Paměti města Bzence

XIV. Řemeslnické poměry v 18. století

Řemeslnické poměry v první polovici 18. století nám objasňují artikule cechu bednářského, kovářského, kolářského a zámečnického a rozličné knihy zápisné, jako Kniha na zapisování jmen pánů a mistrů vnově ustanoveného poctivého cechu řemesel svrchu jmenovaných za léta 1703 až 1721, Kniha poctivého cechu kožešnického spolu s knihou o vypovídání učňů za tovaryše při témž poctivém řemesle za léta 1717 až 1746.

Hr. Jiří Krištof „na žádost svých milých věrných poddaných mistrů slovutných řemesla bednářského, kovářského, kolářského a zámečnického na panství bzeneckém svolil, aby měli nový pořádek cechovní a artikulní list tak, jak mají v jiných městech, aby toho pořádku užívali a sami sebe řídili.“

Artikule poctivého řemesla bednářského ^[1].

Předně před jinými všemi zvelebiti čest Boží. Každého roku dvakráte v městě Bzenci, kde pořádek cechovní i artikulní list uschován jest, mají se scházívati s náležitou pořádností a s cechovní korouhví jíti k procesí nejsvětějšího Těla Božího nejvyššímu Bohu k uctivosti s velkou vroucností a pobožností v chrámu Páně jak jiní cechové a pořádkové s procesím jdou. Tak také po druhé při svátku Tří králů jeden každý do cechu má se sjíti a složiti 10 kr. Při tom také všichni mistři okolo do toho cechu náležející k městu Bzenci mají býti připojeni. Který by pak mistr z nedopuštění Božího do cechu toho se nedostavil, takový má za pokutu dáti libru vosku, tovaryš pak složiti do matky pokladnice půl libry.
Kdyby některý mistr předvolán byl od cechmistrů pro příčinu jakoukoli a bez důležité příčiny se nedostavil, povinen bude za pokutu dáti do pokladnice půl libry vosku. Tak dlouho, pokud nesloží té pokuty, nemá dělati řemesla. K dohledu mají býti voleni čtyři mistři, kteří jsou ctihodní, za cechmistry a ředitele, kteří by druhým dobrými mravy, příklady, ctnostmi a obyčejem cechovním mohli býti k dobrému. K tomuto však úřadu mají vždycky se vzíti jen v městě usedlí dva cechovní a dva dozorčí mistři, pokudž by se nenacházeli k tomuto úřadu hodní mistři v okolních osadách. Z těch čtyř mají dva sesazeni býti každého roku a druzí dva voleni, kteří by se k tomu hodili. Ti pak povinni budou poctivě a povinný počet odevzdati každoročně ze všeho, co do pokladnice složeno bylo, aneb dáno bude, v přítomnosti celého poctivého cechu.
Kdyby některý mistr zde v městě anebo ven z města, jak ukazují cechovní obyčeje, chtěl býti mistrem, což jednomu každému jest svobodno a žádnému nemá býti bráněno aneb odepřeno: má však nejprve mýti svůj list rodový a od řemesla, jestli svůj čas v učení poctivě vystál a se doučil. Při tom také činiti má, co obsahuje cehovní pořádek a jak obyčejem jest. Také má proukázati „kumšt“ svou rukou dělaný tak, aby věděla poctivá obec, že má zkušeného a dobrého mistra. Když by některý tovaryš chtěl býti mistrem, bude povinen položiti 30 kr.; kdyby se mu líbilo u některého mistra, bude u něho povinen dělati náležitý jeden rok, po vyjití roku musí dáti do pokladnice mistrům 1 rýnský. Kdo by však byl mistrův syn, tomu se rok odpustí; tím způsobem kdyby vandrovní tovaryš pojal za manželku dceru neb vdovu mistrovu, tomu také prominuto býti má.
Který by však tovaryš chtěl býti mistrem v městě Bzenci, jest povinen udělati svůj mistrovský kus: Tři drailinky se šesti obručemi, jednu vanu s dvojími obručemi, jednu duhu do plné bečky vpraviti. Když by některý mistr dal dřevo k tomu, zůstanou hořejší tři kusy mistrovi, tomu pak tovaryšovi za každý kus nebude povinen nic více dáti než po 1 šilinku, to jest po půl osmi krejcarech. Kdyby měl tovaryš své dřevo k těmto kusům, zůstanou jemu, a může je prodati vedle libosti. Když potom jeho dílo za dostatečné se uzná a za dokonalé, má on míti všechny všudy účastnosti a spravedlnosti jako jiní mistři a cechovní.
