Paměti města Bzence

XXIII. Památné lípy, místní slavnosti, povaha Bzenčanů a doslov

 

Na konci Pamětí se ještě zmíním o památných bzeneckých lípách, o významnějších slavnostech, o životě a povaze Bzenčanů.

V zámecké zahradě jsou dvě prastaré lípy, nejstarší stromy na Moravě. Kmen větší lípy byl vichrem rozvrácen na 9 částí, takže hlavní větve, z nichž jako by z kmenů ženou do výše větve slabší, spočívají na dřevěném lešení; lešení velké lípy má ve 3 kruzích 70 podpěr, lešení lípy menší 32. Obvod vnějšího kruhu podpěr velké lípy měří 112 m, obvod jejího kmene 12 m 85 cm, nejdelší její větev jest 19 m dlouhá. Obvod lešení menší lípy má 66 m a obvod jejího kmene 6 m.

Lípy, zvláště lípa menší, v poslední době značně odumírají, snad nedostatkem výživných látek; za dřívějších dob, aby se uchovaly svěžími, lil se k jejich kořenům olej, jak pamatují ještě staří Bzenčané.

Stáří lip jest úctyhodné; již urbář z r. 1604 mluví o „velké lípě v rozkošné stromové zahradě před vcházením do zámku“, z čehož je zřejmo, že již tehdy se na ni pohlíželo jako na pozoruhodnou zvláštnost.

Na kamenné desce pod lipou jest vyryt německý nápis z r. 1771, v němž se praví: „Dle zpráv z r. 1604 byla tato lípa již tehdy na 500 let stará. Její kmen má v obvodu 7 1/3, její koruna 66 sáhů, její větve jsou 10 sáhů dlouhé“.

Dějepisec Marian Ulmann ve svém rukopisném díle „Alt und Neu Mähren“ z r. 1762, jež se chová v zemském archivu v Brně, popisuje velkou lípu takto: „V Bzenci lze především spatřiti lípu, jejíž kmen má 8 loktů v průměru, a jejíž větve se rozpřáhají až 320 stop od kmene a tvoří v pěkné souměrnosti spodní loubí, spočívající na 36 sloupech, nad ním střední loubí, podepřené 30 sloupy a nad tímto třetím loubí, spolehnuté na 8 sloupech. Místo pod lípou k němuž vedou 4 brány, jest tak dlouhé a široké, že se na něm může současně hráti 6 kuželkových partií, aniž by si hráči překáželi. Vypravuje se, že pod touto lípou odpočíval a bavil se císař Rudolf II. s celou svou dvorní družinou, s plukovníkem a tělesnou gardou. Budiž dopřána někdejší veselá zábava této svědkyni Bzence ještě dlouhé věky!“

Lípa menší jest zajisté i mladší; nápis vyrytý v kamenné desce udává však i jinou příčinu toho, že není tak velká jako její družka: „Nejsem tak stará jako moje sestra, a mimo to rozhlédni se, poutníče, že stojím na dutém základě.“ Nedaleko kmene lípy vede totiž vinný sklep, jenž ji bránil se rozkořeniti.

Pohledem na věkopamátné lípy byl hluboce dojat dějepisec Řehoř Volný, jenž v topografii Moravy o nich napsal: „V zámecké zahradě jsou ony pověstné lípy, z nichž obryně jest tak rozvětvena, že by prý mohla poskytnouti útulku celému jízdnému pluku i s koňmi. Nedaleko ní jest druhá lípa, mladší, ne tak rozvětvená, přece však tak velká, že by marně hledala v zemi soupeřku. Vkročí-li nenadále cizinec pod temné loubí první lípy, již patrně zvětšelé, jímá jej úděs, pováží-li, že jest snad družkou mladé Moravy, zešedivělou v proudech dob, jež viděla mizeti.“ Lípy ty opěvoval i buditel národa Fr. Sušil.

