108. SOUD V DACHAU

„.. a tak jsem se octl po 6 měsících zase v koncentračním táboře Dachau. Přišlo to, jak obyčejně, náhle – vytrhli mne letos koncem října z mé činnosti v duchovní správě a odvezli do onoho pověstného koncentráku, jejž jsem opustil – jak jsem se domníval – navždy 23. května.“

Nejsem to já, kdo tak mluví, nýbrž můj spoluvězeň Bedřich Hofman, farář z Horní Bečvy. Sedí naproti mně u stolu, jako kdysi ve 4. světnici 26. bloku, a kolem sebe vidím samé tváře, jež patřily k mému dlouholetému okolí tam daleko za ostnatým drátem na močálové náhorní planině předalpské. Cožpak se příšera gestapa opět vynořila z propasti tmy a prokletí, aby zahájila svou strašlivou činnost? Nikoli, díky Bohu, dnes máme 19. prosince 1945 a list dějin se již obrátil s konečnou platností. Sešlo se nás dnes v Olomouci několik kněží – bývalých Dachauvanů, abychom vyslechli zajímavou zprávu z úst svého spolubratra P. Hofmana o jeho cestě k vydání svědectví v procesu s dachauskými zločinci, našimi někdejšími pány, veliteli, dozorci a strážci. Odbýval se přímo před branou, vedoucí do několikanásobné ohrady, za níž jsme se tolik let tísnili jako stádo bezbranných a bezprávných vyděděnců spolu s tisíci jinými Čechy a zástupci všech evropských a mimoevropských národů.

Do farní kanceláře hornobečvanské přilétl znenadání telegram: „24. října 1945 dostavte se do Plzně k čsl. styčnému důstojníku při americké armádě.“ V Plzni se P. Hofman setkal s jinými českými svědky, P. Frant. Štverákem, farářem v Praze-Počernicích, lékařem Dr. Bláhou a Dr. Frýdem, který dlel v židovské filiálce dachauské Kauferingu.

Dne 27. října se vzneslo s nimi americké bombardovací letadlo, přestavěné k dopravě cestujících, aby za necelou 1½ hodinu urazilo trať, na níž jsme kdysi v německém kriminálním vagonu „ponorce“ potřebovali nejméně celý týden. Z mnichovského letiště dojeli na místo autem. Cestou shlédli hlavní město bavorské, ležící dosud v bezútěšných rozvalinách, s netečným obyvatelstvem, jehož předním zájmem je šmelinářství. Takový obyčejný zapalovač, jaký jsme si pořizovali v lágru za kousek chleba potajmu od zručného kamaráda, stojí prý v Mnichově nyní 240 marek.

Svědci byli ubytováni v bývalé zbrojírně (waffenmeisterei) a dostávali vydatnou americkou stravu, ačkoli v blízkosti dýmal komín táborové kuchyně, v níž se dříve pro ně vařila ona nezapomenutelná denní „šlichta“, polévka s „německými nudlemi“, totiž rozkrájeným tuřínem, jehož odtučňovací účinky jsou nepopiratelné. Setkali se tu s polským knězem Wieckim, který – jako většina osvobozených polských „kšonců“ – zastává za vedení biskupa Gawliny duchovní správu v tzv. střediscích polských vojínů a civilistů, roztroušených dosud po Německu. Do vlasti se navrátilo jen asi 100 polských kněží, ale ostatní se k tomu již chystají.

Dne 28. října sloužili oba čeští kněží mši sv. ve vojenské kapli, v níž bylo hojně amerických vojínů a důstojníků. Potom se Češi vydali na okružní cestu okolo tábora. Na plantážích našli zaměstnány tzv. volksdeutsche z Rumunska, Besarabie, Jugoslávie atd. Jsou za práci placeni jako řádní dělníci a nechtějí nyní o své příslušnosti k německému národu ani slyšet.