Když by někdo do cechu se usaditi anebo připověděti se chtěl, když nebyl ještě oženělý a měl teprve v úmyslu se oženiti, což ať se stane vedle ustanovení svaté katolické církve, a jakž přísluší na stav manželský, a po vykonání téhož má potom v roce svého mistrovství, jakž toho řemesla jest obyčej a způsob, vedle své možnosti jedno jídlo, to jest svačinu dáti a k tomu vědro vína.
Kdo by se chtěl vpraviti do cechu a nebyl katolíkem, žádným způsobem nemá býti přijat, dokud se nestane katolíkem.
Kdyby některý mistr ven z města Bzence v některé dědině chtěl býti mistrem, ten také tím způsobem povinen bude dělati kus mistrovský. Kdyby však nemínil kus ten mistrovský dělati, má dáti do cechu anebo do pokladnice 5 tolarů, a kdyby některý mistr z dědiny chtěl býti ve městě, má dáti svačinu s vědrem vína anebo složiti do pokladnice 5 rýnských.
Kdyby jeden anebo několik mistrů bednářských přišlo z jiných zemí a míst a nějakou překážku činili řemeslu a chtěli domácím před ústy chleba ujímati, nemají býti trpěni, ale od řemesla odpraveni pomoci vrchnosti; naproti tomu jest celé řemeslo povinno a zavázáno na všech místech náležitě zastati pobíjení sudů, však aby se časně pobíjení započalo, až mešt na kádích bude státi. Kdyby která obec u svých mistrů bečky kupovala nerada, mohou jinde hledati beček a kupovati dle libosti, taky na jarmarky a trhy nemá býti zabráněno žádnému. Ale žádný mistr nesmí se zdržovati ve městě, není-li při tom cechu připověděn, aby domácí mohli býti při svém řemesle bez překážky. Domácí mistři bednářští, kdyby nastávala pilná potřeba a některému měšťanu neb sousedu by se škoda na plné bečce stala, buď ve dne neb v noci, mají býti k pomoci, což ti tuláci a řemesla kazitelé nečiní a pro tu příčinu nemají býti žádným způsobem trpěni nebo zadržováni. Když by pak některý mistr, u kterého by ten měšťan dal dělati dílo, nebyl při domě, ani jeho tovaryš, má zavolati nejbližšího, kterého by mohl najíti. Pokud by ten toho učiniti nechtěl, a někomu tím stala se škoda, tak bude povinen škodu zaplatiti a vedle uznání spokojiti.
Nemá žádný mistr druhému tovaryše odluzovati aneb přidávati větší plat pod pokutou vedle uznání cechu. Když by k některému mistru přišel jeden neb několik vandrovních tovaryšů, budou povinni dělati u toho mistra, jestli sám požádá, před všemi jinými.
Když by pak zemřel některý mistr, neb mistrová, neb jejich děti, neb tovaryš, druzí mistrové a tovaryši budou povinni jim dáti zvoniti a s poctivostí mají doprovoditi tam, kde budou pochováni.
Kdyby některý mistr zemřel bezdětek a zanechal po sobě manželku, může potom vdova řemeslo dělati dvě léta pořád, a cechmistr má vdově dostaviti tovaryše, který by mohl řemeslo zastati. Zanechal-li mistr dětí, může vdova vésti řemeslo tak dlouho, pokud by se neprovdala, tak aby své děti mohla živiti a vychovati v bázni Boží do školy aneb k řemeslu, k čemu by chuť měly.
Kdyby nějaký mistr přijati chtěl učedníka, má nejprve věděti, aby ten synek poctivých byl rodičů, aby měl list rodový; má jej vyzkoušeti napřed po 14 dní, potom teprve má učeň býti přijat při poctivém cechu na 3 roky, jakož jest toho obyčej. Při přijímání do cechu má složiti do pokladnice rýnský moravský jak mistr, tak učeň. Učedník má se dostatečně zaručiti, že chce 3 roky v učení dostáti a dobře se vyučiti. Mistr má učňovi dáti poctivé šaty do učení; když se již doučí, bude povinen složiti do pokladnice rýnský. Kdyby pak požádal některý učedník svůj list za vyučenou, má jemu udělen býti dle uznání celého poctivého cechu, a ustanoveným cechmistrům má tolar dáti do pokladnice za pečeť cechovní.
