Průvodce města Bzence sepsal v roce 1936 bzenecký učitel Ladislav Koutný pro potřeby mimoměstských návštěvníků vinařských slavností, které se v městě Bzenci toho roku konaly.

PRŮVODCE MĚSTA BZENCE v roce 1936

Ladislav Koutný

Již zdaleka kývá na pozdrav vlakům, blížícím se k Bzenci, baroková kaple sv. Floriána, čnící na příkrém kopci, zvaném Starý hrad, 234 roky. Stojí na místě zašlého hradu, postaveného koncem 12. století knížaty z rodu Přemyslovců, kteří zde měli vinice a v hradních sklepích víno. Jím vlastně vystoupil Bzenec poprvé z historického šera. Vlevo od kaple tulí se k temeni kopce památná „hotařská búda“, letos opravená nákladem zemského výboru za přispění města. Při výstupu z nádraží upoutá pozornost malebná poloha Bzence, vinoucího se hadovitě v závětří úrodných strání posledních výběžků Chřibů. Z kamenného řečiště domů vystupuje, počínaje od západu, krásný zámek anglické gotiky, vedle pak masivní synagoga, dále štíty zadní části pochmurné budovy obecné a měšťanské školy a nade vše barokový farní kostel. Ve východní části města skrývají se za stromovím 54 roků staré zemské kasárny dělostřeleckého pluku č. 125.

NA MASARYKOVĚ NÁMĚSTÍ.

Po letmém pohledu jdeme Nádražní ulicí na prostranné náměstí, kde se konávají ve čtvrtek a v neděli známé zeleninové a ovocné trhy. Uprostřed náměstí zříme sochu P. Marie z kararského mramoru na mohutném podstavci ze švédské žuly.

V průčelí blízké radnice, postavené před 87 lety na místě zbořené, přízemní staré radnice s vížkou, jejíž zvonek oznamoval začátky trhů a vypuknutí požáru, je umístěn původní městský znak z 15. století, vytesaný v kamenné desce a to 2 stříbrné věže v modrém poli. Vpravo průčelí radnice je umístěn nynější znak města, kde v otevřené bráně je červeně oděná ruka s mečem na znamení bzeneckého práva hrdelního a útrpného, zrušeného až za císaře Josefa II. před 149 lety. Z erbu Žerotínů se dostal do znaku dvouocasý, červený lev s korunou mezi třemi pahorky. Tři lilie, položené přes sebe, jsou z erbu Kropáčů.

SYNAGOGA.

Od radnice jdeme k synagoze kolem bývalé německé školy, v níž se počalo učit před 36 lety. Nyní jsou v ní umístěny tři třídy obecné, chlapecké školy. Na synagogu je nejkrásnější pohled z boku od silnice. Byla vystavena před 76 lety dle plánů architekta Förstra z Vídně za 60 000 zlatých.

ZÁMEK.

Již od synagogy vábí nás půvabný zámek, starý letos 80 let. Po seznání jeho stavu a historie jsme však rozčarováni. Stavba nepraktická, budovaná na místě barokového zámku, k jehož boření bylo nutno užívat střelného prachu. Stavba nedostavěná, jejíž stavitel a po něm sám majitel, rozrušen velkými, nedoloženými výdaji se zastřelil. Zámek prodán v roce 1917 s panstvím hraběti Mágnisovi za 8 600 000 K. V republice panská půda rozebrána záborem pozemkové reformy. Majiteli zůstává mimo lesů jen zámek, v němž je ubytována část bzenecké posádky a vrchní polovina parku.

PAMÁTNÉ LÍPY.

V této vrchní polovině parku, upravené kdys po francouzském způsobu, jsou dvě památné lípy, z nichž menší, rostoucí na velkém sklepě, zřejmě hyne. Lépe se daří starší, ač i ta mnoho utrpěla bouřemi a mrazy. Na kamenné desce hlásá německý nápis, že dle zpráv z r. 1604 byla tato lípa již stará na 500 let.

Od lip sejdeme dolů kolem zahradního sklepa, abychom o něco dál před posledními troskami barokového skleníku vybavovali si vzpomínky na palmy, oranžové stromy a fíkovníky, na růžový sad před ním s bájeslovnými sochami, odvezenými do buchlovického zámku, jehož jsou, po opravě za 16 000 Kč, ozdobou.

V pozadí dolního parku, zřízeného kdys po vzoru anglickém, lesknoucí se voda připomíná nám rybník s dvěma menšími ostrovy pro labutě a s jedním větším pavilonem a s loďkami, určený k projíždění panstva. Podiv náš vzbuzují také obrovské stromy, z nich zvláště platany. Pod celým zámkem vine se velký sklep, naplněný sudy s kvašenými okurky.

HORNÍ NÁMĚSTÍ.

Ze zámku odcházíme k sokolovně, bývalému to zpustlému panskému pivovaru s ohromnými sklepy, koupenému před 15 lety Tělocvičnou jednotou Sokol za 186 000 Kč.

Od vinárny p. Vojáčka, v níž je spolková místnost odboru klubu československých turistů v Bzenci, možno vlevo odbočiti do „veselé“ uličky, začínající vinným sklepem pana Černína a vystoupiti roklemi na Starý hrad.

Pokračujeme-li však v prohlídce Horního náměstí, přijdeme k budově obecné a měšťanské školy, staré 38 let. Stavbu, jež i s vnitřním zařízením stála 200 000 K, provedl a plány nakreslil stavitel Fey z Uh. Hradiště.

