Paměti města Bzence

X. První velký spor občanů s vrchností v 18. století a kulturní drobnosti z této doby

 

Poměr mezi hrabětem Erdmanem a občany nebyl příliš přátelský. Vrchnost v této době se snažila utužiti poddanství co nejvíce; nařizovala nové roboty, oklesťovala svobody, zkracovala občany i na pozemcích. Zvláště dva hejtmani zůstavili po sobě v té věci neblahou památku, a sice Josef Kyselovský a Jan Častolovský.

Podnět k výbuchu nepřátelství občanů proti vrchnosti zavdala stavba nového zámku. Starý zámek, spíše ponurá středověká tvrz, nehodil se do té doby veselého baroku. I rozhodl se hrabě postaviti zámek nový, což v létech 1709 a 1710 také uskutečnil. Zámek byl zbudován ve slohu barokovém o dvou poschodích do čtverce, v rozích se čtyřmi arkýři na způsob věží, z nichž byl krásný rozhled po okolí. Nad hlavním vchodem do zámku z nádvoří byla věž s hodinami. Na nádvoří po levé straně vchodu byly úřadovny, po pravé straně kaple sv. kříže.

Průčelí zámku hledělo do zahrady, kterou dal hrabě upraviti před zámkem po způsobu francouzském, kdežto dolní její část zřídil na anglický park. V parku před zámkem stály vedle alejí velké kamenné vázy s květinami a ve stinných zátiších kamenné lávky.

V dolní části parku byl postaven skleník, v němž se přes zimu přechovávaly palmy, stromy oranžové, fíkové a květiny.

Před skleníkem byla oranžerie, kterou hrabě ozdobil dvěma mytologickými sochami značné umělecké ceny, sochou Apollina, jenž sedě se opírá o štít s erbem hraběte a sochou Diany, opírající se o štít s pětilistou růží, odznakem hraběnčiným. Parkem protékal potůček, jenž napájel rybník s dvěma menšími a jedním větším ostrůvkem. Nescházely ani labutě, ani loďky k projížďce panstva za letních, vlahých večerů.

Když bylo započato se stavbou zámku, vyzvala vrchnost občany, aby dle narovnání z r. 1634 přispěli povinnou robotou, rolníci povozy jeden den v týdnu a nerolníci dvěma nádeníky. Ale jinak si tuto povinnost vykládali občané, jinak vrchnost.

Občané tvrdili, že rolníci jsou povinni poslati povoz jednou v týdnu a dovézti jim jeden náklad, nerolníci pak, že mají dáti společně dva nádeníky denně. Tak i většinou jednali a jednotlivcům, kteří z obavy před následky chtěli poslati po dvou dělnících, v tom bránili.

Vrchnost však to považovala za vzpouru a nutila tresty rolníky k celodenní jízdní robotě a nerolníky k vysílání dvou dělníků z každého domu.

Občané podali následkem toho dne 17. prosince r. 1709 stížnost tribunálu v Brně do tohoto jednání vrchnosti.

Avšak ani hrabě nelenil a dne 3. dubna r. 1710 poslal vysvětlení samotnému císaři Karlu VI. a prosil jej, aby mu královským tribunálem v markrabství moravském dopomohl k právu, jinak že by bez velké škody stavby zámku nemohl dokončiti.

Občané, dokud spor nebyl rozhodnut, byli nuceni se říditi rozkazy vrchnosti. Hleděli však jí spláceti spoustami stížností, které podávali jak tribunálu, tak zemskému hejtmanství, ano i samému císaři. K tomu bylo ovšem třeba mnoho peněz, jež byla obec nucena si opatřovati půjčkami a sbírkami. Rozvážnější občané majíce na zřeteli všemohoucnost vrchnosti a zaujatost úřadů proti poddaným na prospěch vrchnosti, hrozili se následků a snažili se rozbouřené mysli tišiti. Vše bylo marné. Občané jsouce podněcováni městským písařem Stiegelmajerem a několika horkokrevnými sousedy, hnali věc do krajností.

Vrchnost tomu také nepřihlížela trpně, nýbrž činila občanům všemožné překážky, znesnadňovala jim prodej vína, zavřela jim obecní hostinec, omezovala je v pastvě dobytka.

I podávají starosta s radou a celou obcí dne 13. července r. 1711 tribunálu v Brně řadu stížností na hraběte Erdmana a jeho hejtmana Jana Častolovského, jež aspoň krátce zde uvedu:

Vrchnost žádá ze svobodných polí neoprávněný úrok 28 zl. 49 gr. a z obecního pole 3 zl. 59 kr. Vymáhá bezprávně 70 zl. losungu a 23 zl. za stříhání ovcí, kteréž poplatky v narovnání (z r. 1643) nejsou uvedeny. Požaduje úrok od řemeslníků, ač řemeslníci okolních měst ho neplatí. Za hejtmana Wachtermajera bylo z kontribuce odepsáno 500 zl. mor., jež si přivlastnila vrchnost, nedavši z toho obci ničeho. Týž porušoval i výsady města strany práva svobodné závěti a dědictví. Od občanů nerolníků žádá vrchnost robotu jedenáctidenní, ač jsou povinni jen osmidenní. Občané mají povinnost vézti náklad jen do Přerova, vrchnost však žádá, aby vezli náklad i zpět, ač jim za to ničeho neplatí. Na svých Roubanicích, ač byl z nich úrok již dvakrát zvýšen, nesmějí si občané ani drobného, ani velkého dřeva nasekati a domů odvézti, nýbrž si je proti právu přivlastňuje vrchnost.

Hejtman Častolovský dal zachovalého občana Pavla Rúčku v poutech a železech na Špilberk dopraviti, kdež strádal 4 neděle, až těžce onemocněl, protože se prý při sklenici vyjádřil, aby si dal hejtman pozor, ač svědci potvrzovali opak. Obec musí neprávem platiti kontribuci nejen ze svých 164 komínů, ale i z 5 komínů židovské obci přiřčených a ze tří na místě dvora Winklerova od vrchnosti postavených, což činí za uplynulá léta již značnou sumu. Vrchnost také neplatí do obecního kontribučního přídělu ze dvora Winklerova, jenž dle odkazu nebožtíka Jiřího patří hraběnce.