Kdyby některý mistr nechoval se dobře a činil něco nenáležitého, nemá míti žádného tovaryše.
Bečky hrubé nebo malé jest povinen dělati každý mistr spravedlivě buďto 20, 15, 10 aneb 5 věderní, bečičky 4, 3, 2 věderní, nemají míti více ani méně. Dozorčí mistři mají prohlížeti každé dílo: kdyby nalezli něco nehodného, mají ihned roztlouci a nedopouštěti k prodeji žádným způsobem. Což pak dobrého jest, mají mistři na ten „náčin“ znamení vypáliti, jako každý bednář chvalitebné znamení má na svém náčiní míti vypáleno.
Dozorčí mistři mají povinnost na jarmarcích a trzích nádoby prohlédnouti, které do města neb dědin na panství bzeneckém – tak, jak obsahuje pořádek řemesla – bude přivezeno na prodej; mají se také přesvědčiti, zdali nádoby dělány jsou spravedlivě a z dobrého dřeva, najdou-li pak při některém z přespolních mistrů náčiní nehodné ^[2], neslušné ^[3], záděrovité ^[4], aneb které by poškozeno bylo červotočinou, což vše neslušno jest, přespolní mistři mají špatné nádoby pryč vzíti a z města vyjíti. Za prohlédnutí jednoho vozu jsou povinni dáti 15 kr.
Při opovědění schůze cechovní jsou povinni všichni mistři dostaviti se do cechmistrovského domu o 12 hodinách; kdo by včas nepřišel, bude pokutován od poctivého cechu tolarem. Kdo by přistoupil k otevřené matce pokladnici s pobočnou zbraní neb s jinou zbrojí, má býti pokutován půl tolarem.
Zapovídá se všem mistrům láti u otevřené pokladnice a zapověděná slova a nenáležitá pronášeti, kdo by se provinil, trestán bude cechem dvěma šilinky.
Kdo by věděl něco nenáležitého, co by bylo proti cti a obyčeji řemesla, má to oznámiti před cechem při otevřené pokladnici a potom hned o tom mlčeti.
Žádný mistr nemá se opovážiti řemeslo zlehčovati, za některé dílo méně bráti než jiný mistr, nemá na cestě druhému mistrovi odkupovati obruče aneb dříví; kdo tak učiní, bude potrestán a pokutován dle uznání poctivého cechu.
Chtěl-li by mistrův syn býti mistrem, má platiti jen polovičku shora jmenované povinnosti; tím způsobem má býti zachováno, ožení-li se tovaryš s dcerou neb vdovou po mistrovi.
Přivezl-li by některý mistr staré dílo neb staré bečky na jarmark, mají moc mistři dozorčí obruč druhou a třetí sraziti a prohlédnouti, zda nedostaví se některá žabka ^[5].
Jestliže by některý mistr vypověděl tovaryše v některý týdenní den, musí mu týdenní peníz celý zaplatiti.
Kdyby však některý tovaryš bez příčiny vystoupil v témdni některý den od svého mistra z díla a chtěl vandrovati, nemusí mu mistr nic dáti za celý ten týden, a tovaryš má býti nad to pokutován dle uznání celého poctivého cechu.
Má se pořádná pokladnice udělati k tomu s jedním zámkem, aby dva klíče byly k odmykání udělány kromě visutého zámku.
Mají všichni mistři vespolek pokladnici s tímto listem s jinými věcmi, které jsou v ní, vždycky zde v městě u některého mistra chovati a nemá býti vynášena z města ven.
Mistři jsou povinni v těch místech, kde bydlí, zaopatřiti měšťany a obecný lid, obzvláště při vinobraní, bednářským nádobím přede všemi jinými cizími a to bez žaloby.
Nařízeným cechmistrům má každý mistr býti povolný, a cokoli by poručili cechmistři, hned aby jich poslechli; kdo by se tomu protivil, obešle se před vrchnost, a jakákoliv bude uložena naň pokuta za jeho provinění, takovou musí složiti a spokojiti.
Mladší mistři starším mistrům nemají vpadati do řeči aneb vskakovati, nýbrž druh druha mýti v náležité úctě, ve všech důležitých věcech býti k pomoci. Kdyby byl některý mladý mistr, který prošel některé země a všelicos zkusil a mnohému se naučil, že by mohl dáti dobrou radu v cechu aneb v řemesle, může tak učiniti, až starší mistři své řeči a zkušenosti své vyslovili.

