Paměti města Bzence
XXI. Bzenec v 2. polovině 19. století
Zbytkem soudní pravomoci Bzence bylo právo, vésti gruntovní knihy. Když byl r. 1850 zřízen okresní soud v Uherském Ostrohu, pozbylo město i tohoto práva, a knihy pozemkové s jinými úředními knihami byly odevzdány soudu ostrožskému. Byly to následující: gruntovní kniha měšťanských domů z roku 1761, pozemková kniha vinohradů z r. 1747, gruntovní kniha domků z r. 1778, dlužní kniha z r. 1776, kniha svatebních smluv z r. 1743, kniha protokolní z r. 1803, kniha účetní, bezpochyby i kniha sirotčí a některé novější privileje. I kancelářské nářadí bylo odvezeno do Uherského Ostrohu. Jen staré knihy, neměly již praktického významu, byly ponechány v Bzenci. Posledním přísežným městským gruntovním byl Martin Rychman.
Židé, obdrževše r. 1848 rovnoprávnost, jali se kupovati domy na náměstí, což nelibě neslo křesťanské obyvatelstvo, které, ač s židy obchodovalo, jim nikdy nebylo valně nakloněno. Výraz tomuto nepříznivému smýšlení vůči židům dal nezřídka i obecní výbor najevo. Když Emanuel Gallia koupil na náměstí dům č. 316 a žádal dne 25. srpna 1850 obecní výbor, aby byl přijat do svazku obce, byla jeho žádost zamítnuta všemi hlasy, až na hlas lékaře Karla Berga. Avšak, již v sedění, konaném dne 1. září, byla jeho žádost shledána slušnou a zákonitou, takže jí bylo jednohlasně vyhověno, za čež se uvolil dáti k dobru obce 40 zl.
Dne 29. září téhož roku se tázalo okresní hejtmanství obecního výboru, bylo-li by pro občanstvo žádoucno, aby se E. Galliovi povolil nálev kořalky. Výbor až na lékaře Berga zase hlasoval proti tomu. Později však řídě se asi příslovím „kdo maže, jede“ vymohl si Gallia nálev kořalky přec.
Po hraběnce Emílii z Reichenbachu – Lesonic převzal r. 1848 panství bzenecké syn její hrabě Vilém z Reichenbachu – Lesonic. Zámek byl již zevnějšku značně zchátralého, takže volal po důkladné opravě. Hraběti však bylo namluveno, že jest na spadnutí, a že by jeho oprava byla příliš nákladná. Proto se rozhodl zámek zbourati a postaviti nový. Zámek byl ještě tak pevný, že bylo nutno použíti i střelného prachu.
Se zámkem byla zbourána i kaple sv. kříže, a bohoslužebná roucha a předměty byly rozděleny chrámům v Bzenci, Vracově a Ježově. Do bzeneckého kostela byl darován mezi jinými i obraz s výjevy ze života blahoslaveného Jana Sarkandra.
Starý zámek se začal bourati r. 1849 a po částech se stavěl nový do r. 1856, při čemž se děly dodavateli stavebního materiálu takové podvody, že náklad rostl do závratné výše. Hrabě Vilém byl prý tím tak rozrušen, že se stal trudnomyslným a později spáchal sebevraždu. Druhé poschodí zámku zůstalo uvnitř nedoděláno. Zámek je zbudován ve slohu anglické gotiky, a ač nemá zvláštní umělecké ceny, svým zevnějškem působí velmi efektně. Zámek měl původně nad vchodem z nádvoří věž, jež majíc slabé základy se začala povážlivě kloniti, a proto byla odstraněna.
Po smrti faráře V. Vodičky dne 24. prosince r. 1855 administroval bzeneckou faru tři léta Ignác Glos, rodem ze Žeravic. Administratura se protáhla tak dlouhou dobu proto, že konsistoř, opírajíc se o církevní právo i konkordát, upírala hr. Vilémovi, jenž byl protestantem, presentační právo. Sporná záležitost byla poslána kurii do Říma, jež rozhodla, že staré obyčeje mají býti ponechány in statu quo. Hrabě presentoval Ignáce Glosa, který byl i konsistoří potvrzen.
Po smrti Viléma hraběte z Reichenbachu – Lesonic přešlo panství na hraběnku Amálii, jež zemřela ve vysokém věku r. 1913, odkázavši je své dceři Pavle, provdané za prince Alfreda z Lövensteinu – Wertheimu – Freudenbergu ve Frankfurtě nad Mohanem. Tato jej r. 1917 prodala Antonínu hr. Magnisovi s Moštěnicí za 9 600 000 K. Hrabě Moštěnici ihned odprodal baronu Kleinovi a ponechal si pouze bzenecké panství.
