Paměti města Bzence

IX. Bzenec za vpádu tureckých a kulturní poměry v 2. polovici 17. století

 

V pokojné době po válce třicetileté se Bzenec poněkud zotavil. Než po 15 létech za první války turecké nastaly nové hrůzy, nové útrapy. Tataři, kteří pomáhali Turkům, byli velkým vezírem poukázáni, dopomoci si ke slíbenému žoldu loupežemi na Moravě. I vtrhli počátkem září r. 1663 karpatskými průsmyky a jako zhoubná povodeň zaplavili celé Slovácko. Řádili přímo bestiálně; lidi přes 40 roků staré, kteří se nezachránili útěkem, porubali, mládež, zvláště dívky a hezké hochy, dávali do měchů, v nichž nadělali děr, aby se nezadusili, a hodivše je křížem na koně, odvlekli do zajetí. S velkou kořistí se navrátili k Vídni. Lidé, kteří utekli se svým majetkem do lesů a hor, nechtěli ani po jejich odjezdu navrátiti se do svých domovů, ač byli k tomu vybízeni královským tribunálem. Obávali se vpádu nového a ne bezdůvodně. Dne 19. září vpád Tatarů se opakoval se všemi nelidskými ukrutnostmi. Bzenec nebyl sice Tatary přepaden, obyvatelstvo však velmi trpělo za těchto nájezdů, lidé ze strachu opustili své příbytky a hledali útulku na Doubravě. Od 4. září jest v křestní matrice jen jeden zápis z října, jeden z listopadu a tři z prosince a tehdejší farář Mikuláš Ignác Přerovský poznamenává: „Od 4. září není nikdo z pokřtěných v této matrice zapsán, protože úhlavní nepřítel křesťanského jména Turek s Tatarem plenil moravské kraje a odvlekl velké množství křesťanů do nejtvrdšího otroctví. Proto všichni jsme byli nuceni v horách, lesích a jiných odlehlých místech hledati záchrany. Kéž Bůh trojjediný, nejlepší a nejvyšší, pro svou neobyčejnou slitovnost před tímto bezbožným a ukrutným tyranem nás ráčí chrániti a brániti.“

Mikuláš Ign. Přerovský, rodem z Unčova, stal se farářem bzeneckým dne 27. července r. 1659. Před tím byl farářem v Kyjově. Duchovní správa ve farnosti tak rozsáhlé byla pro jednoho kněze zajisté velmi namáhavá. Farář Přerovský se tedy snažil, aby byl ve Bzenci stanoven kooperátor. Dne 7. března r. 1673 učinil s hrabětem Jiřím Krištofem smlouvu, ale jen na dobu svého života, kterou se patron zavázal, že bude faráři na vydržování kooperátora dávati měsíčně dvě vědra piva a postaví pro něj u fary byt, za čež bude kooperátor povinen kázati ve Vracově každou druhou neděli a dvakrát v týdnu sloužiti tam mši svatou. Kooperátor byl potom v Bzenci ponechán i po jeho smrti, a v druhé polovici 18. stol. byli v Bzenci kooperátoři dva.

O generální visitaci dne 24. července r. 1683 si stěžoval farář, že farníci nechtějí opravit farní budovy, jež je na spadnutí, že opat velehradský rozdělil farské pole v Domaníně usedlíkům a že mu Písek odpírá jisté desátky. Ve visitačních aktech jest líčen jako kněz velmi horlivý.

Dle výkazu v konsistorní registratuře uchovaného měl tehdy bzenecký farář tyto příjmy: Obilného desátku ze Bzence 44 kop 30 snopů ozimého a 10 kop jarního obilí, z Písku 8 měřic ovsa, z Domanína 44 měřic ovsa, z Temnic 16 kop ozimého obilí. Peněžité a přírodní dávky ze Bzence byly: 7 zl. 24 kr. úroku, 87 kuřat, 8 kop a 10 vajec, 4 měřice cibule, jednu bečku vína od města, jednu bečku vína a dvě bečky piva od vrchnosti. Kromě toho měl štolové poplatky, 2 lány polí v Bzenci, zahradu na zeleninu a výtěžek z fary vracovské. Kolem r. 1690 mu dávala vrchnost z panského lesa jeden provázek dříví. Z Domanína, Písku a Temnic se mu dostávalo jen málo desátků, poněvadž mnoho usedlostí bylo opuštěno a proto je obdělávala vrchnost. Dva farské lány měly 54 měřic.

Farář Přerovský zemřel r. 1687; na sv. Jiří téhož roku byl na faru bzeneckou investován Václav František Kolumbanus, bývalý farář ve Slatině. Ve zprávě o stavu kostela a chudobince udává, že kostel má 3 oltáře, „jeden patři patronu, protože jej postavil, jeden nedbalcům a jeden bratrstvu sv. Jana Křtitele“, 2 zvony, 5 stříbrných pozlacených kalichů, 1 stříbrnou pozlacenou monstranci s tepanými ozdobami, ciborium, mešní konvičky s podnosem, pacifikál, 16 mešních rouch (r. 1672 jich bylo jen 9), dva pluviály, 1 140 zl. na hotovosti a 2 922 zl. rozpůjčených. Byl tedy bzenecký chrám na bohoslužebné nádoby, roucha i na peníze značně bohatý.

 

Hrabě Jiří Proskovský z Proskova († 1701). Hrabě Jiří Proskovský z Proskova,
mladší bratr hraběte Erdmana.

Dále má kostel čtvrt nerodícího vinohradu, jednu pustou louku, z jednoho pole 2 funty a z druhého 4 funty vosku ročně.

Chudobinec má pole, z něhož se odvádí ročně 5 měřic obilí a kapitál 315 zl. 30 kr., chudobní však nedostanou ničeho a proto chodí žebrotou.

Učitele a pomocníky vydržuje obec.

O škole za války třicetileté žádných zpráv nemáme. Teprve po válce třicetileté máme nepřímou zmínku o bzenecké škole; r. 1658 se uvádí v křestní matrice jako kmotra Susana Regulka, manželka bzeneckého rektora. Jmen rektorů až do začátku 18. století se nedočítáme.

Aspoň přibližný obraz spouště, jež v našem kraji zanechal vpád Bočkajovců, válka třicetiletá a nájezdy turecké, nám skýtají popisy jednotlivých panství a obcí na Moravě, které sestavila sněmovní komise od začátku července do 3. srpna r. 1669.

Od panství bzeneckého bezpochyby pro přílišnou vzdálenost byla panství milotickému odprodána polovice Vlkoše, dvůr vacenovský s několika sedláky a dvůr Roudník, takže k panství bzeneckému patřil jen Bzenec, Olšovec, Vracov, Syrovín a Hostějov.