Roku 1680 si přisvojila vrchnost tzv. Zadní hory, druhdy vinice, nyní role, za něž chtěla dáti obci písčité, neúrodné pole na Dúbravě, což obec odmítla, poněvadž je za suchých let neužitečné; obec však za Zadní hory (90 měřic) dosud musí platiti císařskou kontribuci. Při dvojím vyměřováni pozemků před 14 léty a naposled za hejtmana Kyselovského utrpěla obec velkou škodu, takže nyní má půllán ve všech tratích stěží 15 měřic osevné plochy; ostatek připojila vrchnost ke svým pozemkům a místo toho dala občanům pole špatná a neúrodná. Také vesnici Olšovci se dostalo při lánové revisi 28 achtelů polí nebo vinic, takže má ve bzeneckém katastru 48 achtelů vinic, z nichž dle rozhodnutí vrchnosti nezaplatila městu ještě ani krejcaru císařské kontribuce. Bývalý purkmistr Václav Plachta, jsa chráněn hejtmanem, nechce také ničeho platiti.

Postoupí-li občan neb vdova usedlost synovi a ponechá-li si na výživu achtel vinohradu, uloží jim hejtman ihned tolar úroku a kromě toho musí ročně sesíci kopu obilí, složití 3 sáhy dříví a jeden den týdně robotovati; mnozí již dva i tři domy odevzdali dětem a přec nemají odpočinku, ač to nestojí ani v urbáři, ani v nových svobodách (z r. 1604).

V Bzenci nebylo dříve panského hostince, nýbrž jen pivnice; když však vrchnost postavila hostinec, zakázala občanům prodávati povozníkům seno, oves a slámu, ač to dřivé činili, čímž jsou poškozováni. Ve zmíněném hostinci nalévá vrchnost i víno, jakož i v panském sklepě, proti městské výsadě, za níž platí obec vrchnosti 140 zl., což jest obci na zkázu.

Občané jsou nuceni pomáhati při malých honech za nejhoršího počasí, ač tento závazek není uveden v žádných spisech.

Konečně žádá obec, poněvadž ve vybírání císařské kontribuce je veliký zmatek, o separaci, aby věděla, na čem jest.

Pravdu stížnosti mohou podepsaní i přísahou potvrditi.

Dne 1. záři r. 1711 podává obec tribunálu nové stížnosti. Obec od pradávna má právo svobodně si voliti radu, vrchnost však ji v tom omezuje, neboť hejtman dvakrát zrušil hlasování. V panské pivnici se nalévá proti výsadě města staré i mladé víno. Vrchnost zapovídá občanům pod přísnými tresty prodávati povozníkům seno a sečku, ano i násilím jim seno odňala a panskými povozy odvezla do zámku. Hejtman Častolovský se v zasedací světnici vyjádřil, že jejich privileje jsou „trety a zatuchlý krám“.

Dne 2. října téhož roku posílá město zemskému hejtmanství celou řadu stížností z r. 1708 na hejtmana Častolovského.

Týž žádal proti privileji obce, aby se sirotci stavěli na zámek ^[1]. Po dvě léta požadoval od obce poplatek za to, že občané slyší bíti zámecké hodiny. Vymáhal poplatky za odstup majetku proti výsadě města. Poroučel obci, aby posílala k zámku jednoho hlídače, ač obec platí za hlásku 9 zl. Vnucoval městu jako vesnicím kořalku s pohrůžkou, že budou jinak jako renitenti trestáni. Při odvádění vinného desátku násilím bral občanům víno červené místo bílého. Zapovídal nalévati tak zvané frejunkové ^[2] víno dráže než za 4 kr. más, čímž obec byla poškozena. Předpisoval, že mají občané při dovozu cihel na stavbu zámku naložiti na vůz 200 cihel, ač jsou povinni dáti jen povoz. Nařizoval, že mají jeti pro vápno 4 až 6 mílí daleko. Nutil přísežné ^[3], aby se dostavovali jako svědci k rozličným jednáním, kdykoli se zlíbilo panským zřízencům, aby v zimě po celé dny stáli při vití obilí, čímž maří zbytečné čas a jsou poškozováni ve svém hospodářství. Občanům bylo neprávem nařízeno, aby hradili 33 1/2 dne roboty.

Ke stížnostem, jež podala obec dne 13. července 1711 tribunálu, připojila ještě dvě a podala je dne 12. července r. 1713 samému císaři. Podepsal je purkmistr, rychtář, rada a celá obec. V připojených stížnostech uváděla, že občané, majíce jen málo polí, živí se hlavně z vinic, z nichž odvádějí kontribuci a jiné dávky; a přec se jim činí překážky v prodeji vína, neboť vrchnost nařídila, který soused by od 8. ledna minulého roku v pátek i ve svátek v zimě o 8. h. a v létě o 9. h. domu nezavřel a víno se opovážil nalévati, že upadá do pokuty 10 zl. do důchodu a opakovalo-li by se to, že má býti hejtmanským úřadem v poutech a železech na Špilberk dopraven. Tím, že se nemusí víno pocestným navečer prodávati, odcházejí do sousedních obcí, jež patří vrchnosti, protože pro ně zákaz neplatí, čímž měšťané trpí velkou škodu.

Dne 18. května r. 1695 zřídila obec s povolením vrchnosti na domě Nosálově, osvobozeném od robot, nálev vína jak pro důstojníky v zimě v Bzenci ubytované, tak pro občany. Dne 8. srpna r. 1712 vrchnost tento nálev zrušila pod záminkou, že se z domu nekonají roboty.