Zakladateli poctivého cechu bednářského byli: Václav Truchlík, Václav Krajánek, Jan Martinkovský.

Cech kovářský měl tyto artikule:

Každý synek, který by se chtěl učiti a se připověděti při poctivém cechu téhož řemesla, má ukázati list svého na svět pořádného zplození před cechem a vystáti 3 léta věrně, poctivě své řemeslo u mistra.
Když učedník vystojí v učení 3 léta, má býti představen svým mistrem u cechu a má býti učeň vypověděn z učení a vedle pořádku řemesla má býti propuštěn. Kdyby učedník byl dospělý a hodný, může se přijati na 2 roky, ale musí se dáti sám do cechu, a mistr není povinen jemu nic dáti. Když by učedník bez důležité příčiny zběhl před vyjitím 3 nebo 2 let, bude držán za nepoctivého a nesmí býti přijat do řemesla.
Každý tovaryš, který, vykázav se výučným listem ohlašuje se, že by chtěl býti přijat do bratrstva a že chce dělati mistrovský kus, když cech uzná jeho list, má jemu po vyjití 4 neděl předložiti mistrovský kus a řemesla pořádek. Obstojí-li a dobře provede kus mistrovský, má býti od cechmistrů představen vrchnosti a uznán za poctivého mistra.
Každý tovaryš před odevzdáním kusu má míti ctnou a poctivou manželku; za kus mistrovský udělati musí hrubý vůz s dvěma osami, hrubou motyku a podkutí koně bez ublížení.
Mistrovský kus má býti zhotoven ve 2 nedělích a cechmistrům ukázán, jakž jest toho obyčej, a představen na den uložený od 6 do 12 hodin k uznání a schválení.
Mistři své dílo nemají prodávati v cizích dílnách nýbrž ve svých a mají pozor dáti na čeleď, aby dílo pilně a pořádně vyřídila a udělala v dílně. Mistři mají přihlížeti k tomu, aby tovaryši a čeleď byli zmužile a statečně cvičeni v zachování bázně Boží jak mezi mistry tak i čeládkou a trestati se mají, kdož lají, zlořečí, nezbednosti tropí a hněvají Boha.
Z řemesla mají býti každoročně dva cechmistři voleni a 2 mistři dozorčí, kteří by vždy o Suchých dnech prohlíželi díla a dílny, pozor dávali v řemesle pro zachování obyčejů cechovních a artikulů.
O přespolních mistrech: Pro zachování poctivosti a šlechetnosti v řemesle a pro lepší dokonalost žádný přespolní mistr, není-li v některém bratrstvu spolčený a sjednocený, nemá prodávati ani díla nového přivážeti do města kromě svobodných jarmarků.
Z místa na trzích se platilo: Z vozu kutého na prodej 12 kr., od truhel železných a z krámů 12 kr., z nůší 6 kr.
Nařízení mistři dozorčí jsou povinni o kvatembrech nebo v Suché dni, také i v jarmarky všechna nenáležitá díla vzíti pryč, a kazitelé řemesla mají propadnouti a ztratiti všechno zboží.
O hudlařích: Kdyby v městě nebo ven z města na zdejším panství proti pořádku buďto kováním koní nebo jiným způsobem byli řemeslu ke škodě a tu se zdržovali, má celý cech dáti pilný pozor a přispíšiti si, hudlařům vzíti všechno dílo. Zbráněno však není, aby dvorští kováři a podkováři, kteří zverbování jsou od pánů, „pozemských“ lidí i od rejtarů, nekovali a neléčili koní; jiným cizím lidem však nic dělati nesmějí z kovářské práce.
Dílny mají přes celý rok lidi počestné podporovati dílem a nemají jich odbývati.
Panští kováři: Ani panskému ani obyčejnému kováři nemá se trpěti, aby dělal něco v řemesle nenáležitého neb nedobrého.
Městský kovář má dovoleno železné hřebíky a podkovy dělati, ale nesmí je nikomu prodávati.

