101. PROBUZENÍ SVOBODNÉHO ČLOVĚKA

V pondělí 30. dubna ráno nás nikdo nebudil, nikdo nepískal k nástupu na apelák. To vše zapadlo do minulosti. Jenda Zákostelecký se probudil. Bylo mu divno, že ho nikdo neburcuje, že všechno sladce spí, ačkoli denní světlo zaplavovalo celou ložnici. Vzpomínka na včerejší události mu bleskla hlavou. Promnul si čelo – nebyl to pouhý sen? Nikoli, vždyť oknem vidí na střeše protějšího baráku vlát jugoslávský prapor. Blaženost mu zalila srdce. Musí ji nějak projevit. Vedle něho pokojně oddychuje Augustin. „Jak může tak chrounět jako špalek, když nám začíná nový život?“ mrzí se Jenda, zatřese spáčem za rameno a houkne mu do uší: „Augustine, raduj se, jsme svobodni!“

Hanák pomalu otvírá oči, nejprve pravé, pak levé. Chtěl by zahubovat jako tehdy, když ho vyrušili ze spánku pro takovou hloupotu jako výbuch letecké pumy, ale znenáhla si uvědomuje celý význam Jendových slov. Pozvedá se, přemýšlí, konečně se usměje a odpovídá, když netrpělivý Jenda už dávno utekl: „Ano – jsme!“ Pak si ještě na něco vzpomene, jeho obličej se roztáhne úplňkem libého úsměvu a již sahá pod zhlavec. Vyndává z papírku drahocennou trofej vítězství – velbloudí cigaretu, již dostal včera od Američana. Strká ji do úst a křesne zapalovačem, Křesá trpělivě ještě desetkrát, než vyšlehne čtveračivý plamínek. Není to sice v ložnici přípustné ani po osvobození, ale dnešní ráno a mimořádné čmudidlo dovoluje výjimku. Labužnicky vypouští chuchvalec šedého kouře, jako by navždy rozplašoval německý humbuk do všech koutů světa.

„Člověče, neblbni!“ okřikuje kuřáka zpovzdálí Lojzík, vulgo „vrchní rabín“, protože jeho farnost – Terezín – byla proměněna v židovské ghetto. „No, no,“ odráží Augustin rabínovo rozhořčení, „neboj se, nezapálím ti tvůj talmud,“ ale dá si říci a dusí cigaretu.

Snídaně přišla toho dne hodně opožděna, ale skýtala příjemné překvapení. Z kouřících kotlů naléval svědomitý starosta jizby – již ne „štubák“ – Zelený, evangelický pastor z Javorníku, vábný, lahodný mok. My starší jsme již skoro zapomněli, že by se ráno mohlo pít něco jiného než hořký, špinavý odvar žaludů a bukvic. Nevěřili jsme zraku a chuti – toť opravdu bílá, slazená zrnková káva! K ní se podávala celá půlka chlebové cihly a na ní kousek margarinu. Bohyně svobody začínala hýčkat své novorozené miláčky.

Posíleni a občerstveni jako nikdy předtím spěcháme z bloku na ulici. Od Mnichova sem doléhá dunění děl jako hřmění vzdalující se bouře. Cítíme se bezpečni. Jsme již zcela v pásmu americké oblasti, daleko za frontou. Válka ještě trvá, ale u nás již vládne mír. Vychutnáváme plnými doušky šťastný pocit svobodného tvora. Nikdo nás nezastavuje u bloku, jdeme volně po ulici, jak chceme, navštěvujeme po libosti otevřené bloky.

Pozor! Z důvodů zdravotních není dovoleno vyjít z tábora, v němž ještě řádí epidemie, ani vkročit do uzavřených bloků, zamořených skvrnitým tyfem. Ale Američané zakrátko učiní přítrž nákaze. Provedou odvšivení ve dvou dnech přímo zázračným práškem, jejž nám elektrickým pohonem nafoukají do rukávů, do kalhot a za krk. Popráší jim všechny postele, prádlo a šatstvo. Celý tábor vypadá, jako by naň vychrlil nebeský mlýn všechen obsah svých moučnic. Milionové voje vší neodolají této bílé invazi. Zmizí i se zárodky, jako ti, pod jejichž vládou tak utěšeně se rozmáhaly. Potom se odvezou všichni nemocní z tábora do lazaretu, upraveného z bývalých kasáren, kde se jim dostane odborné péče lékařské a ošetřovatelské.

Procházíme se po táboře. Vlajková výzdoba se ještě rozmnožila. Objevují se na průčelích baráků a na sloupech černé tabulky s vyhláškami. Dovídáme se, že správu tábora převzal „Mezinárodní výbor vězňů“ ze zástupců všech internovaných národů. Jeho předsedou je anglický plukovník Patrick O’Leary. Za Čechy byl do výboru zvolen MUDr. Fr. Bláha z Jihlavy, známý svou blahodárnou činností v revíře. Kromě toho mají Češi jako ostatní národnosti svůj vlastní národní výbor, v jehož čele je rovněž Dr. Bláha. Budou vydávat také svůj deník „V nový život“, jehož vedoucím redaktorem se stal prof. P. Josef Beneš z Trutnova.

Potkávám četné známé, jež jsem ve včerejším chaotickém víru nezahlédl. Tiskneme si ruku s přítelem Lojzíkem, hledíme si do očí, vyjasněných po tolika obavách a strastech. „Tak jsme se přece dočkali! Však jsme se na to těšili již před třemi roky v revíře na invalidním bloku.“ Setkávám se i s druhým Lojzíkem z Vlkoše. Je obyvatelem žalářů a koncentráků od počátku války. Třikrát se pokusil o útěk, po třetí ho dopadli v závějích na švýcarských hranicích. Má koncentráku až po krk a rád by se dostal co nejdříve domů. „Sednu do auta a odjedu,“ slibuje. Stane se to, ale až společně s ostatními.

Hle, tu vykračuje Bartoš Svoboda z Kyjova. Ještě nikdy jsem u něho neviděl tak mladický krok. „Krajane, dnes je tvé jméno konečně pravdivé,“ pravím pochvalně. Starosti nám působí jen domov. Ještě se tam roztahuje Němec, ještě drtí naše moravské obce a nivy železný válec bitevních pohybů. Najdeme své drahé živy a zdrávy?