Stížnost, jež podala obec nejprve tribunálu a potom císaři, opatřila dodatkem, v němž je obšírněji vysvětlila a novými doklady podepřela. Vrchnost žádá od roku 1701 pod titulem „po zběhlých“ úrok z domů a usedlostí, jichž majetníci zemřeli bez příbuzných, ač na ně má větší právo obec. Nejen zapovídá občanům kučovati na jejich lukách křoví, je za to pokutuje a jim žalářem vyhrožuje, nýbrž i přisvojuje si louky k usedlostem patřící, jako to učinila se třemi loukami náležejícími k podsedku Jana Kloučky, a sice pod Bzinkem, na Skřiňkách a pod Zoboňovým jezerem. Odnímá občanům dobré pole a dává za ně špatné, jak to udělal hejtman Kyselovský Jiříku Vacenovskému, Václavu Polákovi, Janu Adamovi aj. Ano, Melicharu Pogodovi násilím odňal tři čtvrti lánu, jež jeho otec koupil za 480 zl., Ferdinandu Weisbergerovi půl lánu a Jiřímu Skupinovi lán, ponechav mu jen 6 měřic. Jakubu Stařečkovi dala vrchnost za pět měřic dobrého pole čtvrt pole špatného a dvě měřice louky připojila si ke svým lukám. Konečně si vrchnost přisvojila postupně celé Zadní hory, jež před visitací lánů byli vinicemi a dle horenských knih patřili obci, jež jich také užívala; tyto Zadní hory upravila na pole, jichž též užívá, ač nikdy nezaplatila obci na kontribuci nejmenšího příspěvku. Ať tedy vrchnost vše vrátí a zaplatí.

Řezníci platí vrchnosti na stavbu neb opravu jatek buď 20 funtů masa a 4 gr. alb., nebo 1 zl. a 4 gr. alb. Avšak ač jsou jatky na spadnutí, vrchnost ničeho nečiní. Ať tedy jatky postaví, nebo ať vrátí mistrům poplatek za 5 let a upustí od vybírání dalšího poplatku, a řezníci se sami postarají o jatky.

V dodatku jsou uvedeny i některé nové stížnosti. Násilné odnětí luk a polí se stalo při vyměřování pozemků, jež prováděl hejtman Kyselovský o své ujmě. A když protestovali někteří, jako Václav Polák, Melichar a Matěj Pogoda, dal je za to do želez.

Židům, zvlášť Berlu Šalomounu ze Střílek, vrchnost dovoluje kupovati vína ze sousedních osad; prosí se tedy, aby se jim to zapovědělo.

Poněvadž při vybírání daní jsou příliš stiháni exekucemi, a vykazuje se jim vyšší nedoplatek, než jsou dlužni, žádají, aby jim bylo dovoleno platiti daň přímo do Hradiště.

Vrchnost zapovídá obci přijímati povozníky do stájí, jež tato postavila ve dvou obecních domech a jež po požáru zase zřídila. Podobně zakazuje obci vojáky v obecních domech ubytovati.

Ač mají rybáři právo za úrok ryby loviti, žádá vrchnost, aby si před lovením vždy vyžádali povolení.

Dne 6. října roku 1714 podává obec tribunálu zase nové stížnosti, z nichž mnohé jsou jen opakováním stížností dřívějších. Radním se nařizuje, aby byli při zapřahání panského dobytka, při setí obilí, aby počítali kopy obilí, aby, když se věje obilí, byli při tom za nepohody a mrazu po celé dny. Ano, hejtman rozkázal radnímu Fr. Křížovi, aby i klíče od stodoly donesl do zámku. Synové měšťanů musejí za povolení k sňatku platiti hejtmanovi 1 zl. 30 kr. až 2 zl. Hejtman zakazuje občanům vypůjčiti si bez dovolení vrchnosti peníze, i částku, kterou zemský řád připouští; za povolení žádá 1 zl. poplatku a od věřitele ze zlatého 3 kr. Nařizuje, aby i město bralo židovskou kořalku, což směřuje proti městským svobodám. Půlláníkům se ukládalo kromě povinného nákladu do Přerova dovézti náklad potravin do Brna. Městu upíráno od vrchnosti jus gladii ^[4]. Občané mají právo sázeti radu, jež jest povinna vrchnosti se jen představiti; ve volbě rady se jim však činily od vrchnosti překážky. Císařská kontribuce se městu nestanoví zemským vynesením, nýbrž se jim určí od hejtmana, jenž na jejich škodu něco jim vždy přirazí. Vrchnost jim nechce prodávati po starém zvyku dřevo nastojato, jak ji žádali, ale po sáhách a dráže, než cizím poddaným ve Veselí. Židům dovoluje v Bzenci prodávati cizí víno. Podobně opětují své stížnosti řezníci, že vrchnost neopravuje jatek, ač jí platí úrok a rybáři, že vrchnost žádá, aby si vzali k lovení vždy povolení a ulovené ryby ukázali vždy panským zřízencům, kteří si pěkné vyberou a zaplatí za ně, co se jim zlíbí.

Ze stížností je zřejmé, že obec uznávala jen ony povinnosti, jež jsou obsaženy v narovnání z r. 1634. Dále jest z nich patrno, že rolníkům přibyly nové roboty; jednu z nich, dovézti ročně náklad do Přerova, uznávají, proti druhé, dopraviti náklad potravin do Brna, protestují.

Ve sporu šlo městu v první řadě o Zadní hory, jež žádají po vrchnosti zpět, poněvadž si je neprávem přivlastnila. I hledí svůj nárok na ně i odůvodniti, proto opatřují si dne 23. února r. 1614 od starosty, fojta a úřadů v Domaníně potvrzení, že „mnozí hodnověrní občané domanští měli na bzeneckém území 20 achtelů vinic s boudou, z nich každoročně pánům purkmistrům bzeneckým na městský účet kontribuci náležité odevzdávali, až jim pan hrabě vinohrady hotovými penězi zaplatil a je k svému užitku vzal“. Totéž potvrzuje městu starosta, přísežný fojt a horenské právo v Domaníně dne 18. ledna r. 1721. Podobně se snažila městská rada dosíci toho, aby vrchnost platila kontribuci ze dvora Winklerova do kontingentu městu stanoveného. I tázala se zemské vlády, náleží-li onen dvůr pod císařskou kontribuci. Zemský účetní Martin Böhm jí dne 16. 7. 1724 odpovídá, že dvůr Winklerův byl stavy moravskými dne 20. května roku 1676 od kontribuce osvobozen.

