubě svého protivníka Maria. Wilhelm se postaral, aby jeho pobočníkem byl jmenován novopečený punčochář, Němec Albert Schmitt. Byl to diplomatický tah. Schmitt, bývalý velkoobchodník v Brunšviku, byl zavřen pro sprosté vyjádření o jiném obchodníkovi, který náhodou zaujímal vynikající postavení v NSDAP a zasadil se hned o trvalé zneškodnění neuctivého konkurenta. Wilhelm, který dělal v civilu obchodního agenta, počítal s možností, že po válce a propuštění by mohl dostat dobré místo u svého vděčného chráněnce.

Zakrátko docházelo také mezi nimi k neshodám. Schmitt jako druhý kápo měl v koutě svůj vlastní stolek. K němu si sedl a celý den se od něho nehnul, jakoby se cítil v ředitelské úřadovně své firmy. Většinou podřimoval. Wilhelma, který pobíhal po dílně jako bujný oř po pastvině, velice dopaloval pohled na netečně dřepícího kolegu, který na bříšku klidně točil palci mlýnek nebo rozšafně rozmlouval s bělovlasým misionářem z Nové Guineje Kraehenheidem o výměnném obchodu mezi lidožrouty. Konečně praskla kápova trpělivost. „K tomu jsem tě neustanovil, Alberte, abys tu jen smolil zadnici a klábosil,“ napomenul jej káravě.

Jako každý flegmatik, nemile vyrušený ze svého pohodlí, ukázal uražený Albert ihned jinou tvářnost. „Kdo mne ustanovil? Ty jistě ne. Jsem kápo jako ty, mám potvrzení z kanceláře. To bych si, Wilhelme, vyprosil, abys mne veřejně peskoval jako kluka.“

„Cože? Ty že jsi kápo jako já?“ poskočil Wilhelm jako podrážděný krocan. „Na to se podívám. Ještě jsem tu já pánem. Sesazuji tě z kápovství, sedneš si sem ke stolu a budeš látat punčochu.“

„Látej si punčochu sám! Mne mohou sesadit jen v kanceláři. A se stříkačkou se ti to také po každé nepodaří.“

Zřejmá narážka na smrtící stříkačku, kterou byl sprovozen se světa nebožtík Hans, nápadně zarazila rozkohoutěného Wilhelma. Odplížil se jako zmoklá slepice na své místo a seděl dlouho s hlavou opřenou o ruku. Schmitt měl od něho pokoj na nějaký čas a oddával se sladkému odpočinku, který – spolu s přídavkovými kápovskými porcemi – šel jeho kulatému bříšku velmi k duhu, takže jeho pán musel natahovat ruce stále více kupředu k točení mlýnku. Tím se nevědomky již napřed řídil podle slavného hesla: „Roztočte kola!“ Mlýnek kroužících palců se ještě několikráte zastavil v ohni slovní potyčky s netrpělivým Wilhelmem – vždy k velkému osvěžení četných pozorovatelů. Punčocháči rovnali shrbené hřbety, sklonili šicí jehly jako zbrojnoši své halapartny v přestávce boje a hlavy se kroutily se zájmem ke kolbišti, na němž se odehrával hašteřivý turnaj obou nestejných kápů, jako na nádvoří středověkého hradu. Wilhelm útočil, sekaje mečem svého jazyka jako rozvášněný rytíř hlava nehlava. Schmitt jej odrážel nerozborným štítem svého klidu a řezavého vtipu. Boj se končil nerozhodně 0:0, neboť Wilhelm couval před konečným úderem, jako by cítil, že druhý o něm něco ví, co bylo lépe nechat pod pokličkou. Jednou se tak rozlítil, že se rozběhl z punčochárny s pohrůžkou: „Půjdu do kanceláře a dám tě škrtnout z komanda.“ Šel až ke dveřím kanceláře, ale do ní nevkročil. Mlčky se vrátil a vše zůstalo dále při starém.

Nakonec opanoval punčochárnu Schmitt jako kukaččí mládě, vylíhlé z vejce, nasazeného do cizího hnízda. To se stalo až v posledním roce války. Říše volala do posledního boje také hrstku Němců, dosud držených v koncentráku. Wilhelma zlákala možnost vyváznout z ostnaté ohrady a příležitostně někde upláchnout. Přihlásil se do šiku pochybných obránců scvrkávajícího se Velkého Německa. Když tato setnina podivných reků rozpačitě pochodovala v zelené uniformě z tábora, všichni jsme se usmívali. Tento úsměv zaslouženého uspokojení doprovázel neslavný konec německé hry o panství a slávu.