Odpoledne téhož dne za doprovodu dvou amerických důstojníků vnikli konečně do samého tábora. Jaký to byl pocit, když vešli v ta místa, v nichž jejich život byl tak dlouho a tolikrát v sázce! Nejdříve navštívili „bunkry“, betonové kobky za kuchyňskou budovou. V každé kobce bylo teď po třech vězních. Jejich jména, napsaná na dveřích, byla jim až příliš dobře známa a vzbuzovala kdysi pocit bázně a děsu. Hned na první se skvělo jméno „Weiss“ – všemocný komandant tábora r. 1942-43 a později inspektor všech německých koncentráků. Tím větší a tíživější jeho odpovědnost. Nahlédli okénkem dovnitř – kam se poděla moc tohoto nyní sklíčeného muže v těsně upjatém vojenském plášti, jehož pouhý zjev působil nesmírný poplach po celém táboře?

Na dvorku u bunkrů ukazoval dr. Bláha místo, kde na vánoce 1942 musel pomáhat stavět šibenici. To byl vánoční stromek, jejž přichystali nacisté na svátky a ověsili ubohými odsouzenci jako vítanými dárky své nenasytné zuřivosti.

Dřívější apelové náměstí skýtá dnes zcela jiný pohled. Již se na něm neshromažďují několikrát denně tisícihlavé řady vězňů k úmornému sčítání, nýbrž na jeho pravé polovici – postavíme-li se zády ke kuchyni – jsou zbudovány čtyři nové bloky a na levé se staví velký kostel, jehož stěny jsou již hotovy k pokrytí krovem. Stavějí jej sami zajatí esesáci za řízení svých rovněž zajatých důstojníků. Není divu, že tito důstojníci, jimž všechny náboženské úkony byly trnem v očích, jen s nechutí vykonávají svůj úkol, takže práce jen zvolna pokračuje. Uprostřed apeláku ční dosud k zachmuřené dachauské obloze vysoký dřevěný kříž, jejž vztyčili vězňové po svém osvobození na začátku května 1945 a před nímž se pak konaly první veřejné bohoslužby v táboře na poděkování Bohu a ku vzpomínce na všecky ty nesčíslné umučené a zemřelé naše druhy.

II.

V táboře je nyní umístěno 20 000 zajištěných SSmanů, ale nejsou nikterak stísněni jako my kdysi v převzatých barácích, neboť kromě nových 4 bloků na apeláku přibyly ještě další čtyři na prostranství bývalé králíkárny. Samozřejmě byly zrušeny ony „válečně důležité“ dílny, které Němci zřídili za války na újmu našeho bydlení, např. výrobna leteckých součástek, která zaujímala celý blok za kantýnou. I tato vyděračská prodejna neužitečných věcí zmizela po zásluze a všude se roztahují naši bývalí věznitelé jako uvěznění v pohodlí a klidu, o němž se nám po celou dobu vazby ani nesnilo. Není to nadsázka, což vysvítá ze skutečnosti, že si naší návštěvy v táboře nikdo ani nevšiml. Představme si jen, jaký poprask by způsobila „návštěva“ v bývalém koncentráku! Již několik hodin napřed by ječel celý tábor rozruchem a veškerý personál by byl v permanentní pohotovosti, aby nic neurazilo oči hostů. Dnes nic takového. Yankeeové se tu pohybují bez poboční zbraně, lhostejně převalujíce v čelistech žvýkací gumu, nevšímajíce si valně zajatců, kteří pracují jen tolik, aby jim nezdřevěněly hnáty nebo nezkřehly ruce ostrým severákem. Vkročili jsme do koupelny – byla plná koupajících se silných, dobře živených mužů pod teplými sprchami. Někteří se již oblékali, bavíce se a kouříce. Žádné úzkostlivé schovávání cigaret a rozfoukávání zrádného čmoudu jako za německé éry, žádné hulákání, fackování a kopání, ani nemluvě o horších surovostech, jež jsou předmětem soudního přelíčení.

Sídlo utrpení a zločinů – revír – je rovněž zrušen. Nemocní – jde vesměs jen o lehčí případy u těchto statných mladíků – jsou ošetřováni ve zvláštním oddělení každého bloku. Duchovní správou zajatců je pověřen bývalý vězeň – dominikán P. Roth, který praví, že bohoslužeb, konaných střídavě po blocích, se účastní slušný počet těchto bývalých průkopníků novopohanství. Zajímavou shodou okolností se stal nyní kněžský blok 26 jakýmsi kárným, uzavřeným blokem pro esesáky, asi 300, na nichž lpí podezření zlého jednání s vězni.