Proces vlekl se již léta a vyčerpával finančně občany. Hrabě sám učinil krok ke smíru. V září roku 1718 povolal k sobě purkmistra Martina Scholza a pravil mu, „že chce býti městu náchylen, že má slitování nad útratami, jež vzcházejí městu z toho soudu a že si přeje s ním se vyrovnati.“ Purkmistr přednesl dne 7. září v hromadě obce vzkaz hraběte Erdmana a radil, aby si vážila té milosti a šla k porovnání. Obec však skrze řečníka odpověděla, že si váží vrchnostenské milosti a ji respektuje, že však narovnání učiniti nemůže, poněvadž její věc jest u nejvyššího rychtáře, takže se jedině Bohu a spravedlnosti oddává.

Spor měl však i jiné neblahé následky; mnozí občané z nechuti k vrchnosti, snad i z lehkomyslnosti a nedbalosti, neplatili řádně ani daní, ani úroků, mnozí dokonce je zůstali zcela dlužni a dělali i dluhy soukromé. Hrabě posílá tedy dne 12. července roku 1717 městské radě dopis, v němž tuto nedbalost ostře kárá a nařizuje jí, aby do 14 dnů vyšetřila majetkové poměry všech občanů, v první řadě Matěje Davida, Václava Somra, Pavla Meitnera, Václava Poláka, starého Kotka a Pavla Klúčky, aby se zjistilo, kolik jsou dlužni na císařské kontribuci i soukromě. Dále poroučí městské radě, aby jeho rozkaz ihned oznámila celé obci, aby nedbalcům na zaplacení daní prodala majetek; je-li tak zadlužen, že by na to nestačil, ručí za ně sama obecními pozemky a celým svým jměním. Uprázdněné usedlosti si hrabě vyhrazuje osaditi novými, svědomitými hospodáři. Sám však také nebyl dobrým hospodářem, byl nucen prodati Náměšť i Hradec.

V tomto sporu zastával obec brněnský advokát Karel Schellenberger, jenž jí dával nejen rady, ale zprostředkovával jí i půjčky.

Vrchnosti bylo známo, že k boji proti ní podněcuje občany městský písař Stiegelmajer, a proto hrozila, že ho zbaví úřadu. Městská rada tázala se tedy advokáta Schellenbergra, je-li k tomu vrchnost oprávněna a zároveň žádala o zprostředkování další půjčky. Tento jí dne 18. ledna r. 1721 odpovídá, že vrchnost nemůže proti vůli obce písaře sesaditi a že se jí o novou půjčku postará.

Nemoha ničeho poříditi s písařem, zchlazoval si hrabě žáhu na občanech; zapověděl jim i dobytek pásti na Doubravě. To ovšem vedlo k nové stížnosti u tribunálu.

Městský písař však neopatrností sám dal vrchnosti do rukou zbraň proti sobě. Mluvil ve společnosti jakési bludařské řeči, což jeho odpůrci oznámili faráři Taulovi, jenž o tom zpravil hraběte. Tento, aniž by dal věc pořádně vyšetřiti, objednal z hradišťské posádky 10 mušketýrů se šikovatelem; dne 7. července 1725, právě když na radnici byla shromážděna rada a celá obec vnikl tam zámecký hejtman s mušketýry, písaře zatkl a ač byl těžce nemocen, dal jej dopraviti na Špilberk. Obci pak dne 11. července hrabě oznámil, aby si zvolila písaře nového. Obec však proti tomu protestovala tvrdíc, že hrabě ve věcech kriminálních nemá žádné pravomoci; měl prý udání farářovo předložiti oprávněným soudcům, aby je vyšetřili a potom teprve měl přikročiti k exekuci. Nemá prý také žádného práva nařizovati obci, aby si zvolila jiného písaře; až obec uzná za vhodno, písaře sesaditi a nového zvoliti, tak učiní, ale nátlaku hraběte se nepodrobí.

Zároveň si ihned po zatčení písaře stěžovala obec advokátem Schellenbergrem do jednání hraběte u tribunálu. Tento již dne 9. července žádá odčinění násilí, spáchaného na nemocném člověku, jenž bez udání sebe nepatrnější příčiny byl zatčen a do žaláře na Špilberku uvržen. Hrabě však svým vlivem domohl se toho, že písař byl ponechán ve vězení a obci nařízena volba jiného písaře. Až dne 5. října nařizuje tribunál, aby byl písař propuštěn a do Bzence poslán, by vše do volby nového písaře mohl uspořádat.

Vynesením z téhož dne poroučí tribunál hraběti pod pokutou 1 000 dukátů, aby dovolil občanům pásti dobytek, jak tomu bylo dříve a krajskému hejtmanství nařizuje se vše náležitě vyšetřiti.

Před tím již dne 6. června zapověděl tribunál hraběti vybírati od pekařů poplatek 12 zl., z něhož obci ničeho neodváděl, a co se týče zákazu návštěvy obecního hostince, rozhodl tribunál, aby se vše ponechalo tak, jak bylo v době ante turbationem ^[5]. Tím bylo dáno obci aspoň částečně za pravdu a právo. Většina stížností již tehdy, kdy byly podány, neměla praktického významu, mnohé z nich, jako např. robota při stavbě zámku, staly se během doby bezpředmětnými, v některých vrchnost sama povolila, takže mezi ní a obcí nastal zase poměr přátelštější. Spor o Zadní hory nebyl však rozhodnut a doutnal skrytě dále, hroze každou chvíli novým vzplanutím.

Ze všeho toho zápasu města s vrchností lze souditi, že vrchnosti byly tehdy všemohoucími, a že i státní úřady podléhaly jejich vlivu. Útiskům vrchnosti, jež jinde, zvláště v Čechách a na Valašsku, vedly ke krvavým vzpourám, neušli ani poddaní bzenečtí.

