Uvedený přepis článku vycházel na pokračování v roce 1905 v periodiku „Časopis Matice moravské“. Jeho autor Dr. Josef Cvrček působil jako profesor gymnázia na Král. Vinohradech v Praze. Narodil se v roce 1868 ve Bzenci (v místní části Olšovec – pozdější autoři jej omylem zaměnili se stejnojmennou obcí na Uherskobrodsku).

Příspěvky k dějinám řemesel na Moravě

Podává Dr. Josef Cvrček

Úvod

Napsati dějiny vzniku, rozvoje a úpadku řemesel spojených po mnoho století ve sdruženích cechovních, podaří se teprve tehdy, až budou uveřejněny všechny památky cechovního zřízení. Napsati dějiny cechů, znamená napsati dějiny měšťanstva, vylíčiti prostý život rodinný, poznati zaměstnání členů rodinných.

Aby dějiny takové mohly býti napsány, nutno snášeti kámen ke kameni, aby vznikla budova dějin řemesel. Každá i nepatrná zpráva, o zřízení cechovním uveřejněná, může přispěti k dějinám řemesel u nás, může objasniti mnohou kulturní stránku předků našich. Ve zřízení cechovním lze zříti mnoho dobrého, ale poznati lze i různé nevýhody. Dobré zařízení bylo, že členové v cechu se považovali za spolubratry, cech podporoval chudobné a staré mistry, tovaryši i učňové považováni byli za členy rodinné. Špatné však vlastnosti byly závist mezi mistry, různice a sváry mezi členy cechovními, nesprávné a špatné účtování příjmů a vydání zavdalo často příčinu, že buď vrchnosti, buď městské rady hleděly si zjednati vliv na cechy, zejména dbaly, aby účty cechovní skládány byly každého roku. Za století 17. vznikly v pořádcích cechovních různé nešvary tak veliké, že často se opakovalo dobré zdání říšské, vyhrožujíc cechům, „že budou-li se i nadále chovati tak zpupně, zlomyslně a bezuzdně, že majestát císařský a říšský dle příkladu říší jiných, všecky cechy úplně rozpustí a odstraní“. Taková říšská zdání nepomáhala skoro nic, ačkoli se opakovala častěji, tak r. 1530, 1548, 1577, 1654, 1731, 1739, 1764. Více pomohl blízký dozor vrchností a městských rad, které nejlépe poznaly nesprávnosti v pořádcích cechovních a zjistily si nad nimi náležitý dozor.

Dozor vrchností i rad městských byl cechům ovšem nepohodlný, a kdykoliv a kolikrátkoli mohli mistři, dbali, aby upevnili svou samostatnost cechovní. Ovšem, aby se úplně vymanili z podřízenosti měst a vrchností, se jim už nepodařilo. Často nalézáme v účtech cechovních podpis komisaře nebo revidenta městského[1], podpisy ředitelů vrchnostenských panství, purkmistrů a přísežních radních. Těžko lze určiti, jak mnoho se utvrdil vliv rady městské na cechy; zdá se, že vlivu svého užívala rada tím, že důvěrník radní byl přítomen schůzkám cechovním, aby o usneseních mistrů cechovních podal zprávu městské radě.

Zakročil jen za takových případů, bylo-li usnesení na úkor dosavadnímu pořádku. Často se stalo také, že si mistři sjednali vliv na záležitosti obecní tím, že o volbách mohli voliti své zástupce. Tím se vysvětluje, že zástupci z cechů volení byli nejprve mistry, v druhé řadě teprve konšely a dbali více zájmů cechovních, než obecních.

V dalších řádcích mluvíme všeobecně o zřízení cechovním; zápisy a zprávy, různé obsahem i formou, týkají se několika měst moravských.

Všechny listiny níže jmenované, někdy v pouhém výňatku, jinde v plném znění, jsou v cechovních pokladnicích v městě Bzenci a týkají se řemesel: nejprve ševcovského, potom bednářského, kovářského, kolářského, zámečnického. Vyskytují se ovšem i jiná řemesla: hrnčíři, rybáři, řezníci i punčocháři, ale nezachovaly se cechovní jejich artikule. Od r. 1829 zřízen byl „spojený cech“ ve Bzenci, ve kterém spojena byla řemesla nemající vlastních cechů.

V truhlicích, „matkách pokladnicích“ čili „lódách“ bývalých cechů ve Bzenci byly různé listiny, artikule, zápisy, knihy pokladní. Od rozejití cechů práchnivěly věci tyto často na půdě pohozené. Teprve roku 1890 ujalo se pohozených těchto pamětníků slávy cechovní „Živnostenské společenstvo pro Bzenec a okolí“ a ve svých místnostech shromáždilo z cechovních památek, co ještě bylo lze nalézti.

Nejstarším cechem dle listinných památek ve Bzenci jest cech neboli pořádek ševcovský. Již z roku 1547 pochází listina pergamenová, z níž se dovídáme, že téhož roku žádal cech ševců bzeneckých na pořádku ševců brněnských, aby jim půjčili své artikule. Žádosti bylo povoleno a cech brněnský poslal do Bzence artikule, „aby ševci jimi se řídili a spravovali“. Listina zní takto: „My czechmistrzi a mistrzi rzemesla ssewczowskeho w miestie Brnie znamo czinime timto listem wssem wuobez, kdez czten nebo cztuczie slyssan bude, zie ziadalj gsu nas purgmistr a radda miesta Bzencze skrze przipsanj swe, podle prosby spolussuseduow swych, jak my we wssem se zachowawame, udielili a poprzali: czoz my uznagiez slussnu gich ziadost, toho gsme gim odeprziti nemohli a zrizenj a zachowanj rzemesla nasseho ssewcowskeho gim timto listem udielugeme.“ Na ukázku cechovního písma, řeči a slohu uvedena jest část listiny v doslovném znění. Z ukázky patrno, že cech ševcovský v Brně se řídil pravidly jen českými.

Listina obsahuje čtrnácte artikulů. První jedna o nakupování koží. Nikoli každého dne, ani kolik kdo by chtěl, mohl si nakoupiti koží. Neboť čteme v ustanovení času a množství toto nařízení: „Nejprve, aby do týhodne tři hodiny kože se prodávaly; tu muož chudý i bohatý svobodně k potřebě své koupiti. Pakli by se kterému nedostalo, ten muož jíti ke koželuhovi a od něho kúpiti dvě kože telecí nebo skopové a nic více.“ Žádný příslušník cechu nesměl sám koží kupovati druhým, neoznámiv to všemu cechu poctivému. Na to byl artikul třetí, jenž trestal pokutou „puol funta vosku“ toho, kdo sám „kože kupoval a ohledoval, neb měl to nejprve všemu řemeslu a cechu oznámiti, aby všichni spolu šli, kupovali a ohledovali.“ Kdo řemeslu ševcovskému chtěl se učiti a po vyučení pořádně řemeslem tím se živiti, musil prokázati „poctivé na svět zplození“, „učení a zachování své“. Doba učení netrvala vždy stejně dlouho. Záleželo na stáří učně, když vstupoval do učení: například u cechu kolářského bylo ustanovení, že synek hodný a dospělý, kdyby se chtěl učiti řemeslu, může býti přijat do učení na dvě léta; kdyby však byl ještě malý a slabý, má zjednán býti na tři léta. Učni, synové mistrů, měli vždy jakési výhody i za doby učení, i pokud se týče různých poplatků. Po vyučení učeň stal se tovaryšem; doba tovaryšství není ustanovena pevně, jak se dovídáme z ustanovení cechu ševcovského, že kdyby který pacholek (tovaryš) dělal rok neb dvě neb tři léta u našince a potom chtěl býti mistrem, aby jednu kůži koupil pro mistra, u kterého se učil. Statuty cechovní nepřipouštěly nikoho za mistra do cechu, pokud se neprokázal kusem práce mistrovské (majstrštyk).

Mistrovský kus po uplynutí určité lhůty prohlíželi znalci (u ševců byla lhůta 4 neděle). Znalci (bešaumistři) dílo mistrovské buď uznali za dobré anebo zamítli je jako dílo nedokonalé. Dílo mistrovské bylo např.: „aby mistr z jednej kože udělal dvoje škorně, jedny střevíce ženské, druhé mužské vykrojené a třetí pár s kroužkami. Pak-li z té jedné kože více umí udělati, než-li nahoře psáno, tím větší bude jeho pověst.“ Kdo díla nevykonal na spokojenost znalců, „tomu aby pověděno bylo, aby vandroval a řemeslu se lépe naučil“. Ženiti se mohl teprve ten, kdo vykonal kus mistrný; ale i potom radili mu ještě, „aby pojal osobu ctnú a dobrú“. Po svatbě ještě nebyl mistrem. Trnitá cesta čekala každého takového mistra nastávajícího. Nejprve měl přijíti a prositi, aby ho přijali do poctivého cechu. Potom měl lhůtu 4 neděl, aby s jedním každým z řemesla, s kterýmž by jaký hněv měl, se smluvil a srovnal. Než se stal mistrem, musel zapraviti „půl hřivny“, kteroužto část vybírali od něho cechmistři po 6 groších až do úplného zaplacení; k tomu všemu musil též „voběd dáti“. Synové mistrů a nastávající mistři, kteří „dceru našeho řemesla pojali, nebyli povinni půl hřivny dáti“.

Cech staral se též, aby dílo bylo vždy dobré a trvanlivé. Proto bylo nařízeno, jak zhotoveny býti mají boty, škorně, střevíce. O tom nás poučuje artikul sedmý: „Boty aby překládány byly, a střevíce, slove německy Knieschuh, ty mají býti šity jehlou a vokolo všudy překládány. Všelijaký jiný vobuv nad píď zdéli, ten aby dělán byl dratvou.“ Na střevíce ženské s knoflíky měla býti vždy „kůže pruská“. Kdo se neřídil těmito předpisy, zaplatil dva peníze do pokladnice; kůže nevydělaná měla jemu vzata a zřezána býti mistry přísežnými. Artikule další ustanovují, aby mistři od okolních (mistrů) nekupovali „vobuvův“; ale od dobrého souseda mohli, přišel-li do nouze; z hoferství neměli se vzájemně vytiskovati, ale spolu žíti v míru, jakž přísluší poctivému cechu. Někdy se stalo, že narychlo sejíti se musili mistři do cechu na poradu; zvláštní posel obcházel všecky, každý musil přijíti dříve, nežli shoří svíčka taková, jaké dávají za haléř. Kdo nepřišel čas, zaplatil věrduňk vosku.

Na těchto základech spočíval cech do r. 1739, kdy vydány byly generální artikule, jež ustanovily všeobecné zásady o přijímání učňů, vypovídání jich za tovaryše a přijímání za mistry.

Bratrstva a jiné záležitosti cechovní

Cechy ševcovské, aby rozšířili obvod volného prodeje, vcházely s okolními cechy do spolku, zvaného „bratrstvem“. Cech bzenecký měl bratrstvo s cechem veselským, strážnickým a kyjovským. Připomeneme zde výpis bratrstva veselského v plném znění:

„My cechmistři a všickni mistři řemesla nového ševcovského v městě Veselí známo činíme všem vůbec a jednomu každému, a zvláště tu, kdež náležeti bude, že jsou byli v létu 1616, předkové naši na cech bzenecký řemesla nového ševcovského, jakožto na spolu pány bratry naše, nejprv ústně a potom skrze psaní žádost vzkládali, bratrství dokonalé způsobili a pro budoucí časy a paměť pečeťmi potvrdili, kteréhožto bratrstva stvrzeného list pánům bratrům našim zvláště milým z města Bzence (posíláme), aby list jim od nás vydaný ku zmaření nepřišel; však skrz nastalé časy vojenské ku zmrhání přišel. Z kterýchžto příčin seznajíc my býti řád chvalitebný, kterého naši předkové užívali, aby ke zrušení nepřišel, podle mnohého se o touž věc mezi obojím cechem domlouvání vypravili jsou z prostředku svého slovutné muže, Martina Kušláka, Melichara Sumra a Davida Kopřivu, pány bratry naše milé, s plnomocenstvím pod pečetí cechovní, aby se dne 24. Septembris r. 1634 k nám do města Veselí před plný cech dostavili a též předešlé bratrství obnovili, což jsou tak učinili a v tento skutek na budoucí časy bratrství upevníc obnovili:

1. Předně a nejprve, aby nynější i budoucí páni cechmistři a mistři řemesla nového ševcovského z města Bzence u nás v městě Veselí při všech držaných jarmarcích před výkladem všelijakou obuv bez překážky jednoho každého v hospodě v síni na soškách prodávali, my pak napřed psaní cechmistři a všickni mistři z města Veselí i s potomky svými v městě Bzenci při držaných jarmarcích abychom týmž způsobem, jakož i oni u nás, prodaje všelijakou obuvi moc užívati míti mohli; avšak z obojí strany jak oni u nás, tak tolikéž i my u nich, komužkoli mejta, ano tak i od místa přináležeti bude, aby se prve, než se odpraví a domů odeberou, náležitě pokojili.
2. Druhé, aby z okolitých měst řemesla našeho před prodejem neb výkladní hodinou (mimo cech kyjovský), jak u nás v městě Veselí, tak i v městě Bzenci v prodejích překážky nečinili: jestliže by pak někteří se toho dopustili, budou míti moc páni bratři bzenečtí u nás netoliko přetrhnouti, ale i obuv pobrati, a pak-li by sami toho nechtěli učiniti, budou povinni nám to přednésti, tolikéž i my u nich tím způsobem.
3. Třetí a naposledy: Pokudž by se někdy mezi cechem naším veselským, tolikéž bzeneckým, mezi bratřími nynějšími a budoucími nějaká nesnáz, různice a nedorozumění přitrefilo (čehož Bože uchovati rač), tehdy taková věc nemá vyšším cechům právním ani vrchnostem přednešena býti, nýbrž podle velikosti věci z druhého cechu mají starší páni bratři vyžádáni býti, jenž by tu věc k srovnání přivésti, vinné ztrestati a za křivdu nápravu učiniti mohli.