Dachauský proces se zabýval tehdy pouze první skupinou viníků, kteří byli dosud vypátráni. Jiní se ještě ukrývají, např. komisař tajné policie Bach, který nám notně otravoval život, vrtaje jako krtek v podzemí neustále v našich aktech i v našich skřínkách a kapsách. Obžalovaný čís. 1, komandant Weiss, poukazoval před soudem na to, že za jeho vlády bylo zakázáno kápům 11 blokovým zřízencům bít podřízené vězně. Dokázali mu však, že doba jeho úřadování přinesla rozkvět invalidních transportů. Konečně se tu vyjasnilo děsivé tajemství okolo těchto strašidelných karavan, jež se ubíraly z našeho středu nejméně jednou týdně do neznáma. Menší skupiny, 50-100, nedošly daleko. Měly pouze tři zastávky: koupelnu – bunkry – krematorium. V bunkrech, o nichž jsem se dříve zmínil jako o nynějším bydlišti obviněných, bývala invalidům dávána smrtící injekce. Větší skupiny bývaly odváženy k Linci do chemických továren, kde byla na nich vyzkoušena účinnost otravných plynů.

I v Dachau byla zařízena plynová komora hned vedle žehu. Dr. Bláha vypravuje, že revírní lékař Rascher ho tam zavedl, aby zjistil výsledek jednoho pokusu s plynem. – V komoře bylo 9 vězňů. Tři z nich leželi svázáni na podlaze, tři seděli připoutáni k židlím, tři stáli na stolcích. Ležící a sedící byli již mrtvi, stojící ještě žili, ježto plyn jen zvolna vystupoval do výše. Při této příležitosti chtěl Rascher Dr. Bláhu lstí vlákat dovnitř, patrně aby se zbavil tohoto svědka, který věděl příliš mnoho, avšak český lékař zavčas zpozoroval, že v komoře je dosud plyn, a rychle couvl.

Vedoucí tábora (lagerführer) Redwitz nebyl sám od sebe vysloveným ukrutníkem, více vyhrožoval a povykoval, zvláště když mu lihové výpary obestřely mozek, což se stávalo často. V pondělí jsme jistě věděli, že náš velitel prochlastal zase celou noc, když se od brány blížil na shromáždiště s dunivým rykem rozdováděného býka a začal se prohánět po nádvoří k nemalému pobavení všech poddaných. Ve stavu alkoholické extáze vybavovaly se mu ze zakrnělých mozkových buněk zmatené drobty z katechismu a tak se stalo, že před kněžskou skupinou se oháněl na úkor sv. Petra zmrzačeným citátem: „Ty jsi Pavel, to jest skála.“ Od té doby slul u nás Pavlem Skálou. Pátera Kentenicha, řeholníka palotinského, oslovil s blahosklonností opileckou titulem: pane duchovní rado, ale velice se rozčilil, když se mu onen odvážil nabídnout, že mu rád poslouží nějakou duchovní radou.

Až potud by se snad mohlo o něm říci přísloví: „Pes, který moc štěká, nekouše,“ ale i on byl ochotným vykonavatelem vyhlazovacího řádění v koncentráku. Před soudem se vymlouval – jako ostatní – na vyšší rozkazy. Stavěl se prý proti pokusnictví v revíře, ale dostal za to na nos od říšského lékaře. Povolně tedy dodával lidský materiál k tzv. vodním pokusům – ponořování vězňů do ledové vody. Některé ztuhlé v bezvědomí zase vytáhli a položili mezi dvě prostitutky, aby vyzkoumali účinek sexuality na polozmrzlé tělo. Himmler, který zavítal občas do svého oblíbeného výletiště Dachau – kochati se v koncentrační mašinérii bylo hlavní zotavenou tohoto neúnavného pracovníka zla – vydržel přes nutné státní záležitosti třeba i plné tři hodiny při tak vzrušující podívané.

III.