Řemeslo kolářské se řídilo těmito artikuli:

V městě se nesmí usaditi jako mistr žádný tovaryš, dokud nepřinese svědectví, odkud přišel a je-li na svět zrozen poctivě; musí prokázati, že se choval ctně a chvalitebně.
Kdo chce býti v městě mistrem, byť i se k tomu hodil, má právo po vyučení zůstati u některého mistra v díle 2 léta, aby se náležitě zdokonalil. Syn mistrův, nebo kdo by se oženil s dcerou mistrovou neb s vdovou po mistru, má býti bez překážky ze strany cechu přijat za spolumistra.
Mistrovské dílo tovaryšů. Chtěl-li by tovaryš býti přijat za mistra, mají jej nejprve vyzkoušeti dva dozorčí mistři v řemesle kolářském výborně vycvičení a potvrzení od radních pánů města tohoto. Uznají-li dotčení mistři tovaryše za hodna a schopna býti mistrem, určí mu udělati kus mistrovský dle pořádků a starobylých obyčejů: 1 vůz, na kterém by se mohlo uvézti 40 věder vína, mlýnskou korbu, na které by se mohlo uvézti 2 centy žita, truhlu na kolečkách, která by držela vodu, neb do které by se mohlo vysypati 2 měřice žita. Udělá-li tovaryš tyto věci s pilností, pěkně a dobře, mají mistři vzhlédnouti a za dobré uznati, a teprv může býti přijat za mistra.
Povinnosti nových mistrů. Každý nový mistr, chce-li se usaditi v městě, musí míti šlechetnou a poctivou manželku a potom teprve může býti přijat při úřadě městském za měštěnína a pod právo městské musí slíbiti, že ponese všechny povinnosti a tíhoty, které v sobě obsahuje městské právo.
Slib nových mistrů. Každý mistr se má říditi dle starodávných obyčejů; po schválení kusu mistrovského jest přijat do cechu a slibuje před pokladnicí, že se bude chovati dle starých zvyklostí a řádů.
Povinnosti mistrů dozorčích. Maji každé dílo kolářské pilně prohlížeti, buďto hotově v městě udělané, aneb odjinud přivezené, všechno aby bylo dobře uděláno tak, aby bylo mistrovi k užitku, kraji i lidem aby bylo k jejich cti a chvále.
Nepodařilí mistři neboli hudlaři. Jestliže by se u města Bzence a okolí jeho zdržovali nepodařilí mistři, kteří by se ani pořádně nevyučili, ani neměli listu od rodu, a nevědělo se, odkud přišli a jak se chovali, nemají býti trpěni žádným způsobem a odpraveni býti mají ze všeho panství bzeneckého. Od takových hudlařů ošizen jest obecný lid přespolní, a řemeslo poctivé trpí újmu z jejich špatné práce.
Spor v řemesle a schůzky o Božím Těle. Mistři a tovaryši, kteří by se mezi sebou porovnati nemohli, mají se sejíti jeden den v roce, totiž na Boží Tělo, aby po průvodu spolu se sešli v úplném cechu, své potřeby přednášeli a nesnáze vzniklé rovnali dle pravidel cechovních a trpělivě snášeli a očekávali pokutu, jakou zaslouží dle uznání cechu celého řemesla. Pro budoucnost mají se vystříhati všech nenáležitostí a zachovávati „šlechetnou ctnost mužskou“. Budoucně povinni budou mistři a tovaryši domácí i přespolní zúčastniti se průvodu Božího Těla; kdo by nedbal nařízení toho, zaplatí dvojnásobnou pokutu.
Péče o vdovy. Zůstala-li po mistru vdova, mohla provozovat živnost rok a den, má se jí z cechu vybrati dobrý tovaryš, který by vedl řemeslo, aby mohla lépe a lehčeji obživovati své děti siroty.
O synech mistrů. Syn se mohl učiti řemeslu buď u svého otce, aneb u jiného mistra. Zemře-li otec v čas synova učení, může jíti syn se doučovat k jinému městskému mistru, aby náležitě dokonal čas svého učení, to jest 2 léta. Nicméně může se jemu něco ze dvouletého času učení odpustiti z dobré vůle, ne z nějaké povinnosti.
Schůze mistrů a tovaryšů. Mistři s tovaryši svými kolářského řemesla povinni jsou scházeti se každé 4 neděle k pokladnici a skládati své povinnosti po 10 kr. Mají se zdržovati lání a zlořečení před otevřenou pokladnicí. Kdož by se provinil, zaplatí libru vosku; rovněž takovým způsobem má se potrestati mistr, který by se nedostavil bez náležité omluvy do cechu. Žaloby mistrů mají býti předneseny při otevřené pokladnici téhož ctného řemesla.
Čas učení kolářských učňů. Hodný a dospělý se přijímal na 2, malý a slabý na 3 léta, do pokladnice při vstupu a při propuštění dal 1 zl. moravský a libru vosku.
List výuční. Na žádost vyučeného učně vystaví se výuční list pečetí cechovní opatřený.
Příslušníci cechu mají slyšeti kázání slova Božího, choditi na mši sv. a ofěru, jak bylo zachováváno od starodávna. Kdo tak neučiní, bude potrestán.
Pochovávání mrtvých. Zemře-li mistr, má se to oznámiti řemeslu dle pořádku chvalitebného, zachovaného od starodávna od cechu kolářského. Když by se některý mistr nedostavil na místo před zdvižením umrlého těla, má pokutován býti librou vosku, aby zveleben a okrášlen byl průvod pohřební. Rakev s mistrem neb mistrovou mají 4 nejmladší mistři odnésti k pochování do země; kdyby však hřbitov byl daleko, nejmladší mládenci ponesou rakev do půl cesty, kdež přijmou rakev tovaryši a společně s mistry odnesou ke hrobu.
Jestliže zemře tovaryš neb učedník, má býti od tovaryšů donesen se vší náležitostí ku hrobu a má býti slušně křesťany zakopán. Útraty pohřební mají se vzíti a spokojiti z pokladny tovaryšské, jestliže zemřelý tovaryš nezanechal po sobě na útraty.
Příjmy tovaryšů. Z toho, co tovaryši přijmou do pokladnice, nemají nic vybírati a bez potřeby utratiti, ale chovati pro budoucnost pro všelijaké potřeby, např. kdyby zemřel některý, mohou peníze potřebovati na pohřeb nebo je zapůjčiti.
Tovaryš, chtějící odvandrovati od svého mistra, jest povinen to oznámiti 8 dní napřed mistrovi. Kdyby se tak nezachoval a jednal dle své vůle, zaplatí tolar a tož tak, že polovici dostane pokladna tovaryšská, druhou polovinu pokladna mistrovská.
Chování se tovaryšů při celém cechu. Sejdou-li se mistři v úplném cechu, nenáleží tovaryšům, aby mluvili bez dovolení starších; kdo by se tak nechoval, zaplatí pokuty 7 kr.
Prohlídka zboží. V jarmark od prohlídky nového vozu se platí 12 kr., od páru plužních koleček 6 kr.