Na panství bylo r. 1656 2 309 měřic polí první třídy, 1 286 měřic druhé třídy, 113 měřic třetí třídy a 1 412 měřic vinohradů, celkem 41 a 3/16 lánu.

Domů na panství bylo r. 1667 osedlých 309, lhotních 17, pustých 78 a r. 1673 osedlých 293, nově osedlých 41, nově pustých 8, staropustých 74.

Polí bylo nově vzdělaných 239 měřic, pustých žádná. Pustých vinic bylo na panství ještě 376 měřic.

V Bzenci samém s Olšovcem bylo r. 1656 křesťanských domů osedlých 154, židovských 21. R. 1669 bylo v Bzenci 20 1/64 lánů rolí a vinic, domů křesťanských osedlých bylo 150, nově osedlých 26, nově pustých 4, staropustých 57, domů židovských bylo osedlých 19, nově pusté 2.

Zpustlých rolí nebylo, zpustlých vinic z 946 měřic bylo 223.

Sestavíme-li přibližnou statistiku domů, rodin a počtu všeho obyvatelstva v Bzenci mezi rokem 1604 a 1670, vypadá takto:

 

Rok: Počet osedlých domů: Počet rodin: Počet obyvatelstva:
1604 270 340 2 040
1656 175 175 1 050
1670 195 195 1 180

 

Jest přirozeno, že místní kronikáři nám zaznamenali jen ty události, jež nejmocněji působily na jejich duši, události ponejvíce rázu truchlivého, ať již to byla nějaká živelní pohroma, nebo vpád nepřátel, nebo spor města s vrchností, jenž se obyčejně končíval tragicky. Radostné události se pomíjely většinou mlčením. Proto z dob pokojných se nám dochovalo málo zpráv.

Tak poznamenal kronikář, že kolem sv. Ducha r. 1667 vypukl požár, jemuž padlo za oběť mnoho domů, takže ta část města po dlouhou dobu se nazývala spáleništěm. Která část to byla, neudává.

Obyvatelstvo v té době žilo v ustavičném strachu před maďarskými vpády. První bzenecký kaplan Jan Zulník před křestními zápisy z října r. 1678 poznamenal: „Léta Páně 1678, když uherští rebelové chtěli se vrhnouti na Moravu, pokřtil jsem dne 11. října…“.

Další ze zápisů uvádí: „Mor, jenž na podzim r. 1679 řádil v Evropě, neušetřil ani Bzence. Od 17. října do 10. prosince zemřelo 64 lidí. Denně bylo asi 5 pohřbů.“

I historik d´Elvert činí z této doby zmínku, ve které se dočteme o Bzenci: „R. 1680 byly všechny průsmyky střeženy. Vojsko bylo rozloženo na Velehradě, Buchlově, Miloticích, Moštěnici a v zámcích Světlově, Brumově, Strážnici, Bzenci a Veselí. Vydržování činilo obyvatelstvu velké potíže.

V jaké míře byl Bzenec postižen nájezdy Turků, obléhajících r. 1683 Vídeň, a jejich spojence Emericha Tökölyho, nám současné zprávy nepodávají. Aspoň strachu zakusili Bzenčané jistě dosti, když se doslechli, že roty Tökölyho zabily u Strážnice mnoho občanů, jdoucích po práci do polí a vinohradů a konečně i město poplenily a vypálily.

A ne méně úzkosti vytrpěli, když v dubnu r. 1703 Skaličtí v počtu 5 000 mužů napadli zase Strážnici a kromě města zničili 11 vesnic na panství strážnickém, 2 na veselském a 6 na ostrožském. Nemenší nebezpečí hrozilo Bzenci, když v létě téhož roku podnikali Kuruci opět a opět výpady na Moravu, při nichž vyloupili a zapálili i blízké osady, Rohatec, Ratíškovice, Vacenovice a Milotice. Aby se tyto výpady neopakovaly, přišly r. 1704 na pomoc vojenské sbory pod vedením plukovníka Grumbacha, jenž vložil posádky i do Bzence. Kuruci se sice na Bzenec neobořili, avšak ubytováním spojeneckého vojska, kontribucemi a přípřežemi trpělo panství i město značně; a přec, ač mělo na 1 090 zl. 50 gr. vydání, nebylo mu zemskou vládou přiřčeno ničeho.

Po přestálém strachu za vpádů tureckých nastaly časy pokojné; vinice rodily výborné víno, jež budilo veselou mysl a svádělo nezřídka k rozpustilým žertům, které mívaly dohru před právem purkrechtním nebo rychtářským na radnici.

Soudní případy bývaly pro výstrahu zapisovány do protokolních knih, do nichž se zaznamenávaly i jiné pamětihodné události, a jež se proto nazývaly i knihami pamětními. Nejstarší pamětní kniha bzenecká pochází z r. 1692. Na titulním listě má nápis: „Prothokolní neb kniha památní města Bzence v markrabství moravském, založená Léta Páně 1692 dne 12. března za purgmistra Jana Jiříka Hájka a spoluradních, Jiříka Mathiáše, Jana Winera, Matouše Kříže, Pavla Šebesty, Martina Vojtěcha, Jana Střešňáka, Jiříka Goldmana, Tomáše Konopického, Jana Hejle, Bernarda Orlického, p. Kašpara Švidrgala, ten čas městského rychtáře, za mne Jiříka Ignáce Scholze, ten čas řádného písaře.“

Poněvadž jsou zápisy v památních knihách zajímavými kulturními dokumenty, uvedu je i v těchto „Pamětech“.

„L. P. 1693 dne 6. máje za purgmistrovství p. Jana Hejle a spoluradních… vedl žalobu Jan Chmel proti Bernardu Srbovi, spolusousedovi města Bzence, od kteréhož pošel nářek před Bernardem Chmelem, cechmistrem řeznickým, že Jan Chmel, spoluřezník, neduživou krávu z Polešovic od Jiříka Kotečka koupenou, nemoha jí do domu svého dohnat, na cestě měl dobíti a maso s čtvrtěmi do sklepa svého odvézti. Obžalovaný pan Srba v té příčině Jana Součka před úřadem purgmistrovským vystavil, že to od něho, (v čem Jana Chmela byl pořkl), mluvit jest slyšel. Však nicméně po bedlivé inkvisici a vyslyšení jedné a druhé strany nic se takového proti vystavenému Součkovi nenalezlo, nýbrž ze Srby podle doslýchané zprávy žaloba ta počátek svůj vzala. Nemoha tedy toho nářku provésti, musel odpros náležitě před právem purgrechtním učiniti a za ten nedůvodný nářek vězením podle Art. q. 26 potrestán jest. A kdo by to jemu budoucně vyčítati se opovážil, v pokutu mil. vrchnosti 5 a právní disposici 5 zl. moravských upadá.“

Netrvalo dlouho, a trest stihl i staršího a mladšího cechmistra cechu řeznického; téhož roku dne 28. září zabil totiž podle jisté zprávy Pavel Mareček se synem Jiříkem neduživou krávu, kterouž věc Jan Chmel, spolucechovný řezník, staršímu cechovnímu oznámil, tento však s mladším cechmistrem opomenul to oznámiti purgmistrovskému úřadu, za čež byli sklípkem potrestáni; Jiří Mareček pak obecním vězením.