FARNÍ KOSTEL.

Farní kostel je krásnou památkou raného baroka. Základní kámen položen hr. Jiřím z Proskova před 240 lety. Chrám plně dokončen až po 6 letech, jak možno číst na vkusném portálu při hlavním vchodu s erbem hraběte a jeho manželky. Chrámové hrobky, krypty, zůstaly pod kostelem nezměněny. U samé kostelní zdi je kámen, kryjící vchod do krypty s pozůstalostmi členů hraběcího rodu. Napravo je nízký kamenný pomníček, zbytek to dávného kdys hřbitova.

Od kostela jdeme kolem zemské a vinařské školy, postavené před 51 lety. K prohlédnutí se doporučuje skladiště vinařského družstva, jehož neobyčejně dlouhý sklep s obrovskými sudy zanechá v nás hluboký dojem.

NOVĚJŠÍ STAVBY.

Od skladiště vinařského družstva jdeme buď na náměstí kolem turistické noclehárny k moderní budově poštovního úřadu, vybudované před 4 lety dle návrhu architekta pana Kopřivy z Brna nákladem tří čtvrtí milionu Kč, nebo roklemi kolem sklepů na Starý hrad.

STARÝ HRAD.

Pohled ze starého hradu, kde každoročně na sv. Vavřince 10. srpna oslavuje se starý obyčej „Uzavíraní vinných hor“, je uchvacující, povznášející, uklidňující…

V úpatí leží město s kamenitým řečištěm domů náměstí a táhlých uliček, tulících se místy pod deštníky korun stromů, jako na dlani. Obří památné stavby zří k nám jako dětské hračky. Kolem chrámu, kasáren, zvláště ale v zámeckém parku kupí se velké stromy hlava na hlavě.

Za nádražím vykukují stromy pěkného městského koupaliště, k němuž vede nás cesta kolem octárny, staré 16 let a dále kolem rafinérie lihu, vystavěné před 30 lety.

Město je ovíváno vějířem úzkých políček a zahrad, za nimiž jsou rozprostřeny smaragdové koberce lučin. Barevný obraz Bzence je rámován borovými lesy.

Také pohled do hlubokých, křišťálových dálav jihomoravského kraje je nádherný. Nejkrásnější je k východním, pomezním hradbám karpatských hor s jejich baštami Javořinou a Lopeníkem. V popředí vystupují četné pahorky, v čele se sv. Antonínkem, kolem dokola slovácká města, dědiny, zemanský dvorec a tovární komíny. Osamělé, bílé věže, jako prsty upozorňují nás na skrytá lidská bydliště. Na západě za jasného počasí vystupují jehlance Pavlovských hor.

Stráně starého hradu vlní se brázdami vinic, z nichž bzenecký ryzlink „Lipka“ požívá nejlepší pověsti.

BZENECKÉ ZELINÁŘSTVÍ.

Čím dnes Bzenec vyniká, děkuje vedle svých bohatých dějin a památek z doby minulé své krásné poloze s velkolepým rozhledem ze Starého hradu, svému vinařství a zelinářství. Plody zkupují po trzích jednak překupníci, jednak samy bodré Bzenčanky, aby pak s nůšemi na zádech a ranci v rukou vydávaly se na trhy nákladními auty a vlakem nejen do okolních měst, ale i míst velmi vzdálených, jako například do Moravské Ostravy, Opavy a na Slovensko.

Dle posledního sčítání měl Bzenec 4 600 obyvatel a 951 domů.

Ladislav Koutný – Narodil se 10. června 1889 v Třeběticích u Holešova; obecnou školu navštěvoval ve svém rodišti, nižší reálku vychodil v Holešově a učitelský ústav v městě Příbor. Jako zatímní učitel působil v Žeranovicích a Slušovicích na Holešovsku, definitivním učitelem pak byl ve Slavkově u Bystřice pod Hostýnem. První světová válka přerušila jeho učitelskou profesi na dlouhou řadu let. Vojenskou službu nastoupil hned po vypuknutí války a do osvobozené vlasti se vrátil 8. 2. 1920 jako ruský legionář 12. roty 8. slezského pluku.

Od 1. března 1920 učil již v Hlinsku u Bystřice pod Hostýnem, měsíc na to v Tupesích u Uherského Hradiště, kde setrval jen do prázdnin. Pak působil 5 let v Moravském Písku a poté 7 let v Nedachlebicích jako řídící učitel, aby se odtud pro nemoc své ženy hlásil na definitivní učitelské místo na bzenecké obecné škole.

Zde již zůstal a postupně se vypracoval až na pozici ředitele obecné školy a setrval zde i po svém odchodu do výslužby na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Dne 10. 1. 1951 zemřel po prodělaném infarktu, který jej náhle postihnul na ulici při běžné cestě za nákupy.

Byl také literárně činný, zvláště co se týče poezie, kterou často věnoval právě městu Bzenci a jeho okolí. Psal pod pseudonymem Miluščin, což byla odvozenina z křestního jména jeho manželky.

SOKA Hodonín, Kronika města Bzence 1937-1971 AM168
SOKA Hodonín, Kronika bzeneckých dívčích škol 1932 – 1948, NSŠ – Bz, inv. číslo 2

Moravskoslovenské pomezí, měsíčník pro lidovou kulturu, Hodonín 1936, str. 3 – 4