Kéž památná lípa, v jejímž tajemném stínu náš duch se bezděky noří do minulých dob, dob slávy i úpadku, dob radosti i žalu, jež prožíval Bzenec, zůstane ještě po mnohé věky svědkyní lepší jeho budoucnosti, jež mu bohdá kyne v osvobozené vlasti!

 

 

 

Z místních slavností bzeneckých zasluhují zmínky pouť na svátek Na nebe vzetí Panny Marie a uzavírání hory na sv. Vavřince.

Původ bzenecké pouti je zastřen mlhami minulosti. Koná se každoročně velmi okázale. Z okolních farností přicházejí průvody, nezřídka s hudbou a s družičkami, seskupenými kolem sošky Panny Marie, kterou nesou na nosítkách. Náměstí se zapestří žhavými barvami národních krojů, zajásá hudbou a zpěvy poutníků. Na náměstí je plno bud s poutními památkami, hračkami a rozličnými lahůdkami, k nimž náleží i bzenecké okurky, dle nichž se nazývá bzenecké pouť nepříliš básnicky „poutí oharkovou“. Pro mládež jest postaráno i o zábavu; kolotoč, houpačka, střelnice a jiné zábavné podniky mají ten den znamenité obchody. Odpoledne k 3 hodině rozloučí se procesí u sochy Panny Marie na náměstí a ubírají se ke svým domovům.

Jinou slavností rázu světského jest uzavírání hory na sv. Vavřince. I původ této slavnosti sahá do dávné minulosti. Ráno se konají v kapli sv. Floriána služby boží; odpoledne k 4 hodině shromáždí se obecní výbor s pozvanými hosty u radnice, odkudž se za zvuků hudby jde na Starý hrad. Zde jest vše připraveno, jako bývá o výletech; stoly a lavice z desek na kolech přibitých, víno, pivo, studené masité pokrmy, cukrovinky. Páni z výboru s hosty zasednou za stůl, jenž jest jim vyhrazen, a ženy hotařů jim připnou kytičky. Hudba jásavě se rozléhá po okolních vinných horách, v přestávkách mládež zpívá veselé slovácké písně, střílí se z hmoždíře, hodnostářům se podávají první zralé hrozny a posléze pronáší starosta zdravici. Stávalo se, že i některý pan radní, nebo člen výboru zatoužil po vavřínech na poli řečnickém a vzchopil se k přípitku, jenž leckdy vyzněl i komicky. Až dosud se vypravuje, že jeden radní, jenž si zvláště zakládal na své výmluvnosti, zakončil svůj nadšený přípitek na přítomné duchovní pastýře slovy: „Ať žijí naši obecní pastýři!“ Vinný Šotek mu asi zmátl koncept; nic však nevadilo, až na trochu řeči a smíchu, poněvadž všichni byli přesvědčeni, že to myslil dobře.

Teprve až noc zaplavuje tmou okolní vinice, ubírají se v záři pochodní za hudby a zpěvu účastníci slavnosti Starého hradu k radnici, kde se končí slavnost proslovem starostovým a národní hymnou „Kde domov můj“.

Ten den se vztyčí na Starém hradě a Kněží hoře žerdě s víchem na znamení, že až do vinobraní jest vstup do vinných hor zapověděn všem, kdož tam nemají vinic.

Načrtnu ještě charakteristiku Bzenčanů. Postavy jsou většinou prostředně vysoké a svalů vyvinutých těžkou prací, kterou jest jim konati; vždyť pole, na němž pěstují zeleninu, je nutno hluboko zrýti a pečlivě upraviti. Dokud nebylo drah, rozváželi muži za nocí na trakařích zeleninu do měst vzdálených i několik desítek kilometrů, jako např. do Uherského Hradiště, Uherského Brodu, Holiče, Šaštína, kde ji ženy jejich prodávaly; nyní používají většinou dráhy. Za nepřítomnosti žen vedou domácí hospodářství muži. Poněvadž žena trží, vládne i domácí pokladnou a jest paní domu, kdežto muž bývá nezřídka osobou více méně podružnou, jsa často závislý na ženě i co se týče peněz na denní útratu.