K zápisu opět dodána výstraha: „Pakli by budoucně cokoliv podobného mezi sebou ututlali, aneb jedinký kus hovězí bez ohledání soudců a konšelů k tomu nařízených nebo proti jejich uznání a před šacováním podle vůle své maso sekati se opovážili, v pokutu mil. vrchnosti 5 zl. a za právní disposici 5 zl. m. upadne.“

Jiný výstražný zápis týká se Pavla Hajdy, spolusouseda bzeneckého. Když totiž dne 1. octobris r. 1699 besedovali v příbytku Václava Poláka dobří obojího pohlaví přátelé a jiní poctiví hosté, mezi nimiž byl i nadepsaný spolusoused Pavel Hajda, začal pojednou, jsa truňkem přemožen, s panským zednickým mistrem p. Janem Kernem bitku a po bitce nejenom ty, s kterými vesel byl a s kterými se bil, ale všechny vyjma jednoho – salvo honore [1] – nepřítomného šelmami nazval a divně skalíroval [2]. Za tento výstupek do obecního trestání [3] právem rychtářským byl dán a potom dne druhého currentis [4] do radního domu jsa citirován, když nemohl žádného nijakého šelmovství provést [5], před úplným úřadem purgmistrovským ve všem vůbec publičně [6] odpros učiniti musel s tou výjimkou, že, kdyby budoucně něčeho tomu podobného se dopustil a takového skalírování nenechal, v pokutu mil. vrchnosti 20 a na chrám Páně 20 zl. moravských upadne a čtyřnedělní arest podnikne.

Po faráři Kulumbánovi, jenž zemřel dne 12. března r. 1693, stal se farářem bzeneckým Václav Alois Nehrbauer, jenž farářoval jen dvě léta a zemřel již roku 1695. Po něm obdržel bzeneckou faru bezpochyby vlivem hraběnky Marie Rosalie Proskovské, dědičné paní na Krakovci nedaleko Bohuslavic u Konice, bohuslavský administrátor Jan Höger, rodem z Příbora. Bzenecký chrám byl neúhledný, malý, takže nestačil pro farníky tak rozsáhlé farnosti, jejichž počet za let pokojných rychle se množil. Na podnět faráře Högra se rozhodl hrabě Jiří Krištof, ač byl již starcem, zbudovati nový chrám [7].

Základní kámen byl slavnostně kladen dne 3. května r. 1696. Tato slavnost jest zvěčněna tímto zápisem v Památní knize:

„Léta Páně 1696 dne 3. máje za regirováni vys. uroz. p. p. Jiříka Kryštofa, sv. říše římské hraběte z Proskova, dědičného pána na Pruskově, Chřelicích, Bělé, Hradci, Bzenci, Prinku, Hertwigswaldu, Jejich římské císařské Jasnosti tajného rady, skutečného komorníka a při soudech zemských v markrabství moravském assesora, velebného pána Stanislava Krpenického, děkana královského města Hradiště, velebného a dvojctihodného pána Jana Jiřího Högra, ten čas faráře bzeneckého a purgmistrovstvi p. Jana Václava Somra a konšelů jemu přidaných p. Václava Poláka, p. Jana Hejla, p. Jana Scholza, p. Jiříka Matyášů, p. J. Súčka, p. Bernáta Orlického, p. Jana Pečírky, p. Jana Šlapanského, p. Jana Myšíka, p. Jana Fabiána, p. Jana Vrzala: zbořen jest starý a založen nový chrám Páně zdejší bzenecký, do jehož fundamentů sám svrchu psaný vys. uroz. pán p. náš milostivý ku cti a chvále Boží a všem pobožným křesťanům ku příkladu tak se ponížiti ráčil, že v starosti své prvý fundamentální kámen rukama svýma po deskách spouštěti a založili jest pomáhal. Pan Bůh sám pomáhati rač, aby šťastně k perfekci [8] přijíti mohl. Actum anno et die ut supra [9]. Za rychtáře p. Václava Plachty, ten čas skutečného spoluotce a hospodáře kostelního.“

Stavbu chrámu vedl panský zednický mistr Jan Kern. Kdo dělal plány chrámu a kolik stála stavba, se nám nedochovalo. Do kostelních účtů ze začátku 18. století jest vložen soupis vydání na stavbu z r. 1696 a 1697; za tato dvě léta se vydalo 3 150 zl. 7 kr. [10]. Mimo to v knize dekretů, o níž bude řeč později, jest smlouva, kterou hrabě Jiří Krištof učinil dne 1. února r. 1700 s kamenickým mistrem Pavlem Hejdou „o dodání potřebných ještě 30 sáhů chrámové dlažby z dobrého tvrdého kamene buchlovského, jejž má v buchlovském lomu vlastními nástroji na vlastní náklad nalámati, k jehož odvezení však se mu povozy opatří; má jej mistrovsky zpracovati a mistru zednickému k zazdění připraviti, dále má parapet na choře v délce 6 sáhů a v šířce 15 palců z dobrého tvrdého kamene vypracovati. Až bude s prací hotov, vyplatí mu kostel za čtvereční sáh dlažby 3 zl. 30 kr., celkem 105 zl. a za parapet 8 zl. 15 kr., mimo to dostane 2 měřice rži, 2 čtvrti krupice a 2 vědra piva.“ Chrám i se zdmi jest 13 m široký, 45 m dlouhý a má 12 m vysokou valenou klenbu s prolomenými okny po stranách. Byl dokončen až roku 1702, a hlavní jeho vchod dal hr. Jiří Krištof ozdobiti vkusným portálem s erbem svým a své manželky. Bzenecký chrám jest pěknou památkou raného slohu barokového.