Předstupuje další obžalovaný – vedoucí tábora, Jarolim, odrodilec z Čes. Budějovic, kolohnát, na němž dříve praskala zbrusu nová uniforma, když nás vítal perutými slovy: „Národ německý vás vyloučil pro vaše nepřátelské a zločinné chování ze společnosti lidské.“ Uniforma zmizela, sám ji po porážce odložil, aby se ukryl před společností lidskou, jen přepadlá tvář vyčnívá z tarnovací plachtoviny, jež zahaluje jeho kdysi hrdou postavu, nyní se poníženě hrbící před soudem. Kladou mu za vinu, že napomáhal při nemocničních experimentech. Vymlouvá se na lékaře. Lékaři se vymlouvají na něho.

Jarolim vypravuje: „Byl jsem přítomen při pokusech s tlakem vzduchu. Na 5. bloku v revíře byl ocelový zvon, do něhož uzavřeli vězně, a začali pumpovat vzduch z utěsněné schránky. Zaskleným okénkem bylo možno pozorovat, co se s uzavřeným děje, jak lapá vzduch, chrčí, mává rukama, rozdírá si prsty hruď, hladovějící po kyslíku, potácí se, padá k zemi do krve, řinoucí se z úst, nosu a uší. Nahlédl jsem v té chvíli také dovnitř a řekl jsem pozorujícím lékařům: ‚Vždyť ten člověk umírá!“ Pokrčili jen rameny: „Inu, to jsou pokusy.“

Je zajímavé, co poznamenal na tomto místě Dr. Holubníček, který byl rovněž obšťastněn vstříknutím celé kolonie maláriových parazitů do krevní soustavy. Brzy po propuštění z pokusné stanice octl se mezi určenými k vodním či vzduchovým pokusům. Při „odvodu“ poukázal na to, že má za sebou první průběh malárie. „Hau ab – kliď se! K našim pokusům potřebujeme zdravý materiál,“ prohlásil vedoucí odborník a odbytý odcházel šťasten, že nepatří ke zdravému materiálu a tím si zachraňuje život. Tak Bůh dopouští někdy menší neštěstí, aby zabránil většímu zlu.

Jarolim popírá, že by byl někoho tloukl. Přivedli svědky. P. Štverák praví: „Také mne jste udeřil do tváře, když jsme šli v řadách z plantáže.“

„To není možné,“ zapírá zatvrzelec. Ozval se americký kapitán Denson: „Obžalovaný, tvrdí to kněz a kněz nelže.“ Nato se Jarolim přiznal.

Obhájce Bate hleděl svědka zmásti: „Jak to, že jako kněz chcete svými výpověďmi způsobit, aby tito lidé byli třeba i pověšeni?“

„Zdali budou pověšeni nebo ne, není naším úkolem,“ odpověděl P. Štverák, „to už obstarají jiní. My jsme byli sem pozváni, abychom vydali svědectví pravdě nejen za sebe, nýbrž i za tisíce jiných bližních nevinně zahubených.“

„Ale Kristus Pán se přece modlil za své katany: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

„Tito dobře věděli, co činí. Ostatně Kristus Pán hrozil také přísnými tresty těm, kdo nemají smilování s trpícími bližními svými. Nejen láska, i spravedlnost má slovo ve svůj čas.“

Za výslechu vycházejí nové a nové zločiny najevo, jako když do tmavé sluje zableskne ostré světlo, v němž se počnou neklidně zmítati skryté zmije a štíři.

Dozorce roboty Welter přišel ke skupině vězňů ve chvíli, kdy odřízli kamaráda, který ze zoufalství nad strádáním a dlouhým zajetím se oběsil na trámu. Byli by ho zachránili, neboť ubožák ještě nevychladl a počínal dýchat. „Co to děláte?“ osopil se na ně Welter. „Nevíte, že se ho nesmíte dotknout, dokud nepřijde naše komise a nevyšetří jeho stav?“ Přinutil je opět pověsit sebevraha a odešel pro komisi, která se dostavila nepříliš spěšně – za dvě hodiny.

Zato v jiných případech měli velmi pilno. Bylo zjištěno, že oběšená děvčata byla brzy po popravě sundána a ještě znásilňována. „Pospěšme si, dokud jsou ještě teplá,“ povzbuzovali se navzájem tito netvoři.

Věšení bylo vůbec oblíbeným sportem táborových vládců. Bylo předně úspornější než střílení – oprátky se dalo použít až do přetržení – a za druhé nedělalo takový rámus, který zvláště v noci tropil zbytečný poprask mezi okolním zvědavým obyvatelstvem, i když občas mohl v něm i v osazenstvu koncentráku upevniti patřičný respekt před panujícím režimem.