Jak již bylo podotčeno, do památních knih byly pro budoucí paměť zaznamenávány také rozsudky sporů mnohdy i nepatrného významu, jež tak diktovala spíše žertovnost než mravní rozhorlenost soudců. A jako takový malicherný spor nutkal soudce více k úsměvu než k mravnímu rozhořčení, tak i nám předmět sporu loudí až dosud bezděky na tváři úsměv. A přec i tyto zápisy jsou zajímavými drobnůstkami kulturními, jež přispívají k oživení těchto Pamětí. Proto jich uvádím tak hojný počet.

Dne 21. ledna 1708 za purgmistrovství p. Václava Plachty a konšelů radních toho času… vedla žalobu paní Anna Marie Scholzová, mejtná, na paní Mariannu Elišbětu Hrdlovou, kterážto jsouc u Bernata Srby s některými rejtary při všelijaké rozprávce, dceři paní mejtné velice a nevinně ublížila a z panenské cti zloupila naříkajíc, že by již dítě měla míti; i nemohouce toho jak paní matka, tak dceruška lítostivě snášeti, od úřadu purgmistrovského právě průkazu a důvodu pohledávali. Nemohouc pak pí. M. E. K. Erdtová na tu poctivou panenku i také na poctivou bzeneckou ženu matrónu nijakým způsobem toho nedůvodného nářku provésti, přinucena podle práva odpros před magistrátem náležité publice ^[6] učiniti, odňatou čest nevinně nařčeným přinavrátiti a za to podle Art. 9, 26. potrestána jest pod uvarováním na chrám Páně zdejší 10 zl. na právní disposici 10 zl.

Na souseda Jaroše bylo učiněno udání, že „v ratúze před četnými lidmi, mezi nimiž byli i hraběcí služebníci, mluvil, že p. Jan Kotek, toho času purkmistr města Bzence, jest šelma a nehoden býti purkmistrem, a jeho syn Filip Knotek šenkýřem na ratúze obecním.“

Byl proto povolán před purkrechtní právo. Než při právním stáni tvrdil, že o tom ničeho neví, a poněvadž jiní lidé, kteří tam byli, mu povídali, že tak utrhačně mluvil, vymlouval se, že byl tehdá „tuze opilý a truňkem přílišným znaven“. Když byl nicméně tázán, může-li dokázati to, co mluvil, odpověděl, že na p. purkmistra a jeho syna nic neví, toliko to, že jsou lidé dobří a poctiví a že jest mu toho srdečně líto, že proti těm lidem se ústy svými tak ztratil.

I bylo naznáno, aby jakožto původ odpros právní učinil a dvě neděle arestem tížen byl s tím předchováním: kdyby se toho ještě jednou dopustil a opovážil a jmenovaným osobám v poctivosti zachovalým utrhovati měl, že do té vyměřené pokuty padne, kterou právo městské učiní. Dále jest kondemnirován ^[7] útraty právní de pleno ^[8] zaplatiti. Stalo se dne 19. Juli L. P. 1720 in sessione plena ^[9].

Jiný zápis se týká právního stání o sklep. L. P. 1721 dne 14. juli za purkmistrovství p. Jana Strážnického a radních pánů byla sessí ^[10], kterou sama milostivá vrchnost naříditi ráčila, a při ní právní stání mezi těmito osobami: Žid Berl si stěžoval, že se jemu r. 1717 příhoda stala v soudě, kterým se jemu jistý sklep odsoudil a dlužníku jeho Martinu Rychmachovi nasoudil. Při prvním soudě, jak akta ukazovala, obvinil Rychmach Berla, že mu dělá velký dluh, jímž závadným není. Berl se naproti tomu odháněl, proč Rychmach potrhal revers, a odvolával se na horenské právo, jež dosvědčuje, že přijal sklep ve 44 zl. Ale Rychmach a jeho manželka, která vedla většinou soud, zapírali, že dali psáti revers. Poněvadž Berl nemohl ukázati nic spisného a Rychmaška stvrdila své řeči přísahou, nasoudil se sklep Rychmachovi. Berl však se ohradil, že při prokáže milostivé vrchnosti a Rychmacha přesvědčí. To se také stalo. Pod pečetí horenskou a svědectvím horníků i samým horenským a vrchnostenským povolením a zápisem v horenské knize poukázal, že mu Rychmach ten sklep v dluhu 44 rýnských při správě a pořádnosti té příhody u horenského práva odstoupil. Protož dle toho se zase ten sklep Berlovi navracuje. Za spravedlivé se usoudilo za přítomnosti celého práva horenského.

V jiném zápisu se projednává spor o dluzích sirotčích, jež byla dlužna Barbora Skočovská. Poněvadž ona vdova ten dluh přiznává, naznává se, aby jej r. 1722 při sv. Václavu z polovice a ostatek při vinném užitku zaplatila. Vdova se k tomu zavázala a tento zápis se pro jistotu sem uvedl.

Jiný zápis jedná o koupi domu. R. 1723 dne 22. dubna koupil Fr. Repík mladý s dovolením pana Jiříka Jana Prokše, ten čas hejtmana na Bzenci, dům vdovy Plaché za sumu 100 zl. hotových peněz a poněvadž gruntovní knihy byly právě v Brně, zanesen kup tento sem do památní knihy.