Věž byla původně, co se týče zdiva, nižší, dřevěná její konstrukce byla však vyšší a štíhlejší. Na věž byl dán velký zvon z r. 1613. Hrábě Jiří Krištof dal však ulíti ještě jeden zvon 18 centů těžký, který měl budoucím věkům hlásat jeho památku latinským nápisem, jenž v českém překladu zněl: „Za auspicií nejvznešenějšího a nejosvícenějšího pána, pána Jiřího Kryštofa s. ř. ř. hraběte z Proskova, dědičného pána na Proskově, Hradci, Bzenci atd., Jeho Císařského Veličenstva skutečného tajného rady a nejosvícenější a nejvznešenější paní, paní Marie Rosalie, sv. ř. ř. hraběnky z Thurri a Vallessasina, dědičné paní na Krakovci.“

Nahoře zvonu byla slova: „Od moru, hladu, války a ohně vysvoboď nás Pane. Jan Křtitel Milvek zhotovil v Brně. Roku MDCC.“ [11]

Krypty pod kostelem zůstaly nezměněny; do krypty s vchodem vně kostela [12] se pochovávali členové hraběcí rodiny, do krypty s vchodem ve chrámě kněží [13] a kdož zaplatili určitý poplatek nebo si zjednali obětavostí o chrám zásluh; některým zasazeny byly do zdí chrámu i pamětní desky, jako Anně Varadínkové (†1699) [14] a Anně Šulcové, manželce Martina Šulce (†1712).

V posledních letech 17. století octlo se město ve veliké peněžní tísni; roky byly neúrodné, císařské kontribuce „na zvelebování a opravování šanců a zdí hlavního města proti všeho křesťanstva nepříteli“ byla značná, takže město zůstalo dlužno do císařské pokladny 700 z1. a ani vrchnosti nebylo z toho možno platiti povinné úroky. Hrabě přičítal vinu toho jedině nedbalosti městské rady a občanů a proto dal r. 1696 některé z rady uvrhnouti do zámeckého vězení a nařídil, aby se dlužníkům na uhrazení úroků zabavilo víno.

Konšelé strádali v žaláři delší dobu. I posílají z žaláře prosebný, německy psaný list nejdříve hraběnce a potom i hraběti, v němž líčí bídu svou i svých spoluobčanů a udávají její příčiny. Úroda vína, jediná jejich obživa, jim byla vzata na zapravení dluhů vrchnosti. Městská rada nevybrala od občanů ani tolik, aby se mohly uhraditi kostelní a obecní potřeby. Kromě toho jest jí platiti vrchnosti 140 zl., že tato nenalévá vína, úrok losunkový, za hlásku, ze stříhání ovcí a jiné roční kurrencie. Neúrodnými léty upadli občané do takové nouze, že jedině na těchto úrocích dluží 700 zl. a na císařskou kontribuci také 700 zl. A přec, ač se snažili odváděti řádně své poplatky, byli na místě chudobné obce uvrženi do vězení, kde již 14 dní jest jim hynouti ve špíně a hmyzu. Ten dluh a nedoplatek, jak již oznámili hraběnce, byl zaviněn tím, že se od vrchnosti po několik roků obci neodvádí z panských komínů úrok 4 zl. a ze tří lánů v Zadních horách z každého ročně 24 zl. Z těchto lánů, jež byly původně vinicemi, ač jsou v držení vrchnosti, musí platiti kontribuci chudobná obec, poněvadž jsou v jejím katastru. [15] Dříve toho obec nepociťovala, poněvadž platila kontribuce jen 700 zl., nyní musí však již po několik roků platiti 1 342 zl. Tím jsou, jsouce nezámožní, nadobro vysátí, a proto berou útočiště k Excelenci a prosí, by se nad nimi slitovala, jejich nemohoucnost uvážila a s jejich nedoplatky měla strpení. Až milý Bůh své požehnání sešle, slibují vše řádně zapraviti.

Hrabě je sice propustil na tuto prosbu ze žaláře, kontribuce z komínů a lánů neplatil však dále. Ale nejen vrchnost nechtěla ze svých komínů a Zadních hor platiti císařské kontribuce do přídělu městu určeného, nýbrž ani hradišťští jezuiti ze svých vinic v Havale. Starosta Václav Somr tedy jménem městské rady k Ježíšku roku 1696, rektoru koleje Tomáši Kaulerovi list, v němž mu připomíná jejich povinnost. V listu přeje v Kristu velebnému, dvojctihodnému, písma svatého vysoce učenému pánu rektoru od betlémského Ježíše všeho duším spasitelného a dává na vědomost, kterak skrze nesnesitelnou daň císařskou a nemožnost od reštu 700 zl. císařské pokladně upadli, nemajíce žádných prostředků, ani způsobů rešt saldirovati [16], jsou nuceni všelijakým způsobem pomoci vyhledávati. I nalezli, že slavné Societas Jesu Collegium [17] hradišťské v territorium [18] jejich milostivé vrchnosti jednu čtvrt lánu totiž 18 achtelů v užívání mají a žádné z nich kontribuce ab anno [19] 1669 až do tohoto dobíhajícího roku neplatili; za 27 let, když jest z jednoho každého lánu 24 zl. kontribuce, přijde ze čtvrt lánu 162 zl. velebnostem platiti. Pročež služebně prosí, aby jim chudobným k zapravení takové císařské povinnosti bez odkladu spravedlivý dluh složiti nápomocni býti ráčili, za čež reciproce [20] dle dobrého zachování tím bedlivěji pozor na jejich vinohrady zde dáti se zavazují a odpovědi očekávají. Rektor ihned odpověděl, ale záporně, nazývaje požadovaný dluh vymyšleným.

 

Portál farního chrámu s erbem Jiřího hraběte z Proskova
a Marie Rosalie roz. hr. z Thurri a Vallessassina.		 Oltářní obraz v kapli sv. Floriána.

Proto posílá mu purkmistr k Novému roku druhý list, poněkud důraznější. Přeje mu pro nastávající léto šťastné auspicium [21] a opět mu připomíná zasedělý dluh kontribuční, jejž sice ráčil nazvati vymyšleným, jenž však je spravedlivý. Měla prý někdejší dobré paměti dědičná paní moc, Habrovany a také Zdounky jezuitům legirovati jako dědičná paní [22] svých gruntů, ale Havalu zadati žádného práva neměla, poněvadž patří do vlastních jejich lánů a tudíž podléhá císařské kontribuci „pro zvelebování a opravování šanců a zdí proti ouhlavnímu celému křesťanstva nepříteli“.