Pořádek řemesla zámečnického.

Přijímání učňů se dálo za týchž podmínek, jako u řemesel výše zmíněných. Učni bylo se učiti 3 léta; po vyučení bylo tovaryši jíti na zkušenou, a teprve potom se mohl hlásiti o mistrovský kus; bylo mu zhotoviti „zámek se zařízením a k němu klíč dobře osazený“. Šmejdlíři neměli ani na bzeneckém panství býti trpěni, ani na jarmarcích, a který šmejdlíř by byl přistižen, má se mu všecko zboží pobrati. Za prohlídku zboží o jarmarce má se od všelikého díla platiti 6 kr.

List, jímž potvrdil hr. Jiří Krištof artikule spojených cechů, se končí slovy:

Žádajíce mne poctivě a poddaně jmenovaní mistři spolu a zvláště na místě poctivých 4 řemesel, bednářského, kovářského, kolářského a zámečnického, abychom jim v městě Bzenci chvalitebné pořádky řemesla, svobody, práva a zvyklosti ustanoviti a potvrditi oblíbili, vzhlédnuvše na to, že taková žádost jejich předmětně ke cti Boží jakož i k založení ctnosti, pobožnosti a šlechetnosti, jakož taky ku zvelebení poctivých řemesel se schyluje, protož k takové náležité žádosti místo a dovolení mají, aby ve všech svých artikulích, punktech a klausulích i obsahováni byli při moci a jich náležitě mohli užívati: jim ustanovuji, potvrzuji a nařizuji našim nynějším i budoucím hejtmanům, správcům, rychtářům a úředníkům, aby napřed jmenovaní mistři při jejich řemesla pořádnostech mohli býti. Což na potvrzení toho vlastní ruky podpisem a naší hraběcí pečetí jsme dali potvrditi. Což se stalo na zámku našem bzeneckém dne 16. prosince roku 1700.