Protož my cechmistři a všickni mistři cechu napřed psaného s naším jistým vědomím, avšak bez škody z nás jednoho každého, pečeť naši cechovní k tomuto listu přitisknouti jsme dali. Čehož datum ve městě Veselí na den sv. Archanděla Michala (29. září) roku 1634.

Nově obnoveno „bratrství“ a pečetí potvrzeno dne 17. dubna L. Páně 1746. L. S. PECZE. RZE. SSEW. MIES. WESE. (Uprostřed pečeti jsou tři ohnuté nohy). Cechmistři starší a všichni mistři svrchu psaného řemesla a města.

Znovu stala se domluva a dokonalá správa zas s pány cechmistry a celým poctivým cechem, co v roku 1746, Léta Páně 1798. Antonín Myčík, starší, Josef Kratochvíla, mladší cechmistr z Veselí.

Jiný opis bratrstva spolu ševcovského, který přetištit nechali pro bratrstvo strážnické pod závazkem skrz jarmarky a spolu brtarskú lásku. Jenž se stalo ve Bzenci dne 6. Augusti r. 1645.

Cechmistři a všickni mistři řemesla nového ševcovského ve městě Bzenci oznamují, že předstoupili před úplný cech bzenecký páni mistři z cechu strážnického se žádostí, aby mohli ve městě Bzenci svobodně při jarmarcích, tak v tarmak i před výkladním prodávati.

Dovoleno strážnickým, aby všelijakú obuv v hospodě, v síni na soškách prodávati, že i bzeneckým stejně dovoleno bude prodávati obuv ve Strážnici. Kdyby vzešly nějaké nesnáze, různice a nedorozumění, nemají věc přednášeti všem cechům ani vrchnostem, nýbrž starším pánům bratřím. Dáno v Bzenci městě dne a roku svrchu psaného. Za cechmistrů: Matúše Ušála a Michala Bezděkovského.

Jako veselští a strážničtí cechmistři a mistři poctivého řemesla ševcovského domáhali se svobodného prodeje obuvi na jarmarcích ve Bzenci, tak zase bzenečtí žádali bratrstva kyjovského, aby jim dovoleno bylo v městě Kyjově zboží prodávati. Bylo jim to dovoleno se závazkem, že mistři z Kyjova svobodně budou moci prodávati ve Bzenci. Stalo se tak vzájemnou úmluvou v Kyjově, dne 26. Novembris Léta Páně 1653, za cechmistrů a mistrů kyjovských: Šimona Černohorského, Jana Bary, Matouše Březovského, Jana Jeřábka a Jana Kremzara.

Neměly tedy cechy blízkých měst jen bratrstev, ale měly mezi sebou smírčí soudy, kdyby mezi nimi vznikly různice. A že různic a sporů bylo dost, potvrzují důkazy zapsané v „Knize památní“ z roku 1693 ve Bzenci, týkají se urážky na cti mezi Janem Somrem od horenského práva a Jakubem Borovcem, ševcem. Tito dva s vracovským súsedem sedíce při stole „truňku užívali“. A tu Jan Somer již „podtrunčený“ přijda k stole, kde seděl Borovec a dí k němu: „Dejž (s odpuštěním) ševče tabáku!“ K čemuž Borovec: „Ačkolvěk jsem já švec, ale „odpusťte“ nejsem; a bezmála bych pro tvú řeč šel k poctivému cechu žalovat!“ Na to Jan Somer dí: „Jak jsem já také jednoho ševce syn, a přece jsem nechtěl (salva venia) ševcem býti!“ Sousedé při tom ztichli. Ale tu Borovec chtěje ven, tuť se přijdoucímu (!) přes lavici k řádu svému, nohu zdvihajícímu, z nenadání a proti vůli jeho bylo (salvis auribus) „vykradlo“. Z toho ovšem vzešel smích veliký, a všichni volali na Somra: „Vidíš, ševcův syne, dostals od Borovca diškreci!“ Nová váda – až oba, i Somr i Borovec, přišli před cech. Ač Somr v žert to obracel, „přece jenom musel poctivému cechu odpros učiniti a trestání i outraty podniknouti“. Jaké to bylo trestání a útraty, dovídáme se z dalšího zápisu: „Propadl předně chrámu Páně 6 zl. moravských a právní dispozici 6 zl.“.

List za vyučenou Františka Šifaldy od cechu ševcovského ve Veselí r. 1785. Dle originálu doslovně: „My starší a přísežní cechmistři a všichni mistři poctivého řemesla ševcovského v šosovním městě Veselí, známo činíme tímto listem všem vůbec, obzvláště ale tu, kde by dle potřeby bylo, že jest před náš úplný cech předstúpil poctivý mládenec Franc Šifald, rodilý z Uherské Skalice, žádající, abychom jemu strany pořádného vyučení toho poctivého řemesla a dobrého chování pod cechovní pečetí udělili. Pročež jeho slušnej žádosti odepříti nemohúce, jemu v pravdě udělujeme a vyznáváme, že on nadjmenovaný u zdejšího spolumistra a bratra našeho Jiříka Šifaldy řemeslu svému se náležitě vyučil, a čas svého učení jak lermistrovi svému, tak taky celému počestnému cechu věrně, poslušně a slovem, tak se choval, že na něm nejmenší chyby neb žaloby nebylo, nýbrž všechno dobré, chvalitebné se při něm vynalezlo: pročež pánů cechmistrů a všech pánů mistrů toho poctivého cechu žádají, aby jmenovanému Francovi Šifaldovi páni bratří tak dobrotiví byli a jemu živnosti popřáli, aby dle umění svého chléb svůj hledati a to poctivé řemeslo provozovati mohl. Pro lepší jistotu a víru toho jsme nejenom vlastníma rukama podepsali, nýbrž taky naši obyčejnou pečeť cechovní jsme přitiskli. Jenž se stalo v šosovním městě Veselí, dne 26. února roku Páně 1785.

L. S. Ignác Štrébl, starší cechmistr, Josef Bílek, mladší.

Příklad listu přípovědního:

Připovězení za učně řemesla ševcovského a vypovězení za tovaryše v Kojetíně:

Cechmistři a všichni spolumistři poctivého cechu v městě Kojetíně v markrabství Moravském kraje Přerovského oznamují, kterak dne 29. Novembris roku 1784 poctivý mládenec Jiřík, vlastní syn Jakuba Štafa, z Kojetína rodilý, spolu se třemi svědky: Ignácem Panicem, Jakubem Kusalem a Janem Bibrem, obyvateli kojetínskými, „předstúpil před otevřenú matku pokladnicu“ a k našemu spolumistrovi, Jakubu Štafovi, otci se připověděl do učení na tři léta obyčejně, nebo více dle libosti. V tomto učení choval se on, jak náleží, vždy počestně, tak že nejenom jeho mistr s ním spokojen byl, nýbrž i celý počestný cech. Na to zase dne 8. Februarii r. 1784 při otevřené matce pokladnici legaliter byl vypovězen z učení za tovaryše dle císařsko-královských generálií. Na potvrzení pravdy tohoto listu cechmistři vlastní rukou podepsali a přitlačiti dali cechovní pečeť. Stalo se v městě Kojetíně 26. Novembris r. 1794. Cechovní pečeť označena jest letopočtem r. 1631. Komisařem toho času byl Josef Adámek; na místě celého počestného cechu podepsali se cechmistři: Ignác Panic, Jakub Kusal.

List průvodní z cechu ševcovského v Místku r. 1784:

Nížepsaní cechmistři, starší a mistři poctivého cechu ševcovského v knížecím arcibiskupském městě Místku vyznávají všem, kde toho bude potřeba, že ukazatel toho listu Frant. Ferinas, zdejší mistrovský syn, poctivému řemeslu nejen se dobře a náležitě vyučil, nýbrž vykonal svá vandrovní léta a za mistra přijatý užíval přes půl třetího roku práva mistrovského a zapokojil i zaplatil všechny cechovní povinnosti. K jeho uctivé žádosti dosvědčují, že Fr. Ferinas jest náležitý poctivého cechu ševcovského, kdyby chtěl jinde pohledávat své štěstí, a prosí o jeho nejlepší fedrování; slibují a zavazují se udělati jiným mistrům odjinud podobně. Pro lepší toho potvrzení následují podpisy a přitlačení pečeti cechovní. Dáno v městě Místku, dne 28. měsíce června r. 1784. Pečeť datuje se z r. 1591. Cechmistr starší Jiřík Suma, mladší Pavel Beránek. Starší mistři: Valentin Mařík a Ignác Krentich.

Často se stávalo, že některý spolumistr bez viny své octnul se v nouzi a bídě; a tu, nedostačovala-li pokladna cechovní sama k dostatečné podpoře, žádali cechmistři poctivého cechu svých spolumistrů a spolubratrů o pomoc a podporu.

Závazek na pohřby chození. Léta Páně 1800, dne 30. března, stal se závazek při poctivém cechu ševcovském strany pohřbů: „Kdyby mistr nebo mistrová, aneb dítě zemřelo, a některý mistr by nešel na pohřeb, zaplatí pokuty 15 krejcarů.“ Václav Biča, komisař.

Účty cechovní

Účty cechu ševcovského při městě Bzenci zachovaly se z let 1794 – 1809. Příkladem uvádím účty cechu ševcovského z roku 1794:

Příjem: Od předešlého roku pozůstalo v restu nic. Jiřík Stav zaplatil za mistrovství 5 zlatých rýnských 30 krejcarů; suma celého příjmu.

Vydání: Na Boží Tělo dalo se za cechovní voskové svíčky 2 libry… 2 zl. r. 12 kr. Zdejším cechmistrům obyčejné 2 zl. r.; starým chudobným mistrům 1 zl. r. Tovaryšům vandrovním starým 23 kr.; za mši svatú se vyplatilo 33 kr. Vydání 6 zl. r. 8 kr. Zůstává na budúcí vydání 38 kr.

Že předstojící účtování vypadá, jak zaznamenáno, toho my níže podepsaní jsme povědomi. Ve Bzenci, dne 31. Decembris 1794. Martin Plesner, starší cechmistr, Matúš Finfera, mladší.

Privilegia Jiřího Kryštofa Pruskovského z Pruskova

Také jsou ve Bzenci zápisy cechů bednářského, kovářského, kolářského, zámečnického, kniha na zapisování jmen pánů mistrů nově ustanoveného poctivého cechu řemesel svrchu jmenovaných za léta 1703 – 1731, konečně kniha poctivého cechu kožešnického, spolu s knihou o vypovídání učňů za tovaryše při témž poctivém řemesle za léta 1717 – 1846. Panství bzenecké náleželo za let 1584 – 1769 hraběcí rodině Pruskovských z Pruskova. Jan Kryštof Pruskovský z Pruskova zdědil je po bratranci svém Kašparovi Pruskovském z Pruskova r. 1603 a držel až do r. 1625, kdy zemřel. V závěti své odkázal panství synovi Jiřímu Kryštofovi z Pruskova, jenž zemřel r. 1663; panství bzenecké přešlo na syna jeho hraběte z Pruskova. Po smrti jeho r. 1701 dostal panství druhorozený syn jeho Erdmann Kryštof, tajný c. k. rada a komoří. V závěti ze dne 9. února 1753 ustanovil dědicem panství syna svého Leopolda, který byl posledním mužským potomkem starodávného rodu; panství své odkázal za dědictví své dceři (zemřel dne 7. dubna 1769). Dědičkou panství jeho byla dcera jeho Arnoštka, provdaná a ovdovělá hraběnka Salmová.

Svrchu jmenovaný Jiří Kryštof Pruskovský hrabě z Pruskova svolil (neznámo kdy), na žádost svých věrných milých poddaných mistrů slovutných řemesla bednářského, kovářského, kolářského, zámečnického na panství bzeneckém, aby měli nový pořádek cechovní a artikulní list tak, jak měli v jiných městech, aby pořádku toho užívali a sami sebe řídili.

