Uvedená listina byla dána do báně kaple v roce 1924 při příležitosti obnovy střechy po požáru v roce 1915.

Pamětní listina o kapli sv. Floriána na Starém hradě v Bzenci

Plošina kopce Starého hradu, nyní utvořená z rozdrobeného zdiva a řídce akáty posázená, na jejímž úbočí zelenají se bujné vinohrady, hlídala ze své povětrné výše obchodní cestu vedoucí v dobách římských od Vindobony[1] k moři baltickému. Nádoby zde vykopávané, robené na kruhu, kamenná sekyra, bronzová šipka aj. dokazují, že lidé zde bydleli v nejmladší době popelnicové[2]. Z této přirozené rozhledny v dobách nebezpečí dáváno znamení ohněm do vnitrozemí Moravy a to žel velmi často v pomezním ohroženém kraji.

K roku 1015 zapsal Kosmas, že jasný kníže Oldřich vpadl z Čech branně na Moravu, chtěje ji osvoboditi od panství polského, dobyl velkého hradu jmenovaného Businc; zajav 1 000 mužů, mnoho žen a dětí, pevnost zapálil a jako vítěz se vrátil.

V době knížecí sídlily zde úřady kraje břeclavského. Z onoho času pochází stříbrný denár knížete olomouckého z XII. věku, zde vyrytý. Pod ochranou hrádku vzkvétalo podhradí na úpatí vrchu ohrazené náspy a kolím[3] a zmohutnělo trhy.

Zde se stavovala na cestách královna Konstancie, dobroditelka Moravy, manželka Přemysla Otakara I., jezdíc návštěvou do rodných Uher. Její vnuk Oldřich, vévoda Korutanský zde skutečně sídlil mezi rokem 1237 – 1269. Český král Václav II. a zajisté i jiní jeho předchůdci a nástupci zde chovali vzácná vína ve sklepech.

Časem na Bzenci šuměl a vířil veselý život dvorský a urozená společnost se scházela. Doubravy se ozývaly hlaholem lovců a podhradí se divilo rytířským hrám plným lesku. V hospodářství zdejší královské kurie třeba hledati i původ zdejšího zelinářství a ovocnářství, jímž se obyvatelstvo podnes živí. Zde bydlívali královský purkrabí, súdař[4], komoří a lovčí a s jejich jmény se potkáváme v ctihodných deskách zemských. Zdaleka sem přicházely strany vyřizovati si své záležitosti.

Hrádek přečkal nával Tatarů r. 1241, strašlivý vpád Kumánů r. 1253, boje nesvorných Lucemburků, až začátek vojny husitské přinesl mu zkázu.

Zikmund Zlopověstný, král uherský, rozmnožil zdejší posádku vojenskou uherskými žoldnéři roku 1422 a ustanovil jí za velitele Ctibora. Rozzuřen porážkami svými v Čechách, trestal nehodný čekanec trůnu českého venkov ohněm a mečem. Lid uvedený v zoufalství podnikl „Boží při“. Z Nového Tábora blíž Uherského Ostrohu přepadli se svými lidmi Bedřich ze Strážnice a Tomáš z Vizovic záškodníky na Bzenci téhož roku a v prudkém boji tvrz vzali.

Požár její zasvítil do kraje jako ohromná pochodeň války, hlásající, že Morava vzchopila se k obraně. Dosud lidé vyrývají časem po okolních vinohradech hroty železných šípů z kuší vystřelených.

Nato Zikmund tento zděděný majetek české koruny zastavil a zboží přecházelo z ruky do ruky. Již před ním otec vlasti Karel IV. znamenaje, že skrovné poměry zdejší nestačí k založení mohutné pevnosti ve zvýšených požadavcích novějších časů, roku 1363 převedl vyšší úřady odtud do Uh. Hradiště a z té pohromy se již Bzenec nevzpamatoval.

Zříceniny tvrze sloužily obyvatelstvu města za vítaný lom a mnoho domků, teras a sklepů zbudováno ze staviva zdejšího.

Holé témě kopce zřelo nově vznikající zámek na úpatí, zkázu města dne 2. května 1605, zádavy vojny třicetileté a dlouhé doby poddanství, roboty a úpadku. Teprve roku 1702[5] majitel panství bzeneckého Erdman Krištof hrabě z Proskova, zbudoval nahoře kapli sv. Floriána v pěkném barokním slohu.