Tyto privileje potvrdil i hr. Erdman Krištof dne 3. srpna 1703. Čtyři spojené cechy bzenecké slíbily si dne 1. ledna r. 1701 s cechy knížecího města Ostroha bratrství, jež je opravňovalo, prodávati výrobky o jarmarcích ostrožských.

„Kniha na zapisování jmen pánů mistrů v nově ustanoveném cechu řemesel, totiž bednářského, kovářského, kolářského a zámečnického“ byla založena dne 2. srpna 1703 s obzvláštní horlivostí a přičiněním cechmistrů a starších Václava Truchlíka, prvního, Jana Martinkovského, druhého cechmistra a za spolucechovních mistrů, Karla Trnky, Martina Fialy, Václava Sigmunda, Ant. Hučického, měštěnínů bzeneckých.

Do této knihy se zapisovala jména mistrů a zaznamenávaly se poplatky, jež odvedli, nebo měli odvésti; tyto zápisy se dály do r. 1744 česky, potom střídavě česky neb německy, dle toho, byl-li cechmistrem Čech nebo Němec. Německy se úřadovalo hlavně za cechmistra Antonína Donnersbergra.

V „Knize zápisů jmen mistrů“ jsou i rozličná „notata“ poctivého cechu jmenovaných 4 řemesel. Uvedu aspoň zápis o čtyřech mších, jež byly ročně na náklad cechu slouženy, a zápis o zjednání cechovní korouhve.

„Paměť se zde činí, a na budoucí čas k větší cti a slávě Boží zachováno býti má, kterak r. 1726 dne 4. října při shromáždění ouplného cechu za cechmistrů p. Vác. Sigmunda, předního a p. J. Martinkovského, druhého a též jejich spolucechovních na tom se jednohlasně usnesli, aby pro památku a pro záduší budoucí pánů bratrů a jich přináležejících, jak za živé, tak za mrtvé, každoročně 4 mše sv. na náklad cechovní slouženy byly, totiž první v oktáv sv. Tří králů za živé, druhá v pondělí po středě postní za mrtvé, třetí v pondělí po sv. Janě za živé, čtvrtá v pondělí po sv. Martině za mrtvé pány bratry a jejich přináležející krevní.“

„Poctivý cech dychtě po rozmnožování větší cti a slávy Boží, byl k tomu náchylný, aby znamení jisté vystavil a praporec neb korouhev zjednal k ozdobě chrámu Páně, a ačkoliv byl čas velmi zlý, přec z hořící lásky k Bohu a k vzdělání bližního novou korouhev damaškovou zlaté barvy s vymalováním jednoho každého řemesla sv. patrona, kovářského – sv. Alo ^[6], kolářského – Eliáše na ohnivém voze, bednářského – sv. Urbana, zámečnického – sv. Petra, zjednal nákladem přes 90 rýnských, kterážto korouhev po prvé na den sv. Floriána nésti se má při slavném průvodě. Korouhev zjednána byla r. 1734 za cechmistrů Vác. Sigmunda, staršího a mladšího Antonína Rúbíka; spolumistři byli Ant. Hučický, Lorenc Truchlík, Vác. Valda, Šimon Sýkora, Martin Koudela, Petr Ostrézi, Ant. Tonnersperk, Frant. Vašík a jiní ještě.“

Josef II. zakázal cechům nositi o Božím těle a jiných průvodech nádherné prapory a poručil je odstraniti, což se týkalo i praporu bzeneckých cechů. Nač se použilo jeho látky – upadlo v zapomenutí.

Nová pokladnice byla pořízena r. 1749 za cechmistrů Fr. Pokorného a Ferd. Bendla; přítomni byli Karel Felmar, bednář, Lorenc Donnersperger, zámečník, Vác. Weisberger, kolář, Jan Ježek, hrnčíř, Mik. Bergmann, stolař, Fr. Truchlík, kovář, Jan Blahutka, sklenář, Matouš Škoda, tesař. Pokladnice stála 19 rýnských, stolařovi vyplaceno 12 a zámečníkovi 7 r.

Mistři v cechu se snášeli dobře; svárů bylo mezi nimi málo, jak lze souditi z toho, že v knize zápisní jest zaznamenána jen jedna urážka na cti, a sice z r. 1751.

Do „Knihy poctivého cechu kožešnického“ se zapisovalo, kdo a kdy se stal tovaryšem neb mistrem. Nemajíce vlastního cechu, byli do cechu kožešnického přijímáni i punčocháři. Do knihy cechu kožešnického se zaznamenávala i urovnání různic mezi příslušníky cechu vzniklých.