Předmět zápisů je hned rázu vážného, jako ve sporu o svatební smlouvu mezi Karlem Trnkou a jeho zetěm Václavem Novotným, hned rázu žertovného, jako byla urážka poctivého cechu ševcovského. L. P. 1723 dne 11. máje odpíral v plné radě Karel Trnka svému zeti Václavu Novotnému všecko, co jemu zadal na svatebních smlouvách, protože jeho dcera, žena Václava Novotného, do vyjití roku zemřela. Zeť naproti tomu tvrdil, že o tom na svatebních smlouvách nebyla žádná výminka. Konečné se v dobrém porovnali takto:

„Karel Trnka postoupil zeťovi vinohrad a zeť zase jemu postoupil na věky všechno, co zadáno měl a ještě nedostal a zavázal se, že z toho vinohradu letos jemu pro dobrou přízeň jedno vědro vína rád dá a povinen dáti bude.“

Podobně se urovnala v dobrém urážka ševcovského cechu. Mezi pány měšťany Václavem Ostrožkou a Bernátem Vacenovským při dobrém truňku se přihodil casus ^[11] a prořeknutí, kterým oba tvrdo na sebe došli i v poctivosti se urazili; při tom však gruntovně i to se okřtilo, jako by páni mistři poctivého řemesla ševcovského do povinnosti a úřadů voliti se neměli; pan Ostrožka propověděl, že by takoví řemeslníci berany a voly býti měli. Na tuto rozprávku se nadjmenovaný Bernát Vacenovský – jakož od poctivého toho pořádku ^[12] – pozastavil a pohnal jmenovaného Ostrožku do důvodu pověsti té.

Poněvadž však tato příhoda se stala „v rúši a s dobře zahřátýma hlavama“, poznali se mezi sebou a jeden druhému „srdečně, upřímně odpustili a tam na věčnost to odhodili a se porovnali.“

Uvedu ještě jeden zápis, jenž se týká sporu o dědictví Jana Ryndáka a bratra jeho Martina. L. P. 1724 dne 22. aprilis za purkmistrovství p. Františka Repíka se oba bratři domluvili a porovnali o otcovském dědictví, aby mezi sebou v pokoji a lásce pozůstávali, na nížepsaný způsob:

1. Jan Ryndák přeje ve svém domě Martinovi místo volné až do jeho proženění.
2. Ustupuje Martinovi půl Rúbanice na Školových podle Jiříka Šuberta, však s tou výjimkou, aby on, Jan, právo a vůli měl vybrati si, která strana by se mu líbila.
3. Ustupuje Martinovi také achtel vinohradu v Prostředních horách podle Martina Kolince.

Většina záznamů však obsahuje zprávy o pamětihodných místních událostech, o počasí, o úrodě, o neobyčejných příhodách. Zprávy ty zaznamenávali zapisovatelé pro nás budoucí, a provinil bych se proti jich památce, kdybych je pominul mlčením. Vždyť zdály-li se události ty pozoruhodnými již současníkům, jsou tím zajímavější pro nás, kteří na ně patříme ze vzdálenosti dvou set let. Vane z nich kouzlo dávnobylosti, jež tak jímavě působí na naši duši.

Roku 1712 na den sv. Bonaventury potlouklo zle na vinohradech, ale přec víno ještě hojné a dobré bylo.

R. 1716 byla zlá úroda na víno. Ten milý dar boží byl kyselý a ničemný a víno bylo dosti octové. R. 1717 bylo víno dobré, avšak nehojné.

R. 1718 bylo hrozné a stálé sucho a takové horko, že nebylo ve Bzenci žádného pamětníka, který by mohl takový suchý rok pamatovati. Pán Bůh v tom zprostředkoval, že byly silné noční rosy, takže přec obilíčko nějak došlo, ale již k místu dokonalému nepřišlo. Žeň byla dvě neděle před sv. Janem Křtitelem i chléb nový; ale následovalo veliké draho, takže tři za den za 8 grošů chleba užili a se nenajedli. Do strmisek seli lidé ječmeny a prosa, které došly, a tak za jeden rok z jednoho pole dvojí užitek pošel, ale ne hojný. Na sv. Annu hrozny již dokonale zralé vrchnost na tabuli míti ráčila ^[13].

Víno toho roku bylo „prám panské“ a hojné. R. 1718 bylo sice velké sucho, nicméně luže u masných židovských krámů obstála, ale roku 1719 bylo takové sucho, že luže docela vyschla, takže mil. vrchnost ráčila náplavu do své zahrady vyvézti a platila formanům od každé fůry po 3 gr. Nebylo tehda ve Bzenci pamětníka, jenž by byl pamatoval, že by luže byla vyschla, a přece byli lidé starší 50, 60, 70 let a starší. Toho roku bylo víno hojné a dobré.

 

 

 

Roku 1720 bylo víno tomu rovné a hojné; pisatel připojil k záznamu zbožnou prosbu: „Pane Bože, dej a zachovej dáleji. Amen.“

Rok 1721 byl pohodlný, takže bylo lacino; měřice pšenice byla za 1 zl., rži za 30, ječmene za 30, ovsa za 18 gr. ^[14]. Víno však jarním mrazem trpělo, ale úroda ještě byla; některé víno bylo dosti dobré, některé padlejší a jiné zase dobře kyselé. Víno se bralo po sv. Havlu, ale s desátkem tak se zdrželo a odkládalo, že sousedé svá vína dvě neděle před vánočními svátky z bud do sklepů dostali a to i s nemalou škodou, protože mrazy následovaly. Téhož roku se dokonalo dílo krchova a na krchově kostnice a nad ní kaple pro služby boží za mrtvé, ku kterémuž stavení roku 1719 se začalo chystati, co potřeba, od dobrodinců ^[15]. Toho času byl zde farář a také víceděkan Henrich Melichar Taul, kněz horlivý chrámu Páně, kostelním hospodářem byl Jan Strážnický a zároveň i purgmistrem od samého pana hraběte Erdmana Krištofa z Pruskova dne 5. máje jmenovaného roku zřízen. Dne 8. října přednesl pan purgmistr Jan Strážnický žádost p. faráře Taula, aby se mu dopřál obecní sklep pod židovským hřbitovem bez potřeby ležící, by v něm své kvítí přes zimu chovati mohl.

Roku 1722 dal a požehnal P. Bůh velmi dobré víno, které v síle, moci a podstatě, líbeznosti a dobrotivosti tak dokonalé bylo, že okoliční, kteří měli kyselé a tvrdé víno, nemohli se tomu nadiviti. Byla zprvu bečka za 20 rýnských, okolo sv. Martina však vzrostla do Hromnic cena na 30 r., nebo z Brna, z Čech i zdaleka za Prahou sem dojížděli. Potom k veliké noci padlo víno na 26 r.