A. Nejprve artikule poctivého řemesla bednářského:

1. Předně před jinými všemi věcmi zvelebovati čest Boží. Každého roku dvakráte v městě Bzenci, kde pořádek cehovní i artikulní list uschovaný jest, mají se scházívati s náležitú pořádností a cechovní korúhví jíti ročně k procesí Nejsvětějšího Těla Božího Nejvyššímu Bohu k uctivosti s velkú vroucnoustí a pobožností v chrámu Páně, jak i jiní cechové a pořádkové s procesí jdú. Tak také podruhé při svátku třech Králů jeden každý do cechu má se sjíti a složiti 10 krejcarů. Při tom také všichni mistři okolo do toho cechu náležející, k městu Bzenci mají býti připojeni. Který by pak mistr z nedopuštění Božího do cechu toho připojený se nedostavil, takový má za pokutu dáti libru vosku, tovaryš pak složiti do matky pokladnice půl libry.
2. Kdyby některý mistr předvolán byl od cechmistrů pro příčinu jakoukoli a bez důležité příčiny by se nedostavil, povinen bude za pokutu dáti do pokladnice půl libry vosku. Tak dlouho, pokud nesloží té pokuty, nemá dělati řemesla. K dohledu mají býti voleni čtyři mistři, kteří jsou ctihodní, za cechmistry a ředitele, kteří by druhým dobrými mravy, příklady, ctnostmi a cechovním obyčejem mohli býti k dobrému. K tomuto však úřadu mají vždycky se vzíti jen v městě Bzenci usedlí dva cechovní a dva dozorčí mistři, pokudž by se k tomu úřadu nenacházeli vhodní mistři v okolních osadách. Z těch čtyř mají dva sesazeni býti každého roku, a druzí dva voleni, kteří by se k tomu hodili. Ti pak povinni budú poctivě a povinný počet odevzdati každoročně ze všeho, co do pokladnice složeno bylo, aneb dáno bude, v přítomnosti celého poctivého cechu.
3. Kdyby některý mistr zde v městě anebo ven z města, jak ukazují cechovní obyčeje, chtěl býti mistrem, což jednomu každému jest svobodno a žádnému nemá býti bráněno neb odepřeno: má však nejprve míti svůj list rodový a od řemesla, jestli svůj čas v učení poctivě vystál a se doučil. Při tom také činiti má, co obsahuje cechovní pořádek a jak obyčejem jest. Item má prokázati „kumšt“ svú rukú dělaný tak, aby věděla poctivá obec, že má zkušeného a dobrého mistra. Když by některý tovaryš chtěl býti mistrem, bude povinen položiti 30 kr.: kdyby se mu líbilo u některého mistra, bude povinen u něho dělati náležitý jeden rok, po vyjití roku musí dáti mistrům do pokladnice 1 rýnský. Kdo by však byl mistrův syn, tomu se rok odpustí; tím způsobem kdyby vandrovní tovaryš pojal za manželku dceru nebo vdovu mistrovu, tomu také prominuto býti má. Který by však tovaryš chtěl býti mistrem v městě Bzenci, jest povinen udělati svůj mistrovský kus: tři „drailinky (dreiling = nádoba o obsahu tří věder) se šesti obručemi, jednu vanu s dvojími obručemi, jednu duhu do plné bečky (bečka = 10 věder) vpraviti; když by mistr některý dal dřevo k tomu, zůstanou hořejší tři kusy mistrovi, tomu pak tovaryšovi za každý kus nebude nic více povinen dáti než po jednom šilinku, to jest po půl osmi krejcarech. Kdyby měl tovaryš své dřevo k těmto kusům, zůstanou jemu a může je prodati dle libosti. Když potom jeho dílo za dostatečné se uzná a za dokonalé, má on míti všeho všudy účastnosti a spravedlnosti jako jiní mistři a cechovníci.
4. Když by někdo do cechu se usaditi anebo připověděti se (chtěl), když nebyl ještě „oženělý“ a měl v úmyslu se teprve oženiti, což ať se stane dle ustanovení svaté katolické církve a jakž přísluší na stav manželský a po vykonání téhož má potom v roce svého mistrovství, jakž toho řemesla jest obyčej a způsob, vedle své možnosti jedno jídlo, to jest svačinu dáti a k tomu vědro vína.
5. Kdo by se chtěl vpraviti do cechu a nebyl katolíkem, žádným způsobem nemá býti přijat, pokud se ne stane katolíkem.
6. Kdyby některý mistr ven z města Bzence v některé dědině býti chtěl mistrem, ten také tím způsobem povinen bude dělati kus mistrovský. Kdyby však kus ten mistrovský nemínil dělati, má dáti do cechu anebo do pokladnice pět tolarů, a kdyby některý mistr z dědiny chtěl býti ve městě, má dáti svačinu s vědrem vína anebo složiti do pokladnice pět rýnských.
7. Kdyby jeden nebo několik mistrů bednářských přišlo z jiných zemí a míst a nějakou překážku činili řemeslu a chtěli domácím před ústy chleba ujímati, nemají býti trpěni, ale od řemesla odpraveni pomocí vrchnosti: naproti tomu jest celé řemeslo povinno a zavázáno na všech místech náležitě zastati pobíjením sudů, však aby se časně pobíjení za náležitého času započalo, až mešť (mošt vinný) na kádích bude státi. Kdyby která obec u svých mistrů bečky kupovala nerada, mohou jinde hledati beček dle libosti a kupovati: také na jarmarky a trhy nemá býti zbráněno žádnému. Ale žádný mistr nesmí se zdržovati ve městě, není-li při tom cechu připovězený, aby domácí mohli býti při svém řemesle bez překážky. Domácí mistři bednářští, kdyby nastávala pilná potřeba a některému měšťanu neb sousedu by se škoda na plné bečce stala, buď ve dne, nebo v noci, mají býti k pomoci, což ti tuláci a řemesla kazitelé nečiní a pro tu příčinu nemají žádným způsobem býti trpěni nebo zadržováni. Když by pak některý mistr, u kterého by ten měšťan dal dělati dílo, nebyl při domě ani jeho tovaryš, má zavolati nejbližšího, kterého by mohl najíti. Pokud by ten toho učiniti nechtěl a někomu tím stala se škoda, tak bude povinen škodu zaplatiti a vedle uznání spokojiti.
8. Nemá žádný mistr druhému jeho tovaryše odluzovati aneb přidávati větší plat pod pokutú vedle uznání cechu. Když by k některému mistru přišel jeden neb několik vandrovních tovaryšů, budou povinni dělati u toho mistra, jestli dám požádá, před všemi jinými.
9. Když by pak zemřel některý mistr anebo mistrová nebo jejich děti neb tovaryš, druzí mistrové a tovaryši budou povinni jim dáti zvoniti a s poctivostí mají doprovoditi tam, kde budou pochováni.
10. Kdyby některý mistr zemřel bezdětek a zanechal po sobě manželku, může potom vdova řemeslo dělati dvě léta pořád, a cechmistr má vdově dostaviti tovaryše, který by mohl řemeslo zastati. Zanechal-li mistr děti, může vdova vésti řemeslo tak dlouho, pokud by se neprovdala, tak aby své děti mohla živiti a vychovati v bázni Boží do školy aneb k řemeslu, k čemuž by chuť měly.
11. Kdyby nějaký mistr přijati chtěl učedníka, má nejprve věděti, aby ten synek poctivých byl rodičů, aby měl list rodový; má jej vyzkoušeti napřed po 14 dní a potom teprve má býti učeň přijat při poctivém cechu na 3 roky, jakož jest toho obyčej. Při přijímání do cechu má složiti do pokladnice rýnský moravský jak mistr, tak učeň. Učedník má se dostatečně zaručiti, že chce 3 roky v učení dostáti a dobře se vyučiti. Mistr má učňovi dáti poctivé šaty do učení; když se již doučí, bude povinen složiti do pokladnice rýnský. Kdyby pak požádal některý učedník svůj list za vyučenou, má jemu udělen býti dle uznání celého poctivého cechu, a ustanoveným cechmistrům má tolar dáti do pokladnice za pečeť cechovní.
12. Kdyby některý mistr nechoval se dobře a činil něco nenáležitého, nemá míti žádného tovaryše.
13. Bečky hrubé (sudy veliké) neb malé jest povinen dělati každý mistr spravedlivě buďto 20, 15, 10 aneb 5 věderní, bečičky 4, 3, 2 věderní (dvě vědra = dvojka, tři vědra = trojka), nemají míti více ani méně. Dozorčí mistři mají prohlížeti každé dílo: kdyby nalezli něco nehodného, mají ihned roztlouci a nedopouštěti k prodeji žádným způsobem. Což pak dobrého jest, mají mistři na „ten náčiň“ znamení vypáliti, jako každý bednář chvalitebné znamení má na svém náčiní míti vypálené.
14. Dozorčí mistři mají povinnost na „jarmarkoch“ a „trhoch“ nádobí prohlédnouti, které do města neb dědin na panství bzeneckém – tak, jak obsahuje pořádek řemesla – bude přivezeno na prodej, mají se také přesvědčiti, zda-li  nádobí děláno jest spravedlivě a z dobrého dřeva; najdou-li pak při některém z přespolních mistrů náčiní nehodné, neslušné (=neúhledné), záděrovité (= nedobře hlazené), aneb které by poškozeno bylo červotočinou, což vše neslušno jest, přespolní mistři mají špatné nádobí pryč vzíti a z města vyjíti. Za prohlédnutí jednoho vozu jsou povinni dáti 15 kr.
15. Při opovězení schůze cechovní jsou povinni všichni mistři dostaviti se do cechmistrovského domu o 12 hodinách: kdo by včas nepřišel, bude pokutován od poctivého cechu tolarem. Kdo by přistoupil k otevřené matce pokladnici s poboční zbraní neb s jinou zbrojí, má býti pokutován půl tolarem.
16. Zapovídá se všem mistrům láti u otevřené pokladnice a zapověděná slova a nenáležitá pronášeti, kdo by se provinil, trestán bude cechem dvěma šilinky (šilink = půl osma kr.).
17. Kdo by věděl něco nenáležitého, co by bylo proti cti a obyčeji řemesla, má to oznámiti před cechem při otevřené pokladnici a potom hned o tom mlčeti.
18. Žádný mistr nemá se opovážiti řemeslo zlehčovati, za některé dílo méně bráti než jiný mistr, nemá na cestě druhému mistrovi odkupovati obruče aneb dříví; kdo tak učiní, bude potrestán a pokutován dle uznání poctivého cechu.
19. Chtěl-li by mistrův syn býti mistrem, má platiti jen polovičku shora jmenované povinnosti; tím způsobem má býti zachováno, ožení-li se tovaryš s dcerou neb vdovou po mistrovi.
20. Přivezl-li by některý mistr staré dílo neb staré bečky (= sudy) na jarmark, mají moc mistři dozorčí obruč druhou a třetí sraziti a prohlédnouti, zda nedostaví se některá žabka (= zaklínování duhy do dna).
21. Jestliže by některý mistr vypověděl tovaryše v některý týdenní den, musí mu týdenní peníz celý zaplatiti.
22. Kdyby však některý tovaryš bez příčiny vystoupil v tém dni některý den od svého mistra z díla a chtěl vandrovati, nemusí mu mistr nic dáti za celý ten týden, a tovaryš má býti nad to pokutován dle uznání celého poctivého cechu.
23. Má se pořádná pokladnice udělati k tomu s jedním zámkem, aby dva klíče byly k odmykání udělány kromě visutého zámku. Z klíčů má míti každý cechmistr jeden a třetí od visutého zámku mladší mistr.
24. Mají všichni mistři vespolek pokladnici s tímto listem a s jinými věcmi, které jsou v ní, vždycky zde v městě u některého mistra chovati a nemá býti vynášena z města ven.
25. Mistři jsou povinni v těch místech, kde bydlí, zaopatřiti měšťany a obecný lid obzvláště při vinobraní bednářským nádobím přede všemi jinými cizími a to bez žaloby.
26. Nadřízeným cechmistrům má každý mistr býti povolný, a cokoli by poručili cechmistři, hned aby jich poslechli; kdo by se tomu protivil, obešle se před vrchnost, a jakákoliv bude uložena naň pokuta za jeho provinění, takovou musí složiti a spokojiti.
27. Mladší mistři starším mistrům nemají vpadati do řeči aneb vskakovati, nýbrž druh druha míti v náležité úctě, ve všech důležitých věcech býti pomocni. Kdyby byl některý mladý mistr, který prošel některé země a všelicos zkusil a mnohému se naučil, že by mohl dáti dobrou radu v cechu aneb v řemesle, může tak učiniti, až starší mistři své řeči a zkušenosti své vyslovili.Zakladateli poctivého cechu bednářského byli: Václav Truchlík, Václav Krajánek, Jan Martinkovský.