Dolní náměstí bylo hyzděno jednak židovskými jatkami, jež stály před židovskými domy, jednak barákem, jenž stál před radnicí a v němž byla kořalna a několik krámků. Zvláště židovské jatky, při nichž byla i porážka, svým zpustlým zevnějškem a nečistotou byly městu na ostudu. Proto se obecní výbor usnesl dne 13. července r. 1856, aby se z náměstí odstranily, k čemuž povolil 200 zl. konvenční měny. Židovská obec, jíž však náleželo zdivo jatek, byla proti tomu. Vrchnosti patřila střecha jatek. Poněvadž i jí byly jatky trnem v oku, dala tesařům, kteří právě pracovali na zámku, pokyn, aby střechu z jatek strhli, což tito jednoho dne časně z rána také učinili. Zdivo se dešti brzy rozpadlo, a když chtěli židé na témž místě postaviti nové jatky, hejtmanství jim to zakázalo.
Barák s krámky před radnicí hyzdil náměstí až do let devadesátých.
R. 1866 vypukla válka rakousko-pruská, jež se rozhodla dne 3. července bitvou u Hradce Králové. Vítězné vojsko pruské zaplavilo v krátké době Čechy i Moravu. Do Bzence přitáhlo dne 20. července od Vracova. Lidé prchali s dobytkem do hor až za Velkou, kamž posílali pro něj po nějakou dobu i píci. Pruští vojáci, mezi nimiž bylo i značně Poláků, se chovali k lidem slušně, a proto přihnali brzy dobytek zase domů.
Hned po příchodu žádalo velitelství nepřátelského vojska přípřež, vyhrožujíc nejpřísnějšími tresty. Avšak téměř všechny koňské potahy ze Bzence byly povolány na přípřež do Čech, odkudž se nenavrátily. Obecní výbor podal o tom zprávu okresnímu úřadu v Uherském Ostrohu, jenž dne 21. července nařídil, aby místo Bzence daly přípřež obce Domanín a Temnice. Kromě toho žádalo velitelství pro vojsko rozličné dodávky. Dle kvitance ze dne 22. července bylo pro dělostřelectvo 5. armádního sboru rekvírováno 193 měřic ovsa, 3 vědra kořalky, 4 vědra vína, 2 centy sukna, 850 krátkých cigár, 25 viržinek, 200 kub, 500 cigaret, 23 liber rozličného tabáku, 300 balíčků tříkrálového tabáku, 4 libry šňupavého tabáku, půl sudu piva, 564 bochníky chleba.
Do vojenské nemocnice v Uherském Hradišti dodala obec 53 1/2 lokte lněného plátna, 8 1/2 lokte voskovaného plátna, 34 liber cukru, 5 1/2 lokte flanelu, 2 rysy papíru, 150 liber kaše, 114 1/2 l. krup, 53 1/2 l. rýže, 15 l. nepražené kávy, 2 l. pepře, 65 l. jemných krup, 4 l. mléčných svíček, 1 libru 28 lotů léčivých bylin, 3 kopy slámy, 11 kabátů, 6 lněných plachet, 6 podušek, 10 másů rektifikovaného lihu, krmivo pro dva koně.
Dne 27. července dodalo město 2. batalionu 7. východopruského pluku 50 liber soli, homoli cukru, 8 liber másla, 50 másů vína a čtvrtku rumu. Téhož dne dodalo pro 8. východopruský pěší pluk 10 másů vína, pro brigádu generálmajora z Buddenbrocku 2 voly 18 centů těžké a 1 vědro vína.
A tak to šlo stále, až do prvního září, kdy pruské vojsko ze Bzence odtáhlo. Za tu dobu Bzencem prošlo a bylo pohoštěno 1 400 pruských vojáků. Od 21. července do 31. srpna rekvírovalo pruské vojsko za 14 001 zl. 58 kr. Kromě toho bylo občanům je stravovati.
Na jednoho vojáka počítalo se za stravu denně 20 kr., což činilo pro křesťanskou obec 4 225 zl. 60 kr., pro Olšovec 338 zl. 80 kr., pro velkostatek 202 zl. 20 kr., pro židovskou obec 1 049 zl. 60 kr., celkem 5 816 zl. 20 kr. Peníze za rekvírované věci i za stravu byly později vyplaceny ze státní pokladny a rozděleny jednotlivcům na radnici.
Ale rok 1866 byl i jinak neblahý; v červnu pomrzlo víno i obilí, řádil dobytčí mor, dne 15. srpna začala zuřiti cholera tak, že dne 14. září zemřelo 22 lidí. Celkem si vyžádala cholera na 131 obětí. Poslední případ cholery byl dne 25. října. „Byl to pro obyvatelstvo nejhorší rok“, dodává pisatel v Pamětní knize.