Až dne 17. ledna odpovídá rektor slovutným a opatrným pánům purgmistrovi a radním, že jejich druhé psaní v příčině nové z Havaly neb vinic jejich kontribuce obdržel na Habrovanech. Žádají v něm categoricum responsum [23] na otázku, chce-li z nich platiti žádanou kontribuci nebo ne. Odpovídá upřímně, že takovou kontribuci dáti a takové břemeno a tíži na dědictví Kristovo uvaliti nemůže, leč by důležitě a authentice [24] dokázali, že Havala neb vinice jejich náležitou mocí a právem pod zemskou kontribuci uvedeny jsou. Z té příčiny k nim odesílá pana ministra a prokurátora koleje, aby dostatečné toho známosti a spravedlivého vysvětlení nabyli a jemu spisem pro vyhnutí dalšího zaneprázdnění, pokud býti může, ji přinesli.

Tito se přesvědčili, že požadavek městské rady jest oprávněn, neboť z pozdějších zpráv jde najevo, že jezuité kontribuci platili, a sice z měřice 19 kr., což z 19 měřic učinilo 6 zl. Během doby kontribuce ovšem stoupla, takže roku 1749 jim bylo vyměřeno 16 zl. 24 kr. I žádali městskou radu, aby se jim budoucně kontribuce slevila jen na 12 zl. 18 kr. Městská rada se však usnesla, že podle vysetí 24 měřic na ně připadá 16 zl. 24 kr. a tedy ať na tom i zůstane.

 

Memoriál bzenecké obce, týkající se osvobození od činže a roboty obecního domu hr. Jiřímu Krištofu z Pruskova z r. 1695:

„Vaší Excellenci bylo již častěji oznámeno, kolik potíží, nezřídka bez velké škody, ano, mnohdy s nebezpečenstvím života jest ubohé bzenecké obci vytrpěti od důstojníků, kteří odedávna každoročně přes zimu jsou zde ubytováni.

Aby byla budoucně těchto potíží a velkých starostí a neštěstí zproštěna, posíláme Vaší Excellenci svou nejpokornější prosbu, aby nejmilostivěji dovolila na nějakém pustém stanovišti, osvobozeném od činže a roboty, na obecní náklad postaviti dům k ubytování důstojníků a k ulehčení ubohé obce.“

Bylo jí konečně dovoleno koupiti dům Martina Nosála na Dolním náměstí, kde postavila nynější malý obecní dům č. 323.

 

Obraz poměrů společenských a hospodářských z konce 17. a začátku 18. století nám dokresluje Kniha dekretů z let 1699 až 1755, chovaná v archivu zámeckém. Kniha ta obsahuje rozhodnutí rozličných žádostí a stížností, jež učinil jednak hrabě Jiří Krištof, jednak hrabě Erdman Krištof. Probíráme-li se jí, vynořují se nám z temna této doby jako v kaleidoskopu výjevy rázu veselého i vážného. Jsou to sice události většinou všední, jež se opakují v každé době, však dávnobylost, jíž jsou obestřeny, jim dodává zvláštního půvabu a zajímavosti. Mimo to výstižně kreslí tehdejší veřejný i soukromý život. Proto vyberu z nich aspoň některé.

Již tehdy se chodilo za letních večerů procházkou na Starý hrad, jenž přes svůj úctyhodný věk byl nucen často přihlížeti k výjevům bujným, které však nezřídka skončily se smutně. Takovou veselou událost se smutným koncem nám líčí obroční Benedikt Hoffman ve stížnosti, kterou podal v červnu r. 1699 hr. Jiřímu Krištofovi na Karla Hartwiga, syna bývalého důchodního a na zahradníka zámecké zahrady, jehož jména neudává.

Než ať nám vypravuje onu událost sám.

„Když dne 15. června na večer se ozvaly na Starém hradě střelné rány, poslal mne tam můj představený pan správce s rozkazem, abych střelce zatkl a odvedl do žaláře. Vzal jsem tedy sebou 6 hlídačů a spěchal na Starý hrad, kde jsem dopadl Karla a nadutého zahradníka. Vyzval jsem je tedy, aby na rozkaz pana správce šli do vězení; tito se však vzepřeli nadávajíce a klejíce, že to nelze ani popsati. Zvláště podařený Karel nechtěl naprosto parírovati, dokonce mě přetáhl holí po zádech, srazil na zem a ranami tak mne traktíroval, že jsem druhého dne puntu krve vykašlal a krkem nemohl pohnouti. I zahradník se chtěl na mne vrhnouti, byl však hlídači zadržen; dokonce se po česku vyjádřil, že mu po správci nic není a druhého dne hraje v zahradě kuželky, střílel zase.“

Tak líčí onu událost obroční, žádaje nejponíženěji hraběte, aby se mu od Karla i zahradníka dostalo satisfakce. Obdržel odpověď, že urážka se netýká jen jeho, ale i vrchnosti, a správci bylo nařízeno, aby věc vyšetřil tím způsobem, že se má s komisí odebrati se na místo přestupku a tam u přítomnosti svědků a pachatelů vše zjistiti.

Vina jejich byla prokázána a oba byli odsouzeni k šesti dobře citelným ranám holí, a Karel kromě toho ještě ke třem ranám od obročního. Obročnímu pak ratione ultionis [25], co se týče Karla, měla se poskytnouti všechna ochrana, zahradník však, setrval-li by ve své zpupnosti a lenosti, měl býti jako poddaný i jinak potrestán. Mimo to byli oba odsouzeni ještě na pranýř, což bylo trestem daleko horším. Tak rozhodl hr. Jiří v Brně dne 2. července.

Proto se na něj obrátil Karel s prosbou, aby mu byl tento trest prominut. V prosbě líčí příhodu jinak než obroční.

„O jarmarku – vypravuje – mne navštívili jako obyčejně dva přátelé ze Strážnice, jimž jsem slíbil, že jim návštěvu in duplo [26] oplatím. Po jarmarku vybídli mne a zahradníka, abychom šli s nimi na procházku na Starý hrad. Vzali jsme sebou 4 másy vína, kapesní píšťalu a malou bambitku, z níž jsme několikrát – nikomu na škodu – vystřelili. Avšak tu přijde obroční s velikou silou mistrů z Vracova [27], kteří byli na jarmarku, a jako posedlý nás neurvale napadne s těmi lidmi, ač jsme byli jen čtyři, a poručí, abychom na rozkaz pana správce ihned šli do vězení. Bambitku mně dal s velkou fúrií odejmouti, ačkoliv jsem se nevzpíral. Ač jsme všichni uposlechli, pravil mně cestou: „Ty jsi zbůjník“. Načež jsem mu odvětil: „To není pravda, to je lež“. Když jsem dvakrát opakoval, že nejsem zbůjník, udeřil mě holí po hlavě. Odstrčil jsem jej od sebe s otázkou, proč mě bije, on však se na mne zase vrhne a rozbije o mne hůl na kusy.

