93. PÍŠEME ARCIBISKUPOVI NA ČERNO

Dopisování bylo v koncentráku samozřejmě pod přísnou kontrolou. Správa tábora nestála o to, abychom rozšiřovali slávu jeho vymožeností. Psát se smělo z Dachau dvakrát měsíčně a rovněž tolikrát přijímat z domova odpovědi. Ne, abyste si mysleli, že můžete psát, komu chcete. Hned na počátku vazby vám určili jednu stálou adresu, na níž byly listy posílány. Ani nesmíte psát, co chcete. Obsah byl předepsán asi takto: Jsem zdráv, vede se mi dobře, nic nepotřebuji, v táboře je o mne zcela postaráno, pozdrav, N. N. Ve věznici pankrácké byla tato krásná formule dokonce již natištěna, zbývalo jen přidat datum a podpis. Cena takového dopisu záležela jen v tom, že přinášela domácím znamení života.

V Dachau jsme dostávali nalinkovaný dopisní formulář. Rámec předepsaných vět jsme se snažili rozšířit s velkým uměním diplomatickým a stylistickým různými náznaky a pokyny, jež rozřešit dalo příjemcům dost lámání hlavy, zvláště když se muselo tam i sem psát výhradně německy, aby práce censorů byla zjednodušena. Psát o událostech a vnitřních záležitostech táborových bylo zakázáno. Vadný dopis byl zadržen, pisatel stíhán, celému bloku, z něhož pocházel, bylo odňato další dopisování. Censoři neviděli rádi ani zmínky o počasí; mohly se v nich skrývat záludné narážky na politickou situaci nebo poměry v táboře.

Není divu, že vězňové se pokoušeli posílat dopisy na černo, aby podali svým známým nefalšované zprávy. Příležitost se k tomu naskytovala v některých komandech, která pracovala venku mimo tábor. Tam bylo možno vejít ve styk s některým civilistou, který zprostředkoval odeslání dopisu obyčejnou cestou. Bez náležité opatrnosti bylo to velmi nebezpečné. P. Schrammela, olomouckého diecésana z Nového Jičína, stála malá neobezřetnost v této věci život.

P. Josef Glogar, vikář v Olomouci, vězeň ostřílený z pobytu v různých koncentrácích od září 1939, nabyl i v tomto odvětví tajné kriminálnické korespondence znamenitých zkušeností. Dosavadní úspěchy ho osmělily, aby poslal také jednou r. 1944 našemu p. arcibiskupovi Dr. L. Prečanovi jménem celé české obce kněžské v Dachau k jeho jmeninám a 21. výročí jeho vrchnopastýřského úřadu upřímný list bez pouta nepřejné censury. Nešlo o nějaká sensační odhalení táborových tajů ani o politické rejdy, nýbrž jen o srdečné vyjádření v zapověděném jazyku mateřském.

Grafická výzdoba byla svěřena znamenitému kreslíři, P. Františku Münsterovi, rodákovi z Hrádku u Slavičína, do zatčení kaplanu ve Velvarech v Čechách. Namaloval dole olomoucký dóm a Sv. Kopeček, z něhož vyrůstá slovanská lípa s tolika srdcovými listy, kolik, p. arcibiskup čítal let. Nahoře se zaskvěl arcibiskupský znak. Byla to práce obtížná, neboť se musela vykonat tajně. Bdělé hlídky střežily jeho umělecké tvoření před osudným překvapením.

Hotový výtvor s podpisy vzal s sebou pod kabátem P. Josef Beneš, profesor v Jičíně, na plantáže a svěřil jej známému Slovinci-civilistovi, který byl zaměstnán v jeho blízkosti a dojížděl v neděli do Mnichova. Ten jej dal na poštu. Tak přišel dopis na adresu p. Belžika v Olomouci. Adresát jej osobně zanesl p. biskupovi Dr. St. Zélovi a p. biskup jej odevzdal konečně tomu, komu byl určen – ndp. arcibiskupovi. Je to v dějinách arcidiecése asi jeden z mála případů, že arcibiskup dostává od svých diecésanů dopis na černo. Tímto spletitým způsobem bylo umožněno, že stařičký náš arcipastýř četl tento přípis svých uvězněných kněží:

Vaše Excelence! Ve Střechově dne 28. 10. 1944.