Dne 2. července 1731 střecha kaple od blesku shořela, byla však opět zbudována.

Od té doby každého roku v křížové dni[6] a na sv. Floriána se v ní konala mše, travnatá rovinka zapestřila se zástupem lidu a zahlaholila nápěvem zbožné písně. O Vavřinci konávala se zde národní a místní slavnost „zavírání hory“.

Běžela léta, desetiletí a staletí a kaple stále čněla nad Bzencem, prožívajíc s jeho obyvatelstvem s celým českým národem dobré i zlé.

Byla svědkem poroby národa pod dlouhou krutovládou Habsburků, svědkem jeho ujařmení a téměř úplné zkázy. Vzhlížela ze své výše na první počátky národního probuzení, prožila s národem dobu obrození, byla svědkem sociálního osvobození robotného lidu roku 1848.

Po vzrušených revolučních letech 1848 – 1849, přišla však léta nové perzekuce národní i politické, lid úpěl pod karabáčem Habsburských pochopů a vzhlížel toužebně ke Starému hradu, kde sluncem ozářené zdi kaple svítily mu jako maják tonoucím v bouři.

A tak stala se kaple symbolem víry v zázrak, symbolem myšlenky, že utrpení národa nemůže být věčné, že musí přijíti spása.

A opět plynula léta do moře věčnosti a zdálo se, že marně čeká národ na svou spásu, že vládce osudu na něj zanevřel.

Přišly dusné dny červencové a srpnové roku 1914 a konečně hrozné datum 30. srpna 1914. Mobilizační vyhlášky objevily se na rozích. Mladí mužové i otcové rodin přinuceni násilím, se zaťatými zuby odcházeli pod vojenské prapory. Když unášel je vlak pryč od otců, matek a rodin, tu ještě do dálky kynula jim kaple jako poslední pozdrav domova. A bohužel byla poslední upomínkou přemnohým, kdož více nevrátili se do své rodné obce, kdož nechali své životy na širých pláních Ruska, na strmých alpských vrcholech a pustých skalách Balkánu.

A doma obyvatelstvo úpělo pod vybičovanou perzekucí rakouské soldatesky.

Bylo dusno a těžké mraky vztahovaly se nad širou krajinou. Ani kaple nebyla ušetřena válečných běd. Dne 15. září 1915, večer o sedmé hodině snesla se bouře nad městem, třeskla ostrá hromová rána a ve chvíli stála kaple v plamenech, záříc do ztemnělého okolí. Lidé vybíhali z domů pozorujíce vzrušeně hrůzokrásný výjev. Dubová vazba dřevěné střechy dlouho se rýsovala ve změti plamenů. Nejdéle vzdorovala věž, až konečně otřásla se země pádem těžké báně a sloup jisker jako ohromný ohňostroj tryskl k černé obloze.

Smutně zíraly ohořelé zdi po okolí, připomínajíce osud národa zmučeného, zmrzačeného.

Přišel 28. říjen 1918, národ shodil ze sebe okovy rakouské tyranie, dosáhl konečně zlaté svobody. A nezapomněl ani na symbol svého osudu, kapličku na Starém hradě.

Po překonání mnohých obtíží přikročeno bylo konečně k její obnově.

Konzervátor Státního památkového úřadu pan architekt Fischer vypracoval projekt adaptace kaple v její původní historické podobě, stát, obec a velkostatek přispěly k úhradě nákladu, občanstvo bzenecké bez rozdílu náboženství a politického přesvědčení obětavě skládalo své příspěvky a tak úhrada nákladu byla zajištěna.

V měsíci září 1924 odevzdána byla kaple svému účelu.

Nechť jasné zdi její září do okolí po věky, ať zůstane památkou na doby zlé i dobré, ať kyne povždy lidu svobodnému v osvobozené vlasti.

Dáno ve Bzenci, v měsíci září roku 1924.

 

[1] Starověké římské město na území dnešní Vídně.

[2] Kultury popelnicových polí je souhrnné označení několika středoevropských kultur mladší a pozdní doby bronzové.

[3] Kůly.

[4] Správně cúdař – sudí a komoří, který dozíral na vybírání poplatků a dávek z celého kraje.

[5] Roku 1702 započala stavba. Kaple byla dokončena v roce 1703.

[6] Mše se zde konávala ve třetí křížový den – středu v týdnu po páté neděli velikonoční.