Toho jsem již nemohl snésti; popadl jsem ho jednou rukou za vlasy, ne jako představeného, poněvadž neměl rozkazu, aby mě bil, ale jako svého bratra a odhodil jsem jej od sebe. V tom přijdou hlídači, bylo jich asi 14, chtějíce se mne zmocniti a odvésti. Upláchl jsem jim však. Tak se vše sběhlo po pravdě a ne jinak, což všichni mohou dosvědčiti.

Potom dodává, že na úřadě již dostal 6 ran holí a od obročního 3, bez zpěčování se, za kterýž trest se již i nejponíženěji poděkoval. Avšak ten, jenž neměl žádného rozkazu od úřadu, má být tím spíše do žaláře neb šerhovny uvržen a vypráskán. A proto prosí ještě jednou hraběcí milost, aby nejmilostivěji uvážila, jaká potupa se stala nejen jemu, ale i rodičům a sourozencům. Poněvadž hříšník zůstal bez trestu, kdežto on a zahradník, ač nevinni, mají býti k tomu ještě pranýřováni, prosí, aby i obroční jim dal satisfakci.

Prosbou tou si však Karel neprospěl; naopak hrabě z ní usuzoval, že si svého trestu náležitě do paměti nevštípil, že nechce svého činu litovati a že i jiné k tomu svádí. A proto mu dává dne 1. srpna důraznou výstrahu, aby v jeho nepřítomnosti něčím jiným se neprovinil.

Vylíčil patrně událost příliš ve svůj prospěch, takže mu hrabě nevěřil.

Jeho otec Adam Ignác Hartwig, jenž byl obilním důchodním, měl zase jinou nehodu; seschlo se mu od r. 1693 na sýpce několik set měřic obilí, jak se r. 1699 shlédlo při revisi. Byl proto ze služby propuštěn a odsouzen k náhradě 770 zl. 13 kr. 3 h., jež měl zaplatiti na třikrát, a sice v lednu r. 1700, 1701, 1702 vždy třetinu sumy. I podává hraběti žádost, doloženou výkazem obilí a mouky, z něhož jde najevo, že scházelo jen 94 1/2 míry obilí a 34 1/4 míry mouky; v žádosti prosí, aby mu bylo ze sumy upuštěno. Hrabě však žádost jeho dne 29. listopadu zamítá a hrozí mu pranýřem.

Když hr. Jiří zemřel, domníval se Hartwig, že mu v závěti prominul částku, jíž ještě nezaplatil. Podal tedy hr. Erdmanovi žádost, opírající se o tuto domněnku. Obdržel však odpověď, že závěť obsahovala zcela jiné věci, než se domnívá.

Jiným trápením byl postižen Václav Varadínek. Po druhé ovdověl, a do oka i srdce mu padla panská služka Anna Vajglová, kterou by rád učinil třetí družkou na pozemské pouti. Posílá tedy hraběti tuto úpěnlivou prosbu:

„Poněvadž jsem časnou smrtí o svou druhou manželku byl oloupen a tím zase do nešťastného stavu vdovského postaven, v němž by mně v mém stáří za těžko připadalo zůstati na dlouhou dobu bez manželské pomocnice, zvolil jsem si třetí, jménem Annu Vajglovou z Vracova, která ve službě Vaší Excellence 18 let trávila, a prosím o nejmilostivější a nejponíženější povolení k tomuto sňatku křesťanskému.“

Hrabě vyhověl jeho prosbě dekretem ze dne 26. listopadu r. 1699.

Neméně zlá pohroma stihla Jana Hýla a Jana Plymu; požár jim zničil nejen příbytek, ale i zásoby. Prosí tedy hraběte, aby jim bylo darováno dřevo a půjčeno 18 měřic rži a 8 měřic pšenice a na setí 6 měřic ječmene až do nového obilí, „aby jejich ubohý dobytek v té zimě nekrepíroval“, zavazujíce se vděčností až do hrobu“.

Hrabě nařizuje dne 27. listopadu r. 1699, aby se jejich prosbě vyhovělo s podmínkou, že dají do důchodu dostatečnou záruku, a stoupne-li obilí v ceně, že rozdíl doplatí.

Doby koncem 17. století byly nebezpečné; potulovaly se po okolí roty, které ohrožovaly majetek i život. Na bzeneckém panství konaly hlídky čtyři hajní, Jan Knotek, Mik. Varadínek, Jiří Rúčka a Jan Hřebíček. Není divu, že za dlouhého nočního bdění zachce se osvěžiti kapkou piva; a aby doušek neuškodil, radno i něco pojísti. Z toho zajisté důvodu prosili řečení hajní hraběte, aby jim na noční hlídku nejmilostivěji daroval po bochníku chleba a másu piva. Hrabě dne 27. října r. 1699 jim sice povoluje žádaný chléb, piva však, obávaje se snad, že by más mohl mít nepříznivý vliv na jejich bdělost, jim poukazuje jen půl másu.

Kroměřížský děkan Pavel Josef Jaroš, syrovský rodák, píše v listopadu zámeckému hejtmanu, že, když nedávno jeho vysokohraběcí Excellence projížděla Kroměříží, dovolil si jí projeviti vrozenou úctu; při milostivé audienci prosil p. hraběte, aby jeho bratrance Antonína Sumra zprostil na nějakou dobu poddanství a dovolil mu jíti do jeho služby. Jeho Excellence nařídila p. komorníkovi, aby to měl na paměti, což mu i sám vložil na srdce. Žádá tedy p. hejtmana, aby ono propuštění zprostředkoval.

Hrabě propustil dne 29. listopadu r. 1699 Ant. Sumra na dvě léta s povinností, aby se vždy o vánocích ohlásil na zámeckém úřadě.

Blížil se rok 1700, rok milostivého léta. I někteří poddaní panství bzeneckého zatoužili spatřiti věčné město. Vyžádavše si tedy doporučení konsistoře, podali hraběti prosbu, aby je propustil na pouť do Říma a zbavil je na dobu nepřítomnosti roboty. Poutníci byli tři, Jiří Jaroš, Tomáš Plyma a Jan Myšík. Hrabě dává k tomu souhlas v Brně dne 6. března r. 1700; nařizuje však, aby složili kauci 150 zl. Obával se bez pochyby, aby se jim svoboda nezalíbila tak, že by se jim již nechtělo vrátiti do poddanství.