B. Poctivý cech kovářský měl tyto artikule:

1. Každý synek, který by se chtěl učiti a se připověděti při poctivém cechu téhož řemesla, má ukázati zhotovený list svého na svět pořádného zplození před cechem a vystáti tři léta věrně, poctivě své řemeslo u mistra.
2. Když učedník vystojí v učení tři léta, má býti představen svým mistrem u cechu a má býti učeň vypovězen z učení a vedle pořádku řemesla má býti propuštěn. Kdyby učedník byl dospělý a hodný, může se přijati na dva roky, ale musí se dáti sám do cechu, a mistr není povinen jemu nic dáti. Když by učedník bez důležité příčiny zběhl před vyjitím tří nebo dvou let, bude držán za nepoctivého a nesmí býti přijat do řemesla.
3. Každý tovaryš, který vykázav se výučním listem ohlašuje se, že by chtěl býti přijat do bratrstva a že chce dělati mistrovský kus, když cech uzná jeho list, má jemu po vyjití 4 neděl předložiti mistrovský kus a řemesla pořádek. Obstojí-li a dobře provede kus mistrovský, má býti od cechmistrů představen vrchnosti a uznán za poctivého mistra.
4. Každý tovaryš před odevzdáním kusu má mýti ctnú a poctivú manželku; za kus mistrovský udělati musí hrubý (= veliký) vůz s dvěma osami, hrubú motyku a podkutí koně bez ublížení.
5. Mistrovský kus má býti zhotoven ve dvou nedělích a cechmistrům ukázán býti má, jakž jest toho obyčej, a představený býti na den uložený od 6 do 12 hodin k uznání a schválení.
6. Mistři své dílo nemají prodávati v cizích dílnách nýbrž ve svých a mají pozor dáti na čeleď, aby dílo pilně a pořádně vyřídila a udělala v dílně. Mistři mají přihlížeti k tomu, aby tovaryši a čeleď byli zmužile a statečně cvičeni v zachování bázně Boží jak mezi mistry tak i čeládkú a trestati se mají, kdož lají, zlořečí, nezbednosti tropí a hněvají Boha.
7. Z řemesla mají býti každoročně dva cechmistři voleni a dva mistři dozorčí, kteří by vždy o suchých dnech prohlíželi díla a dílny, pozor dávali v řemesle pro zachování obyčejů cechovních a artikulů.
8. O přespolních mistrech: Pro zachování poctivosti a šlechetnosti v řemesle a pro lepší dokonalost žádný přespolní mistr, není-li v některém bratrstvu spolčený a sjednocený, nemá prodávati ani díl nového přivážeti do města kromě svobodných jarmarků. Z místa na trzích se platilo: z vozu okutého na prodej 12 kr., od truhel železných a z krámů 12 kr., z nůší 6 kr.
9. Nařízení mistři dozorčí jsou povinni o kvatembrech nebo v suché dni, také i v jarmarky všechny nenáležitá díla vzíti pryč, a kazitelé řemesla mají propadnouti a ztratiti všechno zboží.
10. O hudlařích: Kdyby v městě nebo ven z města na zdejším panství proti pořádku buďto kováním koní nebo jiným způsobem byli řemeslu ke škodě a tu se zdržovali, má celý cech dáti pilný pozor a příspíšiti si, hudlařům vzíti všechno dílo. Zbráněno však není, aby dvorští kováři a podkováři, kteří zverbováni jsou od pánů „pozemských“ lidí i od rejtarů, nekovali a neléčili koně; jiným cizím lidem však nic dělati nesmějí z kovářské práce.
11. Dílny mají přes celý rok lidi počestné podporovati dílem a nemají jich odbývati.
12. Panští kováři: Ani panskému ani obyčejnému kováři nemá se trpěti, aby dělal něco v řemesle nenáležitého neb nedobrého.
13. Městský kovář má dovoleno železné hřebíky a podkovy dělati, ale nesmí je nikomu prodávati.

C. Řemeslo kolářské řídilo se těmito artikuli:

1. artikul týkají se tovaryšů. Nesmí se usazovati za mistra v městě žádný kolářský tovaryš, pokudž by nepřinesl svědectví, odkud přišel, je-li zrozený na svět poctivě, musí prokázati, že se choval ctně a chvalitebně. Každý tovaryš, který by chtěl býti v městě mistrem, nemůže býti přijat ani připuštěn za mistra, byť by se i hodil k tomu. Má předtím po vyučení u některého mistra zůstati v díle dvě léta, má zkusiti dobře to dílo a v něm býti povědomý, aby jsa v díle dokonalý mohl býti v něm užitečný a taky v něm obstáti dobře.
2. Kdyby syn některého městského mistra chtěl býti také mistrem, neb když by se oženil některý tovaryš s mistrovou dceří neb s ovdovělou mistrovou, nemá jim činiti cech v tom žádné překážky a přijati je za spolumistry.
3. Mistrovské dílo tovaryšů. Chtěl-li by tovaryš býti přijat za mistra, toho mají nejprve vyzkoušeti dva dozorčí mistři v řemesle kolářském výborně vycvičení a potvrzení od radních pánů města tohoto. Uznají-li dotčení mistři tovaryše za hodna a schopna býti mistrem, určí mu udělati kus mistrovský dle pořádků a starobylých obyčejů: 1. vůz, na kterém by se mohlo uvézti 40 věder vína, 2. mlýnskou korbu, na které by se mohlo uvésti 2 centy žita, 3. truhlu na kolečkách, která by držela vodu, aneb aby se do ní vysypati mohlo 2 měřice žita. Udělá-li tovaryš tyto věci s pilností, pěkně a dobře, mají mistři shlédnouti a za hodné nalézti, a teprve může býti přijat za mistra.
4. Povinnosti nových mistrů. Každý nový mistr, chce-li se usaditi v městě, musí míti šlechetnú a poctivú manželku a potom teprve může býti přijat při úřadě městském za měštěnína a pod právo městské a musí slíbiti, že ponese všechny povinnosti i tíhoty, které v sobě obsahuje městské právo.
5. Slib nových mistrů. Každý mistr dle starodávných obyčejů říditi se má; po schválení kusu mistrovského jest přijat do cechu a slibuje před pokladnicí, že se bude chovati dle starých zvyklostí a řádů.
6. Povinnosti mistrů dozorčích. Mají každé dílo kolářské pilně prohlížeti, buď to hotové v městě udělané, aneb odjinud přivezené. Všechno aby bylo dobře uděláno tak, aby bylo mistrovi k užitku, kraji i lidem, aby bylo k jejich cti a chvále.
7. Nepodařilí mistři aneb hudlaři. Jestliže by se u města Bzence a okolí jeho zdržovali nepodařilí mistři, kteří by se ani pořádně nevyučili, ani neměli listu od rodu, a nevědělo se, odkud přišli a jak kde se chovali, nemají býti trpěni žádným způsobem a odpraveni býti mají ze všeho panství bzeneckého. Od takových hudlařů ošizen jest obecný lid přespolní, a řemeslo poctivé trpí újmu z jejich špatné práce.
8. Spory v řemesle a schůzky o Božím Těle. Mistři tovaryši, kteří by se mezi sebou porovnati nemohli, mají se sejíti jeden den v roce, totiž na Boží Tělo, aby po průvodu spolu se sešli v úplném cechu, své potřeby přednášeli a nesnáze vzniklé rovnali dle pravidel cechovních a trpělivě snášeli a očekávali pokutu, jakou zaslouží dle uznání cechu celého a řemesla. Pro budoucnost mají se vystříhati všech nenáležitostí a zachovávati „šlechetnú ctnost mužskú“ pro zachování další obtížnosti. Budoucně povinni budou mistři a tovaryši domácí i přespolní zúčastniti se průvodu Božího Těla: kdo by nedbal nařízení toho, zaplatí dvojnásobnou pokutu.
9. Péče o vdovy. Zůstala-li vdova po mistru, mohla provozovat živnost bednářskou rok a den; má se jí z cechu vybrati dobrý tovaryš, který měl vésti řemeslo, aby vdova mohla lépe a lehčeji obživovati své děti siroty.
10. O synech mistrů. Syn mohl se učiti řemeslu buď u svého otce, aneb u jiného mistra. Kdyby otec zemřel v čas synova učení, může jíti syn se doučovati k jinému městskému mistrovi, aby náležitě dokonal čas svého učení, to jest 2 léta. Nicméně může se jemu něco od dvouletního času v učení odpustiti z dobré vůle, ne z nějaké povinnosti.
11. Schůze mistrů a tovaryšů. Mistři s tovaryši svými kolářského řemesla povinni jsou scházeti se každé 4. neděle k pokladnici a skládati své povinnosti po 10 kr. Mají se zdržovati lání a zlořečení před otevřenou pokladnicí. Kdož by se provinil, zaplatí libru vosku; rovněž takovým způsobem má se potrestati mistr, který by se nedostavil bez náležité omluvy do cechu. Žaloby mistrů mají býti přednesené při otevřené pokladnici téhož ctného řemesla.
12. Čas učení kolářských učňů. Chtěl-li se učiti synek hodný a dospělý, může býti přijat na dvě léta do učení; malý a slabý učeň mí sjednán býti na tři léta. Do pokladnice má dáti zlatý moravský a libru vosku, rovněž tolik, když bude propuštěn z učení.
13. List výuční. Na žádost vyučeného učedníka má se list výuční vystaviti a pečetí cechovní opatřiti.
14. Ke cti Boží mají křesťanské služby Boží býti konány a rozmnožovány: rovněž každý křesťan má slyšeti kázání slova Božího, choditi na mši sv. a na ofěru, jak bylo zachováváno od starodávna. Kdo nezachovává se tak, jak přísluší každému křesťanu, bude potrestán.
15. Pochovávání mrtvých. Zemře-li mistr, má se o tom oznámiti řemeslu dle pořádku chvalitebného, zachovávaného od starodávna u cechu kolářského. Když by některý mistr nedostavil se na místo před zdvižením umrlého těla, má pokutován býti librou vosku, aby zveleben a okrášlen byl průvod pohřební. Rakev s mistrem neb mistrovou mají 4 nejmladší mistři odnést k pochování do země; kdyby však hřbitov byl daleko, nejmladší mistři ponesou rakev do půl cesty, kdež přijmou rakev tovaryši a společně s mistry odnesou ke hrobu.
16. Jestliže zemře tovaryš neb učedník, má býti od tovaryšů donesen se vší náležitostí ku hrobu a má býti slušně křesťansky zakopán. Útraty pohřební mají se vzíti a spokojiti z pokladny tovaryšské, jestliže zemřelý tovaryš nezanechal po sobě na útraty.
17. Příjmy tovaryšů. Z toho, co tovaryši přijmou do své pokladnice, nemají z toho nic vybírati a bez potřeby utratiti, ale chovati pro budoucnost pro všelijaké potřeby, například kdyby zemřel některý, mohou peníze potřebovati na pohřeb aneb mohou je zapůjčiti.
18. Tovaryš chtějící odvandrovati od svého mistra jest povinen oznámiti to 8 dní napřed mistrovi. Kdyby se tak nezachoval a jednal dle své vůle, zaplatí tolar a to tak, že polovici dostane pokladna tovaryšská, druhou polovinu pokladna mistrovská.
19. Chování se tovaryšů při celém cechu. Sejdou-li se mistři v úplném cechu, nenáleží tovaryšům, aby mluvili bez dovolení starších; kdo by se tak nezachoval, zaplatí pokuty 7 kr.
20. Prohlídka zboží. V jarmark od prohlídky nového vozu má se platiti 12 kr., od 10 páru plužních koleček 6 kr.

D. Pořádek řemesla zámečnického

1. Připovídání učňů. Který synek chtěl by se učiti a se připověděti při poctivém cechu téhož řemesla, má své pořádné na svět zplození legitime a zhotovený list ukázati o tom před cechem a 3 léta řemeslo své vystáti poctivě, věrně a šlechetně u svého mistra.
2. Výpověď z učení. Když učedník vystál v učení 3 léta, má od svého mistra býti v cechu představen a má býti z učení vypovězen a propuštěn dle pořádku cechu.
3. Čas vandrovní. Každý vyučený po vyjití tří let v řemesle (pro lepší toho pochopení) má nějaký čas vandrovati a teprve potom po vyvandrovaných letech (kdyby) se ohlašoval o mistrovský kus a požádal do bratrstva, povinen bude udělati takový kus.
4. Kus mistrovský. Vyučený tovaryš měl dělati zámek se zařízením, k němu klíč dobře osazený; dílo takové mělo býti ukázáno mistrům a od nich prohlédnuto.
5. Šmejdlíři při jarmarcích. Trpěti se nemají lidé potulní, řemesla neznalí a nesmějí se zdržovati na panství bzeneckém. Také nemají se trpěti šmejdlíři, kteří by při jarmarcích připilovali klíče. Kdo byl by přistižen, má se mu sebrati všecko.
6. Platy od přehlídání. Při jarmarku od všelikého díla za přehlídání platiti 6 krejcarů.

Všechny předcházející artikule cechovní jsou v truhlici svrchu jmenovaných cechů: bednářského, kovářského, kolářského, zámečnického. K cechu zámečnickému vrátíme se v další části tohoto článku.