Komandant Weiss, který v době líbánek se svou druhou manželkou – s první byl rozveden a oženil se zas roku 1943 s mladou Němkou z Brna – v táboře samém neholdoval okaté krvežíznivosti, odškodnil se za to vydatně v dachauské filiálce Kauferingu. Při návštěvě byl mu hlášen neslýchaný přečin, že šest židů si roztrhalo za kruté zimy nový pytel na onuce pro bosé nohy. Toto opovážlivé poškození říšského majetku muselo být příkladně odčiněno. Weiss neváhal ani okamžik a dal pověsit rázem všech šest sabotérů z nenáviděné rasy a tak se houpali viníci v mrazivém vzduchu s pytlovými cáry na ztuhlých nohách, které je jistě přestaly navždy zábsti.

IV.

Dachauský soud se octl zase jednou před záhadou. Jak vysvětliti nepoměr mezi číslem 160 000 hostů dachauského letoviska, jak byl koncentrák někdy nazýván, protože se v něm i v zimě nosily letní šaty a podávala se lehká letní strava, a druhým číslem 238 000 spálených v táborovém krematoriu od r. 1938? Cožpak zážitek umírání, který se vyskytuje u obyčejných smrtelníků jen jednou v životě, byl popřáván chovancům dachauské ozdravovny dvakrát i třikrát?

Číslice, k níž se vyšvihl počet zaregistrovaných vězňů od r. 1940 až do 1945, byla již o sobě dosti vysoká – 160 000. Tento vzestup jsme my délesloužící heftlinci mohli sledovat vlastníma očima – každý zařazený vězeň nesl své číslo na bílé pásce na levé straně prsou, jako by se mu i srdce proměnilo v pouhé číslo – a byl to jakýsi tlakoměr, jehož sloupec svými prudkými skoky vzhůru vyjadřoval odraz politických a válečných událostí v různých právě postižených zemích. Z procesu se nyní dovídáme, že každý z nás, kdo byl označen svým číslem, mohl vlastně mluviti o mimořádném štěstí, neboť – jak doznal správce bunkrů Seuss – mnohé skupiny přibylců byly bez záznamu odvedeny přímo do zákoutí za kuchyní, tam oběšeny jako „na černo“ a hned nato spáleny.

Tímto způsobem zmizela podle jeho výpovědi v srpnu 1942 také skupina Čechů a Češek. Kdo byli tito naši nešťastní krajané, odkud sem byli přivlečeni a proč se propadli tak beze stopy do propasti neznáma, zůstane asi navždy neproniknutelným tajemstvím, protože neprošli zapisovacím řízením jako my. Profesor Schilling, ředitel parazitologické stanice v revíře, se tvářil při výslechu jako průkopník humanity, tvrdě, že převzal jen nerad na vyšší nátlak řízení pokusů, přijímal k nim prý skrovný počet dobrovolníků – hořeli jsme patrně touhou obětovati své zdraví a životy ve prospěch říše, která o nás tak mateřsky pečovala – zacházel s nimi šetrně a dokonce je prý i léčil. Spoléhal bezpochyby na to, že spálil kartotéku pacientů krátce před koncem. Jak zbledl tento učený lhář, když se svědkové vytasili i přesnými opisy všech dokladů, jež si tajně s nebezpečím života pořídili při zaměstnání v kanceláři a ukryli pod podlahou! Tak bylo dokázáno, že naočkoval malárii 1184 vězňům proti jejich vůli, z toho 260 kněžím. Všichni – pokud nezemřeli – budou míti v následcích této chronické choroby trvalou památku na výkony německé vědy.