V roce 1866 dne 16. května zemřel farář Ignác Glos, po němž obdržel bzeneckou faru místní kaplan Dr. Jan Pospíšil, narozený r. 1837 v Ohnicích. Matriky, jež se dosud psaly německy, začaly se za něj, rokem 1867 počínaje, psáti česky. R. 1871 byl jmenován děkanem pro děkanství bzenecké a kyjovské, jež byla spojena v děkanství bzenecko-kyjovské, r. 1884 konsistorním asesorem a arciknězem, roku 1901 sídelním kanovníkem v Olomouci a r. 1915 prelátem scholastikem. Zemřel dne 25. května 1918 v Olomouci a na své přání byl pochován v Bzenci. Bzenecký chrám obohatil skvostnými bohoslužebnými rouchy ze zlatého brokátu a stříbrným ciboriem a do presbytáře pořídil 2 malovaná okna. Na Dolním náměstí v náhradu za kapličku, jež byla na závadu komunikaci, dal postaviti nákladnou sochu Panny Marie z kararského mramoru na podstavci ze švédské žuly.
Po odchodu Dr. Jana Pospíšila do Olomouce stal se bzeneckým farářem Theodor Vymětal, předtím farář v Ježově, narozený r. 1839 v Tvorovicích. Ale týž zemřel již r. 1903 a na faru bzeneckou byl dosazen Antonín Sedláček, farář a děkan ve Vracově, narozený r. 1843 v Luběnicích, za něhož se r. 1915 odfařila obec Písek. Zemřel dne 1. května 1919.
Bzenecká dvoutřídní škola byla v letech šedesátých rozšířena na trojtřídní. R. 1866 měl nadučitel hrubého příjmu 645 zl. 80 kr., po srážce vydání 489 zl. 20 kr. Nadučitel Ant. Svoboda zemřel r. 1884 a po něm stal se správcem školy František Odstrčil. Během doby se zřizovaly nové a nové třídy, až se stala bzenecká škola šestitřídní.
Výnosem zemské školní rady ze dne 22. června 1897 byla v Bzenci povolena měšťanská škola chlapecká, a výnosem téhož úřadu ze dne 9. září 1898 byla posavadní šestitřídní obecná škola smíšená rozdělena na čtyřtřídní školu chlapeckou a dívčí. I přikročilo se ihned ku stavbě nové školní budovy; stará škola byla zbourána, a dne 4. října roku 1897 byl položen základní kámen nové školní budovy, jež byla r. 1898 dostavěna a dne 18. srpna slavnostně posvěcena.
Plány její nakreslil i stavbu provedl architekt Dominik Fey z Uherského Hradiště, s vnitřním zařízením stála na 200 000 K.
Ředitelem měšťanské a obecné školy chlapecké byl jmenován Josef Okoun, správcem školy obecné zůstal František Odstrčil. Poněvadž zemská školní rada nechtěla povoliti veřejné měšťanské školy dívčí, podalo jí obecní představenstvo žádost o povolení soukromé měšťanské školy dívčí. Žádosti bylo vyhověno r. 1900, a správa této školy byla také svěřena řediteli Josefu Okounovi; již roku 1902 se stala veřejnou.
Po odchodu Fr. Odstrčila na odpočinek byly všechny školy pod jednou správou až do roku 1908, kdy ředitelem chlapecké školy měšťanské a obecné byl jmenován Petr Hyvnar.
Mimo to jest v Bzenci Zemská rolnická a vinařská škola založená r. 1885, jejímž ředitelem je Lad. Dedek a Živnostenská škola pokračovací, založená r. 1892, jejíž správou je pověřen odborný učitel František Kouba.
Bzenec je středem zdravotního obvodu, k němuž náleží Vracov, Písek, Domanín a Temnice; obvodním a zároveň městským lékařem jest MUDr. Rudolf Polášek. Lékárna byla zřízena kolem r. 1850.
Židé měli odedávna svou vlastní školu s německou vyučovací řečí. Byla původně na Dolním náměstí v rožním domě po pravé straně směrem k Vracovu. Od roku 1863 působili na ní 4 učitelé, kteří dle fase z r. 1866 měli ročně dohromady 1 860 zl. příjmů. R. 1878 byla převzata jako čtyřtřídní do správy zemské s podmínkou, že jednoho učitele bude si platiti židovská obec. Když vídeňský bankéř Jakob Ehrenzweig daroval obci rodinný dům v Židovské ulici, byl r. 1899 upraven na školu, jež byla pojmenována „Školou císaře Františka Josefa“. V posledních létech byla většina žáků náboženství křesťanského a národnosti české. Škola nemá existenčních podmínek, a jest jen otázkou času, kdy zanikne úplně.
