63. PROPAST DO PROPASTI VOLÁ…

Velké umírání trvalo. Denně 17 nebožtíků nebylo příliš vysoké číslo. Jednou v neděli jich bylo 30, jako by si umínili, že v den Páně chtějí mít již nadobro sváteční klid. Nelíbilo se jim patrně u nás a valem nás opouštěli, jako Izraelští, prchající z nevlídného Egypta přes Rudé moře plamenů pecí krematoria do svaté země věčnosti. Ale přijde den, kdy i nad sveřepými faraóny se srazí vlny záhuby a pomsty, do nichž se sami vrhali ve své zaslepenosti s koňmi a vozy.

Když jsme ráno po vstávání šli se umývat u bílých fontán v umývárně, ležely tam již na žlutomodrých dlaždičkách vysvlečené mrtvoly s číslovanou páskou, zapíchnutou do kůže, jako skvrnitý had zakousnutý nad ztichlým srdcem. Přecházeli jsme je a rozkročení nad nimi jsme oplachovali studenou vodou obličej, ústa a prsa. Z počátku se snad mnohý ostýchal, ale brzo mu přítomnost mrtvých zevšedněla a utíral se, pohlížeje na žluté tváře těch, s nimiž se ještě včera stýkal – některý netečně, jiný mumlaje do vlhkého ručníku: „Odpočinutí věčné.“ A paprsky čisté vody šuměly do nádržek jemně jako ukolébavka k spánku bez procitnutí.

Dopoledne zahrčela po štěrku blokové uličky dvojkolka, postrkovaná vězněm – funebrákem, který dopravoval mrtvoly v podlouhlé, uzavřené skříni do márnice. Často to býval uvězněný český lékař Dr. Bláha, známý nyní jako korunní svědek v norimberském procesu. Tehdy ještě mlčel, ale v jeho veliké myslitelské hlavě na malém, křehkém těle se ukládaly všechny dojmy a postřehy, aby promluvila v den určený Prozřetelností. Vměstnal do té pohyblivé rakve 2 až 3 mrtvé a odvážel je, zatímco pozůstalí živí smeknutím čapky pozdravovali odcházející kamarády. To byl obyčejný způsob pohřbu v Dachau.

Závěť se neotvírala. Za vykonavatele poslední vůle a univerzálního dědice se pokládali štubák a jeho přisluhovači, asi za odměnu péče o zesnulého. Býval z toho často veliký křik, když se ukázalo, že jeho měšec si osvojil někdo jiný. Našli se i gangsteři, kteří v noci přelézali spáče, slídíce po kořisti. Stalo se také, že někde v třetím patře lůžek soused mrtvého tajil jeho smrt a vybíral za něho polévku a ostatní porce, dokud ho puch nedonutil zříci se s těžkým srdcem prospěšného souložníka. Viděl jsem i toto: Hubený stařík se otáčel rozpačitě s miskou, z níž kouřila káva, rozmrzele pátraje, kde by usedl k vypití ranního nápoje. Kdejaké místečko bylo již obsazeno. V koutě ležely na sobě dvě mrtvoly. Bez váhání se na ně posadil a srkal bezzubými ústy chutě hřejivou tekutinu, libuje si své pohodlí. Dopil a zanedlouho i on vyplnil uprázdněné místo svých předchůdců.

Ve vedlejším bloku č. 27 nebylo jinak. Tam vladařil jednooký blokař Otto, jehož druh šílenství bych nazval nekromanií – žádostivostí po mrtvých, existuje-li takový termín v příručkách duševních chorob. Přes nevidomé oko nosil vždy černou, smuteční pásku, jako by stálé litoval, že nemůže oběma očím poskytnouti stejnou pastvu hrůzy. V Dachau i v létě se spouštěly od zamlžených alpských ledovců vytrvalé sychravé deště. Do nich vyháněl Otto invalidy svého bloku a nechával je stát hodiny v nárazech studených lijavců a vichrů. Z okna baráku hleděl svým jedním pomateným okem na třesoucí se zesláblé postavy, do jejichž neodolných vnitřností zatínaly své drápy záněty průdušek, plic, ledvin a měchýře, a vyrážel ze sebe znovu a znovu nepříčetný skřek: „Mrtvoly chci dnes vidět – mrtvoly!“ To mi potvrdil i P. Josef Šumšal, který si asi také tamodtud přinesl zárodek smrti.

Četl jsem dříve díla ruských, polských, francouzských a anglických autorů o utrpení sibiřských vyhnanců, o požárech švédských válek a tatarských vpádů, o krvavých křečích francouzské revoluce a o čínských zahradách muk. Tehdy se mi někdy zdálo, že spisovatelé nadsazovali v líčení krutých činů a v kresbě zrůdných povah nebo že tyto děje se objevily jako děsivý přízrak a zapadly navždy do tmy minulosti. Odprošuji nyní ony historiky a romanopisce za svou nedověrnost a cítím – jejich slabý následovník – jako oni sami, že pero ani štětec nedovede zcela vystihnouti tajemství nepravosti – mystérium iniquitatis. Dvě záhady nám zůstanou v tomto životě nezbadatelné: hlubina svrchované lásky a propast nejzazší zloby. Obě jsou si navzájem protějškem a přece od sebe zcela oddělené, jako zelené údolí jordánské od Mrtvého moře, jako modrojasná obloha nad kotlinou Smrti v severoamerické poušti Mohavské, a konečně jako kněžská kaple zrovna naproti našemu zadrátovanému bloku. Plnost dobra má opak v prázdnotě zla, volání lásky odpovídá nenávist kletbou. Abyssus abyssum invocat – Propast do propasti volá…

Jsou lidé, kteří vnikli více než ostatní do hloubek nejvyššího dobra – svatí, účastníci zjevení nebo omilostnění umělci. Tito vidoucí a vědoucí se setkávají snad s úctou, ale zřídka s úplným porozuměním. Jsou zase jiní, kteří nahlédli hlouběji než jiní do propasti zla – mezi nimi vězňové, kteří opravdu prošli celou stupnicí výslechů, žalářů a koncentráků třetí říše. I oni narážejí ve svém okolí často na nedůvěru a nepochopení. „Je to možné?“ čtou pochybnost v očích svých známých, když poodhalí roušku s obrazů své apokalypse, čtou i podezření, zdali je v jejich mysli vše v pořádku. Něco vskutku z nich vyprchalo: měkkost a průměrnost dřívějšího normálního života. Ztvrdli a zvniterněli, ale zato jim připadl úděl odloučenosti, jenž tíží ty, kdo viděli a zažili více, než bývá – bohudík – usouzeno jiným smrtelníkům.