Nejoblíbenějším místem zábavy jest Bzenčanům „búda“, tam se scházívají hospodáři po denní lopotě, aby se osvěžili douškem vína, tam se shromažďují spřízněné rodiny v nedělní odpoledne na besedu. V „búdách“ se řeší otázky hospodářské i politické, a zvláště před obecními volbami hrají sklepy důležitou úlohu. Proto spolkový život není valný a spolky čtenářské jen živoří.

Bzenčané jsou povahy vznětlivé, jsou pohostinní, neskrblíce skleničkou vína, jsou šetrní a smýšlení konzervativního. Mladší generace dává se strhovati proudy radikálnějšími. Národně jsou uvědomělí; když v posledních desítiletích minulého století se konávaly volby do zemského sněmu a říšské rady, jsouce ve volební skupině tehdy zněmčených měst, Uherského Hradiště a Kroměříže, s nadšením v povozech jezdívali k volebnímu osudí do Hradiště, kde svými hlasy dopomohli konečně k vítězství českých kandidátů, nedavše se zlákati německými úplatky. Horlivě se zúčastňovali – jak svědčí časopisy z té doby – krajinských i místních národních slavností a obětavě přispívali na sbírky ve prospěch národních i lidumilných účelů. Toto národní uvědomění, jevící se obětavostí, si uchovali i v novější době. Na doklad uvádím sbírky z r. 1918 a 1919. Ústřední Matici Školské bylo odvedeno 1 516 K, Národnímu divadlu v Brně 13 904 K, Českému srdci v Brně a ve Vídni 11 540 K, sirotkům českých legionářů 6 100 K, Českému Červenému kříži 5 003 K.

Na kovový poklad Československé republiky sebralo se městskou spořitelnou 8 1/2 q stříbrných a 4  l/2 kg zlatých mincí.

Bzenčané jsou žertovní; rádi škádlívají a bývají škádleni i od jiných. Milují zpěv, a k oblíbeným jejich písním patří i žertovná, nepříliš jim lichotící píseň:

 

I na Bzenčanky, jako na Lišňačky, se žertovně volávalo: „Tetičko, kdy bude soudný den?“ Na odpověď „Až se všecky Bzenčanky sejdou doma“ tazatel ovšem nečekal.

Bzenčané jsou pilní a přičinliví, za zeleninu a víno trží značné peníze, takže žijí, ač mají málo pozemků, poměrně v dostatku. Co se týče kroje, strojí se většinou po módě.

Na studie, zvláště vyšší, dávají své syny málo. Ze bzeneckých rodáků, kteří se věnovali studiím, osvědčili se mnozí i spisovatelsky jako profesor Dr. Josef Cvrček, soudní rada Karel Jelínek, vrchní mistr šermu Robert Tvarůžek a farář Bohumil Bunža.

Již bylo podotčeno, že pro spolkový život není v Bzenci vhodné půdy. Proto je zde spolků poskrovnu. Jsou to: Spolek hasičský, Sokol, Hospodářská besídka, Měšťanská beseda, Tyl a Havlíček.

 

 

---

Doslov

 

Čtenáři „Pamětí“ se přesvědčili, že Bzenec má dějiny starobylé a slavné. Avšak nepřízní dob a také vlastní vinou byl mnohými okolními městy předstižen. Kéž by četba těchto Pamětí byla Bzenčanům pobídkou, aby usilovně pracovali na povznesení města, jemuž polohou se rovná málokteré, a jež pro tuto malebnou polohu buditel národa Fr. Sušil nazval malou Neapolí! Tím by tyto Paměti i při svých nedostatcích vykonaly práci záslužnou.