Pečeť spojených cechů jest uzavřena v pouzdru o 8 cm v průměru. Barva vosku jest červená. Uprostřed jsou odznaky: Kolo, podkova, 2 sudy, 2 klíče. Nápis: P(ECZET) CECHV K(OWA): ZAME: BEDNA: KOLA: MIESTA BZENCA. 1703.

Jako doslov k předmluvě Jiřího Kryštofa Pruskovského z Pruskova podáváme zakončení listu jeho:

„Žádajíce mne poslušně a poddaně jmenovaní mistři spolu a zvláště na místě poctivých 4 řemesel: bednářského, kovářského, kolářského a zámečnického, abychom jim v městě Bzenci chvalitebné pořádky řemesla, svobody, práva a zvyklosti ustanoviti a potvrditi oblíbili, vzhlédnuvše na to, že taková žádost jejich předmětně ke cti Boží jakož i k založení ctnosti, pobožnosti a šlechetnosti, jakož taky ku zvelebení poctivých řemesel se schyluje, protož k takové náležité žádosti místo a dovolení mají, aby ve všech svých artikulích, punktech a klausulích i obsahováni býti při moci a jich náležitě mohli užívati: jim ustanovuji, potvrzuji a nařizuji našim nynějším i budúcím hejtmanům, správcům, rychtářům a úředníkům, aby napřed jmenovaní mistři při jejich řemesla pořádnostech mohli býti. Což na potvrzení toho vlastní ruky podpisem a naší hraběcí pečetí jsme dali potvrditi. Což se stalo na zámku našem bzeneckém dne 16. Decembris (prosince) roku 1700.“

Jak bylo poznáno již v první části článku tohoto, nejstarší cech bzenecký – ševcovský – obrátil se do Brna, odkudž dostalo se mu českého spisu artikulí poctivého řemesla ševcovského. Okolní cechové žádali cechu bzeneckého o bratrství, to jest, aby mohli zboží své prodávati ve Bzenci bez překážky a navzájem zase bzeneckým ševcům dovoleno bylo vykládati zboží na prodej ve městech, s nimiž byli v bratrství.

Bzenecký cech bednářský, kolářský, kovářský a zámečnický žádal opisů artikulí stejného řemesla v městě Ostrohu a mistři obou cechů navzájem slíbili si bratrství. O tom zachovala se pouze jediná listina, kterou podáváme částečně.

Začátek: „My cechmistři a mistři poctivého řemesla bednářského, kolářského, kovářského a zámečnického, obyvatelé v knížecím městě Ostroze známo činíme tímto listem obecně přede všemi, kdežkoli čten neb čtoucí slyšán bude, že jsou před nás do ouplného cechu našeho předstoupili obyvatelé a mistři téhož řemesla z města Bzence, s jistým psaným povolením nynější vrchnosti své milostivé (Jan Kryštof Pruskovský z Pruskova), s pilností nás za to žádajíce, abychom z originálu listu našeho artikulů vejpis pod pečetí naší cechovní pro ně a budoucí jich, podle kterých by se oni jako i my říditi a k nám jakožto vyššímu cechu svému v potřebách „utíkadlo“ míti mohli, vydali. Kdež my berouce na pozor vejpis oznámené vrchnosti jejich, tudíž i slušné prosby obyvatelů i mistrů stejného řemesla dotyčného města Bzence oslyšeti nemohouce, jim sme takové artikule cechovní, podle kterých my se řídíme a řádně spravujeme, s povolením naší milostivé vrchnosti vejpis hodnověrný pod pečetí cechu našeho vydali.“ (Následuje znění artikulů, jak nahoře vypsáno v části 3. – 4.)

Konec. „A poněvadž my cechmistři a mistři nadřečených řemesel města Ostroha za důležitou potřebu toho jsme uznali, aby cech ten bzenecký, co se pobožnosti a nákladu k službám Božím dotejče, tak jako i my těch artikulů účastni byli: tou příčinou jsme jim na list tento náš, jakž nadepsáno jest, vložiti dali. A kdyby některý z našich mistrů náčení na jarmark přivezl do Bzence, má mu býti dovolen prodej jakož i my rádi učiniti chceme mistrům bzeneckým. Tomu na svědomí toho nahoře psaní cechmistři a mistři pečeť naši cechovní k tomuto vejpisu nadání našeho přivěsiti jsme dali.“ Jenž jest psán a dán v knížecím městě Ostroze dne 1. ledna, léta Páně 1701. Cechmistři v Uh. Ostroze byli: Mikuláš Bartis a Ondřej Čivka.

Posledním cechmistrem cechu zámečnického až do zřízení živnostenskořemeslnického společenstva pro Bzenec a okolí byl mistr Jan Absolon, u něhož bývala „matka pokladnica“ s knihami a listinami cechovními. Tak zachovala se „Kniha na zapisování jmen a pánů mistrů v nově ustanoveném cechu řemesel, totiž: kovářského, kolářského, bednářského a zámečnického, jichžto artikule od milostivé vrchnosti ten čas vysoce urozeného Pána, Pana Erdmanna Kryštofa, svaté římské říše hraběte z Proskova, dědičného pána na Bzenci a Hradci (ve Slezsku), J. Cís. a Král. Milosti skutečně tajného rady a komorníka, dne 2. Augusti roku 1703 milostivě potvrzeny jsou.

S obzvláštní horlivostí a přičiněním založena kniha tato za cechmistrů a starších: Václava Truchlíka, prvního, p. Jana Martinkovského, druhého cechmistra, a za zpolucechovních mistrů Karla Trnky, Martina Fialy, Václava Sigmunda, Antonína Kučického, měšťanů bzeneckých. Roku 1703 2. Augusti. Nová pokladnice zřízena byla léta Páně 1749 za sumu peněz: stolařovi dáno 12 rýnských, zámečníkovi 7 r., dohromady 19 r. za cechmistra staršího Frant. Pokorného a mladšího Ferdinanda Bendla. Přítomni byli mistři cechovní: Karel Felmar, bednář; Lorenc Donnersbergr, zámečník; Václav Weisberger, kolář; Jan Ježek, hrnčíř; Mikuláš Bergmann, stolař; Frant. Truchlík, kovář; Jan Blahutka, sklenář, Matouš Škoda, tesař.

Přijímání mistrů do nového cechu.

Za mistrovství od roku 1715 zapravili mistři povinnosti cechovní, někteří úplně, jiní zůstali dlužni. Mistrů všech do cechu nového přijato od r. 1722 do r. 1837 celkem 114, cechmistrů vystřídalo se 15. Za přijetí do cechu zaplatili: Václav Vala, bednář ze Žeravic; Jakub Šiner, bednář z Vracova; Mikuláš Smutka, bednář ze Syrovína; Martin Koudelík, kovář z Vracova; Jan Glos, bednář ze Žeravic; Lorenc Truchlík, kovář ze Bzence, dne 25. 3. 1715 zaplatil až na 6 r. 26 kr. 2 halíře; Martin Němec, bednář z Ježova, z. až na 6 r. 30 kr; Šimon Sýkora, bednář ze Bzence, z. až na 3 r. 30 kr. a půl vědra vína; Antonín Rubík, zámečník ze Bzence 26. 6. 1721 z. až na 4 r. 48 kr. a místo dvou liber vosku dal 2 r., r. 1722 3. 10.; Matěj Borovica, bednář ze Syrovína, z. až na 4 r. 24 kr. a 2 libry vosku; Frant. Kryštof Hermann, bednář ze Bzence, z. 3. 6. 1725 až na 5 r. 7 kr. a funt vosku; J. Vlasák, kovář ze Bzence, přijatý 1. 10. 1725, z. až na 7 r. 30 kr., vosk a svačinu; Ignác Gazda mladší, bednář ze Bzence, přijatý 23. 10. 1726, zapl. až na 11 r. 20 kr. a vosku 2 libry; pan Petr Kryst, bývalý sklepník zdejší hraběcí, bednář, přijatý 10. 10. 1728, má dáti povinnost, od obsílky 17 kr., od zavření poctivému cechu 1 r. 10 kr., vosku 2 libry, přípovědní poctivému cechu 5 tolarů, tj. 7 r. 30 kr., k tomu náležitú svačinu a vědro vína po sv. Martině to úterý. Dne 4. 10. 1726 přijat byl Mikuláš Dušek, kolář ze Bzence, dlužen zůstal 17 kr. od obsílky, přípovědní poctivému cechu 7 r. 40 kr., svačinu, libru vosku a vědro vína. Ignác Fiala, kovář ze Bzence, přijat 16. 11. 1733, dlužen 7 r. 30 kr., 2 libry vosku, mistrovskú svačinu a vědro vína.

František Pokorný ze Bzence přijat 15. 4. 1736 za cechmistrů p. Lorence Truchlíka staršího, Petra Ostrézí mladšího, za spolumistrů tenkrát přítomných Šimona Sýkory, Karla Felmara, Antonína Donnersbergra, Jana Vlasáka a Mikuláše Duška. Složil od obsílky 1 r. 10 kr., přípovědní 18 kr., vosku libru, za svačinu 3 r. 30 kr., vědro vína; dlužen ještě 7 r. 30 kr. J. Ježek, hrnčíř ze Bzence, přijat 8. 6. 1738, jeho povinnost krom obsílky a svačiny 2 libry vosku, peněz 6 r. a vědro vína. Cechmistři titéž. Komisaři Martin Šústek a Bernard Jakub Hofmann, syndikus. Jak. Vlček, stolař ze Bzence, přijat 24. 8. 1738 za cechmistrů L. Truchlíka staršího a Karla Felmara mladšího. Přípovědní složil i svačinu a vědro vína; dlužen zůstal 7 r. 30 kr. a 2 libry vosku. Josef Miller, stolař ze Bzence (vše jako u J. Vlčka). Karel Nevřivý, bednář ze Bzence, přijat 17. 11. 1738 a povinen jest 12 r., svačinu a vědro vína. Jan Glos, bednář ze Žeravic, přijat 19. 1. 1739, pov. jest 3 r. 45 kr., poctivú svačinu, půl vědra vína, libru vosku. Martin Petráš, kolář ze Bzence, přijat 6. 7. 1739, povinen bude 7 r. 30 kr., vosku 2 libry, poctivú svačinu a vědro vína. Obsílku je dlužen. Tomáš Jašek, hrnčíř ze Bzence, jako M. Petráš. Karel Plachta, bednář ze Bzence, přijat 6. 12. 1739, pov. 7 r. 30 kr., vosku 2 libry a vědro vína, jako „inší“ mistři dali. Přípovědní a obsílku zaplatil téhož dne moravský zlatý. Kováři Ferdinand Bendl (4. 12. 1740), Jan Truchlík (3. 6. 1741) a Jiřík Badela (9. 11. 1741) spravili všechnu povinnost náležitě. Všichni jsou ze Bzence. František Truchlík roku 1742 přijat za cechm. staršího Antonína Hučického a mladšího Antonína Rubíka, 3 r., svačinu a libru vosku.

Václav Vozga ze Bzence, 31. 5. 1742, zaplatí obsílky 17 kr., přípovědné 1 r. 10 kr., písařovi 10 kr., vosku 2 libry, peněz 7 r. 30 kr., svačinu a vědro vína. Dále přijati byli se stejnými poplatky Jiří Pelík ze Syrovína 3. 7. 1742, Jan Klímek ze Syrovína 21. 1. 1743. František Pekař z Vacenovic 18. listopadu 1743, za cechmistra staršího Ant. Hučického a mladšího Ant. Ježka, pekaře.

V letech 1742 a 1743 vyskytují se sice jména mistrů, ale nejmenuje se u nikoho řemeslo jeho. Od r. 1744 jsou v knize cechovní zápisy střídavě německé a české. Střídají se dle toho, kdo byl cechmistrem – Němec nebo Čech: německé úřadování bylo zejména za cechmistrovství Antonína Donnersbergra. Bez bližších záznamů o původě mistrů a jejich povinnosti cechovních jest vynecháno mnoho míst i povinností mistrovských, a z toho soudíme, že asi rodištěm všech mistrů jmenovaných od r. 1744 jest Bzenec a že náležitě dostáli povinnostem svým.

Cyril Rubík (4. 3. 1748) za cechmistrů Karla Plachty staršího a mladšího Františka Pokorného; komisaři byli: Václav Bohuška, Pavel Dobiáš, Jan Švrček, kovář (18. 3. 1748); Lorenc Donnersberger, zámečník (13. 6. 1748); Jan Blahutka, sklenář (5. 10. 1749).

Za cechm. staršího Františka Pokorného a mladšího Ferdinanda Bendla, za komisaře Pavla Dobiáše. Leopold Mikulík, bednář; Josef Glos, bednář (oba r. 1749), Matyáš Škába, tesař (17. 11. 1749), za komisaře Jana Richmacha, Antoš Ströber, bednář (18. 1. 1751), za komisaře Filipa Ostrézí, Fidelius Herbst (15. 10. 1752) za cechm. staršího Fr. Pokorného a mladšího Jiříka Rubíka, jehož povinnost bude skládat 12 rýn. 30 kr.

