73. POHLED DO NAŠICH ÚTROB

Začátkem listopadu 1942 stál, jako obvykle, po ranním apelu zástup nepřidělených na svém tradičním místě vedle předního bloku nemocnice. Bylo nápadné, že blokáči a štubáci nás toho rána nechali na pokoji. Bývalo nepříjemné, když nás vybírali do nádenické práce, ale nevěstilo nic dobrého, když si nás nevšímali. Zlá předtucha se brzy potvrdila.

Když se apelák vyprázdnil odchodem pracovních komand, objevila se na jevišti Schillingova rota v bílých pláštích. Tento úbor znamená v kulturních poměrech nositele pomoci a záchrany, v koncentráku bylo i tomu naopak. Mimoděk jsme se k sobě přitiskli jako ovce v blízkosti vlků. Oživly mi v mysli pohnuté scény na trhu otroků z proslulé knihy „Chaloupka strýce Toma“. Dávno zemřela její americká spisovatelka, ale to, co tak dramaticky vylíčila pro malé i velké čtenáře, opakovalo se nyní stokrát na východní polokouli ve stupňovaných obměnách.

Náčelník roty si práci velmi zjednodušil. Potřeboval 100 lidí pro pokusy s malárií. Začal hned s prvním pětistupem a odpočítal prostě určený počet podle řad, stojících za sebou. Byl jsem mezi nimi. Tentokrát mi už nepomohl ani Štěpán s nosítky ani neznámá dívka ve vzpomínce esesáckého mozku.

Teď teprve si odvedli blokáči zbylé, zatím ušetřené, na jak dlouho? Nás vybrané si zapsali písaři podle vězeňských čísel, přepočítali ještě jednou a po třetí. Sčítání heftlinků bylo vůbec hlavním zaměstnáním esesmanů a ostatních zřízenců, jako by měli v lebeční dutině již jen počítací stroje. Kalkuloval a počítal neúnavně v bezesných nocích jejich vůdce, počítali i všichni podvůdcové a přece všechny jejich výpočty vyzněly nakonec naprázdno, protože nepočítali s hlavním čitatelem – nejvyšším Zákonem.

„Im gleichschritt marsch“ – pochodem vchod – obklopeni náhončími, hnuli jsme se k revíru. Na chodbě ordinačního baráku nastalo zase dlouhé čekání. Tak bývalo vždycky v koncentráku. Nejprve se plýtvalo bezúčelně časem několikahodinovým, úmorným stáním, pak najednou přiběhli činovníci jako líticemi štvaní a strhl se nesmyslně zbrklý shon a spěch, jako by na jedinké vteřině závisel osud celé říše.

Dříve nebyli Němci zcela takoví. Znám je již dlouho. Nejednali zdlouhavě, ale konali vše důkladně a rozvážně. Teprve hitlerismus v nich rozvířil onu dravou horečku zběsilého neklidu, jímž již před více než tisíci lety znepokojili celý svět při stěhování germánských národů a pak znovu za třicetileté války. V těchto prudkých záchvatech s věkovými přestávkami se jeví jakási obdoba s malárií, již se chystali naočkovat nám.

Nejprve jsme byli všichni rentgenováni. Za jakým účelem, nikdo nevěděl, snad ani pomocný doktor Brachtel, který rentgenování prováděl. Byla to zkrátka jedna z nařízených formalit. Vykonala se asi tak, jako ve starém Řecku běh nahých běžců na stadiu okolo mety. Metou byl rentgenovací přístroj. Na chodbě se všichni chvatně svlékli, poklusem vběhli do zatemněné místnosti, kde je očekávali rozestavení ošetřovatelé. Ti si podávali každého příchozího jako míč z ruky do ruky, až se octl na podstavci za promítací deskou. Sotva zakřikl své číslo, jež patřilo k obrazu vylouhovaných vnitřností na mléčném skle, již také zařval doktor: „Fertig“ – hotovo! – a v té chvíli stáhl zřízenec ošetřovance z výstupku na druhou stranu a odstrčil ho ke dveřím. Za krátkou dobu oběhla takto celá stovka svůj okruh a doktor odkvapil uspokojen, že v rekordním čase vykonal svou práci, která mu zde zajišťovala úkryt před nemilou frontou.

Kdyby byla prohlídka provedena přesně a pozorně, jistě by bylo např. u mne shledáno, že trpím rozšířením zkornatělé srdečnice a že tudíž by bylo velmi nesvědomité vydávat mé zesláblé srdce nesmírnému napětí vysokých horeček, jež malárie s sebou přináší.

Touto bleskovou metodou byli všichni uznáni za schopny podstoupit další zkušební postup až na jednoho, u něhož bylo dodatečně zjištěno, že byl již dříve postižen malárií. Byl propuštěn z revíru, protože profesor Schilling se zajímal jen o výkony svých vlastních komárů.