Poslední dekret, podepsaný hrabětem Jiřím Krištofem, jest datován v Brně dne 3. května r. 1701. Uděluje se jím Pavlu Klúčkovi, Tobiáši Marečkovi a Pavlu Mejtnerovi povolení, aby vysadili pusté vinohrady na Starém hradě, a promíjí se jim vinný desátek na dobu 6 let.

Totéž bylo jim a jiným občanům povoleno dekretem ze dne 16. června r. 1701. Dekret, jenž jest podepsán Vavřincem Weisem, správcem velkostatku, zní:

„Níže psaným Bzenčanům se povoluje, aby starou zámeckou horu, která se nazývá Podhradím a která od mnohých let je pustá a jako by za stara, na 14 achtelů rozdělena, na základě vrchnostenského dekretu, vydaného v Brně dne 3. května r. 1701, znova zgreftovali a vysadili. Mají však tyto nové vinice dobrými a vhodnými révovými hlavami nebo oblouky řádně vysaditi a příliš četnými stromy nepřeplniti a tak nejen užitek vrchnosti, ale i svůj na zřeteli míti. I uděluje se jim proto obvyklá lhůta osvobození od horenského práva a desátku na 6 let. Naproti tomu po uplynutí oné lhůty šestileté jsou povinni jako jiní horenské právo a desátek plniti. Aby pak si vinice jako vlastní do knih horenského práva mohli vtěliti, uděluje se jim tímto souhlas úřední. A sice se povoluje vysaditi: Tomáši Marečkovi jeden achtel, jenž leží proti hoře zvané Kožuchy nad panskou nasypanou cestou a jest na kraji, a proto se jmenuje Krajina, Janu Pečírkovi jeden achtel vedle něho, Pavlu Mejtnerovi dva achtele, Pavlu Klúčkovi jeden achtel, Filipu Duchoslavskému jeden achtel, Janu Polákovi jeden achtel, Martinu Suskému jeden achtel, Jiřímu Richmachovi jeden achtel, Pavlu Goldmanovi jeden achtel, Kristiánu Vacenovskému jeden achtel, Juru Grusovi jeden achtel, Mart. Richmachovi ml. jeden achtel, Pavlu Klúčkovi jeden achtel, jenž leží na zadku této zámecké hory Podhradí zvané naproti hoře Maršálku a jmenuje se Krajina [28].

A poněvadž není k těmto 14 achtelům žádné příhodné cesty, jest povinen Pavel Klúčka učiniti vjezd u své Krajiny, ale s pomocí všech, kteří tu nyní vinice mají neb míti budou, což všichni jednohlasně slíbili a se umluvili, že na jedné straně achtelů nechají místo na vůz široké, aby každý potřebný hnůj mohl voziti, což zde na paměť bylo poznamenáno. V Bzenci, dne 16. června r. 1701.

Hrabě Jiří Krištof zemřel dne 15. září r. 1701 v Bzenci, odkázav statky svému synu Erdmanu Krištofu [29], jenž se jal vyřizovati žádosti a stížnosti poddaných počínajíc březnem r. 1702.

Tak např. zpěváci a zvoníci, jimž se ničeho nedostalo za jejich výkony při pohřbu hr. Jiřího, žádají hr. Erdmana, aby se jim za jejich námahu poskytlo aspoň nějaké malé občerstvení. Hrabě v březnu nařizuje, aby se jim, nebylo-li jim za jejich práci skutečně ničeho dáno, vyplatilo z důchodu 6 zl.

Rektor školy Jan Ostrožka prosí dne 2. dubna, aby mu jako za předešlého pána dávala vrchnost míru krupice jako deputát. Jeho žádosti se vyhovuje jen pro tentokrát, budoucně však ať žádného deputátu nečeká.

Dne 30. května žádá varhaník Antonín Vítek, aby mu byl prominut úrok z vinohradu. Obdrží však odpověď, že jest za svou službu placen a že jest proto povinen úrok z vinohradu odváděti.

Vybral jsem z knihy dekretů aspoň několik obrázků, jež nám oživují dobu kolem začátku 18. století. Z knihy této se dovídáme, že rektorem bzenecké školy byl Jan Ostrožka, první dle jména známý správce bzenecké školy po válce třicetileté. Příjmy jeho byly hubené, od obce dostával ročního platu 20 zl., dále mu patřil školní plat, jejž vybíral od žáků každou sobotu, jenž však nebyl valný, poněvadž více než polovice dítek do školy nedocházela, a konečně, aspoň časem, dávala mu vrchnost nějaký deputát. Službu varhanickou zastával v této době samostatný varhaník, jenž měl od obce také roční plat 20 zl. a kromě toho poplatky fundační a štolové a od vrchnosti bezpochyby nějaký deputát.

Aby své příjmy zvětšili, zastávali rektoři zpravidla i službu varhanickou.

Válka třicetiletá poškodila velmi i obec židovskou. R. 1656 bylo v ní osídleno pouze 21 domů, r. 1669 dokonce jen 19. Avšak počet židovských rodin se přistěhovalci rychle množil, takže již Tomáš Pešina z Čechorodu (†1680) nazval Bzenec ne příliš lichotivě „nidus Judaeorum“, hnízdem židovským. Doslovně zapsal v „Mars Moravicus“: „Na pravém břehu Moravy jest Bzenec – hnízdo židů, ježto je jich tam velké množství (jaké tu i tam i jinde), kteří i synagogu mají v městě, kdežto křesťané mají svůj chrám zevně města.“

Vrchnost je podporovala, poněvadž jí z nich plynul značný příjem. I židům během doby ukládala nové roboty a povinnosti, jako byla sklizeň bobu a krmení panských psů. Židé snažili se vykoupiti z těchto závazků, čímž jim značně přibývalo úroků, jež platili vrchnosti. Tak o vánocích r. 1703 kromě úroků z dřívější doby odvedli do důchodu za svobodnou volbu rabína 17 zl. 20 kr., za sklizeň bobu 9 zl., za 4 jatky 15 zl. 40 kr., za práci na vinicích 10 zl., za sklizeň chmele 17 zl. 30 kr., za krmení panských psů 20 zl., z obchodu tabákového 15 zl., za ochranu erefu [30] 3 zl., na kancelářské potřeby 10 zlatých.

Hrabě Erdman měl zájem pro umění i vytříbený vkus; nepříznivě na něj působil pustý vrchol Starého hradu, jehož úbočím nově vysazené vinice dodávaly někdejšího půvabu. I postavil zde r. 1703 kapli, již zasvětil sv. Floriánu a Šebestiánu. Dal pro ni neznámým umělcem malovati oltářní obraz sv. Floriana značné umělecké ceny, pro nějž dal zhotoviti rám, nad nímž jest bohatá řezba s jeho erbem a s erbem jeho paní Anny Marie, rozené hraběnky z Rosenbergu.