Podzimní slunce mile se dívá do naší obytné místnosti a jistě i v tu chvíli ozařuje velebný svatováclavský dóm naší arcidiecése, v níž po 21 let V. E. vykonává tak odpovědný vrchnopastýřský úřad. Třebas vzdáleni od V. E., přece v duchu tak často jsme s Vámi spojeni, a to zvláště ve dny, které nejen Vám, ale i nám jsou tak památnými. Je to výročí jmenování V. E. nástupcem sv. Metoděje na staroslavném arcibiskupském stolci olomouckém a metropolitou moravským, a svátek sv. Leopolda, jehožto jméno Vaši zbožní rodiče zvolili za křestního patrona Vašeho.

Tolik let již nám není dopřáno, abychom doma vyjádřili V. E. pocity, které nás prochvívají v tyto dny, těšíme se však, že aspoň touto cestou zaletí k Vám upřímné přání k Vašemu jubileu a k Vašim jmeninám, jež vyvěrá ze srdce nás všech. Tímto přáním je naše vroucí modlitba, aby dobrotivý Bůh ještě mnohá léta řídil a hojným požehnáním provázel apoštolské kroky Vaše, uchránil Vás všech bolestí a protivenství a dopřál Vám v míru a pokoji radovati se z blahodárných výsledků Vaší neúmorné práce a z uskutečnění Vašich šlechetných snah a záměrů.

Kéž, je toto skromné přání pro V. E. jako jasný, hřejivý sluneční paprsek, aby rozjasnilo Vaši ustaranou tvář, zahřálo Vaše otcovské srdce projevem naši synovské lásky a zkrásnilo ve Vaší mysli obraz lepšího příští naší drahé vlasti.

Uctivě Vaši arcibiskupskou Milost zdraví oddaní: 51 podpis.

Odpověď na tento dopis byla srdečná a povznášející:

Panu konsist. radovi Jos. Glogarovi, vězni č. 30184, Dachau, blok 26/4.

Milý pane rado!

Nevím, kterými slovy Vám mám poděkovat za Vaše dojemné blahopřání k mým jmeninám a zároveň všem těm, kdo se připojili k Vašemu blahopřejnému dopisu a vzpomněli si na mne s takovou láskou ve svátek sv. Leopolda. Jednomu každému z Vás chtěl bych co nejsrdečněji poděkovat, kdyby to jen bylo možno. Zatím Vás prosím, p. rado, byste vyřídil můj vrchnopastýřský dík a pozdrav všem známým a přátelům, Staškovi, Koláčkovi, Šumšalovi, Münsterovi atd., každému zvlášť a ujistil je, že jsem jich pamětliv ve svých modlitbách.

V modlitbě a modlitbou zůstaneme spolu vždy spojeni a každý věřící křesťan ví, jaký význam a užitek přináší toto spojení těm, kdo jsou ho účastni. V tomto duchu křesťanského společenství chci na Vás pamatovat zvláště o svátcích vánočních a prosím již teď božského Spasitele, aby tyto již blížící se svátky zahrnuly Vaše srdce svým mírem, milostí a útěchou v míře nejhojnější. Ještě jednou Vám srdečně děkuje, zůstávám s pozdravem Váš † Leopold, arcibiskup.

Na Svatém Kopečku 2. prosince 1944.

P. S. K mému díku a vánočnímu přání se připojují s celým srdcem moji spolupracovníci, zvláště pak můj p. světicí biskup a můj p. generální vikář.