Tento profesor měl aspoň doktorský diplom – což není polehčující okolností – kdežto šéflékař revíru Hintermayer, jemuž podléhaly tisíce nemocných, byl nedostudovaný medik s několika semestry. Jak málo mu záleželo na skutečné léčbě, vysvítá z toho, že se vysmál Dr. Bláhovi, když mu hlásil výskyt skvrnitého tyfu v revíře. Když pak se tato zlá nákaza nezbytně rozmohla, vymlouval se šéflékař, že není potřebných léků. Po osvobození bylo však nalezeno velké skladiště léčiva, jež esesáci podrželi pro sebe. Vlastně přímo podporovali šíření epidemie mezi vězni. Vedoucí raportu (evidence vězňů) Ruppert dával zdravé příchozí na bloky zamořené chorobou a naopak nakažené strkal mezi zdravé. Odvšivování se provádělo tak účinně, že vši v táboře přímo bujely a na své veřejné manifestační schůzi ve svém středisku – koupelně – se prý usnesly poslati k Ruppertovi delegaci nejvypasenějších zástupkyň a jmenovati ho svým protektorem.

Dravost nacistických vůdců nepolevila ani na samém sklonku jejich krutovlády. Byl nalezen telegram Himmlerův, zaslaný v druhé polovici dubna 1945 Vrchní správě tábora: „Odevzdání tábora nepřichází v úvahu. Žádný vězeň se nesmí dostat živ do rukou nepřátel.“ – Zdatnější vězňové měli být odvedeni – kam? Vždyť zbýval již jen úzký proužek území mezi postupujícími spojeneckými armádami od západu i východu – ostatní, pochodu neschopní, starci, nemocní, invalidé, měli být zahubeni v táboře.

S transporty se vskutku započalo. Jejich velitel Degelow při výslechu obviňuje správce tábora, že v té době odváželi své svršky a uloupené skvosty nakvap nákladními auty, takže pro přepravu vězňů nebylo vozidel. Šlo se tedy pěšky po silnicích, přeplněných ustupujícími německými vojsky a uprchlíky, za útoků hloubkových letadel. Byl to pochod nazdařbůh, jeho jediný účel byl odvléci aspoň část vězňů z dosahu jejich blížících se osvoboditelů a sprovoditi je se světa někde v horách. Čtyři dny trval tento pochod smrti, cestou byli vysílení chodci ubíjeni, 500 jich tak zahynulo. Sami bavorští venkované, kteří viděli tento příšerný průvod, vypovídali o svých pozorováních. – „A kde leží zabití a padlí?“ tázal se jich vyšetřující komisař. „Němce jsme pochovali na hřbitovech, ostatní v hromadných hrobech blízko místa, kde jsme je našli.“ Ještě po smrti měli tedy soukmenovci přednost před jinonárodovci.

Mnozí účastnici pochodu smrti se pokusili o útěk. Některým se podařilo vyváznout, jiní byli při tom zastřeleni. Stávalo se také, že u některých doprovázejících vojáků přemohl pud sebezáchovy slepou kázeň, jež z nich až do konce činila nemyslící nástroje vůdcovské vůle, i odhazovali stejnokroj a zbraň a práskli do bot v občanském šatě, jejž svlékli nějakému mrtvému v silničním příkopě. Jejich chráněnci ovšem nemeškali následovat jejich přikladu.

V jedné skupině, sunoucí se znaveným krokem vstříc své záhubě, byl také hlouček kněží. Dověděl se o tom novicmistr P. Piess z nedaleké jezuitské koleje Pullachu u Mnichova. Tu vznikl v jeho asketické mysli celkem neasketický, ale znamenitý plán k záchraně spolubratří. Sehnal nákladní auto, vzal s sebou několik láhví „Klášterního tajemství“ a krabiček cigaret a doutníků a rozjel se ještě s jedním frátrem za pochodujícím houfcem. Dostihl jej k večeru na lesní mýtině, po níž se rozložili utrmácení chodci. Zanechal auto ve stínu stromů a odebral se s láhvemi a kuřivem k veliteli transportu, který stál uprostřed paseky, mrzutě se choule v drobném trvalém dešti do nepromokavého pláště.

„Přinesl jsem vám, pane óberšárfíro, a vašim kolegům něco na zahřátí,“ podával mu jezuita lákavé dárky. Hranatá tvář esesákova se roztáhla širokým úsměvem při pohledu na košík, z něho vyčnívala uzátkovaná hrdla jako šibalsky přimhouřené oči Faunovy.

„To je jednou rozumný nápad v tomhle psím počasí,“ mlaskl uznale, vyvrátiv s elánem do sebe první hřejivou stopečku.