V letech 1750 – 1754 jmenují se cechmistři Frant. Pokorný starší a mladší Cyril Rubík a představený města Pavel Kotek, jakožto komisař za rok 1750. Roku 1751 komisařem jest Pavel Goldmann, představený P. Kotek. R. 1753 přijat byl František Vrzal, Jan Bendl r. 1754, Maxmilian Göllert, bednář, za těchže cechmistrů, komisaře a představeného. R. 1755, 16. 10. přijat byl Josef Mrhel za kom. staršího K. Plachty a mladšího Lorence Tonnersperkra (Donnersbergera). Roku 1756 dne 29. března zvolen komisařem Antonín Myšík a Jiřík Ručka, téhož roku přijat 5. 6. Jan Kunšt, 26. 6. Frant. Felmar, bednář. R. 1758 dne 13. listopadu Václav Piskoř, bednář. Dne 14. 6. 1759 Antonín Tonnsperk (Donnersberger) na mládkovství dal 2 rýnské; 21. 1. 1760 Lorenz Jeníček za komisařství Jiřího Ručky; povinen jest do pokladnice 14 r.; dne 5. 6. 1760 František Rubík za téhož komisaře a představeného Antonína Orlického.

Jiřík Slabý, zámečník (16. 11. 1760) a Václav Novosad (17. 11.) téhož roku přijati u přítomnosti představeného Antonína Orlického, komisařů Frant. Vojtěcha, Jana Kastingera, cechmistrů Karla Plachty a Fidela Herbsta. Karel Felmar, bednář (19. 1. 1761) za komisaře Josefa Biče. Ondřej Rogoš (8. 11. 1761) za komisařů Filipa Kotka a Jiříka Pokorného. Představený týž. Komisaři jako r. 1760, cechmistr K. Plachta. Ignác Jašek (18. 3. 1765). Představený týž. Cechmistři: Fidelis Herbst starší a mladší Antonín Weisberger. Jan Augustýn Kobliška (15. 12.): komisaři Jan Kastinger a Jiří Sumr. Roku 1769 představený týž: komisař Jiří Pokorný, cechmistři Lorenc Donnersberger a Frant. Pokorný. Roku 1770 Jan Němec, bednář; cechmistři Cyril Rubík starší, Josef Opravil mladší; komisař Frant. Matyáš – Karel Slonek, stolař (14. 6. 1770) za cechmistrů Lorence Donnersbergera a K. Felmara: komisař Jiří Pokorný. Představený Antonín Bílý. Filip Matúšek, stolař, (28. 6.) za cechmistrů K. Felmara staršího, Ant. Weisbergra mladšího: Antonín Orlický byl lokálem, představeným Ant. Bílý. Josef Opravil (1. 7. 1771), cechmistři stejní, představený Jan Mareček, komisař Ant. Bílý. Antonín Orlický zůstal lokálem. Antonín Klos, bednář, (16. 11. 1772). Cechmistři, komisař, lokál, představený titéž jako r. 1771. Antonín Švrček (18. 1. 1773). Cechmistři zůstali titéž, představeným byl Ant. Orlický, komisařem Jan Mareček. Florián Rogoš, bednář (9. 6.), Jan Donnersberger, zámečník (15. 4.), Fr. Pogoda, zámečník (15. 11.): úřadové stejní. Michal Stein, stolař (26. 1. 1776), Cyril Vojtěch, bednář (18. 3.), cechmistr Cyril Rubík, kom. magistratuální (!), Ant. Bílý. Václav Rosa, bednář (18. 11.), cechmistr Cyril Rubík starší, Leopold Mikulík mladší, komisař Jan Mareček. Josef Donnersberger, zámečník (10. 3. 1771), cechmistr a komisař týž, představený František Matyáš. Josef Pokorný, bednář (10. 3.), úřadové titéž. Antonín Kotek, bednář (30. 3. 1778) platil 13 r. a mládkovskú službu, cechmistr starší Cyril Rubík, mladší Josef Opravil, komisař týž, Antonín Žák, stolař (2. 7.) zaplatil 13 r., komisař Frant. Matyáš. Lauš Antonín, bednář zaplatil 12 r. a za mládkovství 2 rýnské. Úřadové tíž. Václav N. (22. 1. 1781), kolář, zaplatil 1 r. 10 kr., úřadové stejní; Fabián Petrželka, hrnčíř (26. 3.) za těchže úřadů. František Psota, zámečník (19. 6. 1783) zaplatil 12 r., komisař Florián Slavík; Cyril Rubík, cechm. starší, mladší Michal Štainpek. Josef Veisperkr, kolář (15. 11. 1784), za stejných úřadů: udělal svůj kus mistrovský dokonale. Antonín Winkler, hrnčíř (17. 6. 1785), komisař Jan Mareček, cechmistři titéž. Fidelis Herbst, stolař (20. 11. 1791), komisař Pav. Šigut, cechm. starší Fidelis Herbst, mladší Jan Donnersberger. Antonín Súhrada, hrnčíř (6. 4. 1795), komisař Matúš Rychmann, cechmistři zůstali titéž. Martin Vašíček, stolař (27. 11. 1795), úřadové stejní. Josef Jeníček, stolař (6. 4. 1796) za stejných úřadů. Antonín Režný, kolář (10. 6. 1798), zaplatil 10 r., komisař zůstal, cechmistrem starším byl Jan Donnersberger, mladším Michael Šteinbek. Za stejných úřadů byl přijat r. 1801 Josef Fajkus. Antonín Fialka, stolař (24. 7. 1803), komisař Josef Donnersberger, cechm starší zůstal a mladším byl Filip Matyáš, který roku 1838 vymazán byl pro neplacení daně, rovněž Matěj Havlíček (1804), stolař, byl vymazán pro stejnou příčinu téhož léta. Ondřej Donnersberger, zámečník (1807), komisař a starší cechmistr zůstali tíž; mladším cechmistrem byl Josef Fajkus. O. Donnersberger zaplatil za mládkovství r. 1816 dva rýnské. František Rychmann, zámečník (1809), komisař Jan Matyáš, cechmistři Josef Fajkus starší a mladší Antonín Švrček. Fr. Rychmann zaplatil 12 rýnských. Vincenc Gruner, provazník (1809), komisař a cechmistři titéž. Bartoň Značil, kolář (1809). Filip Donnersberger, zámečník (1813), komisař Filip Rubík, cechmistři zůstali. Josef Hataš, kolář (7. 11. 1813), komisař i cechmistři titéž. J. Hataš r. 1838 vymazán. Fabian Stavjaný (1816). Téhož roku (18. 2.) Ferdinand Schmidt, stolař, žádal za přijetí do cechu; přijme se, až předloží dovolení své vrchnosti. Josef Knotek (4. 6.), stolař, komisař František Rychman, který podržel hodnost do roku 1829. Rovněž tak dlouho zůstali cechmistry Josef Fajkus a Ant. Švrček. Roku 1817 (12. 10.) přijat byl do cechu Frant. Tejk, roku 1818 (22. 11.) Matěj Pogoda, zámečník, r. 1819 (28. 3.) Karel Weisberger, kolář. Téhož roku přijat byl do cechu Frant. Kozák, truhlář; mistrovský kus jeho byl stolek se 4 šuplíky; rovněž přijat byl Karel Weisberger, který vyučiv se ve Vídni za mistrovský kus dělal půl voza a to předek.

Od r. 1829 vyskytuje se název „Spojený cech“, v němž zastoupena byla všechna řemesla svrchu jmenovaná: mezi jinými řemesly jmenuje se r. 1837 jediný zedník Tomáš Jandásek. Od roku 1830 komisařem spojeného cechu byl Filip Rubík. Do cechu přijati byli ještě Jan Absolon, zámečník, od r. 1836, od kteréžto doby do dneška řemeslo zámečnické se zachovalo v rodině jeho; syn jeho byl posledním cechmistrem cechu zámečnického a po něm zámečníkem jest syn jeho. Poslední zapsaný mistr r. 1837 jest František Snášel, kolář. Od r. 1834 byli cechmistry Josef Fajkus starší, Josef Hataš mladší, po nich roku 1836, 1837 Antonín Kašpárek starší a Karel Weisberger mladší cechmistr.

V „Knize zápisů“ zapsána jsou „Notata“ poctivého cechu jmenovaných čtyř řemesel v městě Bzenci.

Paměť se zde činí a na budoucí čas k větší cti a chvále Boží zachováno býti má, kterak v roce 1726 dne 4. října při shromáždění ouplného cechu za cechmistrů p. Václ. Sigmunda předního a pana J. Martinkovského druhého a též jejich spolucechovních na tom jsou se jednomyslně usnesli, aby pro památku a pro záduší budoucí pánů bratrů a jich přináležejících, jak za živé tak za mrtvé, každoročně čtyři mše sv. na náklad cechovní slouženy byly: totiž první v pondělí v oktáf sv. Třech Králů za živé; druhá v pondělí po středě postní za mrtvé; třetí v pondělí po sv. Janu za živé; čtvrtá v pondělí po sv. Martinu za mrtvé pány bratry a jich přináležející krevné.

Roku 1831 dne 31. máje stalo se usnesení stran chození na pohřby.

Zjednání korouhve

Poctivý cech dychtě po rozmnožování větší cti a slávy Boží, byl k tomu náchylný, aby znamení jisté vystavil a praporec neb korouhev zjednal k ozdobě chrámu Páně, a ačkoliv byl čas velmi zlý, přec z hořící lásky k Bohu a k vzdělání bližního novou korouhev damaškovou zlaté barvy s vymalováním jednoho každého řemesla sv. patrona, kovářského – sv. Alo (Svatý Eligius – v textu použité jméno světce Alo pochází z italštiny San Allo – pozn. přepisovatele), kolářského – Eliáše na ohnivém voze, bednářského – sv. Urbana, zámečnického – sv. Petra, zjednal nákladem přes 90 rýnských, kterážto korouhev po prvé na den sv. Floriána nésti se má při slavném průvodě. Korouhev zjednána byla r. 1734 za cechmistrů Vác. Sigmunda, staršího a mladšího Antonína Rubíka; spolumistři byli Antonín Hučický, Lorenc Truchlík, Václav Valda, Šimon Sýkora, Martin Koudela, Petr Ostrézi, Ant. Donnersberger, Frant. Vašík a jiní ještě.

Mistři v cechu snášeli se dobře, málo bylo svárů a hádek. V celé „Knize zápisů“ zapsána jest „urážka na cti“ pouze jediná r. 1751.

Tím končí se zápisy spojených čtyř cechů.

Kniha poctivého cechu kožušnického měla za účel, aby v ní zaznamenáno, kdo, kdy a jak stal se tovaryšem aneb mistrem; potom zapsány byly v ní různice mezi příslušníky dotčeného řemesla. Jest v kůži vázána o velikosti menšího misálu. Na hřbetě koženém jest vtlačen do kůže letopočet 1747. Desky jsou spojeny kovovými sponkami. Rok 1747 značí dobu vazby, což souditi lze dle toho, že letopočty nejdou v pořadí chronologickém, tak na druhém listě jest zápis z r. 1717, o něco dále rok 1718. Zápisy dály se původně pouze na několika listech, které roku 1747 byly v jedno svázány s knihou cechovní a do knihy vlastní zapisovati se počalo teprve dne 16. ledna roku 1752 za cech mistrů p. Pavla Orlického staršího a Antonína Kotka mladšího. Kde není jmenováno místo pobytu mistrova, jest míněn vždy Bzenec.