Tak dne 30. září r. 1747 bylo u přítomnosti komisařů Pavla Dobiáše a Frant. Truchlíka cechu oznámeno, že se Jakub Bělík na veřejném místě vyjádřil o Pavlu Orlickém, toho času cechmistrovi, že by měl klíč, kterým by se mohla pokladnice zalomiti. Věci té dovésti ^[7] nemohl. I bylo rozhodnuto, kdyby někdo z cechovníků věc tu opakoval, že upadne do pokuty, a kdyby se potřeba ukázala, dá se Pavlu Orlickému osvědčení, že taková věc jest nepravdivá.

Dne 22. ledna r. 1765 předstoupil před poctivý cech Fr. Holešínský se žalobou na Josefa Šolce, že nepěkně mluvil o jeho manželce. Při výslechu nemohl toho dokázati žádným svědkem, a Josef Šolc nechtěl se nijak znáti k takové řeči, proto se srovnali mezi sebou a odpustili si rukou dáním. Svědky smíru byli Ant. Kotek a Jindř. Novák.

Jak již bylo podotčeno, punčocháři neměli zvláštního cechu a proto se hlásili do cechu kožešnického. Jedné doby však pro jakousi různici se chtěli odtrhnouti; byli to zejména Antonín Musil, Jan Šén a Ignác Musil. Ale na přímluvu pana komisaře slíbili v přítomnosti celého cechu, že zůstanou spoluúdy a budou plniti všechny cechovní povinnosti.

V druhé polovici 18. století daly si cechy zhotoviti postavníky pěkné práce řezbářské, na nichž jsou patroni a odznaky jednotlivých řemesel. Postavníky byly umístěny v kostele a nosily se ve sboru řemeslníků o náboženských průvodech ^[8].

Zřízení cechovní mělo jisté výhody i nevýhody. Zabraňovalo nemírné konkurenci, znemožňovalo konfekční výrobu, z níž hlavní zisk plyne do kapes většinou cizáckých konfekcionářů, a jež řemeslníky snižuje na zcela závislé dělníky. Členové cechu se považovali za spolubratry, vdovám a sirotkům po řemeslnících se umožňovala existence, starým, k práci neschopným mistrům se dostávalo podpory ^[9], s učni a tovaryši se jednalo jako se členy rodiny. Cechmistři a dozorčí mistři pečovali o to, aby se řemeslnické výrobky zhotovovaly řádně a nedouci aby nepoškozovali dobré pověsti řemesel. Ve stavu řemeslnickém kvetl blahobyt, takže z té doby pochází přísloví: „Řemeslo má zlaté dno.“

Ale zřízení cechovní mělo i nevýhody, mezi mistry bujela nezřídka závist, jež byla zdrojem různic, nespolehlivé účtování příjmů a vydání cechovních mělo za následek, že bylo vrchnosti a městské radě častěji zakročiti, aby se zjednal pořádek, čímž nabývaly na cechy přílišného vlivu. Odtud tak často v cechovních účtech se shledáváme s podpisy městem vyslaných komisařů, purkmistrů a vrchnostenských úředníků ^[10].

Poznámky k textu:

^[1] Artikule všech čtyř cechů uveřejnil Dr. Josef Cvrček v Časopise Matice moravské ročník 29.

^[1] Špatné.

^[1] Neúhledné.

^[1] Špatně hlazené.

^[1] Klínek.

^[1] Svatý Eligius – v textu použité jméno světce Alo pochází z italštiny (San Allo).

^[1] Dokázati.

^[1] Bylo by záhodno, by je dalo Živnostenské společenstvo opraviti; zasluhují toho pro svou starobylost i cenu uměleckou.

^[1] Tak se můžeme ze zápisu z roku 1794 dozvědět, že se vydalo peněz: „Na Boží tělo za cechovní svíčky 2 zl. 12 h.; zdejším cechmistrům 2 zl.; starým a chudobným mistrům 1 zl.; starým tovaryšům vandrovním 23 kr.; za mši sv. 33 kr.“ Posledním cechmistrem cechu zámečnického byl J. Absolon.

^[1] Mezi nevýhody cechů také patřilo, že počet mistrů a tovaryšů byl omezen, ceny výrobků se nesměly libovolně snižovati a zdravá soutěž a rozmach řemesel byl tak podvázán.

zpět na obsah