Téhož roku přijíti jest ráčil Jeho Excel. pan hrabě, vrchnost naše milostivá, sem na Bzenec z Vídně, přivezl s sebou probu chleba z Vídně a poručiti jest ráčil, aby vedle té proby zde při městě chleby pečeny byly. Ten chléb z Vídně pečený vážil za 6 kr. 8 funtů a 6 lotů. Naproti tomu vážil chléb zde pečený za 6 kr. 14 funtů.

R. 1723 byl od pána Boha požehnaný, neboť se v něm všecko dobře urodilo, obilí a všecko ovoce, obzvláště lískovce; vedle toho staří velikou a tvrdou zimu předvídali. Ale co se stalo? Zima toho roku byla tak pohodlná, že na den Hromnic roku 1724 lidé na rynku bez kabátů seděli jako v létě o sv. Janu. Proto po Hromnicích lidé bosi chodili a bosi bez kabátů ve vinohradech řezali a pracovali, čehož nebylo pamětníka. Klášter velehradský na té neobyčejné zimě se pozastavil, ale ve svých letopisech a památkách nalezli, že před 70 léty byla podobná zima, kterou potom dobrý rok následoval. – I pronáší pisatel zase prosbu: „Pán Bůh dej taky tak nám. Amen.“

Než ačkoliv rok 1723 byl od Pána Boha požehnaný, bylo víno kyselé, některé však, ale ne mnoho, přec mohlo obstáti. Na sv. Václava nemohl se najíti hrozen na tabuli pro mil. vrchnost. Na to následovaly pěkné časy, víno zůstalo na vinicích a bralo se až po sv. Martinu. Když lidi nejvíce brali, přišly dni hrozně studené a pršky se sněhem k velkému podivení, ale potom se dalo zase na čas.

Roku 1724 v lednu, únoru, březnu, dubnu bylo velice teplo a pohodlno; proto také kvetly třešně, marhule, broskve i mandle, ale v polovici dubna nastala každému s podivem taková zima, plískanice a sněhy a to jmenovitě 13. a 14. na Zelený čtvrtek, že jedna žena od Hukvald, jdouc ke svým přátelům do Vacenovic, zmrzla a zde byla pochována. Jednomu strážmistrovi od sl. regimentu kyrysnického, od kumpanie pana rytmistra hr. Kynigla, který právě ten rok v kvartýru zde ležel, když v nadejmenovaný Velký pátek v té zimě a hrozném povětří z Hustopečí domů jel, pes skutečně zmrzl a v poli zůstal, on sám pak sotva domů dojel a zimou převelice trápen byl.

Jak byla v té době ohrožena bezpečnost majetku i života, jest zřejmo z těchto záznamů památní knihy:

Dne 30. srpna roku 1717 stal se do města Bzence v noci okolo 10. hod. vpád skrze pacholky, šelmy, rabovníky, kteří pod fortelem jakoby chtěli mýto spravovati ^[16], dostali se do domu p. Martina Šulce a ihned svou vůli provozovali, rabovali a jej dobře dotloukli; bylť tehda rychtářem i mýtným. On však vykřikl, na retu ^[17] volal. Brzo se sběhlo mnoho sousedů a na veliký zvon se šturmovalo, takže se těm šelmám nepodařilo. Jistý měšťan, Pavel Kotek, zeť jmenovaného Šulce, se osmělil, skrze okno střelil a jednoho na smrt zabil. Tím se stalo, že prchli. Zabitý pak byl na kolo k šibenici dán.

Dne 9. dubna 1722 přišlo o jedné hodině z půlnoci 10 chlapů do Bzence až ke vratům krchova, ale že byla hlídka, nepřišli do chrámu Páně, nýbrž odběhli ^[18].

Poněvadž v té době byly domy kryty většinou slámou nebo šindelem, byly požáry velmi časté. Památní kniha se zmiňuje zajisté jen o těch, jichž obětí se stala značnější část města, nepatrné pomíjejíc mlčením. Tak uvádí:

L. P. 1709 pošel oheň nešťastný, vyhořel rathúz, vrchní strana rynku z obojí strany rathúza až na konec a židovská ulice k zámku až k židovské škole ^[19].

Roku 1717 při čase sv. Jiljí pošel oheň v Olšovské ulici od konce Melichara Pogody až po Václava Matyáše, 15 domů prachem padlo.

R. 1720 dne 20. dubna v noci na 10. hod. vznikl požár u Martina Stavjaného. Shořel a prachem padl panský šenk, mlatevny a na rynku městském dokola 33 domů. Mezi židy 23 domů a jejich škola. Za toho ohně také shořel rathúz, obecní dům a šerhovna. Toho času byl zde městský písař, starý, podagrou chromý, bytem na obecním domě; tento aby ušel ohni, válel se po záhonech až k Trnkovému v Bzinské ulici.

Neuplynula tři léta a požár opět zničil značnou část města.

„Dne pamětního 31. března 1723 tu středu po Veliké noci dopustiti ráčil Pán Bůh pád nešťastného ohně v noci na devátou. Shořel rathúz, obecní dům, v rynku Dolním do Vracovské ulice 19 domů, na té straně k Bzinku 8 domů, židé všichni až na 10 chaloupek. Oheň vyšel od nějakého žida Mandla, řezníka jednookého. Ale jak vznikl, nemohlo se při komisi najít. Sám Pán Bůh to ví.“

A pisatel končí poznámkou plnou oddanosti: „Často Pán Bůh město Bzenec ohněm navštěvovati ráčil, však nic se k tomu říci nemůže jen to: Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, budiž jeho jméno na věky pochváleno.“

I matriky nám podávají zprávy o událostech, jež způsobily mimořádný rozruch a jež dosud nepozbyly zajímavosti.

