50. POKRAČUJE SE VE VÝKLADU O CTNOSTI SKROMNOSTI

Hůře bylo P. Josefovi z jižních Čech, který nevhodně na sebe upozornil na plantážích nedostatkem čilého pobytu při práci. Pozornost mu věnoval dohlížitel Kohn, Sudeťák ze severozápadních Čech. Objížděl na kole rozsáhlé pozemky, na nichž se pěstovaly mečíky k výrobě vitamínů, tak potřebných pro totálně nasazený národ. Jeho vysedlé lícní kosti zrudly pochopitelnou zlostí, když zřel robotníkovu liknavost. Po několika povzbudivých kopancích mu poručil, aby běžel poklusem před jeho kolem. Tu se naskytl plantážníkům dramatický obraz: na bicykle esesácký těžkooděnec, zuřivě šlapající pedály a chrlící ze zpěněných úst nevyčerpatelnou sbírku nadávek, jimiž tak oplývá bohatý jazyk básníků a myslitelů, a před ním upalující běžec, jehož krátké nohy se s nevídanou mrštností ohýbaly v kolenou patami až k zadnímu lemu vězeňské kazajky. Jako samum pouště (samum – horký pouštní vítr – pozn. přepisovatele) hnalo se toto zvláštní dvojspřežení v obrovském kruhu okolo ostatních shrbených otroků a pěšák by byl jistě tyto nerovné dostihy tragicky prohrál, kdyby jezdec nebyl předčasně odvolán k jakési důležité poradě.

Totéž se přihodilo jinému plantážníku, alsaskému knězi Robertu Millerovi, leteckému důstojníku francouzské armády. Na něho měli dávno spadeno také proto, že hrdě odmítl potupnou nabídku, aby za vysokou odměnu vstoupil jako letec do německého vojska. Dík svému vojenskému výcviku vydržel Alsasan tento běh tak dlouho, až byl cyklista dříve upachtěn jízdou než on uháněním. Robert potom dlouho stonal.

V trapném položení jsem se octl na podzim 1942, když jednou odpoledne pro churavost zkusil jsem se uhnout od zaměstnání. Šťastně se mi podařilo vklouznout nepozorovaně do ložnice, kde v temném, těžko přístupném rohu 3. patra doufal jsem najít potřebný klid a odpočinek na několik hodin do večera. Nebyl jsem sám. Vedle mne ležel druhý ulejvák, 701etý polský kanovník Kazubiňski. Byl div, jak se tento stařeček tam vůbec vyškrabal se svou revmatismem prolezlou kostrou, ale v koncentráku byl člověk někdy schopen výkonů, o nichž se mu v civilu ani nesnilo.

Dlouho trvalo posvátné ticho v ložnici i ve vedlejší jizbě, v níž ustaraný štubák Willi také asi klímal ve svém přístěnku po vysilujícím rozdávání tuřínové polévky hladovým vězňům. Náhle mne vyrušil z poklidu podezřelý ruch ve světnici: pádný dopad kroků, rachot padající stoličky – to asi, jak se štubák vymrštil k řádnému postoji – ostré zaštěknutí: Achtung – pozor! – služební hlášení: Všechno v pořádku, 120 heftlinků zaměstnáno v práci mimo blok… To je pěkné nadělení, beze vší pochyby přišel SSman – dozorce bloku v doprovodu blokáče na inspekci. S tlukoucím srdcem slyším, jak otvírá skřínky, chvílemi láteří na sviňský pořádek, blokáč rozhořčeně přizvukuje, štubák rozpačitě kňourá… Snad se spokojí s touto zábavou a nebudou zvědavi na ložnici… Běda, kroky okovaných bot zaduní směrem k ní, dveře se hřmotně rozletí a nevítaní hosté jsou pod námi.

Kritizují nevlídně stavbu postelí, – nešťastným stavitelům asi v té chvíli zní v uších, – štubák si je zapisuje, zazpívá jim po návratu z práce nepříjemnou písničku o tom, že v koncentráku je hlavním životním úkolem řádná kanta – ostrá, rovná hrana přikrývky.

Nikdo z příchozích dosud netuší, že mají dva neviditelné svědky prohlídky. Vlastně jen jednoho, neboť můj starší soused před chvíli tvrdě usnul. Je dobře tak, protože je nedoslýchavý a nemohl bych mu přece křičet do uší, že máme vzácnou návštěvu. Spi tedy, jen mi nechrápej! Zdá se mu jako horlivému cestovateli z mladších let asi o krásném předválečném putování po Evropě. Libě odfukuje občas, jako by zasyčela lokomotiva, nebo natáhne ruku, jako by podával průvodčímu jízdenku k přeštípnutí. Jen aby naše přítelíčky tam dole nenapadlo nahlédnout také do horních oblastí. To by byl pro ně lov a pro nás katastrofa, najít dva staré ulejváky jako sysly v díře. Díky Bohu, zdá se, že mají dost a obracejí se k odchodu.

Vtom se událo něco ohromujícího. Těžké plyny, nahromaděné z požitého tuřínu v útrobách mého spícího společníka, dosáhly v tom okamžiku svého vrcholného napětí a našly si hodně slyšitelně svůj přirozený průchod. Srdce se mi téměř zastavilo. Zastavili se také dole odcházející návštěvníci a pohlíželi podezřívavě jeden na druhého a pak vůkol sebe. Jaký to byl táhlý, kvílivý zvuk jako přitlumená poplašná siréna?

V tomto kritickém okamžení vzývám anděla strážného o záchranu. A on asi řídil zrak štubákův k pootevřeným dveřím, které se v průvanu klátily se skřípotem ve veřejích.

„To jistě tak vrzly ty dveře,“ povídá štubák přesvědčivě.

„Ano, dveře to byly,“ souhlasí blokáč.

Esesmanovi se také zamlouvalo to vysvětlení, ale doložil důrazně: „Ať mi ty dveře hned pořádně namažete, aby tak protivně nevrzaly. To vrznutí mi šlo opravdu na nervy.“ Dupy dup a byli pryč.

Když jsem potom Polákovi po procitnutí z cestovatelských snů vyprávěl o tom vzrušujícím zavrznutí, tvrdil, že se na nic nepamatuje. Já jsem však později něžně pohladil naše hodné dveře a od té doby ani dnes nikdy nehubuji, když si dveře někde zavrznou. Kdo ví, k čemu je to dobré!