„Sem, kamarádi,“ volal rozbodřeně na ostatní zbrojnoše, mžourající opodál závistivě na občerstvení svého pohlavára, „tady pan farář vám chce udělat kázání s praktickými ukázkami lásky k bližnímu.“

Pro tento druh duchovního cvičení byli esesmani neobyčejně vnímaví a brzo je silná třešňovka uvedla ve stav nadzemského vytržení. Zatímco nektar chlácholivě klokotal z láhvi jako svůdná píseň krásné Lorelei ze skály nad Rýnem a hustý dým cigaret se válel kolem ozbrojenců jako posvátný oblak okolo drsných starých bohů germánské Walhally, vyhledával fráter z hloučků vězňů, schoulených do houní na vlhkém mechu, kněze a posílal je k autu na pokraji lesa.

V příhodném okamžiku také novicmistr, který dokázal takto značnou znalost válečnické mentality, opustil své rozveselené společníky, přející mu ještě šťastnou cestu, a odjel za noční tmy i se zachráněnými spolubratry do bezpečného přístřeší pullašské koleje. Po jeho odchodu pokračovali bojovníci neohroženě ve zdolávání alkoholových náloží, mávajíce láhvemi radostněji než ručními granáty, a zahloubáni do tohoto neodkladného úkolu, ani nepozorovali, že jejich zbylí poddaní se z mýtiny znenáhla vytrácejí do okolních houštin, až nakonec strážcové, jímajíce se kolem krku v mocném návalu alkoholického sbratření, zůstali nakonec uprostřed pustého prostranství sami se svým nevázaným řehotem a pijáckými odrhovačkami, rozléhajícími se široko daleko do neklidně šumících korun vážných dubů a buků, v nichž sovy a výři posměšně kývali rozčechranou hlavou nad žalostným úpadkem ošálených nadlidí Přiblížení fronty znemožnilo další plánované transporty, ale zbývajícím 33 000 vězňům v táboře hrozil dále osud úplné zkázy. 29. dubna 1945 táhly k nám od jihu dva pluky pověstné SS-divise „Wiking“, která sdružovala nejzběsilejší pochopy Hitlerovy, známé z masakrů v Polsku a Ukrajině, aby provedli vyhlazení bezbranných tisíců ohněm a mečem. Kromě toho bylo podminováno krematorium v těsné blízkosti ohrady a výbuch podkopu by byl rozmetal všechny baráky v sousedství i s obyvateli, tedy také náš blok 26, který byl právě naproti žároviště.

Avšak božský zajatec, který po léta v kněžské kapli sdílel s námi naši vazbu, na nás nezapomněl, ani „Madona na útěku do Egypta“ – Naše milá Paní Dachauská, jejíž jemně modelovaná socha s líbeznou tváří, skloněnou k božskému Dítku v panenských loktech, nám vlévala i v nejtrpčích zkouškách nebeskou útěchu. Urychlený příchod oddílu Kanaďanů, posíleného brzy nato americkou divizí, zmařil doslovné v poslední chvíli provedení všech oněch ďábelských záměrů

Všechny tyto podrobnosti byly potvrzeny a osvětleny dachauským procesem. Byl stanoven také přesný počet kněží, zajištěných v Dachau, totiž 2 540. Z nich tam zanechalo život hladem, strádáním, týráním, plynem, nemocemi 960. S invalidními transporty do nenávratna odešlo 324 kněží. Jaký dojem učinily tyto skutečnosti na Američany, je zřejmá z jejich výroků při výsleších k obžalovaným SSmanům „Tak jste vraždili lidi, kteří zasvětili svůj život Bohu – nejvyššímu Dobru? A to jste mysleli, že jejich krev nechá Bůh bez pomsty?“

Čeští svědkové stanuli také v tiché vzpomínce a modlitbě na pohřebišti 6 000 druhů, jejichž mrtvoly byly nalezeny v kupách ve sklepech pod krematoriem, v jeho okolí, ve vagonech na nádraží a podél cest odtud vyúsťujících. Na pokraji lesa byly pochovány k poslednímu odpočinku. Jen jedle s borovice šelestí nad nimi a ptáci zpívají tesklivou melodii o životě plném utrpení a o umírání v opuštěnosti v daleké cizině. Zde bude jim zbudován v brzké době pomník.