Židovský živel v Bzenci slábne; ještě r. 1834 bylo zde 772 židů, r. 1869 jen 400, r. 1890 524, r. 1900 416. Židé, zvláště zbohatlí, se stěhují ponejvíce do Vídně. Po r. 1848 mnoho jich přesídlilo do obce křesťanské. R. 1900 bylo v židovské obci 97 domů, v nichž bydlelo 234 židů a 137 křesťanů, celkem 371 obyvatelů, z nichž se přihlásilo 128 k české a 243 k německé řeči obcovací. Úřední řečí v židovské obci byla němčina. Jako všady na Moravě, tak i v Bzenci podporovali židé usilovně germanizaci. Umožňovali existenci německé školy, měli na svých obchodech německé názvy své firmy, hovořili mezi sebou výhradně německy a také při sčítání přihlašovali se k německé obcovací řeči. Tím lze si vysvětliti, že v Bzenci ještě r. 1880 bylo 23% Němců. Později začali židé v křesťanské obci bydlící udávati při sčítání obcovací řeč českou, takže procento Němců kleslo r. 1890 na 17 a r. 1900 na 8.
Ze bzeneckých rodáků národnosti židovské vynikl Vilém Singer, šéfredaktor časopisu Neues Wiener Tagblatt a Josef Schlesinger, zakladatel a majitel časopisu Das interessantte Blatt. Slavný hudební skladatel Karel Goldmark strávil své mládí v Bzenci, kde byl jeho otec kantorem. První obětí vídeňské revoluce byl Karel Jindřich Spitzer ze Bzence, který zde padl 13. března ve věku 18 let.
V křesťanské obci vedly se na radnici úřední knihy německy do let šedesátých. Po r. 1860 psaly se protokoly o výborových schůzích střídavě česky a německy; poslední německý protokol jest ze dne 21. března r. 1866.
R. 1869 byla stará radnice zbořena a postavena radnice nynější, na jejímž průčelí byl r. 1891 umístěn městský znak v kamenné desce vytesaný – dvě stříbrné věže v modrém poli [1]. Zvonek z radniční vížky byl dán na malou věž kostelní místo rozpuklého umíráčku [2].
R. 1877 byly ministerstvem obchodu povoleny Bzenci dva nové výroční trhy, a sice v úterý po sv. Filipu a Jakobu a po sv. Martinu.
Téhož roku došlo k velmi bouřlivým obecním volbám. Proti starostovi Martinu Rychmannovi, jenž stál v čele obce od r. 1845, povstala oposice, chtějíc jej svrhnouti. Při volbách také zvítězila. Volby však byly pro formální nesprávnosti zrušeny a nařízeny volby nové, jež dopadly příznivě pro stranu M. Rychmanna, jenž byl zase zvolen za starostu. To vedlo k bouři, při níž zakročilo i vojsko. Když totiž chtěl zvolený starosta vstoupiti do radnice, aby úřadoval, shluklo se oposiční občanstvo a uzamklo dveře radnice, nechtějíc ho tam vpustiti. Starosta podal o tom zprávu hejtmanství, jež vyslalo komisaře, aby zjednal pořádek. Týž chtěl uvésti starostu do radnice za četnické asistence, byl však ze síně sám vytlačen. Ihned tedy povolal z Uherského Hradiště setninu vojska, jež rozehnalo demonstranty bodáky. Poté nastalo zatýkání hlavních osnovatelů bouře; tito byli pak v krytých povozech dopraveni do vyšetřovací vazby ke krajskému soudu v Uh. Hradišti. Vůdce oposice civilní inženýr František Čermák byl pro přečin shluknutí odsouzen na 14 dní a přes 80 občanů na 3 až 10 dní do žaláře.
R. 1880 zvítězila strana oposiční opět, a starostou byl zvolen její vůdce František Čermák, jenž však již za rok se vzdal ve prospěch Františka Bezchleba, který dodržel starostenství do r. 1883. Po něm seděli na starostenském křesle Pavel Goliáš do r. 1891, Josef Orlický do r. 1895, Fr. Bezchleb do r. 1898, Josef Orlický do r. 1912, Leopold Skála do r. 1919.
R. 1882 byly nákladem země postaveny pro 2 švadrony jezdecké kasárny, na něž obec přispěla částkou 5 000 zl. a na cvičiště pronajala eráru část Doubravy.
V létech 1882 a 1883 byla zřízena dráha Státní společnosti ze Bzence do Kyjova, a nádraží bzenecké bylo tratí spojeno s nádražím Severní dráhy.
Požárů bylo v posledních 30 létech 65, krupobití 5, a sice r. 1891, 1901, 1905, 1906, 1908, menšího však rozsahu, takže škoda nebyla příliš veliká.
Poznámky k textu:
[1] Jest to původní znak Bzence, který jest i na nejstarší městské pečeti z 15. století. Původně byl tento znak na menším městském domě, v němž se úřadovalo od r. 1780; na radnici byl jen hostinec.
[2] 1917 byl vojenskou správou zrekvírován.