21. STARÝ POTĚMKIN V SS-UNIFORMĚ

Druhým pilířem lágrového života byl pořádek ve skříňkách čili šafkách, jak jsme říkali podle Poláků (kteří mimochodem řečeno – nazývají skříní naši bednu). Pořádek je jistě dobrá věc, ale tak, aby sloužil člověku. V koncentráku byl člověk vedlejší, jen když v šafce bylo vše v bezvadném pořádku. Nikdo se neptal, zdali vězeň je zdráv, má-li dostatečnou stravu a oděv, snesitelnou práci a zacházení, ale každý činovník nahlížel do skříňky, zdali je do běla vysmýčena skelným papírem, zdali se miska třpytí jako zrcadlo a jídelní příbor je zasunut ve správné poloze. Za to, že můj nůž byl zastrčen ostřím napravo místo nalevo, vyletěl mi předčasně z úst přední zub, který mi svědomitě sloužil již od mého dětství. Zbyla po něm citelná mezera, a vzpomínám se steskem na jeho nezasloužený osud, kdykoliv se chápu nože. Štubákovi nebyl zkřiven ani vlas, když heftlinka zmrzačil nebo i zabil, jen když měl v jizbě podlahu vyleštěnu jako taneční parket. Aby se mu tato nádhera nepokazila, nechával nás raději za deště stát venku. Že by někdo mohl dostat zápal plic? Jaká to malicherná starost! Cožpak si představujete koncentrák jako sanatorium?

Do táboru dachauského, který byl označován jako „musterlager“ – vzorný, přicházeli občas vysocí funkcionáři z vládních kruhů berlínských, hlavně asi proto, aby se vykázali nějakou činností. Jejich příchod býval hlášen předem a způsobil vždy ohromný rozruch, jako v rodině, do níž má zavítat zlá tchyně. V Dachau byl zaveden „černošský rozhlas“. Jako v Africe si domorodci sdělují důležité zprávy bubnováním na tam-tam od vesnice k vesnici, tak u nás odevzdávali heftlinci rozkazy ze správní budovy mocným křikem od bloku k bloku. Tento ryk byl příčinou, že ptactvo prchalo z tábora a okolí a psi v blízkém psinci spouštěli zuřivý štěkot. „Všichni blokáči k bráně!“ ječel tábor a již pochodovali představení bloků, označeni páskou na levé paži, k vůdci tábora, který jim uložil návštěvní pohotovost. Ve všech barácích byla zahájena horečná činnost, drhlo se, umývalo, leštilo, čistilo, zametalo jako před posvícením. Ze skříněk vyhazovali štubáci všechny drobné předměty, které si vězňové za drahé peníze museli nakoupiti z kantýny, z polic střevíce a opánky, které si s námahou pořídili. Postele byly budovány a opatřeny kantami za dozoru nejlepších odborníků. Zvláštní oddíl s metlami, džbery a kropicími konvemi (k tomu brali s oblibou duchovní, i vysoce postavené, jako že umějí dobře zacházet s kropáčem) se proháněl po ulicích, sbíraje kdejakou slámku a větší kamínek, aby vzácní hosté neurazili o ně nohou svých.

Ve chvíli, kdy návštěvníci ve svých skvělých uniformách a vysokých holínkách vstoupili do tábora, nezazněly polnice, nýbrž bylo v něm jako po vymření. Všechna komanda byla v práci pro konečné vítězství a nezaměstnaní, práce neschopní byli schováni v odlehlých jizbách, majíce co nejpřísněji zakázáno vystrčit nos, aby žádný vychrtlec neporušil celkový ladný obraz. Hosté se nejdříve notně posilnili k namáhavé obchůzce v salonku vedle obrovské kuchyně, načež shlédli její moderní zařízení, ale po požitých výtečných krmích neměli ovšem zájem o ochutnání vězeňské řepné polévky. Byla jim ukázána v nemocnici ordinační síň se statnými zřízenci v bělostných pláštích, ale proč nešli do dalších místností, v nichž se tísnili nemocní, trpící hnisavou flegmonou, tuberkulosou, úplavici, vyčerpanosti? Dali se zavést do parádní jizby na 2. bloku, kde bydleli tzv. prominenti, němečtí kápové, vkročili do kaple kněžského bloku s čepicí na hlavě a s cigaretou v ústech, ale jen někteří, druzí jakoby nesví přešlapovali venku, pak již s větším elánem vpadli do nedaleké králíkárny a nakonec do bordelu v jejím sousedství. Když jim potom bylo znovu podáno občerstvení, přiťukávali si kalíšky jiskřivého likéru s uklidňujícím pocitem, že tábor ochranné vazby je ve vzorném pořádku přes hrůzostrašnou propagandu londýnského rozhlasu. Kdyby ještě žil starý lišák Potěmkin, jistě by s uznáním potřásl pravicí novodobým napodobitelům jeho proslulých vesnic.