62. PŘICHÁZÍ STAŘEC A KAMARÁD BEZ ČÍSLA

Mezi německými výrazy, jimž jsem za svého pobytu v táboře nemohl přijít na chuť, bylo slovo „ältester“, jimž označovali velitele světnic, bloků a celého lágru. Česky bychom řekli „stařešina“, latinsky „senior“, a představovali bychom si pod tím názvem ctihodného patriarchu, který pro svůj vysoký věk zaujímá vlivné postavení mezi mladšími, jako omšelý dub mezi rašícím lesním podrostem. V táboře se tímto titulem honosili lidé, kteří nevynikali ani stářím, ani vzděláním, ani schopnostmi nad ostatními, jedině snad železnými pěstmi a ryčnými hlasivkami. Tyto dvě vlastnosti měly ovšem hlavní cenu v nacistickém systému a nacházely se v žádoucím spojení zase jen u Němců, kteří dleli již dlouho v koncentráku, a proto byli způsobilí udržovat starou tradici bezcitné tvrdosti. V tom asi tkvělo jejich stařectví a oživovali poněkud dávnou slávu mohamedánské školy pedantských tradicionalistů, kteří úzkostlivě chránili všechny drobty podání o proroku půlměsíce a zakřivené šavle.

Někdy k nám zavítal lágrový stařec Martin. Tento čtyřicetiletý dědeček věru nerozmazloval měkkým pohlazením svá přečetná vnoučata ani jim nevykládal pohádky, nýbrž jen své upřímné mínění, že by dobrá polovice z nich měla vyletět komínem. V mnohém se podobal „samochodu“ Gerhartovi, ale svou tělesnou soustavou mi připomínal spíše těžký tank německé značky „Tygr“.

Kroužil po táboře, hledaje, koho by rozdrtil. Miloval blesková překvapení. Málokdy vcházel do invalidní rezervace branou. Raději skákal otevřeným oknem, jak se mu namanulo. Sám jsem jednou pozoroval jeho podivuhodnou mrštnost. Kráčel tiše podél baráku jako tygr, plížící se okolo dobytčí ohrady, až přišel k oknu. Opřel se zlehka pouze pravým předloktím o římsu a v téže chvíli vyhoupl metrák masa a kostí jako pírko nohama napřed do umývárny.

Tam za poodchýlenými dveřmi sál právě s přimhouřenýma očima do bělavých rtů polský kšonc Perski štiplavý dým vyorganizovaného papirosu. Nedokouřil a ani již nebude nikdy kouřit. A o to se postaral tygří stařec se samochodem. Když rozbité tělo Polákovo dotáhli jeho krajané na postel, byl právě podáván oběd – „nebeská kapusta“. Hlad byl silnější než pozornost k umírajícímu. Odkvapili pro své dávky a hltavě je pojídali, sedíce na pelesti lůžka, na němž v agónii ležel kněz. Řinčení lžic o plechové misky bylo mu umíráčkem. Jen starý kanovník Kazubiňski šeptal do jeho krví zalitých uší svátá jména.

Smrt se ujala vlády nad 25. blokem. Dlela mezi námi jako jediný kamarád bez čísla. Ve dne jsme ji zřeli státi s kostmi, blýskajícími se odleskem letního slunce, jak pohlíží na nás přátelsky prázdnými důlky mezi holými lícními výčnělky, jako by k nám mluvila dásněmi beze rtů: „Jak jste mi podobni, kamarádi! Cítím se u vás jako doma!“ Přistupovala k ležícímu na zemi: „Viď, jsi již unaven po tolikém putování? Poskytnu ti odpočinek. Neboj se, vyjdou ti v ústrety modlitby tvých drahých a uvedou tě k Pánu!“ Ležící ochotně přimkl blánovitá víčka a vděčně přijal věčný sen. Tam dva druhové spolu tiše hovořili. Pojila je dlouhá vazba od počátku války. Smrt se k nim družně připojila: „Podejte si ruce, přátelé, k stisku na rozloučenou! Jednoho z vás odvedu s sebou ještě dnes. Druhý se s ním shledá později.“

V noci obcházela Smrt jako bdělá strážkyně přeplněné ložnice. Zastavila se těsně za mou hlavou a slyšel jsem její útrpný hlas: „Je vás tu příliš mnoho! Pán praví, že dovršena je míra utrpení některých.“

„Jsem to já?“ tázal jsem se bez bázně, „jsem hotov jíti ihned s tebou z tohoto strašného místa.“

„Nikoli, je to tvůj soused, který leží vlevo na rozhraní postele. Připrav jej rychle, mám naspěch!“ Vlevo ode mne byl mladičký polský student Staš. Roku 1939 na podzim měl nehodu, že byl právě na ulici ve Varšavě, když esesáci sbírali šmahem, koho potkali, do aut, jako „akci“ na zastrašení obyvatelstva. Nyní se svíjel vedle mne v křečovitých bolestech, sténaje jako malé dítě: „Mamušo – mamušo!“ Skonal, ukonejšen duchovní útěchou, obepínaje zdřevěnělou, ledovou pravicí mou hlavu. Tak jsem únavou usnul s ním i já – dva spící, on spánkem, z něhož se již neprobudil, já mnohem starší, abych ještě dále žil a trpěl.

Někdy jsem v noci uslyšel temný pád, jako když se shodí pytel z půdy na mlat. Věděli jsme, co to znamená. Buď někdo zemřel na pokraji lůžka a spadl sám nebo ho shodil soused, když zpozoroval jeho smrt, a s rozkoší se natáhl na uvolněném místě pro zbytek noci. Sestoupil jsem se podívat. Sklonil jsem se nad lukovitě stočeným tělem. Měsíční úplněk mi posvítil oknem na jeho zsinalé líce. Byl to můj známý Jeník z Českomoravské vysočiny. Ještě žil a mohl přijmout rozhřešení. V poslední chvíli vyrážel chroptivě horkým dechem: „Jestli se vrátíte – pozdravujte mou maminku! – Už ji neuvidím – a ona byla – tak hodná.“ Smrt čekala jen, až dopoví svou tesklivou vzpomínku na bytost nejdražší, a již ztuhla jeho ještě chlapecká tvář v paprscích stříbrné luny.

Ano, díš pravdu ve svých „Zpěvech z Dachau“, básníku Jene Šando:

Matka je jméno sladké,

a Bůh je jméno velebné,

ta jména vyslovuješ často,

nemine téměř ani dne…

i v ten den, který byl pro mnohého poslední v Dachau!