Roku 1717 (23. 5.) přijat do cechu Antonín Myšík: jako mistrův syn má složiti 5 r. stříbra a 2 libry vosku; téhož dne a roku splatil 2 r. stř., libru vosku a dal svačinu. Dne 27. 1. 1718 doplatil 3 r. stř. i vosk. (3. 8.) Jiřík Sumer má dáti 12 stř. r. a 8 liber vosku; doplatil teprve r. 1754. L. P. 1718 (23. 5.) Tomáš Strážnický má zaplatiti 10 stř. a 6 liber vosku, na to složil 7 stř. a svačinu, úplně doplatil (20. 6. 1725). Jan Svoboda z Újezda (23. 1. 1719) zaplatil najednou 8 r. stř. a 6 liber vosku a svačinu pořádnú vystrojil. Bernard Fabián (15. 6.) zaplatil najednou 15 r. stř., 8 liber vosku; svačinu vystrojil. Martin Šigut (23. 1. 1723) 7 r. stř. 30 kr. a vosku 4 libry. Splácel dlouho až do r. 1745. Rudolf Orlický (31. 1.) 5 r. stř. a vosku 3 libry. Zaplatil hned všecko. Téhož dne a roku přijat byl Šebestián Orlický a všechnu svou povinnost zaplatil najednou. Jan Střešňák (19. 1. 1724) měl dáti 15 r. stř. a vosku 8 liber; peníze všecky zaplatil teprve roku 1752; vosk teprve dle účtů 4. 6. 1755 byl zaplacen. Jakub Bělík (12. 12. 1728) měl dáti 15 r. stř. a vosku 8 liber; svačinu zaplatil, povinnost svou však platil pomalu, neboť teprve 30 6. 1746 při shromáždění celého poctivého cechu odvedl rest 4 r. stříbra. Byl veliký ubožák, nemohl ani daní zaplatiti. Proto r. 1755 za dva kvartály 10 kr. poctivý cech zaplatil za něho císařské řemeslnické povinnosti a za týž rok za všecky kvóty 30 kr. Martin Vojtek (dne 15. 10. 1729) složil všecku svou povinnost. Pavel Volčar ze Žervic (29. 1. 1736), měl dáti 6 r. stříbra a 4 libry vosku. Splácel však dlouho. Ještě r. 1758 měl resty; svačinu však přece spravil náležitě. Ant. Kotek (31. 7. 1740) měl dáti 15 r. stř. a vosku 8 liber. Se splátkami byl hotov teprve r. 1750, kdy zaplatil poslední lhůtu. Jindřich Strážnický (1745) dáti měl 7 r. stř. a 4 libry vosku; svačinu dal, jak patří, ale vyplatil se teprve 8. 3. 1761. Josef Šolc (6. 1. 1745) měl dáti 15 r. stř. a 8 liber vosku; svačinu spravil náležitě, ale ostatek peněz zaplatil teprve 15. 12. 1754. Kristian Svoboda předstoupil r. 1749 před celý úplný cech za cechmistrů staršího pana Jakuba Bělíka a mladšího Antonína Kotka v přítomnosti p. komisařů Frant. Truchlíka a Frant. Goldmanna a žádal uctivě, aby jej za spolumistra do cechu přijali. Cech vyhověl jeho slušné žádosti s podmínkou, že bude poslušen představených cechovních, že náležitě chovati se bude, jakž přísluší na poctivého mistra. Za povinnost ukládá se mu dáti cechu svačinu, za niž zaplatil 4 r. stříbra a při které vypilo se půl vědra vína. Dovoleno mu bylo, aby peníz 8 r. stř. splácel na 4 termíny po 2 r. a 4 libry vosku po libře vždy při průvodu Božího Těla po 4 roky. Libra vosku byla tehdy za 36 kr. Za propuštění z mládkovství zůstal dlužen 24 kr., které zaplatil 4. 6. 1752. Za vosk zůstal dlužen až do roku 1749 ještě 1 r. stříbra. Téhož roku Jindřich Novák za cechmistrů svrchu jmenovaných a za stejných okolností přijat byl do cechu; měl dáti svačinu a k ní vědro vína; měl za povinnost krom svačiny zaplatiti na termíny 15 r. stř. a 8 liber vosku.

Šimon Kočí (30. 10. 1750) za cechmistrů staršího p. Antonína Myšíka a mladšího p. Ant. Kotka, pp. spolumistrů: Pavla Orlického, bernáta Fabiána, Rudolfa Orlického a Jana Střeserky předstoupil před celý úplný cech Š. K. a žádal uctivě, aby mohl býti přijat za spolumistra. Cech neodepřel slušné jeho žádosti, neboť Š. K. choval se vždy dobře, byl poslušný a poctivý, a přijal jej s podmínkou, že všechny své povinnosti zachová, jak na každého poctivého mistra přísluší a náleží: zatím povinnost jeho bude z těchto ohledů a příčin taková: první příčina jest, že jest synem mistrovým, druhá, že stál mnoho let ve službě Jasnosti Císařské a milostivé královně Marii Terezii, že tam o své zdraví přišel, tak z dobrovolné úmluvy jedné i druhé strany přestal cech na tom, aby poctivému cehu zaplatil 10 r. stř. za všecko krom povinnosti jeho mládkovské. Tak se stalo u přítomnosti pp. komisařů a podpisem vlastní jejich ruky stvrzeno. Komisaři tehdy byli Pavel Orlický a Filip Ostrézí. Napřed uvedený Š. K. zůstával dlouho služen, až jeho legitimní manželka „slyšet se dala“ r. 1768, že tu celou sumu 2 r. stř. 35 kr. zaplatí při novém víně a libru vosku dá beze všeho připomínání.

Filip Ostrézí dne 20. ledna 1751 přijat byl; povinnost jeho byla zaplatiti na termíny 8 rýnských stříbra; svačinu při sv. Martinu s vědrem vína „běžícího“ roku a vosku 2 libry; nad to „z dobré vůle“ dány dvě čtvrtky vína. Jakubu Šůstkovi bylo zaplatiti 14 r. stř. 15 kr.; kterýchžto peněz uvolil se dáti na sv. Martina polovic; druhou však polovic na vánoce 1 r. stř., na Boží Tělo 1 stř. Za útratu, která se mohla státi při práci kusu mistrovského, z dobré vůle učinil slib, že položí za všecko 8 stř. a slíbil, že těch osm rýnských zaplatí na sv. Martina 1762.

Přijetí mistra punčochářského do cechu kožušnického. Ant. Musil dne 2. března 1753 za cechmistrů staršího Jos. Šulca a mladšího Filipa Ostrézího, jakož taky „p. císařského místečního představeného“ Pavla Kotka mladšího, pp. komisařů Pavla Kotka staršího a Jiříka Růčky a spolupřísedících pp. mistrů, předstoupil před poctivý cech kožušnický A. M. a uctivě žádal, aby (poněvadž punčocháři tady ve Bzenci žádného cechu nemají) mohl býti přivtělen jako mistr punčochářský do cechu kožušnického. Cech žádosti jeho slušně odepříti nemohl a přijal jej, mistra punčochářského a přivtělil jej do poctivého cechu kožešníků. Potom smluvil se Antonín Musil s cechem pode jménem „taxe“, že zaplatí za všechno všudy na kvartály 7 r. stř. 35 kr.; přitom se uvolil dobrovolně dát dvě libry vosku. Od obsílky do cechu odvedl 35 kr., od zápisu 1 r. Za stejných podmínek, téhož dne a roku přijati byli do cechu kožušnického mistři punčocháři Antonín Goldmann a Josef Musil. Jos. Svobodník (15. 12. 1754) jako mistrův syn zaplatí polovičně; hned složil 6 r. stř. 4 kr.; jenom vosku zůstal dlužen 2 libry. Martin Šigut mladý (9. 11. 1755) předstoupil před poctivý cech a žádal, aby jej do cechu přijali za spolumistra; žádost jeho nemohla býti odepřena, poněvadž prokázal svůj mistrovský kus. Za přítomnosti cechmistrů Jos. Šolca a Filipa Ostrézího, představeného Pavla Kotka, komisaře Jiříka Ručky a úplného cechu byl přijat za dostatečného spolumistra. Povinnost jeho dle smlouvy s cechem má činiti všeho všudy 10 r. 30 kr. a vosku 2 libry. Uvolil se peníze složiti na ochtáb sv. Tří Králů. Na to téhož dne odvedl 1 r. 10 kr., tak zůstal dlužen 9 r. 20 kr. Žádal však, aby se jemu těch 9 stř. 20 kr. zapůjčilo per fictionem brevis manus a k tomu ještě se připůjčilo 40 kr.; zavázal se, z těch peněz 10 r. hotově z matky pokladnice půjčených spláceti ročně interes 6%. Proto svolil tomu poctivý cech a nařídil jemu, aby na peníze půjčené odvedl obligaci do matky pokladnice. Kromě vosku splatil svůj dluh dne 15. 1. 1756.

Florián Nikl (23. 11. 1759) měl dáti 8 r. a 2 libry vosku; kromě vosku vyplatil se úplně r. 1765. Pavel Kotek (26. 6. 1760) předstoupil před poctivý cech, žádaje, aby za „spoluúd“ ve všem všudy jak oučastenství mší sv., tak i všech jiných věcí cechovních byl přijat ve společnost cechu. Jeho žádost byla k potěšení úplnému cechu a nebyla odepřena a stvrdila se zapsáním do této knihy. Cechmistři byli titéž; komisařem Josef Biča.

Pavel P. K. složil svou povinnost najednou, „okrom“ libry vosku. Josef Orlický (30. 9. 1761) zaplatil povinnost najednou. Pavel Šigut (15. 1. 1762) měl dáti 7 stř. a libru vosku. Po malých částkách zaplatil všechno (21. 4. 1771). Antonín Bělík (14. 5. 1762); povinnost jeho jako P. Šiguta. Doplatil všecko r. 1776. Cyril Střešňák (6. 6. 1765) dáti měl 6 r. a libru vosku. Antonín Jan Orlický (15. 1. 1768) byl přijat za spolubratra. Cech byl mu dlužen a dluh tento odpouští A. J. Orlický témto zápisem: „Já za přijetí do cechu odpouštím poctivému cechu ten mně „podlužný accidens“ od r. 1759 až do dne 31. 11. 1765 a daruji s tím doložením, že od 1. ledna 1768 každoročně, jak dlouho pozůstávati budu představeným, jeden rýnský dáti se zavazuji. Ant. Jan Orlický p. t., představený. Dluh jemu od cechu patřící zaplacen byl r. 1772 v sumě 4 r. stř. 18 krejcarů. Jan Šén (1. 7.) přijat za spolumistra, povinnost jeho byla 5 stř., něco si splatil; ostatek odsloužil „mládkovstvím“, z něhož propuštěn byl 6. března 1769. Filip Dobrovský (14. 3. 1779) za komisaře Josefa Tkala; měl dát 10 stř. r. a libru „světla voskového“. Všechno hned zaplatil a zbývá jenom povinnost služby mládkovství. Josef Strážnický (15. 6. 1768) byl do knihy mistrovské zapsán. Svou povinnost položil hotově 6 r. stř. a libru vosku. Proukázal též svůj kus mistrovský. Co se týče „mládství“ cechovního, bude povinován dva roky sloužiti jako každý druhý.

Antonín Kotek (16. 2. 1806) měl dáti jako „taxu“ 11 r. stř. 40 kr., libru vosku 2 r. stř. 12 kr.; suma 13 r. stř. 52 kr., na to položil při svém přijetí za mistra 3 r. stř.; tak zůstal dlužen ještě 10 r. stř. 52 kr. Poslední povinnost zaplatil (18. 5. 1809) 4 r. stříbra. Karel Josef Hemdiš, městský písař a komisař cechovní (německy se podepsal). Matys Dýner (20. 1. 1783) zaplatil svou povinnost 3 r. stř. a libru voskových svíček. Téhož dne přijal při poctivém cechu službu mládství a zavázal se spravovati místa v čas jarmareční. K. Strážnický (15. 10. 1821) měl dáti 6 r. stř. 15 kr.; cechmistrem starším byl Josef Strážnický, mladším Ant. Kotek, zároveň mkomisař cechovní, představeným byl František Rychmann. Jan Novák ze Starého Města u Uh. Hradiště zaplatil najednou 13 rýnských (16. 3. 1834). Cechovním komisařem byl Donnersberger. Jan Kříž z Veselí (20. 4. 1789) zaplatil v masopustní jarmark celou svou povinnost. Od roku 1841 a dne 1. srpna starodávní kniha tato cechovní za času cechmistra Karla Strážnického stála pod poručenstvím poctivého cechu veselského, poněvadž předešlí páni mistři všichni vymřeli, a sice Matúša Seida a Karla Bryše z Veselí a zdejšího p. představeného Fil. Rubíka se kniha tato obnovila a do nového pořádku přivedla, do níž první zapsán byl Fr. Hajrót, který dne 1. srpna 1841 předstoupil před poctivý cech kožušnický „s dovolením slavné kanceláře bzenecké“, aby přijat byl za spolumistra; což když se stalo, zaplatil hned 14. srpna svou povinnost hotově. Tím končí se kniha zápisů cechu kožušnického a následuje ještě kniha tovaryšská a učňovská z let 1748 – 1846.