R. 1726 dne 20. ledna se vracel ze svatební veselky z Polešovic do Ledakunic (Nedakonic) 24-1etý mladík Pavel Otépka. Za vánice byl mu vichřicí stržen klobouk, a když se hnal za ním, zbloudil a zmrzl. Teprve dne 26. ledna byl nalezen u Písku a dne 28. ledna byl pak v Bzenci pochován.

Téhož roku dne 30. ledna přinesl Lebl Prager do zámku své dítko, aby mu komorník p. Jan Remmer vyňal z hrdla kost, kterou polklo. Komorník shledav, že není mu pomoci, oznámil to hraběnce, jež mu nařídila, aby dítko pokřtil. Tento, zatím co otec držel dítko na rukou, pokropil je vodou se slovy: „Já tě křtím ve jménu…“. Za čtvrt hodiny dítko zemřelo. Poněvadž bylo pokřtěno, bylo otci odňato a s velikou slávou pochováno v kostele pod stolicemi žen dne 4. května. Pohřební výlohy hradila nejmilostivější původkyně křtu.

Téhož dne byl vedle pokřtěného židovského dítka pohřben kooperátor bzenecký Martin Pelka, jenž 29 let pracoval na vinici Páně, z nichž 16 v Bzenci, a jenž byl mrtev nalezen in osculo crucis ^[20].

Cena domů a pozemků se od války třicetileté nezměnila, jak je zřejmo ze zápisů knih purkrechtních a horenských, pocházejících první polovice 18. století.

Tak r. 1704 s dovolením p. Joannesa Sartoriusa, hejtmana bzeneckého, koupil Martin Foltin dům na Dolním rynku za 115 zl. a roku 1713 jej prodal za tutéž částku.

Roku 1714 koupil s dovolením téhož hejtmana Jen Knotek od Martina Žižíka dům za sto dvacet zlatých.

Roku 1720 koupil Pavel Klúčka pustý grunt na Horním rynku za 25 zl. a tak jej vystavěl a k místu přivedl, že 160 zl. cenu míti může a má.

Roku 1724 s dovolením p. V. Dobruského, hejtmana bzeneckého, koupil Jan Čumr dům v Bzinské ul. za 90 zl.

Roku 1735 koupil Fr. Pokorný od Ant. Hučického dům na Prostředním rynku podle Pavla Kotka ze strany jedné a Jana Marečka ze strany druhé s jednou Roubanicí na Dubových dle úředního direktoriálního povolení p. Leopolda Karla Wollsteinera za sumu 300 zl.

Pod záminkou, že zápisy do knih gruntovních nedějí se spolehlivě, chtěla vrchnost, by se konaly na zámku před panským úředníkem a nikoliv na radnici před purgmistrem a radou. I jala se upírati městu právo vésti pozemkové knihy a dala je přenésti na zámek. Obec však hájila svého práva a nemohouc je prokázati listinně, uchýlila se k přísaze. Byl povolán nejstarší bzenecký občan Pavel Klúčka, jenž složil tuto přísahu: „Já Pavel Klúčka přísahám Bohu všemohoucímu, stvořiteli svému, důstojné Matce Boží P. M. a všem svátým, že, co pamatuji od 80 let, nikdy nebyla kniha purkrechtní v rukách pánů oficírů ^[21] neb zámku, nýbrž magistrát neb rada městská v radním domě při renovaci všechny spisy neb zápisy sua autoritate ^[22] se syndikusem a svou possessí ^[23] řídila a spravovala, na čež živ i mrtev zůstávám. Amen.“

Následkem toho byla vrchnost nucena vydati knihu purkrechtní městské radě, na památku čehož na druhé straně přední desky písař poznamenal: „Dne 21. martii 1729 odevzdáno p. Ant. Duchoslavskému.“
 

---

Poznámky k textu:

^[1] V Bzenci se stavěli sirotci před úřad; menší a neduživí byli ponecháni u matky neb poručníka, zdraví po 12 roku svého věku byli povinni ‚se stavěti“ na radnici a byli potom buď ponecháni pro práce doma, nebo dáni na řemeslo neb službu. Sirotčí jmění movité i nemovité spravoval úřad, totiž konšelé; před nimi čili před „právem“ se skládaly sirotčí splátky a podíly, oni účtovaly vydání na ně atd. Vše to se zapisovalo v sirotčích a rozdílových knihách.

^[2] Frejunk byla doba 4 neděl po každém jarmarku; po posledním jarmarku k sv. Michalu trval frejunk 6 neděl. Kdo měl během frejunku víno šenkovati rozhodovalo se losem. Na které padl los, vyvěšovali znamení. Židé měli nárok na 2 znamení. Víno v tu dobu šenkované se jmenovalo frejunkové.

^[3] Od práva rychtářského.

^[4] Právo hrdelní.

^[5] Před pobouřením.

^[6] Veřejně.

^[7] Odsouzen.

^[8] Zplna.

^[9] V plném sezení.

^[10] Zasedáním.

^[11] Příhoda.

^[12] Cech.

^[13] Dle starodávného zvyku donášel pergmistr s horníky na sv. Vavřince první zralé hrozny z vinic Starého hradu vrchnosti na tabuli. Toho dne se zavírala vinná hora; ráno se sloužila v kapli sv. Floriána mše sv. a odpoledne byla na Starém hradě slavnost uzavření hory. Od toho dne nesměl nikdo, kdo neměl vinohradu, do vinných hor vstoupiti.

^[14] Má zde vlastně státi krejcarů, poněvadž se tehdy již na groše nepočítalo.

^[15] Myslí se členové svatojánského bratrstva; kaple byla zasvěcena sv. Janu Křtiteli.

^[16] Platiti.

^[17] Záchranu.

^[18] Bzenečtí byli asi proto tak bdělí, že dne 14. února téhož roku „mrcha lidi“ vyloupili kostel vracovský, sebravše monstranci, ciborium a kalichy.

^[19] k templu.

^[20] Líbaje kříž.

^[21] Úředníků.

^[22] Svou autoritou.

^[23] Mocí.

 

---