Zdá se, že i obraz sv. Šebestiána, jenž jest nyní ve farním kostele a má také krásně řezaný rám s erbem a nápisem „ex voto“ [31], dal hr. Erdman malovati pro tuto kapli.

Kaple je pěknou památkou barokového slohu, má oválnou klenbu, spočívající na široké římse, kterou jako by nesly imitované sloupy s jednoduchými hlavicemi. Jak jest až dosud patrno, byly sloupy i římsa z umělého mramoru. Kaple má 4 pavlače s půlkruhovými okny dovnitř, dvě nazadu a dvě vpředu, na něž se vystupuje po kamenných, pěkně opracovaných schodech. Na pravé zadní pavlači byly i malé varhany. Také zevnějšek kaple působí milým dojmem; průčelí jest ladně rozčleněno imitovanými sloupy a římsami, na každé straně jsou 4 široká okna, z nichž poslední dvě jsou vedle sebe a nad nimiž vystupují půlkruhové římsy.

Pro věž kaple dal hr. Erdman ulíti zvon s latinským nápisem, jehož překlad zní: „Erdman Krištof S. Ř. Ř. hrabě z Pruskova, J. C. V. komoří, tohoto domu zakladatel. Roku 1703.“ Doleji: „Sv. Florián a Šebestián, patronové bzenečtí“.

Hr. Erdman učinil dne 29. dubna r. 1703 nadání 300 zl. za tím účelem, aby se v kapli na sv. Floriana sloužila mše sv.

Dne 2. července r. 1731 sjel do kaple blesk a zapálil střechu [32].

Z „Knihy dekretů“ je patrno, že hrabě Jiří i Erdman trávili valnou část roku na zámku bzeneckém, bedlivě si všímajíce nejen správy svých statků, nýbrž i správou obecních záležitostí. Všechny zápisy jsou psány německy, což svědčí o úplném poněmčení tohoto šlechtického rodu. Hrabě Erdman vedl nákladný dvůr, takže byl nucen prodati Náměšť (1719) i Hradec (1733).
 

Poznámky k textu:

[1] Všechna čest!

[2] Spílati.

[3] Vězení.

[4] Běžícího měsíce.

[5] Dokázati.

[6] Veřejně.

[7] 1683 nechal vystavět také kostel v Babicích na panství Hlubčice.

[8] Dokonání.

[9] Stalo se roku a dne jak nahoře.

[10] Účty jsou zajímavé tím, že nám udávají tehdejší cenu stavebních potřeb. Zedníkům bylo vydáno za dvě léta 455 zl. 37 kr., brněnskému mistru tesařskému r. 1697 305 zl. 21 kr., kameníkovi za kvádrové kamení, sáh po 6 zl., 165 zl. 39 kr., od portálů a jiných dveří 162 zl. 3 kr., za 220 beček vápna i s dovozem 386 zl. 23 kr., vracovské obci za dovoz dřeva z Brna na 24 vozech 72 zl., od lámání drobného kamene v Syrovíně a pod Starým hradem od sáhu po 30 kr. 115 zl. 49 kr., za 99 500 cihel 398 zl., za dovoz písku a rozličného materiálu 287 zl., za 30 centů železa 208 zl. 32 kr., za desky kopa po 6 zl. 5 kr., 59 zl. 32 kr., rozličným prodavačům a nádeníkům 446 zl. 17 kr., za 45 koleček po 18 kr. 13 zl. 30 kr., za 3 trakače po 15 kr. 45 kr., za 11 kop hřebíků na lešení 1 zl. 50 kr., kováři za 283 liber železa a práci 8 zl. 56 kr., kameníkovi na 3 bečky piva 20 zl., za káděčku třicetivědrovou 5 zl., za 2 bečky na lejty 2 zl. 30 kr., kostelnímu hospodáři za práci 28 zl., poslovi 3 zl.

[11] Zvon byl v březnu roku 1917 na rozkaz vojenské správy na věži roztlučen a k válečným účelům rekvírován. Totéž se stalo i s umíráčkem a zvonkem na malé věži.

[12] Zřídil ji r. 1588 Kašpar Pruskovský.

[13] Například latinský úmrtní zápis faráře Václava Kolumbana v překladu zní: „Dne 17. března 1693 zemřel V. K., farář bzenecký 62 let starý, jehož tělo bylo pochováno v kostele bzeneckém na straně evang. u okna v hrobce ve zdi.“

[14] Její úmrtní zápis v překladu zní: „Dne 25. března 1699 zemřela Anna, manželka Václava Varadínka, 66 let stará, jejíž tělo bylo pohřbeno v kostele bzeneckém.

[15] V poznámce stojí, že dle výtahu poplatků z komínů a lánů neplatila obci vrchnost z některých svých komínů (šlo o domy na místě tzv. Winklerova dvoru na Dolním náměstí) a ze Zadních hor od r. 1681. Jednalo se tedy o sumu 1 140 zl.

[16] Zapraviti.

[17] Kolej tovaryšstva Ježíšova.

[18] Území.

[19] Od roku.

[20] Vzájemně.

[21] Začátek.

[22] To jest Kateřina Alžběta Zoubková ze Ždětína.

[23] Určitou odpověď.

[24] Hodnověrně.

[25] Strany pomsty.

[26] Dvojmo.

[27] Vracovští poddaní byli povinni o jarmarku 10 až 20 spolehlivých lidí poslati k hlídání zámku.

[28] Několik achtelů těchto vinic, jež sousedily s panskými, bylo za ředitele J. Demschera koupeno v letech čtyřicátých velkostatkem a upraveno tak, jak jsou nyní.

[29] Měl několik sourozenců, v jednom křestním zápise ze dne 10. března 1693 uvádějí se jako kmotři Erdman a Jiří Krištof a kmotry Charlotte a Beata.

[30] Řetěz, jímž o svátcích uzavírali ulici.

[31] Ze slibu; erb je nejasný.

[32] 1852 byla kaple nákladem obce opravena, poněvadž vichřice velmi často okna poškodila, byla v letech šedesátých ze dvou třetin zazděna a část nezazděná železnými okenicemi opatřena, čímž její půvabný zevnějšek značně utrpěl. Dne 15. září r. 1915 večer o 7. hodině zapálil blesk zase střechu kaple, od níž se chytla i střecha věže, takže krytba byla úplně zničena. Jen zvon zůstal neporušen.