Za tovaryše při cechu kožušnickém ve Bzenci od roku 1748 – 1846 byli prohlášeni:

Dne 30. června 1748 vypovídá se z učení na tovaryše K. Šulc za cechmistrů staršího Jakuba Bělíka a mladšího Ant. Kotka a za komisaře Jiříka Součka. Syndikus byl Frant. Truchlík. Karel Šulc vyučil se u svého otce Josefa Šulce; byl napomenut, aby se budoucně dobře choval, jako až dosud a byl přijat mezi tovaryše kožušnické poctěn a poctiv. Roku 1749 dne 6. listopadu přijat byl mezi tovaryše Florián Nikl; zaplatil svou povinnost 1 r. 30 kr. U mistra Jakuba Bělíka učil se Josef Svobodník a dne 20. ledna 1751 přijat byl, zaplativ svou povinnost. Cechmistři byli Antonín Myšík starší, mladší Ant. Kotek; komisaři byli Pavel Dobiáš a Filip Ostrézí. Za těchže cechmistrů i komisařů přijat dne 24. června 1752 Pavel Šigut; jakožto syn mistrův měl složiti povinnost 3 rýnské a vosku půl druhé libry. Sám přivolil k tomu, že při sv. Martině za zdvořilost poctivému cechu dá husu; na to složil hotově 1 r. 30 kr. a slíbil, že ostatní část a vosk zaplatí za 14 dní. Roku 1753 dne 16. ledna vypovězeni byli za tovaryše J. Šůstek a Jakub Pohostek, oba platili po 4 stř. 50 kr. Cyril Střešňák vyučil se dne 16. ledna 1754 a zaplatil učednickou povinnost 3 r. stř. 50 kr. a Josefu Šulcovi, mitsru, u něhož se učil, půl vědra vína, kteréž víno J. Š. daroval poctivému cechu. Ant. Bělík vyučil se (15. 10.) a zaplatil 3 r. stř. 50 kr. Jan Lipinský doučil se (14. 1. 1758) a povinnost jeho za vyučení zaplatil poručník Josef Havlík, totiž 3 r. 50 kr. Jan Šišák (14. 9. 1759) zaplatil 3 stř. 50 kr. „Lokalistou“ byl téhož roku Pavel Petr Kotek. Pavel Lacina, vystav čas svého učení u mistra J. Šulce, zapsán byl (26. 3. 1754) za tovaryše a platil 3 r. 30 kr. U téhož mistra vyučil se Šimon Fajt, byl vyvolen za tovaryše (1. 5. 1769), začež platil 3 r. 30 kr. Z učení vypovídá se Josef Strážnický, kterýžto svůj čas vystál dle patentu a zaplatil na splátky 2 rýnské (3. 6. 1779). Za tovaryše přijat byl Karel Šikut (Šigut – 11. 9. 1783) a platil 2 stř.; komisařem byl Karel Vozga.

Přípověď do učení mistrova syna. Za cechm. Pavla Šiguta st. a JIndřicha Nováka ml., u přítomnosti komisaře Matyáše Rychmanna při úplném sejítí poctivého cechu připovídá se syn Ant. Kotka, Ant. Kotek, do učení Pavlovi Šigutovi na 3 léta. Jeho školní adestatum prokázal, kteréž zachová se dle patentu pro budoucí časy. Od učení spolu smluvili 20 stř. r.; 10 r. stř. složil ihned (1. 1. 1797), ostatních 10 r. stř. při vyučení. Za rukojemství doprosil sobě p. Antonína Bělíka a Josefa Strážnického. „Přípovědního“ platil 3 r. stř. Týž Antonín Kotek ml. po 3 letech učení stal se tovaryšem u přítomnosti těchže cechmistrů, komisaře Bariela Halbgebauera a přísedících pp. mistrů (12. 1. 1800). Na tuto výpověď zaplaceno od otce jeho 2 r. stř. Josef Rychmann (1. 5. 1801) zapsán do knihy německy. Dne 8. 4. 1806 připověděl se do učení Vincenc Kotek na čytři roky: mistr, u něhož se měl učiti, svolil, že jej bude šatiti. Jeho otec zaplatil za něj „přípovědního“ 3 r. stř. a proukázal jeho školní adestaci. Za rukojemství syn i otec vyprosili si p. Josefa Strážnického. Do učení připověděl se Matyáš Brázda 24. 4. 1808 na 5 let od dne 8. 4. s tou výminkou, že mu rodiče budou povinni vyplatit dluh a „k tomu košile budovat i ostatní šatstvo budou povinováni jemu, až k tomu přijde čas“. Proukázal se školní adestací, které bude míti zachované k budoucímu času dle patentu. Za rukojemství sobě doprosil p. P. Šiguta, st. cechmistra a p. Josefa Strážnického. Co cechu tovaryšského pro mistry složil 2 r. stř. Jan Kotek připověděl se do učení 14. 6. 1814 na tři roky od 1. 4. roku téhož. Za „rukovníka“ povyprosil pana Františka Rychmanna, ten čas purkmistra a komisaře. Povinnost zaplatil zaň otec jeho Antonín Kotek, kteréhož otec jeho připověděl u poctivého cechu a zaplatil do počestné pokladnice 3 r. stř. 21. 5. roku 1818. Dne 24. 1. 1819 předstoupil p. Josef Strážnický, starší cechmistr poctivého cechu kožušnického, a žádal, aby syn jeho byl přijat do cechu za tovaryše. Povinnost jeho zaplacena 3 r. stříbra. František Rychmann, purkmistr a komisař. Dne 8. 3. 1846 předstoupil před plný cech Frant. Hajrót, mistr kožušnický, žádaje, aby učeň jeho byl přijat za tovaryše, poněvadž se učil u něho po 3 roky. Cechmistři byli Karel Strážnický starší a mladší Frant. Hajrót: komisařem byl Matyáš Kuchař. Téhož dne a roku předstoupil před poctivý cech J. Rajmont a prosil, aby do knihy zapsán byl za učně kožušnického. Zaplatil za přípoveď 2 r. stř.; cechovní komisař týž. Tím končí se kniha zápisů učňů a tovaryšů kožušnického řemesla. Kromě toho jsou v knize té ještě čtyři zápisy z r. 1747, 1765, 1766 a 1773.

Roku 1747 dne 30. září oznámeno bylo cechu kožešnickému u přítomnosti pp. komisařů Pavla Dobiáše a Františka Truchlíka, že Jakub Bělík na veřejném místě měl se vysloviti o Pavlu Orlickém, toho času cechmistrovi, že by měl klíč, kterým by pokladnice mohla se zalomit. Věc tu dovésti nemohl. Kdyby však někdo z cechovníků věc tu opakoval jinde, tak upadne do pokuty; kdyby však ukázala se potřeba, dá se výše jmenovanému Pavlu Orlickému, že taková věc jest nepravdivá. Podepsáni jsou: Pavel Dobiáš, Frant. Truchlík, oba radní města Bzence.

Urážka manželky. Dne 22. ledna 1765 předstoupil Frant. Holešínský před poctivý cech se žalobou na Josefa Šolce, že špatně mluvil o jeho manželce. Při výslechu nemohl to dokázati žádným svědkem a Josef Šolc nechtěl nijak znáti se k takové řeči: protož srovnali se mezi sebou a odpustili sobě rukou dáním. Svědky srovnání byli Ant. Kotek a Jindřich Novák.

Roztržka mezi spolubratry. Předešlých časů stala se rozmíška, že páni punčocháři chtěli se oddělit a odtrhnout od cechu kožušnického: byli to zejména Antonín Musil, Jan Šén a Ignác Musil. Na přímluvu p. komisaře a v přítomnosti celého cechu slíbili, že podrobují se za spoluúdy a že chtějí plniti všechny povinnosti cechovní.

Místo při trhu. Roku 1773, 6. ledna, bylo ustanoveno za přítomnosti komisaře Martina Biče (nom. Biča), aby v čas tržní při jarmarku každý mistr spravil na dvě desky místa. Kdo by zameškal, složí pokuty 15 krejcarů.

Závěr

Dějiny vzniku, rozvoje a úpadku řemesel, sdružených dříve od několika staletí ve zřízení cechovní, dějiny znenáhlého vývoje cechů, ztěžka lze vylíčiti historicky. Listiny se vyskytují obyčejně teprve tehdy, když už se stalo nějaké užší sdružení příslušníků toho neb onoho řemesla, a tehdy teprve vznikly cechy. Z předešlých zpráv jmenovaných v tomto článku, dovídáme se, že cechy původně byly úplně samosprávné, a že samostatně mohly vyřizovati záležitosti své v úplných schůzích cechovních. Původně cechy nepodléhaly vlivu ani autoritě vrchnosti. To právě nelibě nesli stavové a žádali na králi Ferdinandovi I., aby samospráva cechů nejen byla omezena, nýbrž dokonce měla býti zrušena samostatnost cechů se všemi ujednáními, pořádky a potvrzeními. Žádali za odstranění autonomie cechovní a podrobení autoritě vrchnosti. Král Ferdinand I. povolil nátlaku stavovskému r. 1527. Nástupce jeho Ferdinand II. vydal nařízení, aby cechy a pořádky účastnily se s prapory a podstavci svými církevních veřejných průvodů o Vzkříšení Páně a Božím Těle. Pečoval o to, aby pořádky byly v nejužším styku s církví. Cechy přizpůsobovaly se tomuto nařízení. Tak v artikulích vydaných r. 1669, 28. července, zněl artikul 33.: „V neděli a ve svátky nesmí se pracovati, a při službách Božích nesmí nikdo do hospody jíti, buď on tovaryš, nebo mistr. Kdo by scházel v průvodu o Božím Těle, zaplatí 2 libry vosku; kdo by ve dni kvatembrové nebyl zádušní mši sv. přítomen a nešel na ofěru, zaplatí půl libry.“ (Art. 47) „Aby tovaryš mohl státi se mistrem, měl pracovati u jednoho mistra nepřetržitě.“ (Art. 32) „Z mládků bylo několik zvoleno, aby při posluze v cechu přinášeli z výčepu pivo nebo víno. Kdo by se zdráhal, zaplatí vídeňský groš a bude k obsluze přinucen.“ (Art. 42) (Podáno dle spisu Wernerova „Über das Zunftwesen in Iglau“ a dle Bucholzova Ferdinanda I.)

Werner praví na str. 94.: Artikule cechovní, nové a změněné. Dne 21. října 1688 sešli se mistři a smluvili tyto artikule:

1. O Božím Těle musí každý mistr účastniti se průvodu.
2. Při kvatembrové mši sv. za zemřelé mistry, musí každý mistr mistr býti přítomen: kdyby nemohl sám přijíti, má poslati někoho ze svých.
3. K pohřbu mistra nebo mistrové musí přijíti každý mistr.
4. O přijímání učňů praví se, že každý učeň zavazuje se učiti se 4 roky věrně a horlivě; potom zaplatí ustanovený peníz do pokladnice, kdež zůstane až do učňova vyučení.
5. Než kdo může býti samostatným mistrem, musí předtím 2 roky vandrovati, mistrův syn pouze rok; potom musí 2 roky nepřetržitě pracovati u jednoho mistra: přižení-li se však do řemesla, tak rok; mistrův syn jest zcela osvobozen.
6. Po dosažení mistrovství, může míti mistr dva učně; ožení-li se však s vdovou nebo dcerou mistrovou, nemusí po rok míti žádného učně.
7. Odluzovati pomocníka nemá nikdo a nikdo nemá vyšší mzdu dávati než druhý.
8. Každého čtvrtletí sejdou se mistři a složí povinné groše. Tyto peníze zůstanou v pokladnici a užije se jich na podporu chudých nemocných mistrů nebo na pohřeb.
9. Artikule tyto mají se čísti o každém kvatembru.

Mistrů cechu kožešnického bylo příliš mnoho, aby počet mistrů byl stižen, bylo omezeno značně přijímání učňů. Cech usnesl se roku 1700, 2. dubna, aby učeň o připovídání zaplatil 5 kop (kopa = 70 kr.), kteroužto částku nedostane zpět, jak bylo pravidlem dosavad. Rovněž neměly se učňům dávati šaty. Dle reskriptu císařského ze dne 19. prosince 1724 nařizuje se o učních, aby přijímáni byli při schůzkách kvartálních; mají prokázati poctivé zrození a složiti 12 kop (domácí učňové jen 10 kop), z nichž 5 složí se u mistra, který o propuštění učně z učení jest povinen je vrátiti. Mladý mistr může si najmouti tovaryše teprve po 2 letech, každý jiný mistr teprve rok po propuštění učně. Každý cizí tovaryš, který dvě léta vandroval a 3 roky jako pomocník pracoval v Jihlavě, a potom složil 10 kop, mohl prositi o přijetí do cechu; vzal-li si však mistrovu dceru nebo vdovu, mohl žádati o slevu platu, jakož podobně mohli slev dojíti synové mistrů. Tovaryši byli povinni svůj příchod oznámiti cechmistrovi; onemocněl-li, buď platil si sám, nebo platila útraty léčební pokladna tovaryšská, od níž měli klíče: dva klíče mistři, dva klíče tovaryši, dva konšelé. Musili se chovati věrně, poslušně a skromně; odmlouvání bylo přísně zakázáno, jakož nebyly trpěny hry ani hádky. Služeb Božích musili býti pilni.

Říšské dobré zdání ze 4. září 1731 za příčinou řemesel pro celou říši a všechny cechy znovu zmiňuje se o tom, že „pořádky“ podléhají vrchnostem. Vyslovuje všeobecné zásady o přijímání a vypovídání učňů, tovaryšů, mistrů, vandrování. Tak uvedena do cechů jednolitost, jedna zásada, jeden zákon; platily všem stejně. Mistři mohli se zaříditi kdekoliv, jakmile vyhověli podmínkám vrchností určeným.

Z předchozích řádků vidíme, že cechovní zřízení hluboko zasáhla do poměrů společenských, starajíc se o odstranění zla a bídy, jako zasáhla značnou měrou i do života rodinného a veřejného.

[1] úředník provádějící revize